V každém případě nástrahy volíme stejné jako při lovu se splávkem, tedy žížaly, mrtvé a živé rybičky či jejich části. Zde se konzervatizmus vyplácí. Experimentování s jinými nástrahami sice může přinést z krátkodobého hlediska zajímavé výsledky, nicméně zmíněné pochoutky jsou jistotou, která nemůže zklamat.

Pokud se rozhodneme pro položenou (lov na těžko), sáhneme po prutu dlouhém 2,4 – 2,7 m (na lodi), resp. 3,3 až 5 m (na břehu) s nosností od 20 do 40 gramů. Pro jemnou položenou je vhodný typ feeder. Volba prutů s vyšší nosností nemá žádné opodstatnění, a to ani tehdy, jedná–li se o trofejní okouny – jedince přes 1,5 kilogramu.

Vlasec bude mít průměr 0,18 až 0,22 mm. Silnější monofil použijeme tam, kde počítáme nejen s okouny, ale i s candáty, nebo v lokalitách, kde je dno plné vázek. Velikost háčků volíme úměrně velikosti zvolené nástrahy.

Jakou zvolit zátěž?

Není nutné dělat vědu z toho, jakou použít na udici zátěž (tzv. olůvko). Přesto je ale nutné připomenout si v kostce určitá pravidla, kterými bychom se měli řídit. Při položené obvykle používáme zátěž od 3 do 15 gr. (především podle hloubky, vzdálenosti lovného místa a charakteru revíru), výjimečně do 25 gramů.

Šoulačka coby jakýsi vybroušený hybrid položené a přívlače si žádá olova (3 – 6 gr.) ve tvaru olivy či úzké kapky, která umísťujeme dva až patnáct centimetrů od háčku, a to podle místních zvyklostí. Někde rybáři dávají zátěž rovnou k háčku, takže koncová sestava udice se pak ve vodě chová podobně jako twister. Doporučuji vyzkoušet si pracovat s různými koncovkami (míněna vzdálenost zátěže od háčku s nástrahou), a pak si jednoduše nějakou osvojit jako tu ´nej...´.

Zátěž s obratlíkem okouna nezradí

Klasická položená, při které nedržíme prut v ruce, nýbrž ho máme uchycený ve vidličkách či tripodu, je však o něčem jiném. Kvůli bezproblémovému průchodu vlasce při záběru zde raději volíme zátěže zakončené obratlíkem, především pak aerodynamický model zvaný bomba, a to ze dvou důvodů.

Zátěž jednak létá dobře vzduchem, i když to při nahazování křehké rybičky není zrovna nejdůležitější, protože nához provádíme opatrně.

Tzv. bomba se pak u dna většinou drží silnějším koncem, takže obratlík, kterým je veden vlasec, trčí vzhůru (tuto funkci zastane minimálně stejně dobře tzv. tyrolské dřívko, tedy speciální zátěž pro lov u dna, která nadnáší nástrahu). A to má svůj význam při volném průchodu vlasce ihned po záběru ryby.

Očko obratlíku je dostatečné široké, aby jím mohl bez sebemenšího odporu prokluzovat vlasec, což u zátěže s odlitým vnitřním průchodem může být někdy problém. Úzký otvor se totiž snadno zanese bahnem či jemnými částečkami dna, které komplikují volný průchod šňůry. Výsledkem pak bývá, že opatrná ryba jako candát nebo zkušený okoun uchvácenou kořist pustí, jakmile pocítí třecí odpor. Proto dostane zátěž s obratlíkem přednost – pakliže hovoříme o sedavé položené – také na řece. Pouze tvar bude jiný, a také hmotnost bude kvůli síle proudu o něco vyšší. Vhodná jsou placatá olova od 20 do 50 gramů (klíčem jí síla proudu řeky), jež proud nemůže rolovat po dně koryta.