Když sem viděl nad hladinou dobrý metr dlouhého úhoře, který se nad vodou vymrštil, věděl sem, že je pozdě. Po dvou vteřinách už nebyl cítit odpor. Samozřejmě jsem v tu chvíly nevěřil svým očím, hmatu a všemu co se odehrálo. Dva rybáři vedle mě jen kroutili hlavou a já se proklínal. Ten den už mi ryba ani neťukla, kdyby alespoň malá plotička, prostě nic. V tu chvíly jsem si říkal, že jestli tohle viděl nějaký bůh, tak mě musí potrestat. O to neuvěřitelnější bylo, že další den to samé. Rybáři okolo mě tahali a já nic. Představte si, že jsem tak chodil celý měsíc. Vše jsem měl správně, místo k záseku dokonale připravené, prut snad v nejlepší formě, postřeh jako ostříž a nic. Už jsem začal tušit, podíval se na nebe a v duchu prosil o odpuštění, přestával sem si věřit, ale nechtěl sem to vzdát.

O víkendu jsem se pak vydal na Slapy. Půjčil jsem si prut od kamaráda – byla na něm třpytka zeleno–černá. Přitahuji celý den a nic, po dlouhém marném chytání jsem si vzal ke společnosti pár pivek, myslel na Sv. Petra a dále chytal, po značně nadměrné konzumaci, jsem ucítil něco, co už jsem dlouhou dobu necítil, ten krásnej pocit záběru. Bylo to jako poprvé, vytáhl sem okouna, okolo třiceti centimetrů a byl nejšťastnější člověk, věděl sem, že se mi náhoře už odpustilo. Hned jsem okouna pustil a šel se už jen bavit s přáteli.

Další den jsem byl v podvečer na rybách a tolik ryb, kolik jsem jich vytáhl na místě, kde před tím ani ťuk, no prostě neuvěřitelné. Po pár kouscích jsem už jen seděl na zemi a svojí vypracovanou technologií přitáhl ke břehu a vymrštil prut tak, aby mi ryba vylítla přímo do ruky, pak vytáhnout háček a opatrně vypustit rybu do vody. Nebyl tam pro mě schovanej žádnej velkej kus, no i když za zmínku určitě stojí čtyři karasi okolo pětatřiceti. To je můj příběh. Od téhlé chvíle vím, že ryby jedině s úctou a vírou.