Vím, že o výpravách za naší vášní (rybařinou) se dá popsat opravdu mnoho papíru a každý z nás už měl jistě nejednu možnost se do podobných příběhů začíst. Já osobně patřím do kategorie lidí, kteří si tyto příběhy raději přečtou, než aby je sami tvořili. Je to dáno hlavně tím, že napsat něco takového tak, aby to mělo hlavu a patu není zase tak jednoduché. Kdo to zkusil, dá mi jistě za pravdu. Občas jsou ale situace, které si opravdu zasluhují, aby se o ně člověk podělil s dalšími nadšenci cechu Petrova, protože jak praví klasik: „To prostě nevymyslíš, to přináší život sám“.

Příběh, který chci popsat je možná o to zajímavější, že přestože se nestal mně osobně (byl jsem pouze jeho bezprostředním účastníkem), zanechal ve mně velice hluboký pocit právě toho kouzla rybařiny, což bylo vlastně příčinou toho, že jsem dospěl k rozhodnutí se o tento pocit podělit se stejnými nadšenci, jako jsem já sám. 

No a teď k samotnému příběhu. Jako mnoho z vás máme i u nás takovou malou partičku, se kterou obrážíme místní vody a snažíme se užít si ten slastný pocit, který rybařina nabízí. Jelikož pocházím z Moravskoslezského kraje, jsou to většinou přehradní nádrže, kterých zde není zrovna málo, místní rybníky nebo také řeka Odra. Jde většinou o jednodenní nebo několikahodinové výlety. Prostě jak časové dispozice dovolí. Podotýkám, že nejsme žádný „Carp Team“ a jedinými sponzory jsou naše skromné peněženky.

Ovšem zlatým hřebem našeho rybářského snažení pro nás každoročně bývá několikadenní rybařina na přehradní nádrži Slezská Harta. Tyto výpravy pořádáme cca 4 krát ročně a vždy v délce trvání cca 4 - 5 dní. To už ujde a dá se u vody zažít ledacos.

Letošní první Hartu jsme naplánovali od 3. do 8. 5. Počasí vypadalo velice nadějně a tak nic nebránilo tomu, abychom  svůj záměr naplnili. Ten, kdo Hartu zná, mi dá jistě za pravdu, že toto období garantuje velice problematickou rybářskou úspěšnost, jelikož se tato přehrada nachází v nadmořské výšce na hranici cca 600 m nad mořem a řeka Moravice, která ji napájí, stahuje vody tajícího sněhu z poměrně velké části Jeseníků. Vodě tedy trvá poněkud déle, než se alespoň trochu prohřeje a to i v tak teplém začátku května, který se nám představil v letošním roce. Ono vlastně i samotné Bruntálsko je chladnější, než ta naše Ostrava. Laicky řečeno, když u nás v Ostravě třešně již odkvétají, tak tam na květ teprve nasazují.

Na místo jsme se sjížděli postupně, tak jak nám pracovní povinnosti umožňovaly. Poslední dorazil kamarád David v pátek po 17. hodině a uzavřel tak náš tentokrát pouze tříčlenný tým. Cílem bylo chytit nějakého toho kapříka a trochu si užít rybářské pohody a nádherné přírody, kterou Harta v nemalé míře nabízí. My, co jsme přijeli o den dříve, jsme se zatím s kaprem nepotkali a  bavili jsme se hlavně s cejny a ploticemi - i když poměrně slušných velikostí, kterých na Hartě není málo. Po dobudování tábora nově příchozím kolegou a nezbytném přivítání David připravil a nahodil své pruty a vlastně plynule navázal na lov cejnů a plotic. Jediný rozdíl byl v tom, že on je chytal na feeder, na rozdíl od našich kaprařských  prutů. Tento druh ryby, jak jsem již uvedl, nepatřil zrovna mezi naše priority, proto i pozornost věnovaná našim prutům postupně polevila a převládlo spíše naše spontánní vyprávění  o našich rybářských úspěších minulých loveckých výprav. S konstatováním, že tentokrát bude všechno jinak, prostě nejlepší. Mezitím se setmělo a aktivita ryb úplně ustala. To první den obvykle moc nevadí, obzvlášť, když vezmeme v úvahu, že před vámi jsou ještě čtyři dny, kdy se může stát ledacos. A jak se říká - pokud je to ve vodě, nic není nemožné. Což se taky vzápětí potvrdilo.

David zaregistroval na jednom ze svých prutů záběr (měl na špičce svého prutu připevněné chemické světýlko). Jelikož jsme postávali cca 10m od jeho prutů, stihl záběr bez problémů proměnit a na náš dotaz „co to je“ odpověděl: "to bude asi další plotice, vůbec neklade odpor". Asi po 30 vteřinách volá (když si posvítil čelovkou): "prosím tě, pojď sem, to je kláda". 

V první  chvíli mě napadlo, že se jedná opravdu o nějaký vtip, přesně do té chvíle, než jsem si posvítil na vodu sám. Bylo to poměrně zřetelně vidět. Štika a vůbec ne nějaký drobeček. Popadl jsem podběrák a letěl jsem k Davidovi. Podařilo se mi ji dostat do podběráku rychleji, než jsem očekával. Už na první pohled bylo vidět, že to není malá ryba. Teprve na břehu jsme oněměli úžasem. Štika, která se svou velikostí bez nasázky řadí do kategorie trofejních úlovků. Když jsme ji změřili, bylo to rovných 116 cm. Vážená nebyla, ale určitě jí do 15 kg moc nechybělo. Paradoxní bylo hlavně i to, že se obecně tvrdí, že štiky po setmění neberou a za svou téměř 40 letou rybářskou praxi nemám chycenou štiku po soumraku a v neposlední řadě fakt, že nástrahou bylo ochucené krupicové těsto, rovněž zasluhuje pozornosti.

 

 

To už vůbec nemluvím o tom, že byla chycena na feeder střední třídy na malý háček bez jakéhokoliv posílení návazce; vlastně na silon 25. To nejlepší na konec: taková štika se umí o svou svobodu pěkně poprat, avšak v tomto případě lze dobu zdolávání časově shrnout na 90 sec. Možná max. dvě minuty. Adrenalinový zážitek nám nedovolil přesně vysledovat  tento detail. V každém případě se opět naplnilo pravidlo, že pokud je nahozeno, může se stát ledacos. A věřte mi, že takový zážitek u vody vás dokáže pořádně nahodit. A o tom to všechno je, prostě kouzlo rybařiny. 

 

 

Závěrem snad už pouze krátké sdělení. Tato krásná ryba byla po nafocení  vrácena do svého živlu - nádherné vody Slezské Harty, možná proto, aby se s ní mohl pomazlit zase někdo jiný.

To, že jsem pro tento případ opustil kategorii rybářské latiny snad dostatečně ukazují přiložené fotografie.

Rybář