Zde už nemůžeme počítat hlavně s potočákem, na těchto stanovištích hraje prim duhák. Tento fakt je zapříčiněn hlavními druhy úkrytů v této partii toku. Potočák očekává v klidnější vodě od svého úkrytu „střechu nad hlavou”, a tu zde až na jednu výjimku nenajde! Duhákovi otevřený prostor vyhovuje, může se zde klidně slučovat do menších hejn, zpravidla kolem pěti kusů (maximálně deset kusů). V převážné většině případů je zde také jiná používaná velikost nástrahy, na kousky kolem 10 cm a více můžeme klidně zapomenout. Hlavní složku potravy duháka tvoří zejména larvy hmyzu, korýši, vodním driftem unášená potrava a jen zřídkakdy malé rybky – střevle, ouklejky pruhované, hrouzci, mřenky a hlavně vranky. Nástraha nám tedy bude postačovat ve velikostech do 5–6 cm. A navíc, i duhák bývá střídmější ve volbě velikosti potravy. Střídmost ale nahrazuje silně zvýšeným apetitem.
Porosty lakušníku: tato stanoviště velmi rádi obývají oba druhy pstruhů. Lakušníkové porosty jsou onou pomyslnou „střechou nad hlavou” pro potočáka. Tato stanoviště na první pohled pozná i laik – až dva metry dlouhé zelené „šály” vodních rostlin zvolna vlající v proudu. V době kvetení jsou lakušníky doslova posety drobnými bílými květy. Je všeobecně známo, že se lakušníky vyskytují převážně v mělčích a prosluněnějších partiích toku. Stávají se tak útočištěm mnoha bezobratlých živočichů a ranných věkových kategorií většiny druhů ryb. Tak bohatá nabídka potravy v přírodě zcela automaticky přitahuje pozornost tečkovaných predátorů. Pro vlastní lov je příznivější spíše situace obr.č.1, kdy lakušníky tvoří pouze jednotlivé trsy, my pak přesně vedenými náhozy prolovujeme mezery mezi nimi. V horším případě narazíme na situaci obr. č. 2, to rozbujelé porosty lakušníků pokrývají téměř celou vodní hladinu krom několika úzkých „průplavů mezi těmito ostrovy”, popřípadě tvoří pouze jednotlivá oka. Na druhou stranu se do těchto „průplavů” koncentruje vodou unášená potrava z celé šíře vodního toku, porosty lakušníku tak vytvářejí jakési přírodní trychtýře koncentrující proud potravy do jednoho místa. Tam pak má stanoviště pstruh, jemuž stačí pouze otvírat tlamu a lapat driftem nesenou potravu. Druhým důvodem proč si ryby rády volí tyto stanoviště je minimální výdej energie pro setrvání na místě.
Vodní proud se o trs lakušníku dělí, obtéká jej a jakmile se těsně za trsem spojuje zpět, dochází ke vzniku turbulencí po promýchání vodních proudů o různém směru. Výsledkem je ztráta síly proudu v těchto místech – viz. obr. č. 3. Tímto stanovištěm nástrahu vedeme po i proti proudu.
Prvním specifikem vedení je úplně jiné držení prutu, zejména při lovu po proudu. Špičku prutu máme oproti zvyklostem zvednutou nahoru, někdy dost významně. Technicky jednodušší je vedení nástrahy proti proudu a proto jím začneme, viz. obr. č. 4. Na 4A vedeme nástrahu asi v horní třetině vodního sloupce. Jakmile nástraha mine trs lakušníku, rychle sklopíme špičku prutu úplně k vodní hladině a kousek ji posuneme směrem po proudu. V tomto okamžiku na chvíli ztratíme kontrolu nad nástrahou, ta je vodním proudem zaplavena zpět pod lakušník.
Jakmile ucítíme ve špičce prutu velmi jemné cuknutí a dojde k napnutí prověšeného vlasce znamená to, že vodní proud již srovnal povolený vlasec a my začneme nástrahu trhavě vést směrem k hladině. Pstruh může zaútočit v kterémkoli okamžiku. Přijde–li záběr během zaplavování nástrahy zpět, tak jej velmi často ani nezaznamenáme, bude–li držet pstruh nástrahu poněkud déle, budeme mít na začátku vedení dojem vázky. Okamžitě pořádně zasekněte! Zásek musí být spíše pomalejší, vedený dlouhým táhlým pohybem abychom eliminovali možný průvěs vlasce. Přijde–li záběr ve fázi stoupání nástrahy ode dna k hladině, projeví se jako velmi silný úder, po němž stačí pouze prut důrazněji přizvednout a držet.
Druhou možností vedení je prostý pohyb nástrahy (s mírnými poskoky) zhruba v polovině až dolní třetině hloubky vodního sloupce 4B. Během tohoto vedení máme nástrahu neustále pod kontrolou. Vyplatí se mít vždy alespoň mírně zvednutou špičku prutu–lépe ovládáme pohyb nástrahy. V případě 4C je nástraha vedena drobnými přískoky při dně. Vedení nástrahy s proudem dolů je technicky náročnější z hlediska udržení neustále napnutého vlasce, tedy mít chod nástrahy neustále pod kontrolou. Pro úspěšné vedení je třeba mít špičku prutu vždy zvednutou pod úhlem asi 60–75 stupňů při mírně nakrčené a kousek předpažené ruce. Je totiž třeba mít neustále dostatek prostoru pro důrazný zásek.
Pohyb nástrahy se děje po dráze s malou amplitudou rozkmitu, viz. obr. č. 5. U 5A vedeme nástrahu středem vodního sloupce, u 5B pak při dně. Technicky náročné je také vedení nástrahy po proudu dolů (kořist driftuje), a ne hned ji šikmo stahovat zpět k našemu stanovišti. Jde vlastně jen o korekci pohybu nástrahy ve směru s vodou. Právě v tomto okamžiku oceníte hodně vysoko zvednutou špičku prutu – máme ve vodě nejméně vlasce co jde a méně na vlasec působí vodní proud. Může to vypadat jednoduše, ale takové přirozené bezchybné vedení nástrahy v mezeře mezi „hradbami” lakušníku uprostřed toku již trochu cviku vyžaduje. Muškaři lovící na nymfy by mohli vyprávět. Záběr se projeví většinou jako uváznutí, někdy doprovázené slabým úderem. Po záseku musíme počítat s variantou, že se ryba ihned vrhne směrem do lakušníku. Jedinou obranou je hrubým násilím (s ohledem na pevnost našeho rybářského vybavení) se snažit rybu zvednout ode dna k hladině a zkusit ji s proudem zavést do míst na zdolání úlovku příhodnějších.
Snaha o násilné „rvaní” divoce se zmítajícího pstruha proti proudu často končí jinak, než bychom si přáli. K poslednímu typu lakušníkových stanovišť patří osamocené trsy této rostliny. Tato solitérní stanoviště se stávají záchytnými body pro řadu druhů vodních živočichů, jedná se tedy o bohatě prostřené stoly pro naše tečkované predátory. Ti mívají zpravidla své stanoviště v hlubších partiích po proudu a sem se připlouvají nasytit.
Naplavené větve a kmeny – prvky jednoznačně zvyšující členitost toku. Vodní proud se opět o překážku tříští a za ní znovu slévá dohromady.
Pro rybu mají tato stanoviště podobné výhody jako všechna ostatní zmiňovaná v tomto dílu (snadno setrvat a uchvátit kořist). Technika prolovení stanoviště je zachycena na obr. č. 6. Stanoviště R1 znázorňuje situaci pro lov proti proudu, R2 situaci pro lov po proudu. Postavení R1 a R2 na různých březích bylo zvoleno pouze z důvodu lepší přehlednosti situačního nákresu, jinak samozřejmě mohou být na témže břehu. Ze stanoviště R1 lovíme proti proudu, první náhozy směřujeme do bodu 1 a 2, s nástrahou ze začátku pracujeme podle obr.č.7C. Nástrahu po nahození podržíme a necháme pracovat na místě po dobu 4–5 vteřin, poté ji trhavě vedeme 0,5–1 metr proti proudu, pohybem špičky prutu dopředu od sebe povolíme vlasec a necháme nástrahu splavat do výchozí pozice.
To vše opakujeme asi 5x. Po náhozu směřovaném do bodu 3 necháme nástrahu odplavat šikmo s proudem dolů, provedeme ji těsně za překážkou k našemu břehu – technika vedení je uvedena na obr. č.7A a 7B. Pro tuto techniku vedení je nezbytná špička prutu zdvižená co nejvíce nahoru–naším cílem je mít co nejméně vlasce ve vodě a zabránit jeho případnému zachycení o překážku. Po náhozech směřovaných do bodu 4 a 5 vedeme nástrahu dle 7A a 7B. Ze stanoviště R2 prolovujeme zvolený úsek toku po proudu. Po náhozech do bodů 6, 7, 8 a 9 vedeme nástrahu dle 7A a 7B. Vzhledem k tomu, že se v drtivé většině případů jedná o překážky dočasné, málokdy za nimi dochází k vytvoření větší prohlubně.
Velké kameny samostatně stojící v proudu – okolí těchto překážek prolovujeme úplně stejně jako okolí naplavených kmenů a větví (obr. č. 6 a 7). Hlavní rozdíl mezi těmito stanovišti je zejména v jejich trvanlivosti. Tato stanoviště lze považovat za stabilní, v převážné většině případů je za nimi ve dně vytvořena prohlubeň a dá se zde předpokládat pravděpodobnější výskyt „lepších ryb”–obr. č. 8. Na rozdíl od potopených větví a kmenů můžeme prolovovat tato stanoviště i přímým přetažením nástrahy přes překážku ve směru po i proti proudu bez obav o zachycení nástrahy.
Prohlubně ve dně bývají stanovišti pstruhů pouze v případě dna prostého jakýchkoli jiných překážek. V tomto případě ryby vezmou zavděk i menší jamkou ve dně, neboť právě v těchto místech musí vynaložit méně energie pro překonání síly vodního proudu. Tento druh rybích úkrytů se nachází hlavně v nadjezích a dlouhých táhlých tůních větších toků. Nástrahy vedeme způsobem uvedeným na obr.č. 7A a 7B. Vždy dbáme na to, abychom nástrahu vedli po všech dosažitelných okrajích prohlubně a jejím středem (pstruh bude útočit hlavně v okamžiku, kdy se nástraha bude nacházet v horní třetině prohlubně–myšleno po proudu. Nad vlastní prohlubní můžeme vést nástrahu i dle 7C.
Tímto končíme naše malé seznámení s twistery a příště si připomeneme méně tradiční techniky lovu a nástrahy v lovu pstruhů. Ali.
