Jak vyrobit wobler...

>Pamatuji si přesně na svůj první výtvor, který jsa velmi podoben invalidnímu papoušku prozkoumával podjezí plánského revíru na Lužnici. Podařilo se mi hned napoprvé nastavit nořítko z plexiskla tak, že jsem na jemném prutě cítil každý záchvěv této nástrahy přesně, jak to bylo obvyklé u originálu. První rybou ulovenou na tento paskvil byl půlmetrový candát. Bylo to v době, kdy jsem začal opouštět lov na přirozené nástrahy a tušil, že se mi otevírá spousta možností, jak přelstít ryby nástrahami ručně vyrobenými. Byl jsem pyšný, že woblery „pracují” a že nenechávají dravce lhostejnými. Tato pýcha mě postrkuje dopředu dodnes, i když přívlač dost ustoupila jinému lovnému způsobu – muškaření. Přece jen ryba ulovená na vlastnoručně uvázanou mušku či vyřezaný wobler potěší dvojnásob!

První pokusy s woblery byly trochu komické. Ale hned zpočátku začaly chytat ryby a to bylo velmi důležité a povzbuzující. Časem jsem zjistil, že není až tak důležitá barva nástrahy, jako její dokonalý pohyb, cílené vedení a „dosažitelnost” nástrahy pro zuby dravce. Tím myslím přirozená nabídka nástrahy, zkrátka vyvarování se vedení systémem „neřízená střela”. Raději uvedu několik poznatků a pravidel, které by mohli pomoci leckterému kutilovi s prvními pokusy při domácí výrobě woblerů. Podotýkám, že bydlím v panelákovém bytě a tudíž veškeré mé výtvory nezažily žádnou dílničku. Snad i tato poznámka dodá začátečníkům více odvahy.

Pravidla pro výrobu

• Nástrahy co nejvíce odlehčit – po vzoru úspěšných světových výrobců jsem dospěl k poznání, že především lehké nástrahy dosahují toho nejvěrnějšího pohybu:
  • vyžadují menší nořítko
  • rychle stoupají vodním sloupcem nahoru při pauze v navíjení
  • nevýhodou je však horší odhazování na delší vzdálenost
• Nástrahy dokonale chránit (proti vodě a dravčím zubům). Nic tak „nevytočí”, jako když vám po několikadenním snažení wobler prokousne první malá štička, popř. popraská vrchní lak a voda dokončí dílo zkázy. Sám jsem několikrát práci uspěchal a o to víc to pak mrzelo. V tomto případě několik vrstev laku je jistota.
• Nástrahy vyrábět ve větších sériích (alespoň 3 až 5 stejných kousků). Je to především ekonomické např. při míchání různých barevných odstínů.
• O vyrobených nástrahách si vést základní „dokumentaci”. Trochu k zasmání, ale vím, co říkám... Uchovávám si různé popisky rozměrů, primitivní šablony a od každého typu a barvy alespoň 1 kousek. Když se po delší době rozhodnu znovu vyrobit úspěšný kousek, nemusím dlouho tápat, znovu měřit originál apod.
• Nástrahy uchovávat chráněné přímému světlu. Běžně dostupné laky domácí provenience časem mění svou barvu, typické je především žloutnutí.

Materiály

• Tělíčko - Začínal jsem s woblery z lipového dřeva, poté přešel na balzu kvůli snadnější opracovatelnosti a lehkosti materiálu. Poslední dobou je to především lehký plast, který je voděvzdorný. Woblery neodlévám, vše je tzv. „handmade” – poctivě vyřezané nožem a obroušené smirkovým papírem a pilníkem. Materiály jsou každému běžně dostupné – např. měkké dřevo u známého truhláře, balza v modelářských potřebách a případně plastové zbytky z reklamních tabulí.
• Drátěná forma - Uvádím zde hlavně toto řešení úchytů trojháčků, neboť právě celistvá konstrukce uvnitř wobleru zajišťuje lehké vyvážení po celé délce tělíčka (většinou není třeba přídavné olověné pásky a drátky i když se bez nich u některých typů neobejdete) a také je pojistkou při extrémním zatížení wobleru v tahu (např. při zdolávání kapitálního dravce). Materiálem jsou ocelové drátky o průměrech 0,6 až 1,2 mm např. Osteofix (tvrdý Hard Dur používaný ve stomatologii a dostupný ve zdravotnických potřebách) nebo speciální tenký svářecí a některé druhy černěných pevných drátů.
• Nořítko - Mé prvotní výrobky s nořítky vyřezanými z různých plexi krabiček často přicházely ke známému úrazu – vylomení či spíše prasknutí při ostřejším nárazu o dno. Jeden čas jsem tedy používal i měděný plíšek, který bylo možné snadno tvarovat, ale nepříjemně nástrahu zatěžoval. Hledáním různých materiálů z různých zdrojů a získáváním zkušeností od ostatních rybářů a výrobců jsem se dostal opět k plexisklu (i když nevím, zda je to v tomto okamžiku ten správný výraz pro daný materiál) a to: materiálu z nichž jsou vyráběny průhledné štíty policie a také plexi součásti vyřazovaných dálnopisných strojů z českých telekomunikačních firem (před lety vyráběných brněnskou Zbrojovkou). S nořítky z naposledy jmenovaného materiálu mám ty nejlepší zkušenosti a navíc je možné částečně je tvarovat i za studena.
• Povrchová úprava, laky, lepidla - Slabé a barevné Al folie od čokolád všech druhů, zbytky laků na nehty, dvousložkové epoxidové lepidlo, acetonové barvy, dvousložkový epoxidový lak...

Pracovní postup ve zkratce, doplněný několika radami

1. Obkreslíme obrys kopírovaného wobleru na tvrdší karton (i s úhlem sklonu nořítka), obrys vystřihneme a používáme jako šablonu.
2. Ze šablony přeneseme tvar wobleru na destičku vybraného materiálu požadované tloušťky.
   
3. V břišní části nástrahy vyřežeme pilkou na železo drážku po celé délce pro zasazení drátové formy.
4. Vyřízneme také drážku pod určitým úhlem pro zasazení nořítka (na obr. pohled odspodu).
   
5. Následně vyřežeme potřebný tvar wobleru a obrousíme smirkovým papírem do hladka.
   
6. Z drátu vytvoříme formu (dle předlohy originálu) a v případě potřeby (předpokládaná extrémní zátěž) její konce fixujeme několika oviny slabšího např. Cu drátku
   
7. Formu zasadíme do „vyladěného” tělíčka a pečlivě zalijeme dvousložkovým epoxy lepidlem (drážku pro nořítko chráníme např. kouskem starého lina cca 2x2 cm ).
8. Po vytvrzení lepidla z wobleru odstraníme přebytečné, přesahující části lepidla a několikrát (!!!) jej důkladně přelakujeme voděodolným lakem (může být i řídkým chemoprénovým roztokem). Na obr. hrubě opracovaný plastový wobler s volně zasazenou formou před zalepením.
   
9. Nyní již může následovat barvení do požadované napodobeniny druhu – my však přidáme ještě jeden krok navíc, který nám nástrahu ještě zdokonalí, a pevnostně vylepší. Vystřihneme ze slabé Al folie tvar, který ze všech stran dokonale obalí nástrahu (nutno si předem vyzkoušet). Na folii naneseme film dvousložkového lepidla a woblera s ním dokonale „oblečeme” – zabalíme jej jako cigaretu a případné kousky folie odstřihneme. Poté přikročíme k vytváření reliéfu šupin. Dokud máme lepidlo ještě „živé”, přitlačujeme obal valivým pohybem k tělíčku hrubším pilníkem – nejlépe tenkým a kulatým, který nám dovolí sáhnout i do méně přístupných částí.
   „Šupiny” jsou pro někoho možná zbytečná záležitost, ale tím, jak pilníkem vytváříme miniaturní důlky na povrchu, napomáháme ve finální části (vlastním rybolovu) působení světelných odrazů z nerovností stříbřité folie do různých směrů ve vodním sloupci, a tím i k přilákání zvědavého dravce. (na obr. detail povrchu z Al folie)
10. Po zaschnutí znovu odstraníme přebytečný materiál z předchozích částí a vyčistíme drážku pro nořítko.
11. V této fázi již můžeme barvit dle fantazie – barvy perfektně přiléhají na „šupinatý” povrch. (na obr. první a třetí wobler – kopie Tarmo, mé nejoblíbenější...)
    
    
    
12. Mezitím, než barvy dokonale zaschnou, si vyrobíme nořítko z dostupného materiálu znovu podle originální předlohy.
13. Nořítko vlepíme dvousložkovým lepidlem (popř. „vteřiňákem”) do hotového tělíčka a začneme s lakováním celého produktu. Těch lakových vrstev doporučuji opravdu opět několik – vyplatí se to !
14. Ve finále osadíme woblera trojháčky a v dostupném prostředí (např. vana) vyzkoušíme jeho chod. Zde je namístě připomenout všeobecně známou věc. Třeba vychylování chodu woblera do určité strany se omezí náklonem závěsného (upínacího) očka do proti–polohy (na stranu opačnou). Nutno vyzkoušet ! (na obr. 11cm plovoucí štikový typ)
    
15. A už konečně..........hurá na ryby!

Dalších několik postřehů a zkušeností, nesouvisle řazených...

• Při výrobě hlubokopotápivých typů woblerů (např. kopie Rapala ShadRap či FatRap) se miosvědčil následující postup: v dlouhém nořítku, na který použijeme poněkud silnější materiál, vyvrtáme 2 dírky, kterým provlékneme drátek (úchytné očko). Aby se na drátěný konec pod lopatkou nezachytávaly kousky vodního rostlinstva pokusíme se jej pomocí zatavení „vtáhnout” do plošky plexiskla. Postačí nám na to použití pistolové pájky. Provlékneme pájecí smyčku páječky úchytným očkem (označeno na obr.) a při nažhavení pájky táhneme směrem vzhůru až se drátek do plošky „zavaří”. Je to jednoduchý úkon pro praktické využití, a wobler též ve finále dobře vypadá.
  
• Pokud má wobler dokonalý chod, nezáleží v mnoha případech na jeho barvě. Pro ryby dna (např. candát, sumec), kde je horší viditelnost, stejně dobře působí na jejich další vjemové orgány. Vzpomínám na úlovky na naprosto nebarveného woblera (kopie ShadRap – přírodní dřevo), který byl pouze přelakován, testován a už lovil ! (na obr. však již woblery v „kabátě” – u posledního je možné si všimnout, že má úchytné očko pouze v nořítku, takže není použita celistvá forma. Nořítko je fixované k vnitřní zkrácené formě – tato technologie se mi však příliš neosvědčila)
  
  
  
• Stejně dobře se osvědčil v počátcích „wobler chudých” – podlouhlá kapka ze smrkového dřeva, lopatka z měděného plíšku, oči z červených korálků přibitých tenkými hřebíčky a svérázným uchycením trojháčků : drobné vruty do dřeva, v části hlavičky rozklepané do plošky, do které byla po důkladném opilování hran do půlkulatého tvaru vyvrtána dírka pro nasazení kroužku s trojháčkem. Tyto vruty „speciál” byly zatočeny na příslušných místech do dřeva, které bez lakování ve vodě nabobtnalo a tak byly k nevytržení ! Zkrátka v jednoduchosti je síla...
• Když vyrobíte po týdnech, měsících (a možná letech) zkoušení materiálů, typů a barev poměrně dokonalou nástrahu, nelze ji finančně ohodnotit např. pro prodej případnému zájemci. Takovou nástrahu je asi možné pouze darovat, vyměnit, popř. prodat za pouze symbolickou cenu. Ruční práce je v tomto případě těžko vyčíslitelná. Většina malovýrobců ve světě, kteří produkují pouze malé série ručně vyráběných nástrah, prodává své finální kousky většinou nad cenovou hladinou komerčních gigantů. Většinu svých woblerů jsem daroval především nejbližším přátelům. Mé nástrahy tak lovily v mnoha evropských revírech a dokonce i za oceánem. A tak zatím největší odměnou pak bylo ujištění mých kolegů, že se mé nástrahy mezi ostatními rozhodně neztratily a v některých případech po nich přátelé sáhli, když ostatní „světové tutovky” selhaly. (na obr. sada, která byla úspěšná v 9cm velikosti na mořské pstruhy ve Skandinávii a na aljašské lososy...)

Doufám, že můj zkrácený popis vyprovokoval alespoň pár nadšenců k výrobě vlastní vláčecí nástrahy. Na přiložených obrázcích uvádím některé z typů, které jsem donedávna tvořil. Stejně tak jsem se pokoušel i o dvoudílné nástrahy, kopie mnoha výrobců apod. To by však byl výčet trochu širšího záběru...

Přeji všem pevnou ruku při netradičním způsobu kutilství a mnoho krásných úlovků na vlastní výrobky!

Karel Melena