Přecházíme po mostě a synek povídá. „Tatínku, podívej se na mě. Chodím na ryby smutný a z ryb ještě smutnější. Všichni chytnou, jen já nic! Brzo ráno vstávám, po obědě chodím spát, abych v noci vydržel být dlouho vzhůru... a pořád nic. Doufám, že dnes to bude lepší!”

Candát obecný

„Dnes to určitě vyjde! Kdo si počká, ten se dočká!”, utěšuji ho. Souhlasné pokývání hlavou je mi odpovědí. Zrychlí krok a neomylně míří ke svému místu na kamenném násypu řeky, kde před několika dny utrhl svého prvního sumce. Zastavuji, abych složil prut a navázal wobler. Najednou slyším rozčílený Tomův hlas: „Podívej, někdo mi chce sumce ulovit!” A opravdu! Přesně na jeho místě je ukotvena sumcová bójka. Sumcař sedí pod keřem a ani není vidět. „Tome budeš muset nahazovat opatrně, abys bójku nechytil”, varuji synka a vzápětí brodím výš na mělčinu. Jen malá hradba keřů mě od něj odděluje. Čas od času spatřím, jak synkova rapala sviští vzduchem a dopadá na hladinu řeky. Náhozy se pojednou odmlčí. Nakukuji za keř a vidím Toma, jak vymotává smyčku z navijáku. „Kde máš wobler?” houknu. „Ve vodě”, zakňourá. „Vždyť se zamotá do bójky!” Beru synův prut a opatrně navíjím. Je pozdě! Jak zatáhnu za vlasec, tak se bójka zachvěje! Nechávám udici v rukou malého lovce a jdu se sumcaři omluvit: „Promiňte, synovi se zašmodrchal vlasec u navijáku a wobler mu splaval až do vaší montáže”. „ No bože! Každý nějak začínal! Stát se to může každému.”, zní odpověď. Po stažení bójky a rozmotání vlasce, odpínám wobler a Tom protahuje vlasec s karabinkou přes keř. Cizí rybář je v klidu. Nenadává, našel pochopení pro to, co se přihodilo.

Aby se stejná situace nezopakovala, odcházíme raději dál. Kus proti proudu je uprostřed vody ostrůvek zakončený prudkým zlomem do hlubokého proudu. Netrvá dlouho a s malým lovcem na prsou se brodím vodou. Jeho ruce mě svírají kolem krku, jeho vzrušené oddechování, přehlušuje jen šplouchání rozčeřené hladiny. „To je napínavé!”, komentuje naši společnou cestu syn. Postavím ho na ostrůvek. Stojíme uprostřed mohutné řeky na jejíž hladině se lesknou poslední paprsky zapadajícího slunce. Krajinu začíná pokrývat soumrak. Beze slova nahazujeme a protahujeme nejnadějnější místa. Tom má první záběr. Poklidná hladina se tříští pod náporem útočící ryby. Velká kola na hladině a ohnutý prut dávají tušit zdatného rybího soupeře. Ještě jeden mohutný výpad a... ryba je volná. „Viděl jsi to? To musel být obrovský sumec!” „Spíš velký bolen!”, brzdím jeho fantazii. „Hmm, to je smůla, ale třeba ještě něco chytím.”, mudruje Tom. A nanovo, ještě s větší vervou začíná prohazovat řeku.

Synkův prohraný zápas ale nenechal v klidu rybáře, který chytá asi sto metrů proti proudu na druhém břehu. Je již taková tma, že vidíme pouze obrys jeho světlé košile. Neustále se přibližuje, až nakonec chytá přímo naproti nám. „Co to bylo? To musela být pořádná ryba!”, volá na nás. „Nevíme! Malému to uteklo!”, odpovídám. Kousek od nás náhle dopadne velká plandavka. Za chvíli znovu a znova „bombarduje” naše pozice na mělčině. Kousek se stáhneme a naše náhozy směřujeme více po proudu. Není to nic platné, protože vzápětí Tom hlásí: „ Taťko, podívej ten rybář mě přehodil.” „Haló, jste v sobě! My to povolíme a rozmotejte to na břehu!”, volám na neznámého. „ Jo, povolte!” ozývá se hlas ze tmy. Za chvíli vidíme bliknout baterku. Do toho se ozývá nějaké tlumené mručení. Dlouho se nic neděje a tak znovu volám: „Nějaké komplikace?” Mlčení je mi odpovědí. Navíc zhasne baterka. „Je to už rozmotané?”, znovu volám. Žádná odpověď! Jen rychle se vzdalující obrys postavy. Asi je vše v pořádku. Zatímco sleduji dění na břehu, syn pomalu navíjí. Najednou ze tmy slyším jeho rozechvělý hlásek: „Tatínku podívej. Já tam svou rapalku nemám!” Rozsvítím baterku a hledím na uzavřenou, ale prázdnou karabinku v jeho dětské dlani. „Proč mi ten rybář sundal wobler?”, ptá se nechápavě synek. Co na to říci. „Hej, co to má znamenat!”, volám za mizejícím rybářem. Namísto odpovědi vidíme, jak z blízkého parkoviště do tmy zasvítí kužely světel a slyšíme pomalu se vzdalující auto. Až teď jsem pochopil! Syn svou oblíbenou rapalku nikdy neuvidí...

Nemám náladu na chytání. Držím malého Toma v náručí a brodím ke břehu a on mi šeptá do ucha: „Proč mi ji vzal?” Celou dobu, co jdu vodou, přemýšlím. Co odpovědět malému klukovi, který se zatím nesetkal s lidskou špatností. Až na břehu odpovídám: „Tome, víš jak se říká lidem kteří jsou nemocní?” „Myslíš tatínku ubožáčky nebo mrzáčky?” „Ano, to jsou lidi, na kterých je vidět jejich nemoc. Ale jsou lidé, jako byl tady ten pán, kteří vypadají normálně a stejně jsou nemocní. Když je potkáš a bavíš se s nimi, jsou jako tví nejlepší kamarádi. Ve skutečnosti jsou uvnitř nemocní. Jsou to takový ubožáci a mrzáčci, kteří se neumí ovládnout. Třeba, když nechytnou rybu, tak se alespoň snaží, aby se jim cesta k vodě nějak zaplatila. Takový rybář – ubožák si dnes odnesl tvou nástrahu. Vím ale jistě, že mu štěstí nepřinese!”

„Jak to tatínku můžeš s takovou jistotou tvrdit.”, diví se malý Tom. Na to odpovídám: „Před léty jsem byl se strýcem Tomášem v jednom rozhlasovém studiu v Brně, kde jsme měli vyprávět o rybách. Hostem studia byl cestovatel Josef Wágner, který založil Safari ve Dvoře Králové. V předsálí jsme se s ním dali do hovoru. Vyprávěli jsme si o zvířatech, o světě i o lidech. Pan Wágner tehdy řekl moudrá slova: „Jsou lidé, kteří nemají nic a přesto dokáží pomoci více než největší boháči světa. Pak se člověk setká s lidmi, kteří trpí nemocí zvanou hamižnost. Ti nemají nikdy ničeho dost! Jejich nemoc je žene neustále dopředu. Sotva něco získají, už chtějí víc! Celý život jsou pak nešťastní, protože je pro jejich skutky nikdo nemá rád!” „Hrozné, tak bych nechtěl dopadnout!”, komentuje mou přednášku Tom a dodává: „Raději už tatínku otevři krabičku, ať si vyberu další nástrahu a můžu chytat!” Jsem rád, že se syn tak rychle ze zážitku otřepal a hlavně, že už nic dál nemusím vysvětlovat.

Po každé ztrátě je zkrátka důležité najít správný cíl a vykročit jeho směrem. A to bych přál i všem poctivým rybářům.

Ing. Milan Rozsypal

Dovětek T. Rozsypala – žáka 2 třídy ZŠ: Jak jsem se vrátil na chatičku. Bylo mi to moc a moc líto. Nemohl jsem spát a musel jsem probudit maminku. Řekl jsem jí, co se mi stalo na rybách. Co se dá dělat. Přece proto nepřestanu lovit ryby. Začnu zase chytat na jiný wobler.

Tento a další články naleznete v v lednovém vydání časopisu KAJMAN Kajman