Dvoumetrový sumec se dá zdolat s velkou dávkou trpělivosti a času i s relativně jemným náčiním.

Fyzika funguje!

Rybáři v souboji s rybou pomáhá především fyzikální zákonitost, že břemeno ve vodě má pouze šestinu skutečné váhy. Nemálo práce při zdolávání vykoná i pružení prutu a vlasce. Pružení vlasce je tím větší, čím delší je vzdálenost od koncové sestavy. Na větší vzdálenost je sice snížená účinnost záseku, ale ryba se naopak z dálky lépe zdolává. Nejvíc ryb se proto utrhne poblíž břehu, kdy lovec špatně odhadne sílu tahu vůči pružnosti prutu a vlasce. Dost strohé teorie! Praktické ukázky jsou záživnější. 

Za běžných přírodních podmínek a minimu vázek v okolí se dají zdolat všechny druhy ryb. Jako třeba tento čtvrtmetrákový tostolobec.

Kdo dlouho váhá, ten smutně kouká…

Někdy rybáři v boji nepomůže ani bystrý úsudek, ani supernáčiní. Byl jsem například svědkem zdolávání kapitální ryby, které by za normálních okolností skončilo dobře. Celý zápas ale nakonec dopadl úplně jinak…

Po delší době jsme opět navštívili Dyji. Po předešlých deštivých dnech je hladina zvednutá vysoko nad průměr. Nedá se brodit krajem a chytání komplikují i zatopené keře před námi. Během prochytávání velké tišiny se u nás zastavuje místní rybář. 

„Můžu si tu párkrát hodit?“, ptá se.

Nejsme proti. 

Domorodec má navázanou plandavku o velikosti lžíce na obouvání. Podle celkově masivního náčiní soudím, že usiluje o sumce. Rybář nahodí do proudu a nestejnoměrným navíjením dává třpytce život. Netrvá ani dlouho a mocně zasekne. Drnčící šňůra se zařezává pod hladinu a zvolna se šine proti vodě. Tvrdý prut pomáhá rybu odlepit ode dna. Za pět minut už domnělý dravec krouží v tišině před námi. Rybář se festovně opře do vláčáku a na hladině se zjeví v plné kráse víc než metrový tolstolobec. Bohužel, třpytka nevisí v hlavové části, ale je zaseklá ve hřbetní ploutvi. Rozevírám prostorný podběrák a nořím jej do vody.

Rybář mě zarazí: „Ještě počkej, až úplně odpadne!“ 

Utahaný obr však v sobě vzburcuje poslední rezervy a snaží se vyjet z tišiny. Rybář namísto toho, aby mu pořádně „přitáhl obojek“, povolí brzdu navijáku. To se vzápětí ukáže jako fatální chyba! „Tolstoj“ bez výraznějšího odporu vjede proudu. Jakmile se do něj opře voda, bez jediného mávnutí ploutve se nechává unášet dolů po řece. Tím, že není chycen za tlamu, vystavuje proudu velkou plochu těla. Rychle se vzdaluje. I přes festovní náčiní se rybář marně snaží získat nějaký centimetr šňůry nazpět. Přichází, co muselo přijít! Několik posledních otoček na cívce bere za své. Špička prutu se ohne do oblouku a… Prásk!

Rybář hlasitě nadává. Pozdě si uvědomil, že prováhal nejvhodnější okamžik k vylovení ryby dokud se motala v tišině. Závěrečné dějství zdolávání připomínalo s trochou nadsázky snahu o zachycení klády padající z Niagarských vodopádů.  

Rovodněná řeka  zdolávání velkých ryb nepřeje.

(Ne)slavné souboje

Pevnost náčiní a rybářovu zručnost nemusí vždy prověřit jen velká ryba. Vzpomínám na tvrdý střet neznámého rybáře s „vodní obludou“ v řece Jihlavě. Už po záseku bylo patrné, že na háčku visí těžký soupeř. Nekonečné minuty trvalo jeho zdolávání za pomoci mnoha kibiců. Nakonec se u břehu objevil starý kufr plný bahna!  Přestože si rybář vykoledoval hlasitý posměch, zasloužil by spíš potlesk za perfektní sportovní výkon. Objemné zavazadlo totiž v řece naprosto věrně imitovalo úniky velkého sumce. Jiný méně trpělivý rybář by „úlovek“ dávno urval, a poté by do konce života vypravoval o zmařeném vítězství nad trofejní kusem.

Další neméně tvrdý zápas podstoupil jeden kolega na Dyji u Dolních Věstonic. Bylo to ještě v době před napuštěním Novomlýnské nádrže. 

Začátkem listopadu, v husté mlze, náš rybář prohazoval třpytkou hluboké proudy řeky. Náhle mu v ruce ztěžkl prut. Ucítil zuřivé zaškubání ve špičce, a tak kontroval tvrdým zásekem. V hustém oparu nad hladinou se ozvalo zašplouchání a už vedl velkého dravce k sobě. Plný laminát ohnutý do maxima, drnčící tlustý vlasec a mohutné výpady ryby – jaká slast pro lovcovu duši. Pozor, přichází finále! Cákání se ozývá blíž a blíž.  Znenadání se z mlhy vynoří cizí rybář, mokrý od hlavy k patě. Prská vodu a nadává jako dlaždič. 

Vysvětlení tohoto úkazu je prosté. V místech, kde ze břehu chytal vláčkař, se nacházela v půli toku písečná kosa, na které byl zabrozený další rybář. Poklidně si stál v prsačkách a protahoval vodu wobblerem. Pojednou dostal úder do zad. Než se stačil přesvědčit, co se stalo, byl nekompromisně stržen z mělčiny a přetažen přes půlku Dyje. Na protesty nebyl čas, neboť měl plná ústa vody. Štěstí v neštěstí bylo, že trojhák třpytky vězel pevně ve svetru a do kůže se nezapíchl. Naštěstí také vydržel vlasec, protože plavat v prsačkách není nic moc. 

Na souši si lovec s „úlovkem“ chvíli nadávali, ale když zjistili, že se nic extra hrozného nestalo (až na úlek a mokrý oděv), odebrali se společně do hospůdky ve Věstonicích a připili si na přátelství. 

I když „trofejní kus“ nebyl oficiálně změřený a neobjevil se v žádné statistice, jistě stojí za pochlubení. Vždyť zdolat tři čtvrtě metrákového se hned tak někomu nepodaří.

Okolí ostrůvků a mělčin je vhodné prochytávat za světla. V mlze nebo po tmě je to značně problematické. Nikdy pak nevíte, co uvízne na háčku.

Těžká váha útočí!

Občas se podaří zachytit ještě těžší břemena, avšak v takovém případě bývá rybář se svým uměním v koncích. Na Vranovské přehradě se známému podařilo při náhozu zachytit zábradlí parníku a celé „zdolávání“ vyústilo vymotáním vlasce a zlomením prutu. 

Jednou jsme z lodě vláčeli v mušovské přehradě poblíž hlavní silnice na Mikulov. Kamarád Jirka se snažil nahodit podél břehu, ale náhlý poryv větru mu třpytku snesl na silnici, kde se nešťastně zachytila za plachtu projíždějícího náklaďáku. Tehdy byl vytvořen světový rekord v mizení vlasce z cívky. Brzda navijáku se málem zavařila. Ještěže se třpytka po nějakých 150 metrech jízdy sama uvolnila. Ovšem než ji Jirka stačil přitáhnout zpět, přejelo ji několik aut a k dalšímu chytání byla nepoužitelná. 

Třpytka po střetu s několika automobily.

Rybářská latina bez hranic

A ještě jedna historka na závěr. Vyprávěl mi ji kdysi dávno spolužák ve škole. Musím předeslat, že Láďa měl už tehdy přezdívku „krmič“, což plně vystihuje jeho bunou fantazii. Na rozdíl od předchozích příhod se jedná o ryzí rybářskou latinu, ale vztahuje se přímo k „neuvěřitelné“ odolnosti náčiní, a proto ji uvádím. 

Příhoda se údajně odehrála u jednoho menšího rybníčku. Na břehu sedělo několik kaprařů, a hned za nimi vedla cestička, po které se procházeli různí výletníci. Rybáři museli dávat pozor, aby při nahazování některého z nich nechytili. Jenže toho osudného dne mezi nimi byl jeden přespolňák, který neznal specifika revíru. Napíchl na hák kukuřici, nepodíval se za sebe a švih…

Podle Láďova vyprávění (či spíš lhaní) si v inkriminovanou dobu za rybářem hrál šestiletý chlapec. Háček s nástrahou se mu zasekl za límec a nebohé dítě bylo katapultováno přes rybáře do rybníka. Úderem o hladinu si hoch způsobil otřes mozku a jen díky pevnému vlasci byl vyloven a neutopil se. Od té doby se na rybníku, ze strany od cestičky, nesmělo rybařit!

Z této historky je patrné, že v rybářské latině je vše dovoleno a veškerá soudnost jde stranou.

Text a ilustrační fota: ToRo