Vendelín motorkářem

V sobotu ráno jsem měl možnost poprvé obdivovat Vencův stroj. Čezeta měla sice nejlepší léta za sebou, ale startovala na první šlápnutí. Nezbývalo než nasednout a vyrazit vstříc rybářským zážitkům. Neobešlo se to bez menšího zádrhelu - napřed jsem si totiž musel nasadit Vendelínův batoh na břicho (prý aby měl řidič dostatek pohodlí), pak svůj na záda a ještě všechny pruty udržet v jedné ruce. Konečně jsme vyrazili. Náš cíl – malá přehrada v lesích, vzdálená asi třicet kilometrů. Za hodinu jsme byli na místě. Bylo patrné, že se novopečený motorkář s mašinou ještě úplně nesžil. Cestou například plynule projel dvě stopky, protože si prý nemohl vzpomenout, kde je brzda. Hlavně že jsme byli ve zdraví u vody.

 

 

Nahodili jsme na těžko a brzy se dočkali prvních záběrů. Vendelín cpal ulovené plotice a cejny do velkého igelitu a těšil se, jak z nich vyrobí skvělé zavináče. S mou pomocí se pytel rybami utěšeně plnil a odpoledne určitě vážil přes deset kilo. 

„Pro dnešek stačí!“ oznámil Venca a začali jsme balit. 

U motorky jsem si opět navlékl jeho batoh na břicho, svůj na záda a pruty uchopil do ruky. Rozhodně jsem ale protestoval, když jsem ještě měl nést pytel s rybami. Abych se udržel na mašině, musel bych se nejspíš zakousnout řidiči do límce. Venca uznal mé námitky a společný úlovek si pak namotal na řidítka. 

Že zpáteční cesta nebude jednoduchá, jsem tušil, ale skutečnost předčila mé obavy! Díky tomu, že Vencovi pytel na řídítkách neustále překážel při zatáčení, absolvovali jsme více než půlku trasy v protisměru. Každá zatáčka pro nás představovala doslova smrtelné nebezpečí, ale naštěstí jsme nikoho nepotkali a pomalu se přibližovali k domovině. Ve chvíli kdy jsme míjeli ukazatel, že do rodného městečka zbývají tři kilometry, Vendelín asi podlehl euforii a přidal plyn. Bohužel si neuvědomil, že každá rovinka jednou skončí a přijde zákruta. Při zatáčení se mu pytel s rybami vletěl do drátů v kole a stroj se v tu ránu stal neovladatelným. Prosvištěli jsme rovně zatáčkou, těsně minuli patník i vzrostlou švestku a vletěli do pole. Rozjetá mašina se zasekla o kámen a s Vencou držícím se řídítek, lehla do brázdy. Já takové štěstí neměl. Přeletěl jsem přes pilota a dopadl jako kočka na všechny čtyři. Něco tvrdého v batohu na břiše mi však vyrazilo dech. Když jsem přišel k sobě, domníval jsem se, že jsem se dostal do rybářského ráje. Všude kolem mě byla zem posetá rybami...

 

 

Vendelín mi starostlivě pomohl na nohy, trošku mě očistil a začal pobíhat kolem motorky. Nám se dohromady nic nestalo, ale motorka byla „kaput“. Přední vidlice byla ohnutá a kolo ulomené. Pak mě Venca poslal stopnout nějaké auto a sám obhlížel škody. Měli jsme neuvěřitelné štěstí v neštěstí, protože už za půl hodiny jel okolo nějaký strýc s traktorem a vlečkou. Mašinu jsme hodili na korbu a ochotný traktorista nás i se strojem vyložil před Vencovým domkem. Dokonce si za pomoc ani nevzal dvě plotice, které mu kamarád v záchvatu velkomyslnosti nabídl. Příběh ale ještě nekončí...

 

Domů jsem se připlížil zadem, aby mě nikdo ze sousedů neviděl. Na společné chodbě jsem do kumbálku odložil batoh i pruty a potichu zalezl do bytu. Manželka ani děti naštěstí nebyly doma, tak jsem se vykoupal, dočistil si oděv a zalehl na gauč. Naražená žebra mě pěkně bolela. Kvůli nim jsem později odřekl i několik rybářských výprav s partou a vymluvil se na rodinu. Pravdu o nehodě jsem hlavně tajil před mou drahou polovičkou - to by byl konec mého kamarádství s Vencou. Myslel jsem, že jsem veškeré stopy po karambolu zahladil, ale nebyla to úplně pravda.

 

Asi po čtrnácti dnech od motocyklové výpravy mi žena s vážnou tváří pravila: „Dlouho jsem neviděla starého Kudláčka a na chodbě je podezřelý, jakoby mrtvolný zápach. Zkus u něj zazvonit, protože mám neblahou předtuchu, že se mu něco stalo!“ 

Ač nerad, šel jsem zjistit, co se děje. Marně jsem při tom vzpomínal, kdy jsem souseda - asi osmdesátiletého dědu – naposledy spatřil sám. Ač jsem usilovně zvonil a klepal, nikdo neotevíral. Na chodbě však bylo opravdu cosi cítit. Sklonil jsem se tedy a důkladně očichával sousedovu klíčovou dírku. 

V té chvíli se za mnou ozval výhružný hlas: „Co tam děláš!“ 

Málem mě ranila mrtvice. Za mnou stál „nebožtík“ Kudláček s kufrem a zle se mračil. 

„Jááá jen koukám, jestli se vám také loupe barva u kliky!“ zakoktal jsem a rychle se stáhl do bytu. 

Až dodatečně jsme se dozvěděli, že soused pobýval v lázních. 

 

Postupem času zápach na chodbě čím dál víc sílil a šířil se po celém domě. Nájemníci nadávali a málem jeden druhého nezdravil. V této nepřátelské atmosféře a v hustém ovzduší bylo nejlepším řešením vypadnout z baráku a jet na ryby. Převlékl jsem se do rybářského a šel na chodbu do kumbálku pro náčiní. Při otevření dveří mi do kolem obličeje prolétlo hejno masařek a do nosu mě udeřil ukrutný smrad. Rychle jsem za sebou zavřel dveře a rozsvítil. To, co jsem spatřil, mě úplně odrovnalo! Na zemi byla obrovská louže plná bílých červů a z ní trčel můj rybářský batoh. Se sebezapřením jsem z batohu vylovil pouze povolenku a vše ostatní jsem „odepsal ze stavu“. Pak jsem smrduté zavazadlo vložil do dvou igelitových pytlů a rychle vše odnesl do popelnice. Tím jsem se sice radikálně zbavil obsahu batohu, ale současně také hlavního zdroje zápachu. Celý den jsem pak při otevřeném okénku vybíral kukly i červy z regálu s kompoty, vyháněl mouchy, drhnul a dezinfikoval podlahu. Při této činnosti mě navečer přistihla manželka vracející se z práce. Sdělil jsem ji, že jsem asi v batohu zapomněl žížaly, ale teď že už je vše v pořádku. 

Žena se zachmuřila a jako bohyně pomsty řekla: „Vím vše! Dneska jsem potkala Vencu!“ 

Z jejích slov pak vyplynulo následující. Mimo všech známých skutečností jí Vendelín vylíčil i něco navíc. Zatímco jsem stopoval auta na silnici, tak do mého batohu volně nacpal asi tucet cejnů a plotic, poněvadž je přece na poli nemohl jen tak nechat a navíc už neměl žádný rezervní igelit! Manželce se ale už nezmínil, že mi o těchto podstrčených rybách jaksi pozapomněl říct! Na závěr rozhovoru se ženou si ještě rýpl: „Docela mě mrzí, že jste takoví hladoví. Nevzpomněli jste si na mě ani s jedním zavináčkem na ochutnání...“

PS: Vendelínovy příhody se skutečně staly. Jen jména osob byla záměrně pozměněna.                                   

Text: Josef Hromádka

Ilustrace: ToRo