Na systémky s mrtvou rybkou přemluvíte i ty nejzkušenější a nejopatrnější dravce.

 

Zápory a klady systémků

Zápory jsou v podstatě tři. Prvním je občasné zachycení některého z volných hrotů trojháčků do vlasce (šňůry) nad nástrahou. Stává se to častěji při delších náhozech. Jestliže budete chytat „na krátko“, pak tento nešvar eliminujete na minimum. 

Druhou nevýhodou systémků je pracnější a delší příprava montáže. Je potřeba rybku dobře vyvážit, aby nerotovala a pod vodou dělala to, co se od ní očekává. Čas na přípravu se mnohonásobně zkrátí jen získáním praktických zkušeností. 

Zatřetí: Pokud je systémek vybaven „víceháčky“, tak úměrně s nimi také více vázne. Na druhou stranu s „lepším vyzbrojením“ dosáhnete maxima zužitkovaných záběrů – v podstatě co se o ně otře, to visí! 

Teď výhody. Systémky jsou proto vhodné k lovu opravdu zkušených candátů, kteří se vyznačují těžko postřehnutelnými záběry a opatrným ochutnáváním kořisti. Vzhledem k tomu, že je rybka dostatečně pevně fixovaná na vlasci a tlak na jednotlivé části jejího těla je rovnoměrně rozmístěn, není tak náchylná na roztrhání, a také jen tak snadno ze sestavy neupadne ani při razantnějším náhozu, záseku nebo při vytřepávání z vázky. Na dobře připravenou nástrahu můžete vylovit i několik dravců po sobě, aniž by utrpěla vážnější újmu na vzhledu či funkci. Z tohoto hlediska systémky šetří zásoby rybek a jsou tak mnohem humánnější oproti jiným metodám lovu na rybičky, při kterých je jejich spotřeba podstatně vyšší. 

Systémky šetří i dravce samotné, neboť umožňují okamžitý zásek hned při úvodním úderu do nástrahy. Rychlým zásekem vyloučíte jakékoli zažrání dravce – téměř 100% ryb má trojháčky v koutku tlamy nebo v okraji čelistí. Málokdy budete potřebovat peán na vyproštění kvůli „hlubokému chycení“, jako je to celkem běžné při všech ostatních metodách lovu s přirozenými nástrahami. Dost chvály a předností! Přejdu k popisům a praxi.

 

Několik podob kloubových systémků.

 

Doporučené rybky na systémky

K funkční sestavě budete potřebovat vhodné rybky. Ideální jsou všechny štíhlé druhy ve velikosti 12 – 20 cm. Nejvíce se mi osvědčili pořádní „hrouzáni“, oukleje a plotice. O něco horší zkušenosti mám s ježdíky a okouny. Tyto rybky mají sice tužší kůži a na systémku vydrží podstatně déle, ale chybí jim nápadný lesk šupin, za kterým se dravci vydají z větší dálky. Tyto tmavé a „maskované“ rybky je dobré nasadit spíše do průzračných a mělčích vod. Velkou roli ve výběru správné nástražky hraje i výskyt konkrétního druhu v prochytávané lokalitě. Například v Brněnské nebo Dalešické přehradě je silně početně zastoupen okoun a pro populaci candátů představuje přirozenou potravu. Systémek s nastraženým okounkem je zde proto účinný i ve špatných světelných podmínkách ve větších hloubkách.

Rybičky určené k lovu se systémkem by měly být maximálně čerstvé! Konzervované nebo mražené nástrahy co do účinnosti daleko pokulhávají za těmi čerstvě usmrcenými. Ovšem nemáte-li na výběr, nevěšte hlavu. Nastražte to, co máte! I měkká rybička si může najít svého adresáta. Pouze počítejte s tím, že „starší nebožky“ budou vyžadovat častější úpravy nebo i celkové výměny.

 

Čerstvě usmrcená ouklej je na systémek top nástrahou. Má správnou velikost, tvar i lesk.

 

„Drachkovitz“ a další…

Pod pojmem candátový systémek si každý dravcař jistě představí ten nejznámější - Drachkovitz systém. V principu je to dávný rybičkový systém na štiky používaný anglickými rybáři na začátku předminulého století. Samozřejmě je menší, jemnější a upravený na míru opatrným candátům. 

Candátová verze systémku si odbyla premiéru v 60. letech minulého století a dodnes jí s úspěchem používají snad všichni specialisti na candáty v Evropě i v zámoří. Úspěch systému měl takovou odezvu, že většina zapřisáhlých výrobců umělých nástrah se vrhla na kopírování a výzkum vláčecích systémků.   

Různé druhy systémků se již dají sehnat i u nás. Některé jsou vylepšené o náběhovou plastovou lopatku, díky níž se nastražená rybka rozkmitá jako wobbler. Jiné se od tradičního „Dražka“ liší jen technickými detaily. 

 

Nejznámějším z nich je Drachkovitchův candátový systém

 

Domácí výroba

Přes veškerou nabídku systémků doporučuji jejich domácí výrobu. Jednak je nejlevnější a navíc funkčnost vlastnoručního výtvoru je velkou vzpruhou pro sebevědomí rybáře – kutila. Výrobu navíc zvládne i naprostý technický antitalent v poměrně krátké době. S přibývajícími zkušenostmi postupně vychytáte i drobné závady, dospějete k dokonalým prototypům a navíc si vyrobíte různé velikosti systémků. Nejjednodušší verze se dají sestrojit přímo v terénu: stačí s sebou mít kleštičky (v nouzi pomůže i peán), karabinky, kousek pružinového drátu (na jícnovou sponu), kousek měděného drátu (na omotání hlavy rybičky), pletenku na návazce (osobně dávám přednost buď silnějšímu fluorocarbonu nebo dělám návazce z Technosteelu – odolají škebličkám i štičím zubům), trojháčky (vel. 6 – 10) a čeburašky o váze 5 – 10g (případně velké broky). Nejlepší samozřejmě je připravit si systémky za dlouhých zimních večerů a na dravce vyrazit s plnou parádou a dostatečnými zásobami. 

Nejdůležitější součástí candátových systémků je kloubové uchycení zátěže. Právě toto volné spojení rybky s olůvkem umožňuje plynulý a přirozený pohyb nástrahy, který imituje raněnou nebo dodělávající kořist. Nikdy nedosáhnete totožné prezentace při použití jiggové nebo twisterové hlavičky, kde nastražená rybka působí příliš „prkenně“ (viz „Okouní bomba“) a při pohybu spíše připomíná prchající rybičku. 

Úspěšnost sestavy výrazně ovlivňuje zvolená hmotnost kloubové zátěže. Čím je váha nižší, tím precizněji se dá nástraha ovládat a je přirozenější. Problém ale nastává při chytání v hluboké, proudné vodě nebo za silného větru, kdy ztrácíte cit a kontrolu nad nástrahou. V takovém případě je nutné zátěž nutně navýšit. Zvýšení hmotnosti sice deformuje ideální pohyb rybky, ale na druhou stranu sestavu stále můžete ovládat. Pokud, díky prověšenému vlasci, nebudete s nástrahou v kontaktu, nikdy neucítíte ani záběr. 

 

Potřeby k výrobě - kleštičky, pružinový drát na jícnovou sponu, měděný na zpevnění rybky, čeburašky, měkké lankoTechnosteel na návazce, trojháčky. lak na nehty k barvení zátěží.

 

Nastražování rybky na systémek

Všechny typy systémků mají společný základ – zafixování rybičky zevnitř. Rybce zavedete drátěnou svorku ústy do dutiny břišní a podél páteře dál k ocásku. Musíte dbát na to, aby nástražka byla co nejvíc rovná. Jakmile by byla prohnutá nebo zkroucená, bude dělat při pohybu „neplechu“. Každé vychýlení těla mimo osu způsobuje nežádoucí rotaci a ztrátu potřebného „plandavého mámení“. Každý takový netypický pohyb opatrné candáty spíše odpudí. Správně nastražená rybka má představovat umírající kořist a žádná taková nebožka se nepohybuje před smrtí ve spirálách. Po vnitřním stabilizování rybky se oba trojháčky na návazcích zapíchnou zvenku do těla rybičky. Trojháček na delším návazci se instaluje až ke kořeni ocasu – právě na něm bude viset valná většina útočících candátů. Hlavně ti, kteří berou opatrně! Kratší návazec s trojháčkem spíše slouží k vyrovnání roviny rybky a během lovu jej i několikrát „přeparkuji“. V místech s přemírou vázek se občas jeho služeb vzdám a lovím jen s jediným „zadním“ trojháčkem. Závěrečnou fází nastražení je omotání tlamičky, popřípadě celé hlavy rybky měkkým měděným drátkem. Dá se použít i kousek pletenky, která se lépe zařízne a přitom rybku fixuje stejně jako drátek. 

 

Rybička na systémku musí být přesně vycentrována. Pokud tomu tak není, bude se přetáčet, rotovat a zachytávat se trojháčky za vlasec.

 

Práce s rybkou na systémku

Rozhoduje o úspěchu a neúspěchu rybáře! Musím předeslat, že lov se systémkem je mnohem účinnější při chytání z plavidla než při běžném vláčení ze břehu. Když se nástraha „potácí“ u dna skoro pod rybářem, mnohem lépe se ovládá a také záběry jsou mnohem čitelnější. Výrazný vliv má i délka náhozu - čím je nástraha nahozená dál, tím hoře se vodí a oživuje.

Velkou chybou by bylo vláčet candátový systémek klasickým přitahováním. Správný postup vypadá takto:

Nástrahu nahodíte maximálně do dvaceti metrů od břehu (plavidla) a necháte ji vyklesat ke dnu. Až se přestane odvíjet vlasec, rybka spočívá na dně. Dovinete vlasec a špičkou prutu ji pozvednete asi 30 až 50 cm do sloupce vody. Na vrcholu zvednutí krátce trhnete zápěstím svírajícím prut, aby rybka udělala kotrmelec. Vzápětí při napnutém vlasci necháte rybičku plachtit zpět na dno. Nesmí padat kolmo, ale spíš zešikma. Snažte se, aby nástražka „přistávala“ na břicho jako letadlo. Pokud vše uděláte dobře, tak nástraha perfektně imituje malátnou nebo raněnou rybku, která z posledních sil šplhá k hladině, aby si lokla kyslíku. Její zrychlení na vrcholu stoupání představuje poslední zoufalou snahu dostat se výš. Kotrmelec a pozvolný propad dolů je výsledkem jejího absolutního vyčerpání. Při dosednutí zpět na dno nechejte nástrahu pár vteřin ležet a pak celý postup zopakujte. Nástraha musí vodou proplouvat přirozeně a bez jakéhokoli kouskování akce. Všechny pohyby na sebe musí bezpodmínečně navazovat. Nejlepší je vyzkoušet si správný rytmus na mělčině, kde hned odhalíte chyby ve vedení, případně i špatné nastražení či vyvážení rybky.

Ale i změna rytmu může přinést úspěch. Několikrát se mi už stalo, že klasické vedení bylo neúčinné a až série krátkých křečovitých poskoků po dně (vhodných spíše na okouny) přineslo kýžené záběry. 

Při lovu vždy prochytejte napřed nejbližší okolí, náhozy poté postupně prodlužujte a pokud se pod hladinou neskrývá příliš překážek, systematicky vějířovitě pročesejte celou vodní plochu. Vždy zbystřete pozornost při lovu poblíž ostrých zlomů dna, právě tudy se může plížit smečka candátů nebo trofejní samotář. 

Chytání na systémky vyžaduje plnou koncentraci rybáře a neustálý kontakt s nástrahou. Záběr se totiž může dostavit při všech fázích lovu - při pozvednutí rybky do sloupce, ve stádiu zrychlení, při jejím vyklesávání dolů a dokonce i v jejím pasivním „odpočívání“ na dně. Útok se projeví jako úder do nástrahy, její pozastavení, nebo náhlé ztěžknutí. Na větší vzdálenost je jemnější záběr hůře rozpoznatelný a proto je namístě sledování vlasce v místech, kde se zařezává pod hladinu. Pouhé popotažení vlasce může být signál k záseku. „Trefený“ candát má trojháček velmi často v koutku nebo přímo mezi „psími zuby“, proto je potřeba seknout krátkým, ale důrazným pohybem zápěstí, aby hrot pronikl hlouběji. Někdy je dobrý druhý jistící zásek. Je jisté, že se vám dost ryb zpočátku odporoučí nebo je úplně minete. Zkrátka sekejte při každé podezřelé situaci, byť by se jednalo i o pouhé prověšení vlasce.

Při lovu z plavidla využívejte taktiky nahazování proti břehu a stahování rybky z mělčiny na hloubku. Tak se dají oklamat mazaní candáti, kteří za hranou či zlomem čekají na rybky skotačící v mělčině. Navíc tito dravci jsou nedůvěřiví ke kořisti pohybující se opačným směrem a ignorují ji. Zvláště patrné je to na revírech, kde se vláčí ze břehu. Nástrahy vedené na širou vodní plochu bývají atakovány tvrdě, hned jak se přiblíží do zorného pole číhajícího candáta.

Zvládnutí techniky lovu se systémkem nabízí velkou šancí na ulovení těch největších kusů. Přestože je tato revoluční metoda vymyšlená a prakticky užívaná v Evropě už pár desetiletí, u nás stále platí spíše za okrajový způsob lovu a využívá ho jen hrstka tuzemských specialistů. Zkuste se systémky lovit, brzy zjistíte, že má opravdu něco do sebe. Vzpomínám si na vlastní začátky a experimenty. Měl jsem velké štěstí, že se mi podařilo bodovat hned při premiéře. Pětikilového candáta z Dalešické přehrady mám dodnes před očima…

 

Ideální vedení rybky na systémku! Ovšem ne vždy ho umožní konkrétní přírodní či klimatické podmínky.

 

Povedená premiéra

Je to už pár let (přesněji řečeno desetiletí) nazpátek, co mě jeden kolega pozval na „Dalas“. K dalešické přehradě mě vážou krásné vzpomínky na začátky rybaření v dětství, a tak Mirek ani dlouho nemusel bájit o jezerních predátorech, abych na nabídku společného rybolovu kývl. Krom toho byla půlka října a nastalo období, které dravci vyloženě milují… 

 

Na Dalešickou přehradu se vždycky těším. Vážou mě k ní nádherné vzpomínky.

 

A tak si sbalím saky paky, přihodím k nim belly boat s ploutvemi a vyrážím směr Vysočina. 

Podle dohody jsme se setkali v Hrotovicích. Když Míra viděl, že s sebou táhnu nafukovací křesílko, docela se zachmuřil: „Na co to táhneš? Já myslel, že spolu budeme na lodi.“

„V pohodě, mám ho jen pro sichr,“ odvětím. Vzhledem k tomu, že právě vanul docela silný vítr, bylo možné, že na boat ani nedojde. Na loď jsem si ho přesto hodlal naložit. 

Auta odstavíme na lesní cestě nad přehradou. Míra mi oznámí, že má plavidlo zakotvené v malé zátoce přímo pod námi. Pobereme cajk a prudkou strání se šineme dolů. Bylo jasné, že stejnou cestu budeme muset absolvovat ještě několikrát. Loď byla na místě, ale je plná vody a listí. Kamarád ji hned začne čistit, mě zatím vysílá nahoru pro zbytek věcí a elektromotor. Když vyšlapu prudký kopec až na parkoviště, nemohu popadnout dech. Sotva se drobet vydýchám, vytáhnu elektromotor, seberu svou tašku s boatem a statečně se vydávám zpět k vodě. Míra zatím nezahálel, loď je nachystaná a čisťoučká, jakoby právě vyjela z doků. Myslel jsem, že se hned nalodíme a vyrazíme vstříc rybářským zážitkům. Omyl! Čeká mě další cesta nahoru, tentokrát pro baterii. Naštěstí Míra usoudí, že bych ji sám přitáhnout nezvládl, tak mašíruje se mnou. Po dalším padesátimetrovém výšlapu prudkou strání mi málem pukne srdce! Ale to nejhorší mě teprve čeká. S nadlidským úsilím z auta vytáhneme gigantickou baterku. Váží dobrých 70 kg!       

Baterie navíc nemá žádná držadla a neustále klouže z dlaní. Po každém zdolání pětimetrové vzdálenosti na svahu musíme odpočívat. A to jdeme z kopce! Udýchaný Mirek mi během té dřiny líčí, jak je baterie skvělá. Prý s ní na jedno dobití může plout celý den na plný výkon. Vypadne z něj, že původně sloužila k napájení mobilního semaforu a že ji výhodně koupil od nějakého cestáře. Jeho informace mi jsou naprosto fuk, protože musím dávat bacha, aby se mi baterie nevysmekla z rukou, nepřerazila nohy a neskutálela se do jezera. 

Po strastiplné cestě je baterka konečně v lodi. Jsme udření jako stěhováci, ale konečně můžeme vyplout… 

Během dopoledne projedeme pár kilometrů přehrady. Kromě častých vázek nám nic jiného pruty neohne. V podstatě jsme nuceni prochytávat pouze závětrné zátoky, neboť na hlavním jezeře funí tak silný vichr, že by nás (i přes „superskvělou“ baterii), odnesl až na hráz. 

Při jednom přejezdu do kryté zátoky mi přeci jen něco klepne do tažené gumky. Z útočníka se vyklube sotva píďový okounek. Míra zajásá, jako bych právě zdolal hrbatého čtyřicátníka. Hned se mě ptá, co s „úlovkem“ udělám. V domnění, že chce rybku nastražit na štiku, mu ji věnuji. Mirek však vzápětí s okounem praští o dno lodi a nohou ho zasune pod sedačku. Brutální vraždu okomentuje slovy: „Kocour bude mít skvělou večeři. Doufám, že teď jsme na řadě my.“

Tohle byl poslední impuls k mému dlouho zamýšlenému osamostatnění. Nechám se s boatem a výstrojí vysadit na břehu. Nenápadně přitom stačím uzmout i nebožtíka okounka. Já ti dám kocoura, to raději rybku obětuju vodním dravcům! 

Zátoka je docela rozlehlá, takže budu mít co dělat, abych ji důkladně prolovil, než se pro mě Mirek vrátí. „Hodně štěstí!“ zahaleká lodivod a je v trapu.

Zvolna se šinu podél břehu a prochytávám prostor pod sebou. Najednou minimálně neváznu, o to víc mám kontaktů s okouny. Za necelou hodinku lovu vytáhnu dobrou třicítku ježatců! Jedinou vadou na kráse je fakt, že největší z nich má s bídou pětadvacet. Navazuji větší gumku v domnění, že se úměrně zvětší i velikost útočících dravců. Výsledkem změny je, že pruhovaní trpaslíci chňapou i po „přerostlé kořisti“, ale málokterý uvízne na háčku. Přemýšlím, co s tím. Mám dvě možnosti. Zaprvé: vrátit se k malým nástrahám a tahat na ně miniatury dravců, zadruhé: ještě víc zvětšit nástrahu a pokusit se trefit vyloženě velké kusy. Vyhrává druhá možnost. 

Osud však se mnou zamýšlel něco jiného. Při hledání větších kopyt v kapse boutu natrefím na mrtvého okounka. Přece neobětoval život zbytečně, pomyslím si a okamžitě sáhnu po krabičce, ve které schovávám pár rybičkových systémků. Daroval mi je kdysi na rybářské schůzi jeden rybářský kutil, který byl současně i vášnivý fanda přívlače. Poprvé v životě budu chytat na systém alá Drachkovitz. S nastražením i pohybem rybičky jsem celkem spokojen. Krásně ji cítím ve špičce prutu a úplně barvitě v představách vidím, jak skvěle maká u dna. Každým okamžikem očekávám „slastné buch“. Jenže dravci to asi vidí úplně jinak než já. Párkrát uváznu, ale naštěstí se mi pokaždé nástrahu podaří bez poškození z vytřepat. Pomalu vyplouvám ze zátoky ven. Na otevřené vodě je pořádné vlnobití, takže hodlám jen přejet napříč a při druhé straně zátoky se zase vrátit do závětří. Ve chvíli přeplouvání rybičku v hlubině nijak extra neoživuji, snažím se spíš co nejrychleji dostat k protějšímu břehu. 

Jenže uprostřed zátoky se do mě opře ostrý poryv větru. Srazí mi z hlavy kšiltovku a odnese ji o pěkných pár metrů dál. Sakra! Rychle naberu správný kurz a začnu čepici pronásledovat. Chvílemi mizí mezi vlnami, ale zatím ji stále vidím. Honem, než se potopí! Aby toho nebylo málo, tak rybka kdesi pode mnou uvázne na dně! Sakra na druhou!  

Povolím brzdu a pokračuji v záchranné misi. Boat hnaný větrem je rychlejší než pokrývka hlavy, a tak zmáchanou čapku po dvou desítkách metrů zdárně naberu do podběráku. Částečně ji vyždímám a vrazím ji do kapsy plavidla. Teď ještě zbývá vyprostit nástrahu a urychleně se vrátit do závětří. Dotáhnu brzdu a začnu navíjet. Místo toho, abych se podle vlasce vracel do zátoky, mířím kamsi na volnou vodu. Musím se dokonce podívat ke břehu, abych se ubezpečil, jestli netrpím optickým klamem. Podle mě byla vázka někde na hraně klidné a rozbouřené vody. Nyní to však vypadá, že jako bych uvízl uprostřed tornáda. Možná se ale jen změnil směr větru, nepřipouštím si žádnou čertovinu. Ale to jsem měl…

Sotva vlasec došponuju, ucítím tupý protitah. Pořád se domnívám, že se jedná jen o věrné hrátky v kombinaci s pohupujícím se boatem na vlnách. Z mýlky mě probere až série razantních úderů. Špička prutu se při nich zanoří pod hladinu. Konečně mi sepne: Bacha, ryba! A ne malá! 

S ohledem na osmnáctku vlasec začíná dramatické zdolávání. Ryba se odmítá odlepit ode dna, a tak její páčení spíš připomíná zvedání utopené matrace. Bojuji však nejen s ní, ale hlavně s vlnami a vichrem, který se motá mezi skalami a tepe mě z různých směrů. Extrémně napnutý vlasec vydává ve větru nepříjemně hvízdavý zvuk. Až po dlouhých minutách se „živé břemeno“ pode mnou zvolna zvedá vzhůru. Utěšuji se, že ve sloupci alespoň nehrozí žádný střet s vázkami. Na druhou stranu se pořád ještě trochu děsím, že to bude štika a stejně mi „pilkou“ cvakne vlasec. 

Ryba je už nehluboko a krouží kolem mě. Už ani netřese hlavou. Cítím jen malátnou a tupou tíhu. Vlny mě zatím poodnesly o dobrou stovku metrů na volnou plochu. Budu mít co dělat, abych se dostal zpět do zátoky. Kvůli rozbouřené hladině stále netuším, co vlastně zdolávám. Zkracuji vlasec a snažím se rybu dostat na hladinu. Teď! Z vody se na sekundu vynoří candátí čenich a hned zase zmizí ve vysoké vlně. Problémem je, že hladina letí jako prudká řeka, takže mi rybu bude pořád odtahovat z dosahu. Musím se otočit čelem proti větru. Pokud unaveného dravce zvednu na hladinu, vlny mi ho samy hodí do náruče. Teoretickou strategii vylovení mám stanovenou, je potřeba ji zdárně uvést do praxe. Natočím se proti vlnobití. Tak to je síla! Voda, která se tříští o boat mi šplouchá přímo do obličeje. Není však cesty zpět. Opřu se do prutu a nachystám si podběrák. Dnes půjde do akce podruhé. Doufám, že candát do síťky sklouzne stejně snadno jako předtím zachráněná čapka. 

Pro jistotu povolím víc brzdu a za mírného protáčení cívky zvedám dravce vzhůru. Zjeví se na hladině jako ponorka. Vlny ho pohodí nadosah. Vystartuji podběrákem vpřed. Jenže v té samé chvíli mě vlna zvedne výš a ryba jde naopak do propadu. Skončí to tak, že se trojháček z návazce zachytí za síť. Zvenku! Nečekám, až se candát vzpamatuje a zatřese hlavou. Doslova smykem ho přitáhnu k sobě a hodím si ho do klína. Zhluboka si oddechnu teprve, až dravce pevně uchopím za skřele. 

Drama skončilo, už není kam spěchat. Zvolna se probíjím zpět do závětří a cestou obdivuji úlovek.

 

Pevný úchop za skřeli znamená definitivní vítězství rybáře.

        

V zátoce šoupnu ježatého osmdesátníka do saku a hned se zase snažím chytit nějakou vhodnou nástražku na miniaturní twistříky. Jak z udělání chytám jen okounky kolem dvaceti centimetrů. Během lovu si v myšlenkách přehrávám sled předchozích událostí. Při zpětné rekapitulaci dojdu k závěru, že oživování rybičky u dna za mě vlastně vykonalo vlnobití. Propady a zdvihy nástrahy vydráždily candáta i bez mého přičinění. Obrovskou klikou bylo, že se ryba nestačila zbavit háčků při prověšení vlasce, když jsem zrovna naháněl čepici. To už asi zařídila nevyzpytatelná Karma. 

Na přemýšlení a pitvání „co a jak“ mám spoustu času, protože v zátoce „zkejsnu“ skoro až do tmy. Mirkovi se totiž totálně vybila „nevybitelná“ baterie a musel ke mně veslovat proti vlnám dobrých pět kilometrů. Na další tři kiláčky ke kotviště ho vystřídám. Při následném stěhování věcí prudkým setmělým svahem si od Míry vyslechnu víc nadávek a kleteb než za celý svůj dosavadní život. Mohlo to však být ještě horší, naštěstí si však na okounka pro kocoura vůbec nevzpomněl.

Tak či tak, od této výpravy jsem už na ryby s Mirkem nikdy nevyrazil. Na „Dalas“ jsem však nezanevřel. Občas tam umělé nástrahy i rybičky na systémcích jedu vyvenčit. 

  

Pokračování příště

Text, fota a ilustrace: ToRo