Jak to tedy vlastně začalo? Je to už dávno, skoro 20 let, kdy jsem jako středoškolák poznal svého spolužáka Honzu. Náruživý šachista, latiník, přírodovědec, ekolog a takový svérázný element naší třídy. Snad to způsobily mé příběhy, někdy se dosti blížící rybářské latině, nebo i jeho vrozený sklon k poznávání všeho nového. Nevím. Zkrátka se rozhodl, že se stane členem rybářského spolku a já budu ten, kdo ho zasvětí do všech tajů tohoto nádherného koníčka.

Teoreticky mne po přečtení veškeré dostupné literatury a posledních pár ročníků Rybářství zcela zastiňoval. Praxe ho zatím moc nestrašila a tak se přihlásil do místní organizace. Absolvoval o víkendech vstupní školení, netrvalo dlouho a s novým rybářským lístkem a povolenkou jsme vyrazili do obchodu nakoupit nějaké to základní vybavení. Nutno dodat, že spíše do oddělení sportu. V těch dobách aby speciálku na menších městech lupou hledal. Pár splávků pochybné kvality a velikosti, pár olůvek, nějaký ten háček, ale pruty s navijáky jsme nevybrali. Nebudu to moc protahovat, Honza se rozjel s tuzexovými bony do Prahy, navštívil i speciálku poblíž Staroměstského náměstí a byl skoro vybaven. Nechtěl jsem mu kazit radost z novotou zářících navijáků a proutků značky Shakespeare, tak jsem mu výběr schválil. Nářadí zvolil sice nádherné, ale dost jemné. Už zbývalo jen vyrazit k vodě. Jistě to všichni znáte, pytláci a zejména začínající rybáři mají vždycky takové štěstí, že snad přímo sv. Petr jim ty ryby na háček napichuje, aby začátečníci propadli jeho cechu úplně! V Honzově případě se toto pravidlo mělo prvním rokem naplnit měrou vrchovatou.

Vyrazili jsme na potok, který protéká asi 20 metrů pod naší zahradou. V té době byl slušně zarybněn, rybářů bylo pomálu, potok nikoho svojí obsádkou moc nezajímal, a tak se tam nechal chytit metrový úhoř, cejn, nějaká ta plotička, slušný kapřík, na podzim pěkná štika a moře okounů, byť spíše ve velikosti nástražních rybiček. I mramorovaný mník se občas za bouřky spletl. Raci rejdili po dně a vydří chásku znal potok jen z vyprávění nebo náhodných návštěv. Přímo ideální podmínky pro začátečníka.

S rozumem jsem týden dopředu zakrmoval a doufal, že mu předvedu rybářský koncert, na kterém mi nebude dělat jen komparsistu, ale také něco uloví. Po příjezdu jsem mu jako důkaz a motivaci ukázal v ledničce již vykuchané cejny, z nichž žádný neměl pod 40 cm a jednoho kapříka okolo 2 kg, což byla tak normální průměrná váha místních šupináčů.

Nebudu moc komentovat jeho umění rybolovné techniky a nahazování zvlášť. Zvolil jsem místo na břehu široko daleko beze stromů a po pár pokusech se povedlo Honzovi oba pruty nahodit. Jeden na těžko, druhý jen s brčkem a bročkem k rákosí na plavanou. Sám jsem nahodil trošku stranou, abych při jeho sebevražedných pokusech při náhozu nepřišel o pruty a nedej bože i k nějakému úrazu. Tehdy jsem měl největší úspěchy s ochucenýma kolínkama. Uvařil jsem tu správnou tuhost a nastražil na polotěžko, jak jsem byl zvyklý. Honza ne. Nedbal mých zkušeností, vyhrabal z batohu podezřele vypadající a zapáchající těsto, pracně ho dostal na háček a na druhý nastražil šnečka co sebral v rákosí. A asi již tušíte, na co jsem vás předem připravoval.

Jarní opar se lehce proháněl nad vodou, skrz les za námi pomalu začínalo hřát sluníčko, já jsem lehce zamyšlen pozoroval své dva splávečky poblíž rákosí a ani nevěnoval pozornost velrybáři opodál.

"Vssssssssss". Charakteristický zvuk mohutného záseku a hned jsem vyletěl ze stoličky a klidného zadumání! Honza na nohou, špičku prutu po záseku někde daleko za sebou, brzdu povolenou skoro na maximum a ječel jak pominutý. Jak zasekl, dodnes nechápu. Po dotažení brzdy a sklonění prutu do jakž takž ideálního úhlu začal tanec a já jsem jen v úžasu a ohromení koukal, co se děje. Nový, oranžový, dvoumetrový šejkspíráček se v tu ránu ohnul jak bič a silný tah na konci dával tušit, že se zasekl pěkný kapří pantáta. Nechal jsem věci volný průběh a jen radami usměrňoval zdolávání a vnitřně jsem se bavil. Chvilku broukala povolovaná brzda, chvilku vydával neartikulované zvuky Honza a naštěstí ryba netáhla moc po nebo proti proudu, proto se boj strhl jen na pár metrech. Pravděpodobně byl kapřík mírně zmatený, nebo se mu Honzy zželelo. Trvalo to všechno asi 20 minut, než jsem s podběrákem očekával příjezd zemdlelého macíka.

Podebral, vytáhl z vody a nevěřícně koukal a lapal po dechu s pusou dokořán, jak ten kapr. Že jsou ve vodě větší kapři než je ten průměr 2–3 kilogramů jsem tušil, ale při pohledu na toho krásného šupináče se mi zatajil dech. 61 cm, ale vysoký a zakulacený jak kopačák. Absolutně jsem nechápal, jak ho vlastně Honza dostal na břeh, zvláště v takových podmínkách, kdy oba dva tancovali doslova na pětníku. Honza seděl na stoličce, nohy se mu třásly jak ratlíkovi, nevěřícně na něj koukal a nemohl tomu stále uvěřit. Sbalil jsem mu druhý prut, své dva také, pomohl mu na nohy a s úlovkem jsme šplhali do stráně na zahradu, kde váha ukázala 5,8 kg. Ten den jsme již k vodě nezavítali, ale vyrazili dodržovat pitný režim a zároveň umožnit Honzovi podělit se o dojmy ze svého prvního úlovku .

Ještě za měsíc si štamgasti v místní hospůdce vyprávěli o pomatenci, co vypil svá dvě studentská pivíčka a celý rozjařený pak pořád vykřikoval něco o velrybě, harpunářích a tunách masa.

Tímto úlovkem začal první rok Honzova rybářského života a byl to rok, kdy jsem absolutně nechápal, jak může mít někdo takové štěstí. Ale znáte to, když pán Bůh dopustí i motyka spustí. Pomalu se blížilo zahájení na dravce, ale o tom až zese někdy jindy.