Je pozdní večer a v televizi běží napínavá západoněmecká detektivka. Vrah na obrazovce zrovínka pronásleduje nevinnou oběť, když se rozdrnčí náš domovní zvonek. Všichni sebou škubneme. Rodina s vyvalenýma bulvami mě vysílá ke dveřím zjistit, kdo to otravuje hodinu před půlnocí. Když sahám na kliku, mám srdce až v krku. Nečíhá na mě ve tmě vrah?! Skutečnost je mnohem horší. Na schodech stojí podroušený Venca s odřeným čelem a navíc je od hlavy k patě zapatlaný blátem. Než se ho stačím zeptat, co se mu přihodilo, tak na mě jako šílenec houkne: „Mám je!“ 

Úlekem odskočím do předsíně. Když se vzpamatuji, třesoucím se hlasem se ptám: „Koho!“ 

„Kapry přece!“ zachechtá se ďábelsky Vendelín. 

Tato slova mi znovu zvednou tep! „Povídej!“ nabádám kamaráda. 

Během deseti minut vím vše.

Satanáš alpinistou

Vendelín šmejdil kolem naší říčky, až se dostal do míst, kde se nachází chatová kolonie. Místní chataři zrovna dokončili „pozimní“ úklid a pak společně pořádali hodokvas. Venca je mlsně pozoroval ze skály, ale bohužel se nacházel na protější straně řeky. S lítostí v oku sledoval z nevelké vzdálenosti obrovské množství konzumovaného jídla, piva i lihovin a slintal při tom jako Pavlovův pes. Kdyby prý byl na správné straně, tak už by se nějak nenápadně do davu přimíchal. Když si ale uvědomil, že od chatařů přes vodu nepřiletí ani pečené kuře a ani jeden lahváček, smutně se rozhlížel po okolí a hledal vhodný brod. Zrak mu také náhodou sklouzl pod skálu, na které právě stál. A vzápětí z ní málem sletěl! 

Přímo pod srázem v čisté vodě spatřil dobře dvacet kaprů, jak se tam nevzrušeně vyhřívali na jarním sluníčku. Aby se přesvědčil, že není obětí halucinací, rozhodl se k nim přiblížit blíž. Sešplhal po skále pár metrů, pak se mu smekla noha a zahučel do vody. Kapři samozřejmě nečekali...

Vendelína vylovili chataři za pomoci bidla a lana. Naštěstí je v těch místech víc bahna než vody a šířka toku nepřesahuje pět metrů. Zachráněnému ošetřili pár oděrek, které si pádem způsobil. Potom ho trošku odbahnili a nakonec i napojili a nasytili. Až pozdě v noci opustil své hostitele. A v povznesené náladě dorazil až ke mně domů.

Hned ráno z práce telefonuji Oldovi i Fandovi informaci o objevení kaprů a samozřejmě i o kaskadérovi Vencovi. Srdečně se na jeho účet zasmějeme a vzápětí kujeme pikle za účelem odlovu kaprů z říčky. Ale jak na potvoru nejbližší sobotu na ryby nemůže ani jeden z nich. Olda jede s manželkou na Moravu k tetičce a Fanda má v podniku jakési inventury. Odchyt kaprů je tedy jen na mně a jejich objeviteli.

Podle domluvy se v sobotu ráno se stavím pro Vencu. Po urputném zvonění mi otevře v pyžamu! Ještě dvě hodiny v plné polní čekám, než se ustrojí, posnídá a nachystá si nádobíčko. 

Na mou netrpělivost reaguje po svém: „Klid! Ještě je zima, budou brát až kolem oběda!“ 

Vůbec nechápu, proč mě tedy den před tím důrazně upozorňoval, ať určitě nezaspím a v osm jsem u něj! 

Kolem desáté konečně vyrážíme a za půl hodinky rychlé chůze jsme na skále naproti chatkám. Chataři a ani kapři nejsou vidět. Vendelín si sedá hned před skálu a splávky posadí přesně do míst, kde se vyhřívali kapři. Já se uhnízdím kousek proti vodě. Chytáme na lisované rohlíčky. Do hodiny lapím dva tlouště, Venca zatím nemá ani klep. Mění nástrahy a na háčky nabije koule z vařených brambor. Nic se neděje, a tak se začíná nudit. Každou chvíli leze na skálu a vyhlíží své kapry. Protože ani já na tom nejsem o nic lépe, víc sleduji kamarádovy „špunty“ než ty svoje. 

Náhle mu bez varování jeden ze splávků poskočí a zajede pod vodu. Vlasec fofrem letí po hladině. Vendelín je zrovna na pozorovatelně, tak se k jeho prutům řítím já. Kamarád k nim ale dorazí ve stejný okamžik. Po zadku sjede holou skálu a uchopí prut ve chvíli, kdy se jeho špička ohýbá k vodě. Následuje přiseknutí a začíná boj! 

„To je on! To je on!“ opakuje Venca jako náměsíčník. Ryba zahne ke skále, ale lovec ji ke břehu nepustí. Může tam být vázka. Ryba mění taktiku a rychle míří k nám. Vendelín má co dělat, aby stačil navíjet. Ha! Cosi hnědošedého se mihne mělčinou a HUP! 

Z vody vystřelí chlupatá koule, proletí mezi Vencovýma rozkročenýma nohama a mizí v keřích za ním. Ve stejný okamžik se ozve dvojí lupnutí. První pochází od zlomené špičky teleskopu a to druhé od prasknutí vlasce.   

Stojíme jako kamenné sochy a čučíme na sebe. Po několika vteřinách ticha Vendelín vydechne: „Viděls to?! To snad byla ondatra, ne?“ 

„No, spíš pořádnej potkan,“ odpovídám nejistě, protože nejsem žádný zoolog. 

Zatím nemohu předcházející zážitek vstřebat. Až po několika minutách, kdy Venca obhlíží a komentuje zlomený prut, se ze šoku vzpamatuji. To tu ještě nebylo! Podseknout velkou myš, dostat od ní „jesličky“ a ještě přitom zlomit prut. To se fakt může přihodit jen Vendelínovi.

Kamarád už vše bere s nadhledem. Je klidný, jakoby se mu takové případy stávaly dnes a denně. 

Jeho poslední slova k události byla pro něj typická: „Škoda, že jsem tu ondatru nezdolal. Byl by z ní príma límec na kabát!“

PS: Vendelínovy příhody se skutečně staly. Jen jména osob byla záměrně pozměněna.

Text: Josef Hromádka

Ilustrace: ToRo