V tomto příspěvku nechci filosofovat a rozebírat, který způsob rybaření je či není sportovní. Chtěl bych Vám jen přiblížit zcela netradiční způsob lovu, který leckdy vnese do žil více adrenalinu, než by jste čekali.

V nadpisu článku stojí: „Lovy beze zbraní“. Většina z Vás jistě přemýšlí, o čem to asi může být. Už Vás čtenáře nebudu dále napínat a popíši vám jeden takový lov, který začal zcela náhodně a nevinně.

Je teplé nedělní odpoledne a já jej trávím s rodinkou u svých rodičů na chatě u řeky Lužnice, nedaleko obce Majdalena. Slíbil jsem, ostatně jako vždy, že nebudu chytat ryby a budu se věnovat svým příbuzným, synáčkovi, manželce... Ještě se mi to ale nikdy na 100% nepodařilo. Neslyšitelné a mocné volání ryb mě vždy donutilo zmizet jako pára nad hrncem a již jsem někde u slepého ramene či u řeky jako správný tichý blázen splynul s okolní přírodou a nic na světě mě nedokázalo vyrušit.

Tenkrát jsem však svůj slib myslel vážně. Abych jej mohl splnit, byla tu jediná možnost: nechat pruty doma. Před odjezdem jsem sice tak nějak automaticky plavačku, vláčku i mušku-(co kdyby:-)) naložil do auta, ale pak přišlo na řadu svědomí (a všeříkající pohled manželky) a vše jsem zase vrátil na své místo.

Na chatě vše probíhá jako obvykle. Dobrý a vydatný oběd a hurá ven. Automaticky mířím k autu, ale v půli cesty mi to dochází... Pruty jsem nechal doma!!!Co teď? „Jen se kouknu na tůň“, říkám manželce a taky tak činím s tím, že se dnes budu skutečně stoprocentně věnovat rodině.


zde se vše odehrálo

Přicházím k vodě. Pod břehem stojí v napadaných větvích krásná štička. Sice není nijak obrovská, ale šedesátka to je. „Sakra, to by byla fotka“ bleskne mi hlavou. „Vždyť mám v autě foťák s novým teleobjektivem a polarizačním filtrem“, napadne mě vzápětí. Rychle s přesunuji k autu. „Přímo pod břehem stojí štika…zkusím jí vyfotit…podrž mi ten foťák, vezmu si stativ a jdu na to…jo a nedupejte, ať neuteče…“, drmolím a instruuji manželku. V krvi mi koluje asi takové množství adrenalinu, jako kdysi pravěkému, který stanul tváří v tvář mamutovi. Jako kočka na lovu se plížím k místu, kde stojí štičí torpédo. Opatrně, ukryt za stromem, stavím stativ a upevňuji foťák. Milimetr po milimetru se vykláním a posunuji stativ až jí vidím. Nádherný esox lucius odpočívá maskován zčásti stínem a zčásti větvičkou. „S nastartovanými motory“ je připraven k okamžitému útoku na případnou kořist či k úniku před nebezpečím. Opatrně ostřím, natáčím filtr… Cvak. Je tam. A ještě jednou a ještě. „Paráda, mám jí!!!“, volám radostně na Pavlu (manželku).


první zvěčněná štika...


... a její mladší příbuzná

„Tak už pojď, jsi skoro hodinu pryč a slíbil jsi, že nebudeš chytat“, zní odpověď. „Ještě, zkusím vyfotit nějakou jinou a běžím“, odpovídám. Nechápu, proč se neraduje se mnou a prodírám se dál křovím kolem vody. Jsem asi deset metrů od vody a vidím u leknínů, asi dva metry od břehu, stát štíhle. Pomalu se plížím, krok po kroku. Žbluňk. Přímo u břehu stála slušná štika. Žbluňk, žbluňk, žbluňk... Další dvě stály vlevo a i ta od leknínů je pryč. „Sakra, to přeci není možný“, kleju. Slušně maskován špínou a bahnem, pavučinami ve vlasech a s pocitem napětí vojáka ve Vietnamu se plížím kolem břehu dál a nedbám toho, že mi naskakují pupínky od kopřiv, že mám obličej od prodírání se křovím celý podrápaný. Scénář se však opakuje. Štik je tu spousta, ale vždy, když už stavím stativ a chci fotit, tak mě většinou zaregistrují a unikají. Sem tam se mi nějakou podaří vyfotografovat. Dokonce objevuji i zlatého jesena ve společnosti asi tří tloušťů a bez problémů je zvěčňuji. Objektiv fotoaparátu samozřejmně nepohrdne ani karáskem, žábou, vážkou či dokonce užovkou.


jesena jsem objevil celkem snadno...


...číhá, nebo se jen ukrývá?


další obyvatelka tůně


zlatí karásci při své odpolední odpočinkové pouti tůní...


téměř metrová užovka na lovu...

„Pojď, musíme jet domů“, ozývá se moje drahá polovička a zapíná můj zcela vypnutý mozek. „Už?“, kontruji. „Jo, už je skoro půl sedmý a za hodinu musíme koupat Adámka (našeho synáčka)“, vrací mě Pavla zpět do reality. Skoro 5 hodin jsem po břehu lezl a hledal ryby k focení a byl jak v transu. Zdálo se mi to jako 10 minut. Jsem celý podrápaný, špinavý a pokousaný od komárů, ale cítím se jako vítěz. Úlovky jsou zatím ukryty v plastovém obalu diafilmu a už se moc těším, jaké budou…

A byly, alespoň v mých očích. Však posuďte sami. Moc se těším, až si zase někdy vezmu foťák a budu hledat další šupinaté přátele a pokoušet se objektivem nahlížet ze souše do vodní říše.

Ovšem také vím, že až příště doma slíbím, že nebudu chytat, musím doma nechat i foťák, protože bych zase mohl vyrazit na „Lov beze zbraní“.

PS: pokud by jste taky rádi vyzkoušeli, jaké to je takto ryby fotit, tak:

  • investujte do dobrého polarizačního filtru - např. zn. Hoya
  • používejte teleobjektiv (alespoň 200-já používám 300 a mnohdy bych ocenil i více)
  • s ohledem na fakt, že polarizační filtr je vlastně šedý filtr a zdvojnásobuje časy, tak použijte citlivější film (alespoň 200 ASA, raději však 400 ASA) nebo na digitálním přístroji nastavte tuto citlivost
  • a rozhodně použijte stativ, protože jinak bude hodně fotek rozmazaných

Pokud někdy tento adrenalinový, a pravděpodobně nejsportovnější lov vůbec, vyzkoušíte, pošlete nám své fotografie. Návštěvníci serveru Chytej.cz je jistě ocení.

Petrův zdar

HaD