Záhadné zmizení Vendelínova úlovku

Na sraz u Oldova baráku dorazíme přesně. Dokonce je tu včas i tradiční opozdilec Venca. Rituál „odemykání vody“ si nemohl nechat ujít. Je navlečený jako Eskymák. Pozornost budí zvláště jeho obrovské „vaťákové“ kalhoty. Tvrdí nám, že je prý jeho děda vyměnil za flašku technického lihu s ruským tankistou. Při pohledu na Vendelína uvažujeme, kdo koho tehdy při výměnném obchodu víc napálil. Ztěžka se naskládáme se do Oldovy škodověnky a už frčíme k vodě. Těšíme se chytání jako děcka na Vánoce, byť venkovní teplota - mínus 8°C - přílišnou naději na úlovek nedává. 

Jsme u řeky. Z vody, která je teplejší než vzduch, stoupá opar. Na břehu si připijeme rumem z placatky a pár kapek nalijeme i do řeky. Sezóna je tímto zahájena! Snad bude alespoň tak štědrá, jako ta předchozí. Pak se rozdělíme se na dvojice. Olda s Fandou zůstávají na místě a já s Vencou přecházím po mostě na druhý břeh. Chystáme náčiní a jde se na věc. Čeká nás pochod tichou zimní krajinou zpestřený prochytáváním proudků. Veškeré tišiny jsou totiž beznadějně zamrzlé. 

 

 

Nastražuji čiperného hnojáčka a doufám, že mi přinese nějakého pěkného okouna. Venca chytá na svůj pařený rohlík a doufá, že chytí „cokoli“. Po hodině lovu, kdy nikdo nemá ani šťouch, ke mně přichází kamarád a kňučí, že je mu hrozná zima. Už ho znám, je to jen záminka, abych z kapsy vytáhl placatku. Oba si přihneme a Vencovi je hnedle lépe. Během zahřívací pauzy prohlížím jeho plavačkovou sestavu. Vše má vyladěné na maximální jemnost. Pak mi zrak sklouzne na jeho nástrahu. Na háčku visí něco „neidentifikatelného“ – cosi mezi kusem strakatého igelitu a řasou. 

Přitáhnu si tu prapodivnost k očím a zakoktám: „Ccco to je?“ 

Vendelín, který je zrovna „v záklonu“, ležérně odpoví: „Napařený rohlík! Zůstal mi v batohu od podzimu, tak ho přece nevyhodím. Ta plíseň by snad při troše vůle rybám vadit nemusela, ne?“ 

Nic neříkám a raději si důkladně omývám ruce v ledové vodě. Znovu se rozdělujeme a Venca míří k odpadovému kanálu, který se do řeky vlévá z nedaleké fabriky. Zanedlouho zavřeští a zběsile šermuje prutem. Spěchám k němu. Dorazím ve chvíli, kdy do sněhu zhoupne velkého tlouště. 

„Vidíš, ani mu nevadil ten penicilín na rohlíku!“ hrdě oznamuje. 

Pak z batohu vyloví jakousi podomácku vyrobenou palici a tlouště „bací po šišce“. Po jediném úderu je ryba k nepoznání - z hlavy má fašírku. 

 

 

Úlovek z kanálu Vencovi nezávidím, podle mého úsudku je na míle vzdálen jakémukoli poživatelnému pokrmu. Vracím se zpět na svůj flek. Kamarád odloží úlovek za sebe do závěje a radostně volá: Ještě dva kousky a mám oběd jako od Septima!“ 

„Spíš od septiku…“ pomyslím si v duchu.

Stále jsem bez záběru a kamarádi, kteří loví přes řeku, jsou na tom obdobně. Začíná se šeřit a mráz přituhuje. Už se těším na horkou koupel a grog u rodinného krbu. Z rozjímání mě vyruší Vencův příchod: „Hele, kam jsi mi schoval toho tloušťáka!?“ ptá se nevrle. 

„Nikam. Já se odsud ani nehnul!“ bráním se nařčení. 

Vendelín nevěří. Z jeho slov vyplývá, že šel chytat ještě dál po proudu, a když se vrátil, ryba byla pryč. Je to záhada, která mě začíná zajímat. Společně jdeme na místo činu. Moc toho nezjistíme. Na sněhu je sice loužička krve, ale stopy po lupiči žádné. Může za to tvrdá ledová krusta na závěji. 

„Toulavý pes nebo kočka by nějaké stopy určitě zanechal,“ uvažuji nahlas, „a půlkilovou rybu by těžko odnesl i velký pták, aniž bychom si toho všimli.“ 

Naše pátrání zamrzne na mrtvém bodě. Vendelín se mi snaží nakukat, že ryba asi obživla a sama odskákala do vody. Tato teorie je pro mě nepřijatelná už proto, že tloušť měl jednak z hlavy placku a navíc by do řeky musel „skákat“ přes vysoké závěje na vzdálenost dobrých tří metrů. To už by bylo pravděpodobnější vysvětlení, že ryba byla unesena ufony! 

Nakonec se shodneme, že úlovek asi odtáhli potkani do nedalekého kanálu. Venca do něj nahlíží a lituje, že nemá baterku, protože by si svou kořist vybojoval zpět.

Vracíme se k autu. Až na Vendelína nikdo neměl záběr, ale všem (až na Vencu) se první rybolov líbil. Nasoukáme se do auta a Olda nás postupně rozveze až před bydliště. Tady by příběh mohl skončit, ale… 

V neděli ráno mi telefonoval Olda: „Ahoj, jak se máš?“ 

„Jo celkem dobře. Něco jsem zapomněl v autě?“ odpovídám. 

„Ne, nezapomněl. Já jen… Jak ti je?“ Oldův hlas je ve sluchátku celý rozechvělý. 

„Jo ujde to. Proč se ptáš?“ Vůbec přitom nechápu, kam tím výslechem míří. 

Další jeho věta mě dočista zaskočí: „Hele, kdybys měl nějaké zdravotní problémy, tak mi to na rovinu řekneš, že jo?! Mám známého doktora přes prd…, přes konečníky a ten tě dostane ze všeho!“ 

Teď už jsem nerozuměl ničemu. Z našeho následujícího rozhovoru vyplynulo následující: Olda šel ráno umýt auto a na zadním sedadle objevil velkou louži krve. Hrozně se zděsil, a tak mi hned volal, jestli jsem mezi živými. Společně jsme se naštěstí dopátrali k tomu, že na „poskvrněném“ místě vlastně seděl Vendelín. 

„Sakra, musel mu prasknout hemeroid, nebo měl vnitřní krvácení. Třeba ještě není pozdě! Rychle za ním běž!“ nabádá mě vystrašený Olda. 

Protože Venca jako jediný z nás neměl doma telefon, tak jsem se bleskově oblékl a zdrhal k jeho domku. S pochmurnými myšlenkami zazvoním a čekám… 

Za dveřmi se ozvou šoupavé kroky, vrznou dveře a mezi nimi se objeví Vendelínova rozšklebená tvář. „Vítej kamaráde, pojď dál. Něco ti musím vylíčit,“ vybafne na mě.

Než se nenápadně stačím zeptat na zdravíčko, kamarád spustí: „Vzpomínáš na včerejší záhadu zmizelýho tlouště?“ 

Jen mlčky přikývnu. 

„Už jsem ji rozřešil! Představ si, že jak jsem si podřepl na bobek do závěje, tak mi ta mrtvá ryba přimrzla na zadek! Takže, zatímco jsme tlouště hledali po okolí a v kanálu, měl jsem ho celou dobu na řiti pod kabátem. Člověče, ten zmrzlý rybí sliz ho na kalhotách držel jako lepidlo!“ 

„A jak jsi ho objevil?“ ptám se jako ve snech. 

„To je to! Jak jsem si sedl do auta, tak jsem rybu přes ty vycpaný kalhoty vůbec necítil. Našel jsem ji teprve, až jsem vystupoval. V teplíčku se totiž odlepila a ležela pode mnou na sedadle. Tak jsem si ji vzal domů. Zůstal po ní flek od krve, ale protože už byla tma, tak jsem to ani Oldovi neříkal. Vždyť víš, jak je na to svý auto cimprlich..."

 

Záhada tedy byla rozřešena! Její pointu jsem rozdýchal ještě doma. Pak jsem zavolal vyděšenému Oldovi, že Venca je živ a zdráv. Musel jsem ale vymyslet milosrdnou lež o tom, jak se Vendelín řízl do prstu nožem a jeho skromnost mu nedovolila kamarády obtěžovat. Kdyby se totiž Olda někdy dozvěděl pravdu, tak by byl z Venci asi opravdu nebožtík…      

 

PS: Vendelínovy příhody se skutečně staly. Jen jména osob byla záměrně pozměněna.                                                                                                                                                                         

Text: Josef Hromádka

Ilustrace: ToRo