Rybář - pytlák přemýšlel, co s ním. Zabít ho rozhodně nechtěl a pustit ho zpátky do Panského také ne. A pak ho napadlo koupaliště. Nikomu pochopitelně nic neřekl!

Koupaliště byla umělá vodní nádrž rádoby přírodního typu, která se nacházela blízko pytlákova bydliště. Kdysi za „totáče“ patřila voda místním rybářům, kteří zde chovali násadu kapříků. Brzy ale zjistili, že je to moc pracné, a tak toho nechali. Koupaliště bylo v té době velmi navštěvované místním obyvatelstvem a dětmi z přilehlých letních pionýrských táborů. Do rybníčku pravidelně tekly splašky z celé vesnice a na podzim docela zapáchal. 

Po revoluci nechala obec Koupaliště vybagrovat, bahno nechala vyvézt a rybníček zase napustila. Pak ho chtěla pronajmout jako regulérní koupaliště. Jenže dle směrnic EU musí mít koupaliště stálého plavčíka. Aby bylo na jeho plat, muselo by se vybírat vstupné. Jenže koupaliště by se muselo oplotit. Navíc by se kanalizace ze záchodků musela svést do veřejné kanalizace. Dále by se musela přivést pitná voda. To všechno něco stojí! 

Tak se stalo, že si žádný místní podnikatel nechtěl koupaliště pronajmout, protože všichni věděli, že kraj je tady chudý a nikdo nebude chtít platit za vykoupání. I kdyby se tam točilo pivo a ohřívali párky, místní tam za sto padesát na den nepůjdou. To by si museli vzít doplňkovou půjčku. Letní tábory se již dlouho neprovozovaly a provozovat jen tak nebudou. A kromě toho v sousedním Týčku je koupání zdarma.  

Koupaliště samo od sebe pomalu zarůstalo. Nejprve rákosím, puškvorcem a orobincem, potom kanadským morem a na břehu ostřicí. Vodě to náramně prospívalo. Potom někoho napadlo hodit do koupaliště tři malé kapříky. A pak pět línků. Pak zase někomu zbyly nástražní rybičky - perlíni neboli červenopeřice, a než by je nechal leknout, vypustil je do koupaliště. Někdo přidal malé amury. A potom zase někdo rušil před zimou zahradní bazének a hodil do koupaliště červené karásky a malé koi kapry. Jen dravci zde chyběli. Ryby se utěšeně množily, protože potravy bylo zatím dost pro všechny. Nejvíc žrali amuři, těm chutnal kanadský mor. Jenže jak ryby rostly, o to více se množily a nikdo z přirozených nepřátel je nelovil. Možná jen užovky. Ani rybáři tam nechodili, jen sem tam parta kluků. 

Koupaliště tvarem připomínalo pravidelný pětiúhelník o hranách 50 metrů. Prostě takový miniaturní Pentagon. Přítok tvořil malinkatý potůček, pramenící na kraji lesa a louky pod kopcem Světovina, přitékala jím čistá voda. A koupaliště mělo pochopitelně písčitou pláž s mělčinami. A hloubku s kabernou, kde bylo přibližně tři metry vody. Zde mohly pohodlně a bezpečně přezimovat všechny ryby. Celkově ideální prostředí pro růst planktonu i množení se bentosu. 

 

 

Od opětovného napuštění uběhlo asi pět let. První kapři se již několikrát vytřeli, a bylo to znát na následujících populacích. Žili zde 30 cm kapříci, pak 15 cm a nakonec i ti docela malinkatí. A první zakladatelé rodu už měli kolem čtyř kil. Líni se také pochlapili a množili se. Najednou rybám bylo v koupališti těsno. Drobotě byla mračna a na kousek chleba hozený na hladinu utočila veškerá druhová paleta v eskadrách.

A do toho rybího mumraje přibyl i pytlákův sumeček Pepíček. Byl malý, ale bojovný a statečný. Po vypuštění z kýblu se najednou ocitnul v pravém sumčím ráji. Míst pro úkryt bylo pro něj nespočet, stejně tak i různorodé kořisti. V podstatě Pepíčkovi stačilo otevřít tlamu a jen polykat. Sumeček byl najednou na vrcholu potravního řetězce v koupališti a současně byl i na vrcholu blaha. Pepíček si časem všimnul, že některé rybičky mu chutnají více než druhé. První měli smůlu línci. Pepíček je začal cíleně vyhledávat, lovit a požírat. Perlíni a červení karásci mu už tak moc nechutnali. Pepíček rostl jako z vody.

Rybář - pytlák se až jednou v létě svěřil kamarádům, že kdysi dávno do koupaliště vypustil sumce. A jak tam s kamarády chodil chytat nástražní rybičky, společně mudrovali nad tím, jak je teď asi sumec Pepíček velký, kde asi leží a co loví. 

Jednou byl rybář pytlák zase na koupališti chytat s rybičky. Byla s ním i kamarádka Vanda. Rybář pytlák jí půjčil prut. Vanda chvilku chytala, pak přehodila na jiné místo a přišel záběr. I když nerybářka, Vanda zasekla ve správný čas a i správnou silou a ryba byla na háčku. No jo ale to nebyl línek ani perlínek, byl to kapr. Vanda se bála, že rybu nezvládne. Rybář - pytlák ji uklidňoval, že se nic neděje, že jen musí držet prut špičkou vzhůru a nervat rybu kvapem z vody. Kamarádka si rady vzala k srdce a podařilo se jí kapra zdolat. Kapr měřil 52 cm. Potěšil v kuchyni.

 

 

Jindy šel rybář pytlák s kamarády opět na nástražní rybičky. A chytali na vidlové žížaly. To se asi divíte, jakéže to byly žížaly? To jsou žížaly, které se vyženou do země zapíchnutými vidlemi, do kterých je zavedena jedna fáze elektrického proudu. Rybám to nevadilo a braly na „vidlové“ jako divé. Chytilo se pár perlínků a línků. Když tu najednou záběr, zásek a prudce vzedmutá vlna a následovalo spodní zavlnění zakončené vírem. To už byla na místní poměry obrovská ryba. Také snadno přetrhla tenký vlasec a byla fuč. Zážitek zase vyvolal diskusi o Pepíčkovi, ze kterého už teď mohl být pořádný Pepík. 

Rybář – pytlák si myslel, že sumec stále žije v koupališti, jenže ve hře byli i další rybáři, třeba už některý z nich sumce dostal.

Při výpravě pytláků na Berounce chytil syn muže ze Slunečného údolí na položenou malého sumce. Sumeček byl v kbelíku převezen do koupaliště. Dostal jméno Toníček.

Po týdnu byla výprava k panskému a syn muže ze Slunečného údolí zase chytil jako jediný rybu, tentokrát úhoře. Úhoř také putoval do koupaliště a dostal jméno František. Syn muže ze Slunečného údolí následně vypustil dalšího úhoře. Koupaliště toho času hostilo čtyři dravce - dva sumce a dva úhoře.

Čte se to jako pohádka, ale není to pohádka, protože je to svatosvatá pravda. To je tak, když přírodní zákony opravuje a narušuje člověk. Ale zase je to krásná hra a ta hra podporuje fantazii a radost ze života. A snad nikomu neubližuje.

Další rok si rybář pytlák šel nalovit rybičky. Blížil se čas úhořů. A jak tak loví, všiml si, že něco loví ve vodě s ním. Rybičky vyskakovaly hrůzou z vody. A tak tam pytlák nahodil splávek se žížalou. Špunt šel hned pod vodu! Rybář zdolal nádherného okouna ke třiceti centimetrům. Strčil úlovek do kýblu od malířské barvy. A za chvilku ulovil dalšího okouna a šoupl ho k tomu prvnímu. Tak vida, jsou tu i další dravci, pomyslel si. Jak se tak na okouny díval, představoval si, že by se mohli vytřít a dát život další generaci. Pruhatci byli tak pěkní, že obměkčili pytlákovo srdce, a tak je vylil zpátky do koupaliště.

Jenže, mezi ten rok se místními rozkřiklo, že v koupališti žije fůra ryb, které nikomu nepatří, a začalo na ně chodit spousta lidí. Kluci, mladí i staří chlapi! Samozřejmě všechno co chytili, vzali domů. Naštěstí ještě netušili, že tam žijí i dravci, a tak lovili jen kapry a amury na rostlinné nástrahy. Okouni se naštěstí stačili vytřít, takže nová generace byla zachráněna.

V roce 2015 si sem přijeli zachytat pytlákovi kamarádi. Okouni právě bezhlavě u břehu najížděli do rybiček až do trávy, protože koupaliště bylo plné až po okraj. Rybičky ve snaze uniknout hladovým tlamám skákaly až na břeh. Muž ze Studeného údolí chytil okouna asi 26 cm a pustil ho. Dohromady tehdy chytili několik dalších okounů a nádavkem i pár pěkných perlínů. Všechny do jedné pustili. Doufali, že až se ryby vytřou, zůstanou pro ně nějaké kousky i do kuchyně.

Jenže konec byl smutný. 

Na jaře v roce 2017 bylo Koupaliště z ničeho nic vypuštěno! Obec se rozhodla, že z rybníka bude přece jen veřejné koupaliště. Následně vybraná firma ryby slovila a podělila jimi své zaměstnance. Ani se neptejte, jak dopadl sumec Pepíček… 

 

 

A to je konec pohádky. Aby dopadla dobře, tak je nutno dodat, že pytlák si zakoupil povolenku a stal se spořádaným rybářem.

 

Text: Jiří Ondráček

Ilustrační foto: archiv redakce Chytej.cz