Plovoucí hlubokopotápivé modely

Ač se zdá, že „plovoucí a zároveň hlubokopotápivé“ se navzájem vylučuje, skutečně je tomu tak. Při dopadu na hladinu tyto modely plavou, ale při zatočení kličkou navijáku směřují pod ostrým úhlem do hloubky. Čím rychleji se přitahuje, tím hbitěji wobbler jede ke dnu. Při optimálních podmínkách může během krátké chvíle dosáhnout hloubky 3 – 5 metrů. U dna wobbler vypadá, jakoby „čumákem“ ozobával dno. Za sebou tím zanechává brázdu zvířeného kalu, což také upoutává pozornost všech predátorů v okolí. Za rychlý ponor a „rytí podkladu“ může konstrukční řešení nástrahy - konkrétně velká lopatka postavená téměř rovnoběžně s podélnou osou wobbleru. Prostorné nořítko však také způsobuje vyšší odpor vůči špičce prutu, proto se tyto modely příliš nehodí pro vláčení v extrémně silných proudech. Z tohoto důvodu je také namístě používání tužších prutů a silnějších vlasců 0,25 – 0,30 mm nebo neprůtažné pletenky (samozřejmě s ohledem na velikost a hmotnost nástrahy).

 

Oběti vymetače dna! Bez hlubinných wobblerů by uvláčených candátů podstatně ubylo.

 

Přestože se hlubokopotápivý wobbler pohybuje v přímém dosahu vázek, kupodivu nevázne tak často, jak by se mohlo předem zdát. Je to tím, že masivní lopatka odráží veškeré střety s kameny i jinými překážkami a cloní tak trojháčky před zachycením. 

 

Hlubokopotápivec se po většinu trasy pohybuje v blízkosti dna - to je zóna, kde se candáti často zdržují. Bývá tak jen otázkou času, kdy dojde k jejich střetu.

 

Pamatuji se, jak mi kdysi předložil kamarád Jirka důkaz „o nesmrtelnosti“ hlubokopotápivého wobbleru, konkrétně modelu Salmo Bullhead (8 cm, 17g). Tuto nástrahu dostal před léty od nerybářské přízně k narozeninám, ale nikdy se s  ní neodhodlal chytat. Premiérově ji navázal při naší společné výpravě na Dyji pod Břeclaví. A to jen proto, aby jí brzy utrhl, neboť dle jeho slov: jen zbytečně zabírá místo v krabičce! Přestože bylo v řece přehršel nejrůznějších překážek, podařilo se mu nástrahu pověsit natvrdo až po hodině zběsilého vláčení. Při snaze o utržení se ale vázka pohnula a záhy se z ní vyklubala čtyřkilová candátí jikrnačka. Teprve po jejím ulovení si Jirka „dárečku“ od příbuzných začal vážit. Bohužel po dalších dvou hodinách lovu se zhmotnila jeho původní myšlenka nástrahu urvat. Nebohý wobbler zůstal zavěšen ve větvích vysokého dubu na protějším břehu. Kamarád utržení nástrahy následně okomentoval: „Já vůl, kdybych ji alespoň zahákl ve vodě. Mohla mi zůstat do smrti!“ 

 

I model Salmo Perch má candátům co nabídnout.

 

Z mého pohledu na plovoucí hlubokopotápivé modely candáti reagují rozporuplně. Vzhledem k agresivní vibraci těchto wobblerů jsou spíše vhodnější k lovu štik a sumců, v menší velikosti na okouny. Líné candáty osloví jen při nejpomalejším chodu. V praxi takové „candátové vedení“ vypadá následovně: Nahodím co nejdál a rychlým navíjením stáhnu wobbler ke dnu. Jakmile ucítím, že narazil „do tvrdého“, maximálně zpomalím a s přestávkami v navíjení začnu nástrahu přitahovat. Občasné škrtnutí o dno není na závadu. Záběr od candáta přichází vesměs ve fázi zpomalení a stoupání wobbleru vzhůru ode dna. Bývá to řádná šupa! Dravec se většinou sekne sám, zvláště pak, když chytám na tužší prut a neprůtažnou šňůru. Ostatně měkký vláčák v kombinaci s pružným vlascem není pro tyto typy wobblerů vhodný. Jednak se prut ohýbá do luku už jen odporem tažené nástrahy, a pokud dojde k záběru, celá sestava při útoku propruží a pak se ryba od wobbleru odrazí, nebo se sekne jen mělce. Většinou nepomáhá ani rázný nebo dodatečně opakovaný zásek a „tvrdohubý“ candát se po pár vteřinách odporoučí. 

 

Háčky většinou drží ve tvrdých částech čelistí, a tak se mohou při obranných manévrech candáta snadno uvolnit.

 

Ostatně tvrdost candátí tlamy je pověstná! Ani relativně pevně zaseknutý dravec tak nemusí vždy skončit v rukách rybáře. Běžný wobbler bývá obvykle vyzbrojen párem trojháčků, přesto se víc než často stává, že hroty háčků se zaháknou jen mělce a při následných obranných manévrech dravce se mohou vytrhnout nebo vyviklat. Jediné pevnější držení z celé „kamenné“ tlamy nabízí koutky mezi čelistmi. Zde se nacházejí měkčí místa se svazky šlach. Pokud trojhák uvízne mezi nimi, candát mnoho šancí na osvobození nemá.   

 

Tady je pevné koutkové zaháknutí ještě posichrované.

 

Plovoucí hlubokopotápivé wobblery existují v široké škále modelů. Mohou být „dřevěné“ i plastové, tiché i ozvučené, jedno i vícedílné, štíhlé i baňaté, v přírodní barvě i ve fantastických odstínech. Na candáty se hodí velikosti zhruba od 5 do 18 cm. Ale protože pod hladinou také platí přímá úměra, tak čím větší nástrahu navážete, tím větší kus na ni může dostat zálusk. 

Záleží jen na vás, který druh a velikost vyberete a protáhnete vodou. Snad budete za svou snahu odměněni rázným útokem vydrážděného candáta.

 

Vícedílný plasťák napodobující ouklej.

 

Plovoucí hlubokopotápivé modely jsou také vhodně použitelné pro tažení za lodí nebo při chytání hlubinnou přívlačí.  

 

Malý kus atakoval přerostlou kořist při jejím tažení za lodí.

 

Modely vznášivé (suspending)

Vesměs se jedná o wobblery plastové, které jsou navíc ozvučené (dutina s kuličkami v trupu nástrahy). Vznášivé typy neplavou k hladině, ani neklesají rychle ke dnu. Při dopadu na hladinu se pomaloučku, po milimetrech, propadají do sloupce. Jsou vyvážené tak, aby ve vodě téměř stály a při přitahování se držely stabilní hloubky. Jejich nepřehlédnutelnou výhodou je, že se dají zastavit v proudu, aniž by stoupala nebo klesaly, a nechat je na místě rozechvívat jen tahem vody. Vzhledem k citlivému vyvážení vznášivých nástrah není dobré před ně dávat lanko, nebo třeba vyměnit trojháčky – i tyto nepatrné změny hmotnosti, mohou ovlivnit jejich precizní chod.     

Ukázkovým příkladem „vznášivce“ je Rapala Husky Jerk – wobbler, pro který mají candáti zvláštní slabost. Možná je na vině jeho mdlý a unylý pohyb, který je cítit jen při použití tenké šňůrky a jemnější špičky prutu. Vodou se šine plynule a ladně jako plovoucí užovka – žádné silné skoky a natřásání. Dravcům „se skelným pohledem“ se taková nenápadná prezentace zamlouvá. Nejeden z nich je pohybem fascinován a neodolá, aby neochutnal. 

Hlavní čas pro využití vznášivých modelů přichází v podvečerních hodinách při prochytávání mělčin a příbřežních úseků. Dobře se s nimi loví ze břehu i plavidla.

 

Asi nejznámějším modelem mezi vznášivci je Rapala Husky jerk.

 

Modely potápivé

Jejich označení napovídá, neudrží se na hladině a poměrně rychle se propadají ke dnu. Ve wobblerové terminologii se označují jako „sinking“. Jejich výhodou je vyšší hmotnost a s ní i parádně dlouhé náhozy i s relativně silným vlascem. Opět mohou být jednodílné, dvou i vícedílné. Nechávají se vesměs ponořit do nejhlubší zóny a přitahují se co nejpomaleji těsně nade dnem. Jejich velkou nevýhodou je, že se často trhají! Nemají totiž nijak zvlášť velkou lopatku, která by chránila háčky.  

Osvědčily se mi jak při denním chytání candátů v hloubkách, tak i při večerním lovu v mělčí vodě – zde je pouze potřeba vláčet se vzhůru zvednutou špičkou prutu, aby nástrahy nelezly zbytečně po dně a nevázly. Mými favority na candáty jsou rapalky - Sinking Shad Rap 8 (dnes se již nevyrábí a mám v zásobě posledních pár kousků) a dvoudílný potápivý Jointed s lomenou lopatkou (11 cm). Oba typy vždy vodím co nejpomaleji nade dnem a při plíživém pohybu vzorně vibrují.

 

Zaboduje i vícedílný potápivec!

 

Další úspěšný potápivý model od fy. Rapala, určený hlavně na velké kusy a do pořádných hloubek, je Magnum. Vyznačuje se štíhlým tělem, vysokou hmotností, kovovým nořítkem a trojháky s povrchovou ochranou proti slané vodě. Tento wobbler byl původně vyvinut k tažení za lodí a chytání velkých mořských predátorů. Časem tuto nástrahu převzali i sladkovodní rybáři a s úspěchem na ni začali chytat obří exempláře štik, sumců a také… candátů. Přestože nástraha není žádný drobeček, nezřídka se do něj opřou už středně velké kusy.    

 

Důkaz, že se pořádný candát velkého sousta nebojí! Magnum v délce 18 cm nástrahy je vražený až v jícnu.

 

Zvláštními typy potápivých wobblerů jsou tzv. „rattliny“ – vesměs plastové a akustické modely, které pracují hodně agresivně. Jejich nejvýraznější odlišností proti běžným wobblerům je absence norné lopatky. Rozkmitání nástrahy způsobuje šikmé temeno hlavy a vázací očko posazené na hřbítku. Rattlin je vyvážený tak, že přepadá dopředu, takže při navíjení tlačí hlavu ke dnu. 

Jeho použití je, z mého pohledu, na candáty spíš okrajové. Nástraha je hodně těžká, takže se musí vodit poměrně rychle, aby nezačala váznout. Nedá se dost dobře zpomalit, a tak ji candát – věčný váhavec a lenoch – nestíhá dohnat. Něco jiného je její nasazení v čase, kdy candáti aktivně loví a mají „rudo před očima“, potom se naopak může stát černým koněm mezi ostatními nástrahami.  

 

Těžký wobbler typu rattlin není úplně candátovou jedničkou, ale dokáže překvapit.

 

Všechny verze a typy wobblerů mají své opodstatnění a účel. Podle konkrétních podmínek s nimi můžete candáty lovit a ulovit. Záleží jen na důvěře v daný model a na vašem umění, jak ho dokážete candátům předložit.

 

První z velkých!

Pojem velký candát je hodně relativní. Někdo považuje za „velkého“ už rybu nad šedesát centimetrů. Další rybáři mají laťku ještě o nějakých deset dvacet čísel výš. Pro mě byl po dlouhá léta „top candoš“ až nad devadesát centimetrů a kus nad metr délky dodnes považuji za superexemplář!

Pamatuji si však na éru, kdy jsem nebyl stavu chytit candáta delšího sedmdesáti centimetrů. Přitom se jich kolem mě chytalo dost a dost. Čím více jsem se snažil, tím byly výsledky žalostnější! Trápil jsem určitě tři sezóny. Najednou se ale situace obrátila a já začal excelovat s úlovky nad osmdesát. Nebyl jsem však sám. Přátelé také nezaháleli. Nakonec jsme se začali navzájem hecovat, kdo z nás první překoná devadesáti centimetrovou hranici. Jednou to třeba přijde, říkali jsme si.      

Je zajímavé, že poměrně dost výjimečných ryb mi v minulosti přišlo v čase, který byl na hony vzdálený ideálním podmínkám. Tak tomu bylo i jednu srpnovou sobotu roku 1998…  

Ještě před odjezdem z domova mi bylo naznačené, že by bylo záhodno, abych dovezl nějakou čerstvou „fišku“ na gril. Následující víkend k nám totiž mělo na návštěvu dorazit početné příbuzenstvo, které je z části rybožravé. Nadšený jsem z toho moc nebyl, neboť nerad chytám pod tlakem. Jen jsem si pomyslel: Však ono to nějak to dopadne… 

Za slabou hodinku jsem u chaty. Natahám věci a jídlo dovnitř a hned se chystám na lov. Není čas na prostoje! Do soumraku není daleko, tak ať využiju každou minutu. K vodě mířím s čistým svědomím – snad jsem nic nepodcenil.  

Pohled na řeku mě zaskočí. Vody je v ní sotva „žábě po kotníky“ a navíc je zelená jako špenát. I když jsem už chytal (a chytil) i v horších podmínkách, přece jen podobný stav s rybářovou psychikou docela zamává. S ponurou myslí protahuji líný proud a každý další hod mě utvrzuje v tom, že horší dobu k rybolovu jsem snad ani nemohl vybrat. Proto mě moc nepřekvapí, když si až do půlnoci „neškrtnu o rybu“. Zklamaně odcházím do hajan.

Nad ránem ještě za hluboké tmy opouštím příbytek. Tentokrát mířím pár kilometrů po proudu. Svítání mě zastihne u řeky. Nad hladinou se válí chuchvalce mlhy, a tak ani nepřevazuji nástrahu z včerejšího večera - mělce potápivý wobbler by mohl být v šeru ještě několik okamžiků tím správným modelem. Nástrahou olizuji okraje břehu a počítám s útokem dravce, který určitě někde za balvany číhá na oukleje. Zatím se nic neděje, jen denní světlo postupně nabírá na intenzitě. Přichází čas změny. Do neprůhledné vody to chce něco nápadnějšího nejen barvou, ale i pohybem. Nevadilo by ani ozvučení. Navážu hlubokopotápivý wobbler v zářivě pestrém hávu. V jeho plastovém trupu jsou navíc rachtající kuličky. S prostornou lopatkou nástrahy by se v pohodě dal nabírat guláš z talíře. To bude do „špenátu“ to pravé! Nasazením agresivně pracujícího a hrkajícího wobbleru, tak de facto odškrtnu ze seznamu potenciálních zájemců právě candáty. Spoléhám spíše na to, že nástraha by mohla oslovit sumce.   

Wobbler krásně tepe dno a vrtí se, až mi rozechvívá špičku tuhého vláčáku. Všechny ryby o nástraze musí vědět na desítky metrů daleko. Po hodině marné snahy si začínám myslet, že agresivita chodu možná není to, co dravci zrovna chtějí. Dost možná je divoký „breakdance“ naopak plaší!

Ještě deset hodů, potom přezbrojím na těžší gumu, uvažuji v duchu. Než vlastní myšlenku dokončím, schytám do nástrahy tvrdý zásah. Cosi ji „zákeřně torpédovalo“! Po pár minutách přetahování se tři metry pode mnou vyboulí hladina těžkým závarem. Připomíná podvodní explozi jaderné pumy - samozřejmě v miniaturním provedení. Dočista pasivně odrážím sérii těžkých úderů v poměrně mělké vodě u břehu. Naštěstí útočník sjede do hloubky k patě regulace a trochu se zklidní. Konečně začnu provádět činnost podobnou zdolávání. Pumpováním rybu nutím k pohybu. Sumce ihned vyloučím - zbývá tedy velká štika nebo candát. Sám jsem zvědavý, co za tajemného útočníka zakouslo nástrahu. Teprve po dalších deseti minutách tuhého páčení se dravec poprvé zjeví na hladině. 

CANDÁT! Královský kus! Koulí bulvami a výhružně přitom cvaká zubisky. Z nástrahy je občas vidět jen plastová lopatka sevřená mezi čelistmi. Šluknul to fakt poctivě! Razantní třepání hlavou dravci už není nic platné, za pár okamžiků mu pevně sevřu zátylek a vysmýknu ho z vody. Mám z něj „radost až na kost“! Takového candáta jsem ještě nikdy neuvláčel. Několikrát měřím. 

Pane jo, rovných 95 cm! Ani na chvíli neuvažuji, že by šel dravec zpátky. Déle přemýšlím, zda ho přenesu až do vany živého, nebo jej usmrtím na místě. Uchovávat rybu by asi bylo v nastávajícím horku jen zbytečným týráním. Úlovek tedy klepnu, hned sbalím cajk a obtěžkán se vracím na základnu. Po příchodu na chatku udělám pár snímků ryby, ale jejich kvalitou jsem roztrpčený. Majestátní dravec v parnu rychle oschnul a ztratil většinu přirozeného zbarvení. Pozdě lituji, že jsem byl ráno líný táhnout foťák k vodě. A tak dodnes vlastním jen mizerných snímků svého prvního candáta nad devadesát. 

Rybu nekuchám, ani neškrábu, jen ho položím na studenou podlahu v kuchyňce. Stejně budu muset za chvíli odjet domů.

 

Těžce vydřený úlovek. Mnoho radosti mi ovšem nepřinesl.

 

Myslíte, že jsem byl pochválený? Nebyl! Zpracování ryby bylo díky zaschlým šupinám úmorné a nepořádek dvojnásobný. Navíc o týden později při grilování těžce vydřeného úlovku nevznikla žádná extra delikatesa. Stejky z rybiny podivně zaváněly a byly tuhé jako maso ze starého býka. Nikdo si na nich nepochutnal. 

Když jsem fakta později konzultoval s přáteli, shodli jsme se na tom, že se na kvalitě pokrmu určitě podepsal jednak věk ryby, dále rozbujelá sinice ve vodě a možná i horké počasí. 

Během několika následujících sezón si téměř každý s kamarádů splnil svůj sen a dosáhl mety 90+. Samozřejmě si ryby i ponechali. Teprve pak, až se každý z nich na vlastní chuťové buňky přesvědčil o (ne)poživatelností staré ryby, nic nebránilo tomu, abychom se společně dohodli, že budeme u candátů dodržovat horní míru 90 cm. A nebylo to jenom proto, abychom předešli pozdějšímu zklamání nad talířem… 

 

Pouštění velkých candátů je investicí do budoucnosti revírů.

 

clanek_candat.jpg

 

Text: ToRo

Fota: autor a kamarádi