Na ten žhavý červencový den do nejdelší smrti nezapomenu!
Seděli jsme tehdy s otcem v naší dřevěné pramici a bez hlesu pozorovali život podél teplých jesenických břehů. Stejně jako v předchozích čtrnácti dnech i tentokrát opékal tropický žár slunce rekreanty do bronzova. Dospělí se v horku osvěžovali točeným pivním nektarem z nedaleké maringotky, jež zde plnila funkci venkovské prodejny potravin a hostince zároveň, a děti ječely v zápalu vodních her. Mordovaly při tom rodiče i sebe navzájem.
Do pravého poledne zbývala necelá hodina. Po nedalekém železničním mostu přejel zrovna vlak na Plzeň, když se to stalo! Z objemné cívky mého navijáku začal svištět pryč vlasec!
„Táto, je tam!” probudil jsem výkřikem podřimujícího otce, který už měl nachytáno, a proto v míru nasával onu báječnou letní atmosféru.
Táta mrknul zkušeným okem na mizející vlasec, pak na hladinu a nakonec na mě. „Nebuď nervózní, nic to není,” promnul si ospalé oči, „až ti řeknu, tak ho sekneš.”
„Už ho mám zaseknout?” ptal jsem se netrpělivě, jelikož s lovem candátů jsem zatím neměl žádné zkušenosti. Bylo mi třináct let, a tato výprava za takzvanými vlky sladkovodních hlubin byla teprve mou druhou. Při té první jsem samozřejmě vyšel naprázdno.
Táta si zapálil ‚klejku‘ a sáhl do batohu po dalekohledu dovezeném ze zahraničí, aby si zblízka prohlédl plnoštíhlou blondýnku s mašlí ve vlasech, která se na nedaleké louce opalovala bez horního dílu plavek. Tatík dlouho zaostřoval, dával si skutečně načas.
Když se krasavice převalila ze zad na břicho a slunečním paprskům nabídla místo kulatých prsou kostěné lopatky, vrátil se otec duchem na loď a dal pokyn k záseku. Ryba ujížděla bez zastávky k odpočinku stále pryč.
„To nevypadá na tříkilovej kousek, spíš to bude něco většího,” zpozorněl táta, jenž od té chvíle nespustil oči z vodního zrcadla. Z jeho soustředěného výrazu, z toho arkticky studeného pohledu, kterým se na plátnech kin střílejí drsní pistolníci z hollywoodských westernů, nebylo možné cokoli vyčíst. Tušil jsem nicméně, že mám před sebou vzácný okamžik. Možná první těžkou životní zkoušku, pominu–li trojku z fyziky (svou první trojku vůbec), s níž jsem se v 6. třídě základní školy bál přijít domů.
Zásek dal výrazu mého otce za pravdu. Plná špička dvoudílného prutu ze sklolaminátu se okamžitě před silou dravého soupeře sklonila jako ponížený služebník až k samé hladině! Ryba v ten moment sice zpomalila, ale otočit čelem k naší lodi se ani náhodou nedala. Trvalo to dlouhých pět minut, než jsem ji vůbec odlepil ode dna původního koryta. To už i táta přestal skrývat známky jistého napětí.
Uběhly další tři minuty. Horký vzduch se téměř nedal dýchat. Ohnivé slunce se zakusovalo do mých červených zad, jež jsem ráno ošetřil opalovacím krémem Jadran, a ždímalo ze mne decilitry slaného potu. Nebyl ale čas chránit se před ostřím jeho sečných paprsků. Musel jsem se maximálně soustředit na boj s těžkou rybou, která se každou vteřinou měla objevit na hladině.
A stalo se. Děs mi podrbal záda: z jesenických hlubin se vyvalil candát mýtických rozměrů! „Bože, to je hovado!” ocenil otec predátora.
„To jo,” pípl jsem.
„Ten má něco přes metr,” škytl tatík úžasem a pokusil se na něj dosáhnout podběrákem.
Jenže démonický král jesenických candátů měl pořád ještě dost sil, navíc uměl improvizovat a manévrovat na malém prostoru. A tak se na fleku otočil a úctyhodnou vahou svého těla klesl ke dnu.
„Naveď ho nad podběrák,” diktoval nervózní táta pokyny pro závěrečnou fázi boje.
Ono to však nebylo tak snadné, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Udici jsem měl relativně jemnou, což korpulentní ryba s čelistmi šedého vlka cítila a logicky toho využívala. Fyzické předpoklady pro to bezpochyby měla.
„Tak dělej, pojď hezky, buď hodnej kluk,” chlácholil jsem bojujícího predátora, protože mne kvapem opouštěly síly.
Jak se vzápětí ukázalo, slábl jsem rychleji než můj soupeř, jenž se opakovaně vyhnul černé síti podběráku a nabral nebezpečný západní kurz: tím směrem bylo spuštěno rezavé kotevní lano naší pramice!
Šlo do tuhého. Kolosální dravec vycítil šanci a maximálně přidal na rychlosti. Mířil dolů po mé levici... „Votoč ho!” řval na mě otec. „Nejde to, zvedni kotvu,” třásl se mi hlas v předtuše čehosi špatného.
Táta okamžitě uchopil kliku kotevního navijáku a dal se do navíjení lana, jež se rázem stalo středem pozornosti nás všech. Musel jsem hrát vabank, rozhodovaly už jen setiny! Šmahem levé ruky jsem proto utáhl brzdu navijáku a opřel se do praskajícího prutu s úmyslem zastavit mimořádného candáta, možná posledního v životě.
Tuto knihu lze nyní objednat i na e–mailových adresách internetového rybářského impéria Chytej.cz.