Fascinován tichem a mírem v té únorové krajině jsem si málem začal pobrukovat ‚obuškovskou‘ „Já s písničkou jdu jako ptáček, ptáčku, vyleť až nad obláček, zazpívej tam sluníčku tuhle naší písničku...”
Než jsem však stačil vyladit chladem rozkřáplé hlasivky do příslušné tóniny, objevilo se přede mnou početné stádo urousaných ovcí! „Béé, béé, béééé,” přežvykovala ta milá zvířata povadlé bodláčí z loňského roku a bezelstně se pásla. Od smrduté výpusti pod čističkou mne v tu chvíli dělilo možná jen třicet metrů.
Ovce, které se tady nesytily poprvé, ještě dvakrát převalily v ústech nevábné sousto zleva do prava, a pak na mě začaly civět jako ta boží hovádka. Nehnuly přitom ani brvou. „Béé,” naklopily hlavy jako na povel a upřeně zamířily svá přihlouplá kukadla na mou maličkost v americkém maskovacím oděvu. Během okamžiku jsem se stal středem pozornosti zhruba čtyřiceti párů tupých očí.
Tělo mi polechtal divný pocit. Jen aby tady nebyl beran, pomyslel jsem si a ostřížím zrakem raději zrentgenoval skopové shromáždění. Obávaného vůdce stáda jsem ale nikde nespatřil.
„Tak, holky,” polichotil jsem ovcím jako playboy, jemuž najednou narostla ramena, „uhněte mi z cesty. Švarný junák teď tudy jde!”
Jakmile jsem to ale dopověděl, začaly se události ubírat zcela jiným směrem... Stádo šlehačkových ovcí ještě jednou zabečelo, pak si mne znovu prohlédlo a nenápadně se vytratilo. A tam, kde se ještě před minutou páslo, se najednou mračil BERAN jako tele!
Nestříhaná krémově bílá vlna na něm zářila skoro jako čerstvě napadaný sníh a jeho tvrdou palici zdobily brilantně zakroucené silné rohy. Naposled jsem takové viděl v učebnici přírodopisu na základní škole.
Sebejistý skopec zabral úzkou pěšinu podél řeky pro sebe. Cítil se být na koni. Zaťal kopýtka pevně do tvrdé země a letmým pohledem mi naznačil svou nechuť přátelit se se mnou. Nabyl jsem dojmu, že vykopal válečnou sekyru.
Atmosféra u Ohře jeho vinou zhoustla. Připomínala napětí během penaltového rozstřelu po bezbrankovém prodloužení fotbalového utkání, ve kterém jde o čest, slávu a peníze...
„A hele, beránek! Ahóóój!” jal jsem se zvířeti při pohledu na jeho fyzické parametry pochlebovat. „Ahóóój, ty bejku jeden!”
Přestože můj hlas zněl v onu chvíli více než teple, arogantní beran mi na pozdrav neodpověděl. Pouze krátkým krokem vpřed zaujal něco jako klečící pozici sprintera před startovním výstřelem, pak se relaxačně oklepal a vztekle odplivl rozžvýkanou celulózu opodál.
„He, héé,” zasmál jsem se tomu jako idiot a vyčerpal tím rejstřík veškerých svých diplomatických triků.
Vlněného nebojsu jsem tím však neobměkčil. Spíše naopak. Zvíře si vykasalo rukávy a nechalo pulzovat bicepsy s tricepsy jako naolejovaní kulturisté na pódiu před odbornou porotou. Pak zatřáslo hlavou, až se mu půda pod nohama zachvěla, a odfrklo si.
V tu chvíli mě přepadly vážné pochyby. „Jsi ty vůbec beran, nebo převlečený buvol?” zněla má jediná otázka směrem k vůdci ovčího stáda. Odpověď? Samec zadupal a znovu zatřásl hlavou.
Konečně mi došlo, že cesta vzájemného dialogu zde ztroskotala a že mírová dohoda s panovačným zvířetem není možná.
Jenže co teď? Možnost úprku jsem prakticky ihned vyloučil, protože má nepřehlédnutelná záda by byla pro beranovu betonovou palici snadným terčem. Dokázal jsem si poměrně přesně představit, co by takovému nárazu řekly mé ledviny. Do smrti by mi to neodpustily.
Neměl jsem vlastně na vybranou. Jako jediné řešení dané situace se jevil otevřený souboj, skutečná primitivní bitva mezi chlapem a tvrdohlavým skopcem, respektive mezi gladiátorem a surovou šelmou.
A tak jsem tváří v tvář beranovi pomalu setřásl ze zad batoh a na blízkou sněhovou bouli vpravo ode mne pohodil plavačkový prut. To proto, aby během souboje neutrpěl újmu.
Korida mohla začít!
Impulzivní zvíře s cikánskou krví v žilách už na víc nečekalo! Po krátkém rozběhu trefilo svou palicí stehno mé levé dolní končetiny, když jsem na poslední chvíli zmírnil sílu nepříjemného úderu uchopením jeho rohů, jimiž jsem se snažil kroutit jako volantem ve voze.
Ta temperamentní koule v kašmírovém kožichu reagovala typicky po svém. Ustoupila asi o metr zpět, a bác! Opět se do mne nabourala. A bác, bác, bác a zase bác!
Když už jsem se viděl v ledové řece, kam mě rozjetý beran systematicky postrkoval, rozbečely se v dáli jeho věrné ovečky.
„Béé, béé, bééé,” volaly na něj vzrušeně.
Jelikož jsem s cizími jazyky poměrně na štíru (přestože jsem studoval angličtinu a francouzštinu), neměl jsem vůbec tušení, co mu ono stádo chtělo.
Tuto knihu je nyní možné objednat i na e–mailových adresách internetového rybářského impéria Chytej.cz.