Woblery jsou účinnou mastí na všechny druhy dravců, candáty nevyjímaje.

 

Woblery – věrné imitace rybek

Kdysi dávno se mi do rukou dostal jeden odborný článek o woblerech ze zahraničí. Při jeho čtení jsem nevěděl, mám-li se smát nebo brečet. Německý autor se v něm zamýšlel nad tím, co má nástraha vlastně představovat. Své bádání uzavřel úchvatným zhodnocením: „Woblery vlastně vůbec nepředstavují rybičky, jak je rybářské veřejnosti podsouváno – imitují pouze hmyz, obojživelníky a jiné vodní tvory v poněkud fantastické formě!“

Jestliže nešlo o politováníhodný omyl, nezbývá než konstatovat, že pisatel příspěvku nikdy neměl wobler v ruce a tudíž ho ani nikdy neprotáhl vodou.

Woblery jsou naopak mezi ostatními nástrahami snad nejdokonalejšími kopiemi rybiček. Proč by jinak výrobci těchto nástrah plýtvali časem a prostředky, aby se přiblížili tvaru, pohybu a zbarvení živých rybek, když by dravci raději uvítali woblery v barvě vážek, raků, skokanů či pijavic. Asi to bude tím, že „rybičkové“ verze budou přece jen nejúčinnější.  

 

Rapala original v barvě S tvarem těla, pohybem i barvou perfektně napodobuje ouklej. 

 

Důležité upozornění úvodem

Woblery nikdy nenavazujte za vodící očko pevným uzlem! Pokud to uděláte, výrazně omezíte jejich chod. Woblery (s výjimkou modelů s dlouhou a prostornou lopatkou) bývají většinou citlivě vyvážené, a tak je vhodné, aby se zminimalizoval odpor vlasce. Proto se navazují na volnou smyčku (viz Rapala uzel), nebo se zaháknou do oblé karabinky. Nejkvalitnějším typem karabin je Cross look, která se nerozevře ani při silném zatížení. Na zavěšení woblerů nikdy nepoužívejte „lomené“ karabinky, u nich navíc hrozí riziko, že nástraha bude na jednu stranu vynechávat v chodu. 

Osobně karabinky v kombinaci s woblery vůbec nepoužívám, protože jim zkrátka nevěřím. Rád se vzdám jejich přednosti při rychlé výměny nástrah. Radši do vodícího očka nástrahy upevním pérový kroužek a přes něj vážu vlasec (nebo šňůru) pevným uzlem. Výhodou kroužku je, že se nezdeformuje ani při extrémním tahu. Nevýhoda vázání přes kroužky spočívá ve ztrátě času, neboť při výměně nástrahy musíte starou uříznout a novou znovu navázat.   

 

 

Dělení woblerů dle použitého materiálu

Woblery mohou být dřevěné nebo plastové. V užitných vlastnostech a v účinnosti mezi nimi není valných rozdílů. Oba druhy výrobního materiálu jsou celkem srovnatelné. Obecně platí, že dřevěné (balzové) woblery mají složitější povrchovou úpravu, kterou tvoří několik vrstev ochranného laku, a tak jsou o dost dražší než woblery plastové. 

Další odlišností bývá rozdíl ve vyvážení. Zatímco „dřeváci“ mají zátěž pevně vlepenou v trupu, „plasťáci“ jsou převážně vyvažováni kovovými kuličkami, které se volně pohybují v komůrce. Výsledkem je, že převážná většina plastových woblerů je akustických, tzv. hrkají. Na výsledek lovu to může mít vliv, ale také nemusí. Pokud chytám ve velké hloubce, po tmě nebo v přikalené vodě, pak ozvučení nástrahy může dravci pomoci „falešnou kořist“ lépe lokalizovat. Na druhou stranu, pokud se v dané lokalitě často chytá s „rachtači“, ryby k nim mohou získat averzi. Tady pomůže navázání „němé“ nástrahy. 

Plastové woblery jsou více odolné proti mechanickému poškození, hlavně proti prokousnutí nebo podrápání rybími špičáky. Spoustu svých úspěšných „balzáků“ mám takto poznamenaných chrupem dravců. Oprava je naštěstí jednoduchá – v první fázi nechám wobler dobře vyschnout a následně hluboké díry v trupu zalepím sekundovým lepidlem. Pokud rány nezacelíte, může se stát, že se při dalších lovech dostane pod ochranný lak další voda a balza pod ním začne tlít. 

 

Balzové wobblery jsou náchylnější na mechanické poškození. Hlavně na prokousnutí zuby dravců.

 

Dělení woblerů dle konstrukce

Dělíme na jednodílné a dělené. Troufám si tvrdit, že jednodílných modelů je na trhu určitě 95%! Ne každý z nich je ale vhodný lovu candátů. Některé modely pracují příliš agresivně, což candáty spíše zaplaší, než zaujme. Příkladem jsou buclaté „bigy“, na něž jsem candáta snad nikdy nezapřáhl, přestože jsem s jejich pomocí ulovil dost ostatních dravců, především okounů a sumců. Kdo ví? Dost možná, že za příhodnějších podmínek a na jiných revírech bych se nestačil divit.  Podle mě candáti zálibně pokukují spíše po štíhlejších a línějších woblerech. Proč jim je tedy nedopřát. Jednodílný model má představovat prchající rybku, je ale nutné dbát na dostatečně „pomalé prchání“, aby měl candát vůbec šanci nástrahu dohonit.

Dělené (dvou i vícedílné) jsou opravdovou metlou na candáty! „Dvoudílky“ mají dostatečně provokativní hadovitý chod, který má údajně připomínat poraněnou či nemocnou rybku. Osobně si myslím, že kouzlo těchto nástrah musí spočívat v něčem jiném. Mnohokrát mě napadlo, že dělený wobler možná vytváří podobné vibrace, jaké vydává hejno drobných rybek. Nedovedu si totiž logicky vysvětlit, proč mi na žádný jiný typ wobleru nikdy nezaútočilo tolik candátích dorostenců (často i menších než sama nástraha) jako právě na dvoudílné typy. Dělené woblery ale milují candáti všech věkových kategorií. Vzpomínám, jak kamarád na dvoudílnou rapalku jointed ulovil během tří neděl pět candátů přes osmdesát čísel a k nim i řadu menších kousků.

Dvoudílné (a vícedílné) woblery mají i bonusovou výhodu navíc. Drží v dravčí tlamě daleko spolehlivěji, než „jednodílky“. Je to proto, že se candáti v průběhu boje chtějí zbavit zrádného sousta páčením přes čelist. U „ohebné“ a uhýbající nástrahy je jejich snaha převážně marná.   

 

Dvoudílné modely candáty silně dráždí. Úlovek dosažený na plastový wobbler Bomber.

 

Dělení woblerů dle potápivosti

Další rozdělení woblerů je o fous složitější. Potápivost jednotlivých modelů totiž rozhoduje o úspěchu mnohem více než výrobní materiál či konstrukce nástrah. Nasazení toho nebo onoho typu záleží na konkrétních přírodních podmínkách, hlavně na hloubce vody, na jejím tahu, ale třeba i času lovu. Dělení woblerů je následující:

a) povrchové modely

b) plovoucí mělce potápivé modely (floating)

c) plovoucí hluboko potápivé modely

d) vznášivé modely (suspending) 

e) potápivé modely (sinking) 

 

 

Povrchové modely

Nástrahy z této kategorie se ani nedají nazvat jako woblery, neboť nemají žádnou lopatku (nořítko), která by je rozvibrovala. Oživují se víceméně jen pohybem špičky prutu. Mezi „povrchovky“ spadají poppy, proppy, jerkbaity, aj. - tedy nástrahy určené na míru štikám, bolenům a okounům. Upřímně, candáti je moc neprožívají, ale za určitých podmínek fungují i na ně. 

Představte si rozlehlou mělčinu přehradní nádrže na začátku horké letní noci. V několika decimetrech vody se pohybují nekonečná hejna rybek. Rybičky zdárně přestály nájezdy denních dravců a nyní je čeká další kolo zápasů o život, které teď pro změnu halí tma. S příchodem soumraku do mělčiny najíždějí noční predátoři – candáti, sumci a úhoři, aby si ukrojili svůj díl kořisti. Dravci se málokdy vydávají až k samotnému břehu. Většinou sice operují v mělké vodě, ale dál od souše. Pro rybáře tento stav představuje drobný technický problém. Potřebuje navázat „něco těžkého“ kvůli dalekonosným náhozům, nástrahu přitom musím vodit hodně pomalu, ale přitom s ní nesmí rýt dno. Navíc každé případné vyprošťování uvázlé nástrahy z vázky vyplaší z okolí vše živé, dvojnásob to platí po tmě a na mělčině! Ze hry jsou tedy téměř všechny těžší třpytky, gumy, ale i většina woblerů. Oříšek pomohou rozlousknout tzv. „povrchovky“, které se drží hladiny a při tažení se zanořují jen pár centimetrů pod ni. Jejich značnou výhodou je, že mají těžiště posunuté až na konec těla, a tak letí jako vystřelená kulka. Tím, že se po nahození netočí, zbytečně je nebrzdí odpor vzduchu a lítají opravdu daleko.

Jak bylo výše uvedeno, povrchové modely se používají především na denní dravce – štiky, boleny a okouny. Proto se vodí celkem rychle a oživují se svižnými záškuby špičkou prutu. Při chytání candátů v naprosté tmě je potřeba agresivní vedení podstatně zklidnit. Tahy prutem musí být delší a přerušované častějšími pauzami. Candát na „povrchovku“ zaútočí spíš při jejím dojezdu, někdy i během zastávky na hladině. Důležité je neprověšovat vlasec a být s nástrahou stále v kontaktu. Záběr bývá, oproti chytání s jinými nástrahami, poměrně jemný.    

 

Plovoucí jerková nástraha upoutá candáty hlavně při prochytávání mělké vody a po tmě.

 

Plovoucí mělce potápivé woblery

Typy těchto woblerů jsou určitě v praxi nejpoužívanější a také nejuniverzálnější. Lov s nimi je kreativní záležitostí každého rybáře. Vyznačují se menšími nornými lopatkami (nořítky) a jejich větším úhlem k podélné ose nástrahy. Mohou se vhodně zatížit, a tak se dají snadno vytvořit ostatní verze – vznášivé a potápivé (což u jiných modelů pochopitelně nelze). 

Vyrábí se ponejvíc ve štíhlých tvarech a mohou být jednodílné, dvoudílné, vzácněji i několikadílné. Nejvyšší účinnost mají při chytání na mělčinách a nehluboko pod hladinou. Obvykle se noří maximálně do 1 – 1,5 metru. Vhodné nasazení mělce potápivých modelů na candáty tedy bude ve večerních, nočních a v brzkých ranních hodinách, kdy se „ostnoploutví“ dravci hnou z hloubek a směřují za kořistí do mělčí vody. Ve stojatých revírech nebo v líném proudu je dobré v tento čas pročesávat samé okraje vody a kopírovat nástrahou břeh. Po nahození přitahuji nástrahu za střídání rychlejšího a pomalejšího točení kličkou, případně pohyb wobleru diriguji špičkou prutu. Vždy se vyplatí chvílemi úplně zastavit chod nástrahy. Tehdy začne wobler stoupat k hladině a atypický pohyb vzhůru někdy upoutá candátovu pozornost. Při následném rozjetí nástrahy po pauze v navíjení či po maximálním zpomalení obdržím nejvíc záběrů. V průběhu nočního vláčení na mělčinách se snažím rychlým zatočením dostat wobler ke dnu. Až škobrtne o dno, pozvednu špičku a wobler vedu zvolna těsně nade dnem. 

Pro stojaté i tekoucí vody se mi osvědčily 7 - 15 cm dlouhé woblery v přírodní barvě (S – stříbrná, G – zlatá, B – modrý hřbet, MU – bílá ryba, P - okoun). Čím jsou světelné podmínky horší, tím pestřejší model navážu, klidně fluo žlutý nebo oranžový. V naprosté tmě pozbývá přemýšlení nad zbarvením nástrahy jakékoli význam.

Plovoucí woblery jsou oproti ostatním typům poměrně lehké. Na druhou stranu mají dokonalý pohyb, protože je vyšší hmotnost nijak neomezuje. Kvůli delším náhozům je potřeba použít tenčí vlasec. Na candáty obvykle postačí průměr 0,18 – 0,24 mm, u pletenek s ohledem na jejich vyšší pevnost 0,10 – 0,15 mm.

 

Klasika mezi mělce potápivými wobblery

 

Jde dostat plovoucí wobler ke dnu?

Mnozí rybáři žijí v mylné domněnce, že se plovoucím povrchovým woblerem nedá prochytat větší hloubka. Samozřejmě že dá! Mnohdy lépe a účinněji než s hlubokopotápivým modelem. Stačí mělce chodící wobler vhodně zatížit. K tomu se hodí vytvořit systémek s boční zátěží – tzv. páternoster. Plovoucí wobler je navázaný na kmenovém vlasci o vyšším průměru (0,25 – 0,28 mm) a olůvko je umístěno na návazci z vlasce o desetinu slabším. Dá se použít i pletenka. Tenčí návazec než „kmen“ je důležitý – při uváznutí zátěže se zachrání nástraha. Délka návazce se zátěží musí být od nástrahy dostatečně daleko, aby wobler nebyl omezen v práci, ale přitom se neustále pohyboval v blízkosti dna. Olůvko (podle hloubky 10 – 50 g těžké) naráží na dno a víří obláčky kalu, které nepřímo svolávají candáty na místo děje. Tímto způsobem prochytávám s plovoucím woblerem i hluboké kotle pod splavy nebo s pomoci lodě hluboké zlomy v přehradách, jezerech a písákách. Pro hlubinné chytání doporučuji velké plovoucí modely (jedno i dvoudílné) až 18 cm dlouhé v křiklavých barvách (SFC – citrónový hřbet, GFR – reflexní oranž, FT – ohnivý tygr, RH – bílé tělo s rudou hlavou, apod.). Místo bočního návazce se mi zde osvědčily varianty s „tyrolským dřívkem“ nebo drátem se zátěží, které se mnohem méně zamotávají než ohebné návazce z vlasce. U nich ale zase hrozí, že při uváznutí zátěže dojde utržení celé sestavy, včetně nástrahy.

 

 

Jak dostat plovoucí wobler do větší hloubky, ale nikoli ke dnu?

Aby se plovoucí wobler dostal níž do vodního sloupce, zatíží se přímo na kmenovém vlasci. Důležité je, aby olůvko nebylo těžší, než je hmotnost nástrahy. Je to z toho důvodu, že by při náhozu zátěž předbíhala wobler a sestava by se často zamotávala. Obvykle stačí na vlasec přicvaknout větší brok, musí však být připevněn minimálně 30 cm od nástrahy. Ne blíž! Jinak by se mohla narušit přirozená vibrace wobleru. 

S plovoucími woblery mám fůru letitých zkušeností. Už někdy na začátku 80. let minulého století jsme s bratrem vytvářeli první funkční prototypy podle modelů vyfocených v „zápaďáckých“ katalozích firem Rapala, Nils Master, ABU Garcia, Cormoran, D.A.M. Troufám si tvrdit, že jsme s nimi v té době byli úspěšnější než rybáři lovící na živé rybky. Woblery nám také pomáhaly zabodovat i v čase, kdy potravní aktivita dravců nebyla nijak oslnivá. Jeden příklad za ostatní...

 

O úspěchu často rozhoduje pár decimetrů navíc. Vhodným zatížením se wobbler dostane do útočné zóny dravců.

  

(Ne)čas dravců

Zatraceně! Zaspání mě připravilo o nejslibnější dobu lovu. Nyní už je slunce tak vysoko, že si mohu nechat jen zdát o nějaké výjimečné rybí aktivitě. Beze spěchu sroluju spacák a nacpu ho do batohu, který vzápětí hodím na záda. Co teď?

Vyberu a navážu „domácí“ wobler v šatě okouna. Zkrátka takovou univerzální velikost i barvu do nízké a čisté vody. Nic už nebrání nástrahu představit místním dravcům. Vyrážím po proudu. Prodrat se k řece není nic jednoduchého. Všude vůkol je hustá vegetace. Šlahouny ostružin mi podtrhávají nohy, kopřivy pálí do kůže a pot mě štípe do očí. Snažím se pohybovat po chodníčcích vyšlapaných zvěří. Jakmile se asi po páté probojuji k řece, zjistím, že rozhodně rozumnější bude poskakování po velkých balvanech při jejím okraji.

 

V létě se přes den drží candáti u paty regulace v největší hloubce. Otázkou zůstává, zda se nechají vydráždit k útoku.

 

Stanu na dalším fleku. Asi dva metry pode mnou nad hladinu vyčnívá vrchol skaliska, který má rozměr malého auta. Mrsknu wobler napříč toku. Ouha! Vlasec se zadrhne o jakýsi stonek za mnou a nástraha místo přes řeku letí a dopadá sotva deset metrů pode mě. No co, napřed tedy prověřím svůj břeh. Cítím ve špičce prutu vibrace nástrahy a současně i její střety s šutry. Ve chvíli, kdy wobler vedu kolem balvanu, zvolním jeho rychlost, aby se pozvedl k hladině. Jakmile nástrahu spatřím, zjeví se za ní dlouhý stín. Neudržím nervy na uzdě a wobler v úleku odtáhnu. Rybí přízrak se beze spěchu vrátí dolů za kamen. Co to, sakra, bylo?

Tentokrát nahazuji nakrátko. S nejvyšší obezřetností vedu falešnou rybku kolem překážky. Ryba se znovu zjeví. Ani tentokrát, potvora, neotevře hubu. Jen kořist šmíruje! Popojede přitom asi metr ke mně. To stačí, abych ji identifikoval. Parádní canďour!

Musím se pokusit wobler dostat hlouběji do jeho brlohu. Proto na vlasec přicvaknu těžký brok. Nához. Do třetice pokouším štěstí. Nástrahu tentokrát nevidím. Placatí se kdesi u dna. Vlasec, který míří za balvan, náhle ztěžkne. Vázka? Záběr? Netuším! Pro sichr škubnu prutem. Byla to vázka. Nástrahu uvolním, ale vzápětí do ní dostanu typickou šupu. Znovu přiseknu. Je tam! Zrazená ryba zamíří napřed ke mně a přitom razantně třepe hlavou. Důrazné pohyby svědčí o tom, že je něco víc než průměrný kousek. Boj už trvá pár minut a dravec dělá jen krátké výpady. Ještě chvíli a odpadne. Je to tady! Utahaného candáta stáhnu ke kamenné regulaci. Je úplně toporný. Šup a už ho držím. 

Ryba má lehce nad sedmdesát. Ubytuju ji do síťky, zapíšu a hajdy pro další. Co kdyby byla jednou z hejna.  

Zabrodím na balvan a metám wobler všemi směry. Nic se neděje. Pak se přednostně snažím prochytávat nejbližší okolí kamenné regulace. Párkrát v ní uváznu, a tak musím přískoky po kamenech dosáhnout místa vázky. Vzdaluji se postupně shozenému batohu. Asi padesát metrů od původního místa vyfasuju další záběr. Zpočátku se zdá, že ryba bude malá, ale s každým otočením kličky těžkne. Chvílemi se zdá, jako bych z vody páčil mrtvolu. Pasivní odpor ryby napovídá, že neznámým útočníkem bude opět candát. Abych se přesvědčil, lomcuji dravce k hladině. To jsem neměl dělat! Rozzuřený candát náhle prudce vyrazí vzhůru. Vyvalí hlavu z vody a razantně s ní zatřepe. Wobler skřípnutý mezi čelistmi se katapultuje až na břeh. Zubatý raubíř udělá stojku a je ten tam! 

Vydrbal se mnou jako malý pes s velkým! Už jsem rybu viděl na břehu, a teď mi zbyly jen oči pro pláč. Vymotávám wobler z kopřiv a vracím se zpět k složeným věcem. Ztráta dravce mě mrzí, neboť byl ještě větší než první kousek. Navíc jsem o něj přišel školáckou chybou. 

Přes hodinu bezúspěšně porcuju necelých sto metrů regulace. Níž po proudu už se mi nechce. V poledním žáru se vracím zpět.

Když už jsem zase u balvanu, nedá mi, abych si nenahodil. Mrsknu nástrahou sotva desetkrát a… Přichází ostrý útok u dna. Se zaseknutým dravcem si po předešlé prohře hraju jako s batoletem. Nechávám ho jezdit podle libosti, jen kontroluji, aby moc nevymetal kamenité pobřeží. Už v odporu polevuje. Blíží se finále. Canďour, pořádný macek, je u břehu. Křečovitě oddychuje a wobler visí zvenku na horní čelisti. Trojháček je zaháknutý jen na čestné slovo. Snad ho nenapadne zatřepat hlavou!, děsím se. Jako bych svou myšlenku dravci vnuknul. Otevírá tlamu dokořán, prohne se do oblouku a… Švih! Trojhák protrhává tenkou blanku na čelisti a nástraha obloukem letí mezi šutry. Jako ve zrychleném filmu odhazuji nepotřebný prut do kopřiv a seskočím z balvanu do vody. Pravačkou přitisknu candáta ke dnu a levačku mu vrazím před tlamu. Dravec vystartuje vpřed. Narazí čumákem na mou dlaň, kompletně mě osprchuje ocasem a teprve pak se zklidní. Rybu odnáším dál od řeky. Teprve pak jdu obhlídnout „válečné škody“. Prut s navijákem jsou v pořádku, kalhoty a boty za chvíli uschnou a dlaň rozříznutá o candátí skřele se zase zahojí. Jsem spokojený. Candát má přes tři čtvrtě metru a tutově váží víc než čtyři kila. 

Přihodím úlovek k prvnímu zajatci a sednu si na břeh. Prožívám pocity neandrtálce nad uloveným mamutem. Znovu si v duchu přehrávám uplynulé zážitky. Strategickým bodem lovu byl, podle mě, výběr stanoviště. Stačilo nahazovat napříč řekou a asi bych utřel nos. Všechny záběry jsem totiž dostal těsně u břehu, v hloubce kolem metru. Myslím, že candáti číhali u kamenné regulace na okounky skrývající se ve škvírách. Já se jim náhodou trefil do apetitu vedením, velikostí a možná i barvou nástrahy. 

 

Více než třicetiletý snímek z časů testování prvních prototypů plovoucích wobblerů...

 

clanek_candat.jpg

 

 

Příště: Další typy woblerů

 

Text a ilustrace: ToRo

Fota: autor a kamarádi