Spousta těch největších candátů se dnes chytí na umělé nástrahy.

 

Dělení nástrah

Na počátku vyprávění o candátové přívlači s umělými nástrahami bych „falešná lákadla“ rozdělil na: TVRDÁ a MĚKKÁ.

Na paškál si napřed vezmu nástrahy „tvrdé“. Jak název napovídá, tak jsou vyrobená z kovů, tvrdých plastů nebo i ze dřeva. Podle výrobního materiálu se mohou dělit na:

1) Nástrahy kovové – rotační třpytky, plandavky, marmyšky, cikády 

2) Nástrahy ze dřeva a tvrdých plastů (wobblery)

 

Možnosti použití tvrdých kovových nástrah a jejich vedení.

 

Rotační třpytky

Podle mého pohledu jsou tyto nástrahy určené spíše na dravce, kteří jsou zvyklí aktivně lovit čilé rybičky - tedy na štiky, boleny, okouny a lososovité ryby. Dalo by se tedy říci, že rotačky jsou přednostně určené pro predátory – sprintery. 

Candát rozhodně žádný sprinter není, spíše by se dal označit za maratonce. Už proto lze konstatovat, že účinnost rotačních třpytek na candáty notně pokulhává za účinností wobblerů a měkkých nástrah. Na vině může být i přímočará, víceméně neměnná dráha rotačních třpytek připomínají prchající rybky. Pro candáta, který je především mrchožrout, bývá zdravá a čilá kořist méně rajcovní než ta dodělávající. Spíše mu tak vyhovují nástrahy, které zpomalují a zrychlují, propadají se vodním sloupcem a celkově imitují „cestu opilce z hospody“. 

Rozhodně tím ale rotačky na candáty nezatracuji! Při správném odhadnutí aktivity dravců a jejich přesunů za potravou se i rotační třpytky mohou stát „kořením“ úspěchu.

Přiznám se, že jsem na rotačky ještě nikdy neulovil candáta nad dva kilogramy. Těch menších však bylo požehnaně! Možná to ale je i tím, že jsem candáty s rotačními třpytkami nikdy cíleně nechytal. Všech úlovků jsem docílil při přívlači jiných druhů ryb, hlavně okounů a štik. Jaké požadavky musí splňovat rotační třpytka, aby v candátovi vzbudila vražedné choutky?  

 

Candát ulovený na rotační třpytku pod lovícími okouny.

 

„Těžké váhy“

Účelem těžkých rotaček je, aby se dostaly co nejrychleji do akční zóny ryb a udržely se tam co nejdéle. To není samo o sobě z technického hlediska tak jednoduché a účinnost rotačních třpytek je z tohoto pohledu silně diskutabilní. Proč? 

Jak bývá tradicí, candáti jsou přes den zalezlí u dna ve stínů nejrůznějších překážek a v blízkosti terénních vln. I když tedy necháme rotačku vyklesat až na dno, při jejím rozjetí se nástraha okamžitě zvedne zešikma do sloupce a tam už po ní „psí lupič ani neštěkne“!

Rotačku, která je velmi krátkou dobu v blízkosti dna líní candáti (což obvykle přes den a v zimním období jsou) nebudou chtít pronásledovat vzhůru. Zkrátka kořist prchající vysoko nad hlavami jim nestojí za námahu. Spoléhat na to, že nástraha dopadne do středu hejna, přímo před čumáky odpočívajících candátů, zavání obrovskou náhodou, která se může opakovat až za dalších 100 vycházek k vodě. Přesto existuje několik řešení, jak donutit rotačku, aby delší pobyla v blízkosti dna a vyrušila dravce ze siesty.

Jedním je používání těžkých rotaček ve velikosti 2-4 (typu Cyankali, Abu Droppen, apod.). Druhým řešením je před relativně lehkou třpytkou přidělat těžší asymetrickou hlavičku nebo čeburašku.

 

Nemusím připomínat, že třpytka musí bezchybně pracovat i při pomalém vedení, jedině tak se dočkáte vytouženého candátího chňapnutí. Jakékoli opakované startování rotačky ji pouze odlepí výš do sloupce a možnost záběru „zubáče“ prudce klesá. Znovu opakuji - právě stoprocentní pohyb nástrahy a její dostatečně pomalý chod je základním pilířem úspěchu candátové přívlače.

 

Těžké varianty. Shora - asymerická Cyankali, hlubinná rotačka Martin s kapkovitým tělíčkem, lehká rotačka s přídavnou hlavovou zátěží.

 

Těžké varianty rotaček se používají v čase, kdy se candáti zuby nehty drží dna, tedy za bílého dne nebo v zimním čase. V letním období a po tmě bývá všechno trochu jinak…

 

Lehké varianty rotaček

V teplém období – navečer, po tmě a nad ránem naopak candáti protahují mělčinami, neslyšně se pohybují pod hladinou nebo po kořisti šmejdí i v samém kraji břehů. Nyní by těžká nástraha nadělala víc zla než dobra. Dopad hlubinné třpytky by v tichu šera či noci zněl jako exploze granátu v zákopu a měl by i podobný účinek – vše živé by z blízkého okruhu rány zmizelo! Vyšší hmotnost rotačky by také neseděla s požadavky candátů. Pravděpodobně by se pohybovala pod lovícími dravci a při chytání v mělčinách by jen zbytečně ryla dno a často vázla.

 

Právě tady a teď přichází chvíle lehkých rotaček (velikosti 0 – 3), jejichž dopad na hladinu bude nenápadný a tichý. Vzorný chod „vánkové“ třpytky sledující rovnoběžně hladinu nebo kopírující zarostlou břehovou linii je přesně to, co candáty upoutá a vyprovokuje k akci. Zvláště pak, když candáti zkraje sezóny brousí při břehu a mělčinách po čerstvě vylíhnutém potěru. 

 

V době, kdy candáti pasou při břehu po potěru, se dají ulovit na drobné  a lehké rotačky

 

Typ rotačky, který mi nejednou přinesl podvečerní a noční úspěch při lovu candátů, je „vrbový list“ (např. Mepps Aglia Long). Nezapomenutelnou výhodou je, že tento druh rotačky minimálně kroutí vlasec, protože její list rotuje kolem osy jen v 30 úhlu a tudíž neklade vodě tak velký odpor. Z vlastní praxe i ze zkušeností kamarádů vyplývá, že candáti nemají rádi silné vibrace způsobené rotačkami s oválnými listy a úhlem rotace nad 45 stupňů. 

Přestože rotační třpytky rozhodně nepatří mezi top nástrahy na candáty (na rozdíl od jeho bratránka okouna), při vyčíhání správného momentu, navázání vhodného typu a zvolení optimální techniky lovu se může stát „černým koněm“ při chytání zubatých loupežníků. 

Lehká rotačka se dá navíc i vhodně zatížit a tak se dá donutit kopírovat dno i ve větší hloubce nebo v silnějším proudu.

 

Několik variant vedení lehkých třpytek

 

Plandavky     

Plandavky, lžice, bezosé třpytky jsou staré jako samotný rybolov. Už někdy v době bronzové naši předkové zjistili, že dravé ryby rády chňapnou po lesklé věci, která se pohybuje ve vodě. Můžeme se jen domnívat, jak lov s těmito prehistorickými nástrahami probíhal. Pravděpodobně byl kousek kovového plíšku opatřen primitivním háčkem, na jednom konci byla vzniklá nástraha přivázána na šlachu zvířete a druhý konec k převislé větvi. „Pralžička“ poté byla vhozena do vody, kde ji tah vody převracel. Záblesky a pohyb „kovové kořisti“ přilákal do dosahu vodní dravce a mnohý z nich prostě neodolal…

Po krátké exkurzi do historie se vrátím do současnosti. Plandavky se znovu vracejí do módy a to nejen u rybářů (z finančních důvodů), ale i dravců (hlavně na revírech, které jsou přelovené wobblery a měkkými nástrahami).

O plandavkách v podstatě platí to samé, co bylo řečeno o rotačních třpytkách. Jejich účinnost stoupá, jak se rybáři podaří objevit místo, kde se candáti momentálně zdržují.

 

Menší dravec chycený při podvečerním chytání bolenů v proudu.

 

Těžké varianty

Za bílého dne a v chladnějším období roku nasadíme do hry „těžký kalibr“ – třpytky až do váhy 20 g, kterými prochytáváme jámy v okolí dna. Hlubinné plandy by měly být oválného nebo ledvinovitého tvaru v délce 3–8 cm a musí se vyznačovat aktivním pohybem. Protože se nástrahy pohybují v zóně špatných světelných podmínek, není na závadu, když budou mít výraznější barvu – fluožlutou, signálně oranžová, stříbro, lesklá mosaz. Sytou barvou a aktivní vibrací i v hodně hluboké vodě vyruší dravce ze snění. Výhodou je, že s nimi dobře zkopírujeme celý profil dna, což třeba nejde s rotačkami. Vyšší hmotnost třpytky umožňuje daleké hody i rychlé vyklesání na dno. Nástrahu k sobě vede přískoky, zbytečně ji nezvedáme do sloupce a občasné brnknutí o dno není na závadu. Naopak, zvířené obláčky sedimentů dokážou připoutat pozornost candátů. Nejeden dravec si nenechá ujít příležitost a třpytku, která se vynoří ze zákalu, tvrdě atakuje. Útok na těžkou plandu u dna bývá nekompromisní. Možná to souvisí i s relativním pocitem bezpečí ryb a tudíž i s jejich menší obezřetností.

 

Vedení lžičky přískoky („žabkování“) těsně nade dnem je vhodnější provozovat na stojatých revírech a v klidnějších partiích řek, např. v nadjezí. V proudnějších úsecích při přitahování dochází k tomu, že třpytka díky tahu vody bude stoupat k hladině. Dá se tomu předejít ještě větším zatížením třpytky – buď přidáním průběžného olůvka přímo nad nástrahu, nebo lépe přidáním návazce se zátěží, která před nástrahou poskakuje po dně a současně vytváří „kouřovou clonu“. Někdy pomáhá i nahazování proti proudu, kdy tah vody naopak tlačí nástrahu ke dnu. Záporem ovšem je, že takto „obdržíte“ daleko více vázek než záběrů. Těžké plandavky jsou dobrou variantou do vymletých vývařišť jezů, kam se za candáty jen tak nějaká nástraha nedostane.

 

Denní úlovek na těžkou plandu z hluboké jámy pod splavem.

 

Lehké varianty

V letním podvečeru a v noci, kdy jsou candáti nedaleko, protahujeme mělčiny, okraje břehů a horní vrstvy vody lehounkými třpytkami (do 5g). Tehdy se mi osvědčily štíhlejší typy – heintzky z tenkého plechu, či tradiční ledvinky ve velikosti do 7 cm. Nástrahy je nutné vláčet co nejpomaleji při vzhůru zvednuté špičce prutu. 

 

Lov na „bezosé třpytky“ je (alespoň v hlubokých stojatých vodách) o dost účinnější než chytání na rotačky. Celkem po právu plandavky znovu získávají čelní pozice na pomyslném žebříčku candátových nástrah.

 

Velký kus neodolal malé plandavce tažené nad ránem přes mělčinu.

 

Marmyšky

Určitě nejsou candátovými nástrahami snů. Koneckonců marmyšky ani nejsou opravdovými vláčecími nástrahami, spíše slouží jako zátěže a doprovodná dráždidla, která mají z dálky dravce upozornit na pravou kořist „masitého“ (žížala, cár z rybky, rybí ocásek) nebo umělého (twister, nymfa, peříčko) původu, která je na háčcích. Velkým kladem marmyšek je jejich pomalý pohyb vodou, snadno je dostihnou všichni rybí predátoři, líné candáty nevyjímaje. Přestože marmyšky platí za vynikající lákadla na okouny, jejich nejbližší příbuzní – candáti – je nijak zvlášť neprožívají a jsou hodně vlažnými konzumenty. Solidní úspěch může přinést v podstatě pouze rybolov z plavidla nad „candátím hradem“ – hlubší jámy plné překážek, kde se candáti cítí jako doma. Na takovém místě, více než kde jinde, využijete jedinečné vlastnosti marmyšky, tj. možnosti vertikální přívlače. Na jiný druh prezentace marmyšky (např. klasické přitahování) nechtějí candáti „slyšet“, a tak mimo zvedání a spouštění bývá jejích záběr spíše raritou. 

 

Výše představené rotačky, plandavky i marmyšky se vždy vyplatí vhodně doplnit měkkými nástrahami (u posledně jmenované je dokonce nutností, aby na háčku bylo něco „jedlého“. Kombinace s poddajnými lákadly podstatně vylepší atraktivitu kovových nástrah a pomáhá zvýšit i procenta záběrů během lovu. 

 

Marmyška je skvělá nástraha na okouny. Je zajímavá i pro candáty, jen záleží  na její velikosti a doprovodné kořisti na háčku.

 

Cikády

Jestliže jsou těžká plandavka a marmyška dobrými nástrahami k prochytávání hlubokých jam, pak podobná loviště jsou přímo stvořená k nasazení cikády. Je typickou nástrahou pro denní vyhledávání candátů u dna – jak na stojácích, tak i řekách. Naopak během nočního bloumání candátů pod hladinou a v mělčinách by ji bylo nesmyslné vůbec navazovat. 

V cikádě se snoubí vlastnosti lžiček a wobblerů, tedy nástrah, před kterými candáti nemají respekt a spolehlivě na ně útočí. Při své hmotnosti a aerodynamickému tvaru lze s nástrahou dosáhnout dalekých náhozů a rychlého vyklesání na dno. Z mých zkušeností je cikáda skvělou nástrahou na candáty v hlubokých bubnech pod jezy (za předpokladu, že tam není moc vázek a příliš členité dno). Výborná je také v hodně silných proudech, ve kterých ostatní nástrahy pracují nepřirozeně (např. wobblery se přetáčejí, rotačky zvyšují odpor vůči špičce prutu, plandavky se zvedají k hladině, gumy se neúměrně natahují).

Nevýhodou cikád je nutně zvýšená rychlost při přitahování, která má za účel rozvibrovat nástrahu. Aby dobře „makala“, musí se vláčet stabilně – bez výraznějšího zpomalování a zrychlování. Čili nedá se tak dobře a účelně ovládat jako jiné nástrahy. Chytání je tak poměrně monotónní záležitostí. Vhodné je, pokud si před lovem napřed vyzkoušíte v mělčině minimální rychlost, při které se nástraha roztřese, a poznatek si vzápětí „uložíte do rukou“. Pamatujte: čím bude přitahování pomalejší, tím lepší je pro candáta! Línější nástrahu dravec nejenže snadněji dohoní, ale i zakousne.

 

Cikáda se vodí se zvednutou špičkou prutu, jedině tak dosáhnete zpomalenějšího chodu bez zbytečných kontaktů se dnem. K optimálnímu vedení dopomůže delší prut (až 3 m) s tužší páteří, ale dostatečně jemnou špičkou, ve které budou rozpoznatelné záchvěvy vibrující nástrahy. Úplně na závadu není ani občasné klepnutí cikády o dno, odražení od něj a pokračování v jízdě. I to může být jedna z možností, jak upoutat pozornost dravců. Stále mějte na mysli, že candát není žádný sprinter, na kořist útočí ponejvíc ze zálohy, a když už se jí rozhodne pronásledovat, tak ji také někdy musí dohonit. Pokud se podaří skloubit superpomalý chod s kopírováním dna v místech častého výskytu candátů, o překvapení během lovu rozhodně nebude nouze. Dravec do nástrahy obvykle udeří jako blesk! Nekoná se žádné jemné ochutnávání a oťukávání jaké zkouší na měkkých nástrahách. Záběr je rána, rázné zastavení nebo trhnutí do protisměru. Nikdy podle útoku na cikádu nepoznáte, co ji dostalo – téměř stejným způsobem ji trefí sumec, štika, bolen, tloušť, parma, okoun, ale i candát.

 

Cikáda a těžký wobbler typu rattlin jsou naprosto odlišné nástrahy. Funkčně jsou si však velmi blízké.

 

S popsanými „tvrdými“ nástrahami mám dostatek praktických zkušeností a s klidným svědomím za ně mohu dát ruku do ohně. Existují však i další „metály“ (pilkery, devony atd.), které mohou být za specifických okolností více či méně úspěšné. I s nimi jsem dosáhl skromných úlovků, ale nepovažuji je za dostatečně prověřené a otestované. Spíš se, z mého pohledu, jednalo o náhody. Ale jak by řekl klasik: „Čím by byl život bez náhod!“

 

Když nevíš, zkoušej!

Za jednu obrovskou náhodu považuji už naše seznámení s cikádami. Někdy v půli devadesátých let minulého století se bratr nachomýtl k prezentaci nových nástrah polskými závodníky v přívlači. Akce se konala v létě na Dyji pod bulharským jezem. Přestože od rána panovalo pořádné horko, Poláci excelovali. Z hlubokého podjezí během necelé dvě hodiny vytáhli dobře tucet ryb nejrůznějších druhů – v celkovém úlovku nechyběli menší sumci, pár candátů, tloušti, jeseni, parmy. Neúspěšnější nástrahou byla, jak jinak - cikáda. Po ukončení prezentace bratr neodolal a zakoupil asi dvacítku těchto nových, ne právě levných nástrah.  

Pak je navazoval a chytat s nimi, kde se jen dalo. Jenže „horké novinky“ mu nefungovaly, jak si vysnil. Bráchu jsem v době jeho experimentování s přehledem válcoval obyčejnými twistery a podomácku vyráběnými wobblery. Přesto se nevzdával. Občas něco chytil, ale ještě víc vázl a trhal. A tak došel do stádia, kdy mu z původního množství zůstaly poslední dva kousky…

Právě vrcholilo babí léto a my se rozhodli, že ještě před nástupem podzimních plískanic prubneme řeku Moravu. Po dlouhém rozmýšlení jsme si k lovu vybrali nejspodnější úsek nad soutokem s Dyjí. Tato destinace pro nás byla velkou neznámou. Věděli jsme jen, že středem řeky vede státní hranice ze Slovenskou republikou, a to bylo asi tak všechno. Mezi moravskými rybáři se však o revíru mluvilo jako o naprosto panenské vodě plné ryb dorůstajících maximálních rozměrů. Kromě toho se tam daly potkat druhy vytahující až z Dunaje, které se jinde v republice nevyskytují. Namátkou - candáti východní, ostruchy křivočaré, drsci, jeseteři a další...

Předem jsme si zjistili, že kolem řeky nevede žádná komunikace pro motorová vozidla, a tak jsme si sebou vezli i horská kola. 

Auto odstavíme u staré celnice v Lanžhotě, nachystáme bicykly, naložíme na ně veškerou bagáž a rybařinu. Už jen stačí vyrazit po proudu řeky a zdolat skoro patnáct kilometrů až na soutok. Ještě před úvodním šlápnutím do pedálů nás ale stopne jeden ze sloužících celníků. Napřed nás vyzpovídá, co jsme vlastně zač, a na závěr nám doporučí, ať jsme určitě do tmy zpátky. Z jeho dalších slov vyplyne, že v noci hranici hlídá cizinecká policie a odchytává převaděče s utečenci. V té době vrcholila jugoslávská válka, takže se jednalo převážné o balkánské imigranty, kteří se přes naše území snažili dostat dál na Západ. 

Náš plán, že strávíme u řeky celý víkend, dostal vážné trhliny. Nezbývalo nic jiného, než přehodnotit situaci, vrátit se k autu a odložit přebytečné věci. Jak jsme později zjistili, odlehčení kol od spacáků, rezervního oblečení a jídla a vybavení na položenou mělo i svá pozitiva. Na cestu tedy vyrážíme jen s nezbytnou výbavou a s vláčáky, a tak nás nijak zvlášť nevysiluje ani silný protivítr, ani hrbatá cesta po vrcholu protipovodňového svahu.    

Po strastiplné cestě dorazíme na soutok. Brácha se ještě vydává proti proudu Dyje, kde fotografuje staré bunkry z doby normalizace a rybářské haciendy na rakouské straně, ze kterých trčí ramena velkých pneumatických čeřenů. No, moc panenský revír to tady, jak se zdá, nebude, pomyslím si. Vracíme se na soutok a začneme chytat. Podle dohody se posunujeme po řece Moravě vzhůru. Asi za hodinu dorazíme k vysokému betonovému splavu. Doposud jsme na wobblery uvláčeli jen pár jesenů a dvě parmy. Tady, přímo ve vývařišti jezu by se mohl ukrývat nějaký skutečný dravec. 

U splavu je rušno, konkrétně na slovenské straně. Je tam asi pět rybářů, mají rozdělanou vatru a kolují mezi nimi flašky. Chytají zvláštním způsobem. Mají dobře třímetrové pruty, nahazují na krátko do vývařiště, potom zvednou špičky vzhůru a nástrahy pomalu potahují po dně. Není dobře patrné, co mají navázané, ale rozhodně to funguje. Každou chvíli vytáhnou menšího sumce nebo parmu. Všechny vylovené ryby končí v pytlech. Když to vidím, znovu si pomyslím, že řeka nebude zdaleka tak panenská, jak se vypráví. 

Začínáme chytat. Než důkladně prověřím vodu, zkouším levný twister. Záhy zjistím, že vývařiště s hloubkou okolo dvou metrů tvoří betonová vana bez jakýchkoli překážek na dně. Až níž po proudu je kaskáda balvanů. V šutrech nechávám dvě gumy. Brácha loví na wobbler, schytá do něj pár ran od bolínků. Nástrahu v silném proudu vůbec nedostane ke dnu, kde by mohlo číhat „něco lepšího“. 

Slováci na druhé straně stále čarují. Další dva sumci mizí ve vaku. Sakra, na co to jen chytají! Naštěstí se to zanedlouho dozvíme. Jeden z nich totiž nahodí daleko za půlku řeky a proud mu nástrahu smete až do kamenité kaskády na konci vývařiště. Tam uvázne. Rybář statečně cloumá prutem, ale na uvolnění to nevypadá. Brácha na něj zahuláká a pantomimou naznačí, že ho přehodí a pokusí se vázku uvolnit do protitahu. Slovenský kolega kývne na souhlas. Na druhý pokus bratr zachytí vlasec, podaří se mu nástrahu z vázky vycukat a přitáhnout k sobě. Konečně máme možnost odhalit totožnost úspěšného lákadla. A je to tady! Zatímco brácha uvolňuje zamotané vlasce, já v ruce převracím zvláštní wobbler. Jedná se o jakousi kopii podomácku vyrobené „ratliny“ od fy Rapala, což je „bezlopatkový“ model, který se rozvibruje díky seříznutému temeni hlavy a navazovacímu očku umístěném na hřbetě. Je to dost těžká nástraha, spíš určená k vertikální přívlači. Už chápu, proč mají ti naproti tak dlouhé pruty. 

Brácha hází zachráněnou nástrahu do vody a rybář odnaproti si ji rychle stahuje k sobě. Přes vodu zařve poděkování. 

Jak se zdá, odhalení tajemství nám nic přínosného nedalo. Nic podobného s sebou nemáme. A přece… Brácha si najednou vzpomene, že někde na dně krabičky má poslední pár cikád. Není to sice úplně totéž, ale minimálně vahou a vibrací jsou si nástrahy hodně podobné. 

Hned je navážeme. Brácha po několika náhozech dostane první „prdu“, ale ryba se po několika vteřinách odporoučí. I přes počáteční neúspěch je to známka, že by cikáda mohla makat. Se zarputilostí sobě vlastní bratr dál usilovně oklepává hladké dno vany. Já se rozhodnu riskovat a svou nástrahou se snažím vymetat okraj balvanitého okraje vývařiště. Domnívám se, že by tam mohla být koncentrace dravců vyšší. Možná že je, ale to se už nedozvím. Po několika náhozech mi cikáda zapadne někam do škvíry mezi šutry a je po ní, jako po přejeté žábě! Vracím se ke „gumování“. Jak se ukáže dodatečně, celkem zbytečnému…       

Brácha během půlhodinky dostává dvě dělovky do nástrahy. Obě sice prošvihne, ale rozhodně je na tom líp než já. Hned si ho dobírám, že těžkou cikádou podrbal ryby na hřbetech. Brání se, že to byly regulérní záběry, jen dravci nástrahu blbě trefili. Až třetí záběr se mu podaří zúročit. Z útočníka se vyklube půlmetrový sumík. Cikádu má poctivě napasovanou v koutku. Bratr „fousáčka“ pro jistotu vypustí nad jez, aby náhodou někdy později neskončil v pytli u našich sousedů. Stejně naloží s dalšími třemi sumečky a jednou parmou. Ta jediná byla chycená za hřbetní ploutev. Já jsem stále bez záběru. Závistivě pošilhávám po bráchově nástraze. Nakonec se sbalím a vydávám se nad splav. Prochytám asi půl kilometru řeky wobblerem a uženu jediného jesena. Navečer se vracím zpět. 

Bráchu najdu na stejném místě. Usmívá se jako náměsíčník. Hned mi oznamuje výčet svých úspěchů po mém odchodu – zdolal pět sumíků, stejný počet parem, dva boleny, velkého jesena a… skoro osmdesátku candáta. Toho měl uloženého ve vezírku nad splavem. K tomu dodá, že mu ještě fůra ryb spadla. Když ho poprosím, jestli bych si mohl na chvíli cikádu půjčit, není proti. Pouze mě upozorní, že nejpozději do půl hodiny musíme vyrazit na zpáteční cestu, jinak to do tmy k autu nestihneme. Drbu dno a čekám každým okamžikem šupu do nástrahy. Nic se neděje, jen se mi zdá, že se strašně zrychlil čas. Půlhodinka uběhne jako pár vteřin. 

 

Balíme a v padajícím šeru šlapeme proti proudu. Dvakrát nás stopne policejní hlídka. Pokaždé dostaneme kuželem halogenu do obličeje a vzápětí následuje kontrola dokladů. K celnici se vracíme za úplné tmy. Naložíme kola a výstroj do auta a vyrážíme na chatu. Jsem úplně zničený, takže usnu, jakmile se dá vůz do pohybu. Teprve na chatě, až se oklepu z nejhorší únavy, jsem schopný probrat naši krátkou výpravu. Shodli jsme se, že se jednalo o poučný výlet. Navštívený revír se sice nedá považovat za naprosto panenský, ale jistý potenciál v sobě skrývá. Stejně tak se osvědčila i cikáda. Ještěže nám zbyl alespoň poslední kus, který nám v budoucnu posloužil jako vzor pro domácí výrobu. Na vzniklé kopie jsme v následujících rybářských sezónách už cíleně zachytali různé dravce, candáty nevyjímaje.

 

První candát ulovený na cikádu. Postupně následovali další...

 

 

Příště: „Tvrdé“ nekovová nástrahy z plastu a dřeva, neboli wobblery.

 

Text, fota a ilustrace: ToRo