Když jsem začal závodit v přívlači, byl jsem – posuzováno dle množství a skladby úlovků v běžné sezóně – poměrně dobrý „zájmový vláčkař”. Na svém kontě jsem měl dokonce i nějaký ten odznak za trofejní úlovek, takže jsem si myslel, že svému řemeslu rozumím. A snad to ani nebylo daleko od pravdy. Jezdil jsem po svých oblíbených revírech, s prutem pro střední přívlač tahal převážně wobblery a rotačky a bavil se lovem štik, bolenů a větších okounů. S míněním o svých kvalitách, zachycených na fotografiích, jsem se pak pustil do závodní přívlače, kde došlo ke skutečné konfrontaci zájmového rybáře s odlišnou závodní realitou.

Foto: Láďa Zálicha Stačily jen dva první závody, abych pochopil, nakolik je přívlač v závodním provedení náročnější oproti té běžné – „domácí”. Od té doby už přece jenom utekl nějaký ten pátek a já se s naším družstvem provláčel do 1. ligy v LRU–přívlač, zúčastnil se dvou Mistrovství ČR, stal se nejúspěšnějším závodníkem uplynulé sezóny na západě Čech a dosáhl také na mistrovskou výkonnostní třídu. Samotný začátek závodní „kariéry” však nebyl jednoduchý a přinášel mi spíš rozčarování než radost. Proč?

Jste–li vyznavač běžné zájmové přívlače, máte všechno mnohem jednodušší. Sám si rozhodnete kdy, kde, jak a co. Zvolíte si všechno tak, aby to vyhovovalo právě vám. Něco takového v závodní přívlači neexistuje! Kdy, to vám určí pořadatel, kde, to vám řekne los, jak dlouho a co – to vám nařizuje Soutěžní a závodní řád, nebo také propozice k závodu. Zkrátka vám nezbývá než se za každých okolností přizpůsobit a vejít se do jakéhosi zúženého prostoru, na kterém musíte ukázat, jak jste na tom prakticky i teoreticky, jak umíte improvizovat v mnohdy neoptimálních podmínkách, a také jak jste psychicky odolní.

Stát se dobrým závodníkem v přívlači znamená být na začátku dobrým zájmovým vláčkařem, nebo jinak kvalitním rybářem. To asi ano. Poté to chce přizpůsobit se závodním podmínkám, vydržet a nedělat zbytečné chyby. Nikde ale není napsáno, že se z vláčkaře, který je mistrem své přehrady, nutně stane dobrý závodník! Ze svého okolí znám člověka, který chytá de facto pouze na dvou vodách, a tady je skutečně hvězdou. Přívlačí uloví skoro vždycky cokoliv. Nachytá značné množství dravců, rád ostatním radí... Rybáři mu tu a tam vyseknou poklonu, takže je na sebe pyšný a dává to patřičně najevo.

Až jednou byl vyzván ke konfrontaci se závodníky. Ty světácké řeči o tom, jak všem při závodu „utře nudle”, „natrhne zadky” atp. slyším v uších ještě dnes. Výsledkem ale bylo, že právě on patřil k několika málo závodníkům, kteří po oba soutěžní dny (celkem osm hodin rybolovu) zůstali bez jediného úlovku. Tento pád zpět na tvrdou zem neunesl. Nadával na všechno možné, kritizoval kdeco a kdekoho, jen skutečnost, že zkrátka není výjimečný, si odmítal připustit. Asi o tři měsíce později učinil druhý pokus o zisk závodních vavřínů, ovšem také tentokrát ukončil čtyřhodinový závod s nulou na kontě. Pak už jsem ho na závodech v přívlači nepotkal. Zůstal na svých dvou vodách, které perfektně zná, dál zde úspěšně loví dravce a poučuje ostatní, jak co mají a nemají...

Tento příklad jsem zmínil proto, abych dokázal, že rybář výborný na jedné či dvou domácích vodách, kde léta navštěvuje několik málo míst (a tudíž je má dokonale přečtené), může být na cizí závodní vodě naprosto bezradný a ztracený. Pokud ho pak ještě rozklíží psychický tlak, který je dán např. momentálně úspěšnějšími závodníky v okolí a krátícím se časem, nemá v otevřeném souboji naději na úspěch. Tedy pokud se nepotká s náhodou, což je faktor, jenž příležitostně do některých závodů vstupuje...

Závodníci nezřídka musejí prokazovat své kvality na cizích nebo málo známých vodách, musejí soutěžit ve vymezeném čase, ve vylosovaném prostoru (tedy třeba na místě, které by si za normálních okolností nikdy nezvolili), pod tlakem bodů a tabulek, pod tlakem aktuálního vývoje situace a v neposlední řadě v kolikrát nepříznivých klimatických podmínkách, kdy by zájmového rybáře ani nenapadlo vyrazit k vodě. Závodů, které provázelo nesnesitelné slunečné vedro až k zalknutí, nebo naopak pronikavá zima s vytrvalým a hustým lijákem jsem zažil už několik. Za všechny bych zmínil nezapomenutelný podzimní „očistec” na trojském kanálu v roce 2001. Tehdy se na Vltavě rozhodovalo hlavně o dvou postupujících týmech do 1. ligy ze západní skupiny 2. ligy.

Sobotní závod – ranní i odpolední část – ještě šel (hovořím o počasí). Náš tým (Cheb) se vyšvihl za Mladou Boleslav na 2. místo průběžného pořadí, což zaručovalo postup do 1. ligy. Tuto postupovou příčku jsem ještě v neděli ráno o málo upevnil, i když už se rychle kazilo počasí a promočily nás první přeháňky. Odpolední část však pro všechny závodníky připomínala spíš pochod smrti. Voda kvůli opakovaným průjezdům lodí kolísala sem a tam o jeden metr, bez přestání pršelo a vál silný vítr snad několika směrů! Co taková tlaková proměna udělala s náladou ryb, to si asi každý dokáže představit. Nakonec se v celém tomto závodě ulovili jen tři okounci! Štěstí na dva z nich měl Pavel Pánek (Poděbrady B), jednoho si vymodlil závodník z posledního družstva tabulky, všichni ostatní závodníci (včetně mého bratra – týmového kolegy) skončili s nulou. Díky tomu se celek Poděbrad B dostal odkudsi ze zapomenutého středu tabulky až na 2. místo o jeden bod před náš tým (!), který tak musel svůj postup do 1. ligy o jeden rok odložit. I takové jsou závody v přívlači. Počasí se nikoho neptá, závodník musí bojovat i s oním elementem. Ostatně nedělní závod na loňském přívlačovém Mistrovství ČR na přehradě Skalka také nebyl optimální – intenzivní déšť a teplota jen těsně nad nulou daly všem účastníkům pořádně zabrat.

Kdybych to tedy měl shrnout v nějaký konkrétní závěr, řekl bych, že závodník chytá, když musí, zatímco zájmový rybář chytá, když chce. Závodník je limitován časem i prostorem, zatímco zájmový rybář se s takovýmito limity nepotýká. Na závodníka navíc může působit soutěžní stres, čehož je „zájmový” vláčkař také ušetřen.