Ceny
Nejvíce asi bude naše rybáře zajímat cena. Ta je 600 Euro na osobu a týden, pouze v termínu od 15.6 do 20.8. je nižší a pobyt Vás přijde na 500 Euro. Pokud budete chtít rezervovat určité místo na jezeře, zaplatíte předem nevratnou zálohu 100 Euro. Mně se to nikdy nestalo, ale pár známých už mi řeklo, že přes zaplacenou rezervaci bylo jejich místo obsazeno bohatšími rybáři z jiných zemí, kteří je prostě přeplatili.

V ceně kterou zaplatíte, máte zajištěno:
– dopravu lodí nebo džípem na vybrané místo
– polopenzi
– kvalitní bivak
– lehátko
– vařič
– plynová bomba se platí zvlášť cca 5 Euro
– laminátovou loď pro dva rybáře
– 20 kg kukuřice pro dvě osoby
– 1x přemístění během týdenního lovu (nutno nahlásit personálu den předem)
– povolenku na čtyři pruty.

Když si přivezete svůj bivak, můžete dostat slevu 50 Euro. Je možno se v hotelu osprchovat, stačí se nahlásit v recepci. V hotelu lze i přespat v den příjezdu a odjezdu za cca 15 Euro na osobu, pokud jsou volné pokoje. Při lovu kaprovitých ryb se smí používat pouze monofilní vlasec s maximálně deseti metry pletené šňůry na konci. Pokud by se dva týmy lovící proti sobě omezovaly v chytání, je povoleno vyvážet maximálně na vzdálenost 150 metrů. Povinnost udržovat místo v pořádku a čistotě nemusím snad ani zdůrazňovat. Vodu Vám přiveze personál na místo třeba každý den a rovněž se postará o odvoz odpadků. Na jezeře nejsou toalety, doporučuje se vykonanou potřebu zahrabat. Se všemi ulovenými rybami je nutno zacházet s největší opatrností a v co nejkratší době musí být vráceny vodě.

Lov dravců
je s kaprařskou povolenkou zakázán, o cenách povolenky na dravce se můžete informovat u personálu. Nedodržení stanoveného počtu prutů, či nepovolený způsob lovu vede k odebrání povolenky a může vás stát v konečném vyúčtování několik stovek Euro. Každý ulovený kapr přes dvacet kilogramů se má nahlásit personálu za účelem dokumentace.

Rady před cestou:
Uzavřete cestovní pojištění, nezapomeňte zelenou kartu na pojištění vašeho vozidla, máte–li auto na žlutých číslech, počítejte s tím, že Vás na maďarských hranicích postaví mezi kamiony. Vzhledem k objemu nákladu je dobré vzít si nějaké fotografie, nebo články z časopisů, aby jste mohli celníkům prokázat, že jste profesionální rybáři. Maďarsky – horgázny a rumunsky – pescare. Vezměte si léky proti průjmu a horečce, pijte pouze balenou vodu, peníze vyměňte na hranici v oficiálních směnárnách a ne u veksláků, benzín tankujte u velkých pump a vždy zabezpečte auto, což platí i při průjezdech měst.

Dobrá rada na závěr zní:
nenavazujte žádné kontakty s vesničany, nenechte se nabádat k výměnným obchodům, nic si od nich neberte a hlavně jim nedávejte ulovené ryby. Pokud budete mít na jezeře jakékoliv přání, nebo vznikne problém, kontaktujte vedoucího porybných Mariuse.
Jeho telefon je 0040 722 514 988. Pokud máte zájem na Radutu jet, je nejjednodušší požádat pana M. Zelenku s firmy Mr. Green, který Vám pobyt vyřídí, má tam velice dobré kontakty a poradí Vám ve všem, co ještě budete chtít vědět.

Již od prosince roku 2002 začaly naše přípravy na výpravu za velkými kapry na jezero Raduta. Když jsem sděloval své zážitky z minulé výpravy, ze které jsem se vrátil nadšen, tak jsem zcela popletl hlavu mým pěti kamarádům a dohodli jsme se, že příště vyrazíme všichni společně. Proto hned v tomto měsíci platíme zálohu na rezervaci tří míst, která jsem vybral, protože je pokládám za lukrativní. Tři dny před odjezdem se dovídáme novou cenu. Je vyšší než byla loňská a ta zřejmě podstatně převyšuje finanční možnosti mých přátel a tak Vašek, který má vézt ve svém Sprinterovi všechen náš ,,cajk” odříká a tím se mění naše možnosti, jak se na jezero dostat. Den před odjezdem nám Karel Nikl přiváží objednané boilies do Prahy. Po loňských zkušenostech jsem zvolil opět Robin a dvě novinky z Karlovy dílny. Naše původní šestičlenná sestava se smrskává pouze na mne a Jirku Krejčího. Ostatní nemají jak se na Radutu dostat, jejich auta se na dalekou cestu necítí. Mrzí mne to hlavně kvůli mému dlouholetému partnerovi ,,Šíšovi, který se celý rok těšil a poctivě šetřil. Šiško vynahradím ti to příště. Jirka půjčuje přívěsný vozík , protože ani ve dvou se do mého Citroenu nemůžeme srovnat. Týden před odjezdem nechávám zkontrolovat auto ve dvou servisech, tak odjíždíme docela v klidu. Po cestě u Humpolce praská klínový řemen. Čekáme na ABA servis, který se dostavuje v krátké chvíli a mladý muž nám říká, že to na silnici nezvládne a budou nás muset odtáhnout do servisu. Po cestě telefonuje jak o život a shání řemen, my sedíme v našem autě a z výšky pozorujeme nádhernou krajinu kolem, ale v duši žádný klid nemám. U vody chci být vždy co nejdříve. Oprava trvá sedm hodin. To už jsem skoro na mrtvici. Když v osm večer vyjíždíme na dálnici, říkáme si, že teď už nám bude hej. Po pár ujetých kilometrech pozoruji, že na nás řidiči jedoucí za námi neustále blikají až mi jeden z nich vykřičí za jízdy z otevřeného okna, že když dám na autě levou směrovku na vozíku bliká pravá a obráceně. Zajíždíme k první pumpě a tam za tmy Jirka (ještě že ho mám s sebou) rozdělává el. zásuvku a přehazuje dráty, až je konečně vše v pořádku. Na žádné hranici nemáme problémy, jen na maďarsko– rumunské čekáme trochu déle. Cesty jsou proti minulému roku opět daleko lepší. Rumuni skutečně pracují jak ďasové (asi jsou to jiní Rumuni, než stále potkáváme na ,,Václaváku” nebo u našich dálnic, kde se nám pokouší prodat mosazné prsteny jako zlato). Pouze přes města mají problémy se značením. Všude je málo ukazatelů. V Bukurešti hned na kraji dáváme taxikáři 10 Euro a ten nás dovede na výpadovku směr Raduta. Po dojetí se nemohu postavit na nohy, jelikož připomínají konve. Naštěstí mám sebou léky, mastičky a hlavně obrovskou chuť být co nejdřív na našem vyhlédnutém místě.

"Kapří nevěstinec" – tak nazval toto jezero jeden z mých kolegů. Takto může mluvit jen člověk, který zde v životě nechytal a vůbec neví o čem vlastně vůbec povídá. Do nevěstince může zajít každý a dostane se mu to, co si zaplatí. Tak to zde ovšem není. Znám mnoho i světově známých kaprařů, kteří zde nechytli ani "ň" a to zde byli již několikrát. Také dost rybářů od nás si to zde prožilo a mohli by o tom vyprávět. A jsou to rybáři kteří již dokázali mnohokrát, že umí. I já mám trochu nahnáno, zda jsem to s tím loňským vyprávěním nepřehnal a aby Jirka, který je správně nažhaven, nedopadl stejně jako minulý rok, kdy tu byl poprvé a také se příliš nedařilo.

Jezero zdálky připomíná bažinu, zelená barva převládá. I zde se letošní vedra podepsala. Po vysušeném bahně můžeme dojít o deset metrů dále než minulý rok, kdy bylo vody dost. Na našem vyhlédnutém místě sedí dva mladí Rumuni s Italem a sdělují, že za čtyři dny nebyl záběr. Říkáme si: "chytají pouze na odhoz a my určitě najdeme ty správné lavice v hloubkách a dálkách, ve kterých se kapři budou pohybovat". Bójky dáváme na hloubky od 3,50 m až po 0,60 m Teploměr nám ráno v sedm hodin ukazuje 32°C a přes den vyšplhá až na neuvěřitelných 42°C ve stínu.

Chytáme každý na čtyři pruty a na každý volíme jiné boilie, abychom zjistili co bude to pravé ořechové. Jako nejúspěšnější se nám jeví nutramino boilie s příchutí ořechu a mušle od Jizery a Robin red od Karla Nikla. Jirka přikrmuje víc než já, ačkoliv ho varuji, že bude mít jen malé ryby, což se v prvních dnech potvrzuje a proto poté přechází na mou taktiku a dáváme maximálně po pěti kuličkách k nástraze. Nutno říci, že Jirka má mnohem více záběrů – kapři najíždějí z jeho strany. Po prvních záběrech od 10–12kg kaprů přestáváme chytat na všechny druhy, co zde máme a chytáme pouze s Robin redem a Kadlikovým potěšením. Zpočátku se snažíme zdolávat ryby ze břehu, ale po pár ztracených rybách jezdíme při každém záběru člunem do vzdálenosti asi 250 metrů, kde je většina našich lovných míst. Velkým problémem se ukázuje, na začátku zmiňovaných, deset metrů pletenky. Loni jsme dávali 30–40 metrů a bylo méně ztracených ryb. Do čtvrtého dne máme největší rybu 16 kilo a mnoho kaprů do dvanácti kil. Ty už ani nevozíme na břeh, vyháčkujeme je v lodi a okamžitě pouštíme.

Po první bouřce a dešti se voda krásně čistí a velikost chycených ryb se zvyšuje. Po druhé, která přichází šestý den, je nám mnohem veseleji. Menší ryby se ztratily a chytáme docela pěkné kusy. Dokonce přímo v největším lijáku, kdy se blesky střetávají přímo nad našimi hlavami, jsme nuceni při záběrech nechat ležet pruty ve stojanech, protože máme opravdu strach, aby to neřachlo rovnou do nás.

Záběry jsou pouze v noci, na to jsem zvyklý z loňska, ale letos se nám nedaří získat ani jediný záběr ve dne a to dokonce ani od amura, na kterého Jirka poctivě líčil u jedné bóje. Nočních záběrů přichází i šest za jednu noc. Jsem nevyspalý, ale Jirka se pohybuje v jakési euforii a oči mu svítí jak baterky. Tráví celé noci převažováním kaprů a jejich ošetřováním. Několikrát si překonal svůj "osobák", a tak mu ani moc nevadí (na rozdíl ode mne), že při jedné jízdě na člunu utopil můj podběrák od Kevina Nashe v ceně přes čtyři tisíce a křičí na mne, že mi zaplatí toho nejdražšího Foxe.

Po týdnu přijíždějí na místo, které je od nás vzdálené asi 400m, dva Dánové. Díky tomu zjišťujeme s Jirkou proč se říká: "ožralej jako Dán". Přes den sedí nekryti deštníkem na prudkém slunci a lijí do sebe jedno pivo za druhým. Po sedmé, když zapadá slunce za první kopečky a my se snažíme něco naspat, tak to prostě nejde. Musíme poslouchat směsice dánského folklóru. Dobré je, že jim personál stále vozí pivo v ledu a nikdy se u nás nezapomene zastavit. Jirka si ho dává s chutí a mně vozí každý den dva melouny, které mi v panujících vedrech ohromně chutnají.

Všichni ulovení kapři, až na jednoho, jsou v dobré kondici a zdá se nám, že jejich tlamky ještě nepoznaly ostrost jiných háčků. Blíží se náš poslední den a my máme sto chutí prodloužit si pobyt: Bohužel peněz už není nazbyt. Balíme tedy oba spokojeni, i když jsme na světový rekord nedosáhli. V hotelu se potkáváme s Italy a Holanďany a když jim ukazujeme lístek s váhami námi ulovených kaprů, jen nevěřícně kroutí hlavou a jejich první starost je, na co jsme chytali. Dvěma přátelům z Holandska ještě darujeme hrstku našeho boilie a přejeme jim hodně úspěchů. Cesta nazpět probíhá podle stejného scénáře – v Bukurešti by jsme byli bez pomoci taxikáře asi ztraceni. Na dvě hodiny nás ještě zdržuje bouračka a pak se celkem bez problémů vracíme zpět domů.

Tomu, kdo na Radutě ještě nebyl, doporučuji jet s maximální opatrností, protože dost Rumunů se svými starými Daciemi jezdí jako šílenci.

Když dorazíme ke mě domů, jsme šťastni, že to máme za sebou. Vůbec ale netušíme, co nás ještě čeká. Jirka volá Romanu, aby pro něj přijela. Ta asi za půl hodiny telefonuje zpátky, že jí na křižovatce naboural jiný řidič a že auto je vejpůl. Okamžitě nasedáme do mého auta, ale po třiceti metrech musím zastavit, neboť se ozývají příšerné zvuky a my zjišťujeme, že mám prodřenou trubku od serva a že všechen olej vytekl... Tato cesta nás prostě stála nejen spoustu peněz, ale především nervů.

Přestože mám rád u vody malebná zákoutí a tamější krajina se snad ani přírodou nazvat nedá, tak bych se na Radutu ještě někdy chtěl vrátit. Jen dokonalá znalost tohoto jezera totiž může přinést úspěch. Samozřejmě jsou mezi námi rybáři i děti štěstěny, kterým se může povést ulovit pěknou rybu čirou náhodou, ale na to jsem spoléhat nechtěl ani dřív a nebudu ani v budoucnosti. Zde se podle mého mínění dají lovit trofejní kapři cíleně, vše záleží hlavně na termínu, místě které si zvolíte, na znalosti dna a cest kudy tito velikáni projíždí.

Jirka Drahorád

P.S. Po deseti dnech mi přichází domů mail, že na námi darovaný boilies ulovili Holanďané dva kapry přes dvacet pět kilo.