Je tomu již několik let zpátky, co jsem se bratrem pravidelně vypravoval na ryby. V té době jsem neměl rybářský lístek a proto jsem sloužil jen jako nosič zavazadel a divák, který sem tam s něčím pomůže. Tehdy mi můj milý starší bráška zavolal, jestli bych s ním nechtěl jít na parmy. Bylo tomu těsně po prázdninách, a protože v té době jsem ještě nevěnoval přípravě do školy tolik času, souhlasil jsem.
David pro mě přijel hned odpoledne a vyrazili jsme k řece. Jak mě mohlo napadnout, bratr mě sebou nechtěl jen jako milou společnost, ale potřeboval pomoci s tou spoustou věcí. Později jsme zjistili, že toho "nádobíčka" mělo být o jeden kus víc, jak konec konců po pár řádcích zjistíte. Autem jsme dojeli, jak nejdál to šlo, a pak jsme se vydali na pěší pochod dlouhý asi 0,5 km. V místě, kde to bylo jen trochu možné, zabrodil David do řeky, nahodil (popravdě řečeno si již nepamatuji na co chytal) a už jen čekal na záběr. Dlouho se nic nedělo a my jsme popocházeli po proudu řeky. David šel vodou a mně přenechal nošení věcí z místa na místo (jak velkorysé).
Asi po 20 minutách intenzivního lovu mi David hlásil uváznutí a ptal se, jestli mu tam nechci doplavat a háček uvolnit. Chvíli jsem se vykrucoval, ale brácha mě "prosil", abych to udělal a protože jsem si uvědomil svoji touhu něco "zábavného" zažít, nakonec jsem souhlasil. Když už jsem měl boty dole, dostal jsem nakázáno zůstat na břehu, protože háček ve skutečnosti neuvázl, jak si původně brácha myslel, ale na konci vlasce mu visela parma. Podle tahu se dalo vytušit, že její velikost není podprůměrná a dávala to Davidovi na vědomí svojí nechutí přiblížit se ke břehu.
Po nějaké chvíli se to přece jen podařilo a na mě z vody vykoukla úctyhodná parma, ale když jsem ji chtěl vylovit, přišlo nemilé překvapení – podběrák nebyl k nalezení – zůstal v autě. Ale ryba to byla natolik krásná, že jsem se nenechal dlouho přemlouvat k jejímu vylovení rukou. Byla ovšem tak daleko ode mne, že jsem na ni nedosáhl, a proto moje ruka nejdříve směřovala k vlasci, abych si ji kousek přitáhl a dosáhl na ni. Vlasec jsem ke své smůle chytil. V okamžiku, kdy jsem se vlasce dotknul, parma se zbavila háčku a ten se zaryl hluboko do mého pravého prostředníčku.
Nevím, kdo byl tehdy víc vyděšený – jestli já nebo brácha. David se mi pokoušel pomoci, nejdříve zapalovačem upálil vlasec a pak se snažil háček vyprostit. Nejhorší bylo, že háček byl v ruce zaseknutý jen napůl – vězel v ní pevně, ale neprošel skrz. Tehdy jsme zjistili, jak je vlastně lidská kůže pevná. Ať se brácha snažil sebevíc, háček nešel ani vytáhnout, ani propíchnout skrz. Zapomněl jsem podotknout, že ta rána mě vůbec nebolela, a proto měl David volnou možnost s háčkem různě kroutit a snažit se ho vyprostit silou. Ale ať se snažil sebevíc, nepodařilo se mu to, proto přišla na řadu druhá možnost – zavolali jsme mámě, aby vzala můj průkaz pojištěnce, a vyrazili na pohotovost. Tam s háčkem neměli nijak velký problém. Ruku mi umrtvili, rozřízli, háček vyjmuli a končetinu "zalátali".
Dodnes ho mám schovaný u svých rybářských potřeb. Je to taková relikvie nebo spíš připomenutí, že i rybařina může být vzrušující.