Viditelnou rybou je tentokrát poraněný cejn kroužící po hladině. Snaha o jeho ulovení na udici je naprosto zbytečná.

 

Lokalizace ryb – základ úspěchu!

Vyhledání ryb je naopak klíčem k úspěchu. Nezáleží na tom, zda je přímo zpozorujeme, nebo jejich výskyt odhadneme intuicí či zkušenostmi, důležitější je, že jsme ryby objevili a většinou už bývá jen otázkou výběru správné rybolovné techniky, vhodné nástrahy a trpělivosti, kdy dostaneme záběr. 

Při lovu některých druhů dokonce úspěch přímo souvisí s vlastním vypozorováním. Typickým případem jsou blýskající se ostroretky spásající řasy ze dna. Při jejich hledání rybář často našlape podél řeky dlouhé kilometry, než najde pasoucí se hejno. Útěchou mu bude spousta záběrů od opatrných ryb, které svou přítomnost prozradily až záblesky stříbřitých boků. 

I jiné ryby se dají vypátrat zrakem a následně i ulovit. Muškaři vybaveni nezbytnými polarizačními brýlemi rentgenují hladinu a pídí se po kroužkujícím pstruhovi nebo hejnu lipanů. Objevené ryby se, navzdory rčení: „Ryba viděná, nikdy nechycená“, často stávají jejich úlovkem. 

Podobné je to i s okouny srkající potěr pod hladinou – téměř vždy bývají snadnou kořistí. 

 

Lipani se dají zrakem celkem snadno objevit. Jejich ulovení už bývá úplně jiná kapitola.

 

Kdo se sluní, nežere!

Rovněž doslova ani neplatí, že vyhřívající se ryby jsou neulovitelné. Na slunící se kapry někdy platí „hladinové“ pečivo – kůrka chleba, růžek rohlíku, kousek veky, popřípadě i plovoucí boilies. Nejvděčnější nástrahou přesto zůstává chlebová kůrka. Dobře drží na háčku, jen tak se nerozmočí a jemné uvolňující se drobečky mnohdy vyprovokují u ryb alespoň částečnou aktivitu. Vždy se vyplatí na vodu naházet více kousků pečiva, ovšem lovec by měl mít přehled, který z nich je nastražen na háčku. Pokud se jen jediný kapřík nechá zlákat množstvím plovoucí potravy, snadno svou hltavostí „nakazí“ i ostatní členy hejna. Rybář pak má z půlky vyhráno.

Jak bylo naznačeno, při hladinovém chytání nejčastěji zapřáhneme kapry, ale splete se také bolen, tloušť, perlín, plotice a amur. Posledně jmenovaný druh si rád vezme nástrahu z hladiny, avšak je více ostražitý než jakákoli jiná ryba. Záběru většinou předchází kroužení kolem sousta a dlouho není jisté, jestli se ryba k nasátí odhodlá. Výjimku z pravidla udělal velký amur, který před léty zabral neznámému kolegovi lovícímu přímo proti mně..

 

Okoun nahánějící potěr v mělčině je z půlky ulovený. Jen ho předem nevyplašit!

 

Záběr v přímém přenosu

Rybařil jsem v patnáctihektarové nádrži, která měla tvar poněkud zdeformované osmičky. Právě v nejužším místě rybníka rybáři číhávali na amury, kteří navečer připlouvali do zarostlých mělčin u přítoku. Občas se nějaký kousek spálil na položenou, ale výsledky rybolovu neodpovídaly vynaloženému úsilí. Teprve až se začalo chytat na plovoucí pečivo, úlovky se začaly množit. A právě tehdy jsem měl možnost spatřit záběr kapitálního amura na vlastní oči. 

Sedím na „krku osmičky“ a bavím se lovem línů na plavačku. Naproti přes vodu mají nahozeno dva domorodci. Nesedí přímo spolu, je mezi nimi husté křoví. Oba mají jeden prut na položenou a druhý na plovoucí pečivo. Z dlouhé chvíle spolu klábosí, ale z nástrah na hladině nespouštějí oči. Pojednou se v mělčí vodě vytvoří šipka z vln. Nad hladinu se krátce vynoří široký šupinatý hřbet a z něj trčící periskop v podobě špičaté ploutve. „Pan Amur“ vyrazil na obhlídku rajónu! Směřuje přímo na rohlík jednoho z rybářů. Ten strne, ani nedýchá. Válcovité rybí torpédo však bez zájmu jeho nástrahu míjí. Zamíří k druhému rohlíku. Zklamaný rybolovec polohlasně pronese: „Dávej bacha, jede ti tam pořádnej Timur!“

„Bez obav,“ odvětí kolega, ale pro jistotu si připraví ruku na prut.

Bezmála metrová ryba zatím majestátně rozráží vodu. Co nevidět se ocitne u potravy na háčku. Teď! Bez jakéhokoli varování se na hladině zjeví rypec a ozve se hlučné srknutí. Amur nasaje rozmočené sousto a pokračuje v jízdě nezměněnou rychlostí. Překvapený rybář naopak ztrácí pohyblivost a mění se v kámen. Veliký býložravec rychle vyrovnává volný vlasec, když ho vyšponuje, sám si háček zatne do tlamy. V tu ránu se splaší a vyrazí jako dostihový hřebec ze startovacího boxu! Ve stejné chvíli „procitá ze snu“ rybář a prudce smýkne prutem. Souboj sil je příšerný! Vlasec praskne jako houslová struna. Rybář padá naznak ze stoličky. Amur provede loping na hladině a je ten tam. Vlny se utišují. 

Rybář se hrabe ze země. Jeho kamarád ho „utěšuje“ slovy: „Troubo, kams čuměl!“

Padne mezi nimi pár nevybíravých poznámek a oba začnou balit.

 

Vyhřívající se ryby jsou ulovitelné za předpokladu, že použijete jemnou a nenápadnou sestavu.

 

Když pravidlo platí...

Ale ani ryba aktivně vyhledávající potravu nemusí vždy zhltat naši nástrahu. Přímo ukázkový případ mě zastihl kdysi dávno na přehradě.

Květen je pro rybolov ideálním měsícem. Relativně ustálené počasí, prohřátá voda a žravé ryby – co víc si rybář může přát! 

Od rozbřesku šmejdím po břehu a s matchovkou provokuji šupinaté obyvatele nádrže. Při samém kraji poletují hejna velkých plotic a zběsile se třou. Zpovzdálí je sledují již vytření okouni a snaží se uloupit čerstvě nakladené jikry. Za prostřeným stolem se sem stáhli snad z celé přehrady. Právě okouni jsou terčem mého zájmu. Vrhají se na červa stejně jako na jikry. V průzračné vodě vidím každý jejich útok, takže kolikrát sekám dřív, než vůbec stačí zapanáčkovat splávek. Alespoň se dravčíci zbytečně nezažírají.

Při chytání se dostanu i do mělké zátoky plné pařezů. Na jeden z nich si vylezu a zírám pod hladinu. Podél břehu vidím projíždět nekonečné zástupy plotic, avšak pruhovaní loupežníci nikde. Podívám se pod pařez, na kterém stojím a … Málem mě trefí šlak! Přímo mezi rozvětvenými kořeny dělá stojku parádní kapr. Čumák má zabořený ve dně a něco hledá. Jeho vlnící se ocasní ploutev víří vodu. Hloubka je zde dobrých tři čtvrtě metru, což znamená, že šupináč má dobrých osm kilo! Velká ryba se zvolna posunuje po dně, víří kal a o mou přítomnost se pranic nestará. Odcouvám z pařezu a nastražuji nejtučnější dešťovku z piksly. Pošteluju brzdu navijáku, zkontroluji vlasec a vyladím ponor. Teprve pak nástrahu spustím kaprovi přímo do talíře. Jak se zachová?

Šupináč se jen nadlehčí a z tlamy vyvrhne chuchvalec nestravitelných zbytků. Tlaková vlna žížalu odfoukne asi dvacet čísel od ryby. Čekám, kterým směrem se kapr pohne. K mé lítosti se od nástrahy vzdaluje na opačnou stranu. Znovu mu rousnici strčím až pod nos. Macek se pozvedne, prsní ploutví nabere vlasec a posune ho stranou. Opět zaboří čenich do dna a nerušeně pokračuje v hostině. Měním nástrahu. Rychle oloupu rohlík a nastražím „pečivovou rolku“. Chvíli trvá, než nabobtná a vyklesá dolů. Teď to musí přijít!

Kaprova trpělivost má své meze. Zvolna se vrací do vodorovné polohy a beze spěchu mě opouští. Sleduji ho, jak mizí v hloubce. 

Dodatečně pátrám po zdroji kapří přesnídávky. Marně! Dost možná se pásl, podobně jako okouni, na čerstvě nakladených jikrách.

 

Za slunečna a bezvětří se dá v čisté vodě spatřit ledacos. Vidět záběr v přímém přenosu bývá vzácnější, ale ne nemožné...

 

Resumé  

Přestože v obou popsaných případech neskončily ryby na souši, vyplývá z nich, že rybářská moudrost: Rybu, kterou vidíš – nechytíš!, nemá stoprocentní platnost. Šance na ulovení je 1:1. A proto se nenechejte zastrašit starými báchorkami a snažte se chytat ryby jak „neviditelné“, tak i ty viditelné.

 

Šupináč se beze spěchu srovná do vodorovné polohy a zmizí mi z dohledu.

 

Podle výše uvedeného přísloví by tady nemělo smysl chytat. Ale kdo to nezkusí, ten je předem odsouzen k neúspěchu.

 

Text: ToRo                                         

Fota: autor a přátelé