Diskuze o potřebě lepšího, nebo lépe řečeno kvalitnějšího rybářského náčiníčka jsou na přetřesu neustále. Zvláště pak v rybářských hospůdkách nedaleko vody, kde se scházejí úspěšní nebo též neúspěšní rybáři. Po „deseti kouscích“ si každý z nich myslí, že je u vody nemůže nic překvapit. Všude byli, všechno viděli, všechno znají.
Rok jsem pracoval v hospůdce IV. Cenové skupiny a zde jsem jako nezávislý divák vyslechl spoustu rybářské latiny. Byl jsem přítomen i vášnivým přím o vývoji nových prutů, navijáků, vlasců, apod. Emoce přítomných se vždy zvedly, pokud jeden ze „super-rybářů“ zakoupil nějaký rybářský časopis a začal propírat jeho obsah. V tu ránu si všechny uvedené rybářské firmy a prodejny vysloužily přídomek: šejdíři, zloději a vydřiduchové. A jejich inzerované zboží: nekřesťansky drahá fidlátka. Kritiku náčiní potom dotyčný kritik uzavřel slovy: „Na to, abych chytil rybu, nepotřebuju nic drahýho. Můj čtyřicetiletej duralák dokáže to samý a nemusím se bát, že se zlomí!“
Několikrát jsem se snažil zavést debatu na téma: Bambus versus grafit, ale záhy jsem byl zavalen takovou hordou blbostí, že jsem raději zvolil ústup.
Jednoho slunečného dne jsem se vydal k řece jen tak provětrat plavačku. Cestou jsem narazil na tvrdého oponenta moderního náčiní Bohuše. Od rána sice usilovně lovil na těžko ve slepém rameni, ale záběr nedostal. Když se otázal, kam mířím, odpověděl jsem: „Jdu zkusit ryby do peřejí, minule jsem tam dostal pár pěkných duháků.
„Du s tebou!“ pravil Bohuš a v očích mu jiskřila touha po úlovku.
Snažil jsem se mu vysvětlit, že je třeba jemnějšího náčiní. Nezaváhal ani na chvíli a pravil, ať počkám, že si přinese tu správnou výstroj.
Se slovy: „Vždyť mám doma pruty na všechno!“ odkráčel.
Za slabou půlhodinku se přihnal k vodě. Nečekal jsem žádný zázrak, ale tohle bylo příliš. V rukou totiž třímal čtyřmetrový prut, který z dálky připomínal sportovní náčiní tyčkařů nebo lešenářskou trubku. Prutisko doplňoval velký přehradový naviják, na kterém bylo asi sto metrů kudrnaté třicítky. Lovec bez bázně a hany se ponořil do tlumoku a po chvilce rozjímání vylovil třicetigramovou kačenku. Po mých připomínkách, že nejdeme na sumce, ale na menší ryby, slevil z nároků a navázal desetigramový špunt. Celou sestavu zakončil hákem, ze kterého by nespadl ani desetikilový šupináč. Do krabičky od sirek jsem mu odsypal masňáky a mohli jsme vyrazit. Červíci na jeho kotvě připomínali zaschlou špínu, ale rybářova radost před lovem vyvažovala tuto drobnou kosmetickou vadu.
Rozdělili jsme si loviště. Pod nohy jsem naházel koule vnadící směsi a rybolov mohl začít. Jemnou „mačkou“ jsem začal prochytávat tůňky a vracáčky ve svém úseku. Kolegu jsem dočista přestal vnímat a soustředil se jen na to, jak přelstít duháky, tlouště, plotice a cejny. Ovšem za chvíli se mi Bohouš připomněl sám!
Úplně jsem strnul, když se mi za zády ozvalo: „Huuuch!“
To se kolega nenápadně za mě přiblížil a ve snaze dostat splávek co nejdál, razantně švihl prutem, až v něm zaskřípalo. Zvuk připomínal lokomotivu vyjíždějící z tunelu. Podvědomě jsem se vždy přikrčil a čekal náraz mezi lopatky. Věřím, že úder od prutu by byl téměř totožný s nárazem ocelového oře. Naštěstí se do mě Bohouš netrefil.
Po několikerém leknutí jsem se raději posunul o několik metrů dál – to abych snad nepřekážel.
Půlhodina lovu kolegovi stačila. Už nemohl své „monstrnáčiní“ udržet a rybolov vzdal. Lehl si na břeh a pravil: „Dnes mi to ňák nejde. Něco chyť, já se budu dívat.“
Vydržel se dívat asi hodinu a počítal mi ulovené ryby. Když bylo skóre z mého hlediska 40 : 0, nehrající kapitán Bohouš mi udělal velkou radost, když prohlásil: „Počkej na Vánoce, to si nadělím pořádný nádobíčko a příští rok uvidíš!“
Měl jsem dobrý pocit, že jsem alespoň jednoho z party „neohrožených rybářů“ přesvědčil, že rybařina chce své. K bohatým úlovkům a dobrému pocitu z rybolovu by měl rybář mít adekvátní výbavu.
Tímto příspěvkem jsem nechtěl nikoho zostudit, ani se nikomu vysmívat. Chtěl jsem jen doporučit začínajícím rybářům, kteří propadli tomuto krásnému koníčku, jedno: „Až půjdete utratit své těžce vydělané peníze do rybářského obchodu, nechejte si poradit od zkušeného kolegy nebo spolehlivého prodejce.“
Nikdy se nenechejte odbýt větou: „To ti zatím stačí!“
Rozhodujícím faktorem musí být kvalita, a ne cena. Zakupte si místo pěti prutů po tisícovce, raději dva pruty za 5000 Kč. Dříve či později zjistíte, že jste udělali dobře. Proč? Protože: „Nejsme tak bohatí, abychom kupovali levné věci!“
Text: Marty
Ilustrace: ToRo
Tenhle článek mi mluví z duše. Doteď když jsem chodil na ryby tak sem oblékal obyčejné oblečení které se mohlo ušpinit a nebyla by to škoda, kdyby se s nim neco stalo. To už nikdy neudělám. Nefunkční trika a pořád mokrý záda a jejich bolesti. Mikiny který vůbec nezahřejou a nebo bundy co protečou. Nikdy v životě tohle už neudělám. Před časem jsem si udělal radost a nakoupil na fishmachine a udělal to nejlepší věc co jsem mohl. Mají fakt super věci který jsou velmi funkční. Takže já raději už teď koupím něco takového než abych chodil po slevách a koukal se na triko kvuli kterému mám pak zplavené záda.
Jen taková drobnost. Název článku nevznikl k vůli pracímu prášku, ale miliardář Onasis prohlásil, že není tak bohatý aby mohl kupovat laciné věci. Děkuji.
Taky jsem se vrátil k rybařině nedávno a nyní začínám s výrobou vlastních woblerů
Je to tak. K rybařině jsem se vrátil po delším čase a jelikož přetržka byla spojena s krádeží téměř veškerého vybavení byl nákup nového vybavení nutností. Bylo mi jasné, že se za deset let se rybařina musela posunut tak jsem hledal a přebíral lovné způsoby a počáteční nákup skončil u feederu, matchového prutu a vláčky, tedy vlastně stará klasika položená, plavačka a přívlač. Všechno jsou to karbonový děličky a po prolézání e-shopů jsem za pruty zaplatil něco ke čtyřem tisícům. Jsou k mání mraky laciných feederů v „akci“ a pokud člověk hledá dá se nakoupit dobře, nejdražší byla matchka za sedmnáct stovek. Jsem nadšen :) Tam kde jsem „bobkařil“ s policajty pod pruty i několik hodin, a mnohdy i přes prokrmení místa bezvýsledně, jde při nejhorším s method feederovým krmítkem (a značně, ortoti dřívějšku, zjemnělými háčky a vlascem) alespoň „něco“, ale většinou přijdou i ryby solidních velikostí. Bydlíval jsem u vody a na rybách jsem býval často, ale nikdy jsem si tak báječně nezachytal jak dnes po dvou třech hodinkách po práci. Nepochybně na tom bude mít lví podíl kvalitní vybavení a moderní způsoby lovu. Táhnout na matchce s šestnáckou vlascem a desítkovým háčkem padesáti centimetrového kapra je prostě nádherný zážitek a adrenalin. Zas na druhou stranu, svoji letos nejkrásnější rybu jsem nechytil na woblera ani na smáčka dokonce ani na čeburašku, ale na obyčejnou (snad ještě socialistickou) dvanácti centimetrovou plandavku… Štastný znovu rybář