V době hlídání svých jiker candát agresivně napadá veškeré narušitele trdliště. Případné kousnutí do člověka není úplně vyloučeno.

 

Může sumec ohrozit zdraví člověka?

Největší předpoklady uskutečnit bolestivý útok má sumec. Svými rozměry a dravostí může člověku nahnat opravdový strach. Avšak skutečnost je poněkud jiná. Sumec je v přírodě velmi plachý a při střetnutí s lidmi se z něj stane obyčejný zbabělec – vždy se snaží upláchnout. Snad pouze v době tření a při následném hlídání jiker bývá agresivnější. Tehdy může zaútočit i na „objemnější kořist“, třeba na kachnu, ondatru, nebo i na větší rybu, která se neopatrně přiblíží k hnízdu. Dost možná by napadl i člověka šplouchajícího se poblíž, avšak takový útok by byl jen výstrahou k zahnání nežádoucího vetřelce. Ve snaze ochránit svou omladinu, může sumec i kousnout, když ale zjistí, že „narušitel“ je příliš velký, okamžitě ho pustí. 

Občas se rybářům podaří chytit třeba podobně poznamenaného většího cejna nebo kapra. Ryby, které se vykroutí ze sumčí tlamy, na sobě mají zřetelné stopy po zubatých čelistech. Na kůži oběti je patrný podkovovitý otisk a rána je doslova skalpovaná od rašplovitých zoubků. Podobné zranění jsem už párkrát viděl i na lidské kůži.

Poprvé, když si ho přihodil kamarád Mirek, který měl doma ve vaně čerstvě uloveného metrového sumíka. V té době jsem úspěšného rybáře navštívil spolu s přáteli - nerybáři. Ti chtěli vidět, jaké má sumec vlastně zuby, a tak to Mirek chtěl názorně předvést. Snažil se dravce uchopit za čelist, ale ten ho předešel. Zaútočil na zápěstí a zakousl se jako buldok! Až po několika vteřinách se pustil, přičemž na kůži „vylovovače“ zanechal typické krvavé zranění. Spouštěčem útoku byl pravděpodobně stres ryby z neznámého prostředí. Podobné výpady sumců jsou časté i při jejich uchovávání v sádkách.

 

Sumčí tlama vzbuzuje respekt. Kromě toho umí ve stresu člověka hryznout.

 

Štika – synonymum pro krvežíznivost! 

Nejvíce útoků na člověka se přičítá na vrub štice. Jenže neprávem! Vzácně sice může chňapnout po plavci v přikalené vodě, kdy dravce zradí zrak a vibraci „kořisti“ vnímá pouze postranní čarou. Tehdy zaútočí naslepo, přičemž špatně odhadne velikost „potravy“. Ovšem, podobně jako sumec, přerostlou kořist okamžitě pustí. Někdy také zaloví ze zvědavosti a provede ochutnávací stisk. Proto existují doložené případy štičích útoků na vesla, lodní šrouby nebo na lesklé součástky výstroje potápěčů.

Přesto absolutní většinu pokousání od štiky si přivodí sami rybáři neodbornou manipulací s úlovkem! K úrazům dochází především při vyprošťování háčků ze zubatých tlam. Stačí chvilka nepozornost a dravčí „pila“ pronikne do prstů neopatrného rybolovce. K nepříjemnému poranění dochází i při vylovování štiky za skřele – i žaberní oblouky jsou totiž opatřené ostrými zoubky. Rány od štičích tesáků tvoří většinou několik rovnoběžných rýh způsobených jakoby drátěným kartáčem. Trofejní „zubatá“ může mít zuby dlouhé až dva centimetry, takže rány mohou být poměrně hluboké a silně krvácí.  

Chcete-li podobným úrazům předejít, tak je dobré mít při lovu štik: podběrák, pérový otvírač tlamy a delší kleštičky s úzkými hroty. A samozřejmě si dávat bacha.   

 

Hrůzostrašná tlama obsahuje až 700 ostrých zubů. O ně už se pořezat  dá snadno!

 

Nebezpeční okounovití

Nejeden úraz má na svědomí i candát a okoun. Nejedná se ale o pokousání (i když „psí zuby“ candáta jsou k tomu jako stvořené), spíše se popícháte o trny hřbetní ploutve, o tvrdé ostny u řitní a břišní ploutve. Rovněž jejich skřelové kostí jsou po okrajích ostré a jsou opatřené trnem. Při zacházení s „ostnatým“ úlovkem proto musíte být ve střehu. 

Vzpomínám si, jak brácha kdysi dávno zabíjel pěstí velkého candáta. Těsně před dopadem úderu se dravec mrskl a k tomu stačil naježit hřbetní ploutev. Bratr se tak palcem nabodl na jeden z ostnů. Ke vší smůle se mu „kostěná jehla“ zalomila pod nehtem. Bolestivou památku na candáta nosil brácha v palci téměř rok, než se odhodlal k chirurgickému zákroku. Odstraněný trn si potom schovával jako varování. 

Jakékoli zranění od zubů či ostnů byste měli důkladně vymačkat, aby se krví vyplavil rybí sliz, neboť znečištěná rána se může zanítit a dlouhou dobu se hojí. Dále je nutné ji vydezinfikovat, přelepit leukoplastí a uchovat v suchu.

 

Okouní a candátí koruna z trnů dokáže bolestivě pobodat každého neopatrného rybáře.

 

Jak nebezpečné jsou mírumilovné kaprovité ryby?

Celkem vzácně se dá pořezat o zubatou pilku v hřbetní ploutvi kapra nebo karase. Můžete se také zranit při dolování háčku zaseklého v jícnu, kdy se vám dostane ukazováček mezi požerákové zuby a ryba skousne. Z vlastní zkušenosti vím, že zvlášť bolen, tloušť a amur dokážou prst rozmašírovat na maděru. Pokud si ale nebudete hrát na dentistu, neměly by kaprovité ryby představovat žádné nebezpečí.

Někdy však dojde ke zranění nepřímo zaviněné rybou. Příklady napoví…

Na mušovské nádrži zdolává rybář velkého kapra. Macatý šupináč už rejdí krajem mělčiny. Při jednom z posledních obratů se mu ale vytrhne háček z tlamy a deseti dekové krmítko je katapultováno proti rybáři. S tupým zaduněním jej trefí mezi oči. Lovec zavrávorá a žuchne do kýble s vařenou kukuřicí. Chvíli trvá, než se vzpamatuje. Na čele mu naskakuje tmavomodré jelito, ale v očích má mstitelský výraz říkající: Jen počkej, tohle ti nedaruju! Úder, který by porazil metrákové prase, u rybáře nezanechává trvalé následky. Do večera uloví pořádné kapřisko a pomsta je vykonána! Doma a v práci marně vysvětluje, že modřina není žádná „alkoholická vyrážka“, nýbrž že byla zapříčiněna rybou.

 

Jediná nebezpečná zbraň kaprů je tvrdý a zubatý paprsek na začátku hřbetní ploutve. Občas se o něj nějaký nešika může říznout...

 

Od přímého svědka jsem vyslechl historku, kdy ryba poškozenému způsobila pracovní neschopnost. Tato příhoda se udála při výlovu jednoho chovného rybníku se silnou osádkou generačních amurů. Co se tedy stalo?

Ryby jsou obklíčené sítí v lovišti a zabrození rybáři jim neustále zmenšují prostor. Amuři začínají být neklidní, čas od času se některý z nich pokouší přeskočit síť. Lovci v prsačkách zvedají její okraj co nejvýš, aby „šupinatým letcům“ ve skocích zabránili. Z houfu zmatených ryb se na hladinu vynoří metrová amuřice. Na skákání je těžká, a tak se alespoň plnou parou rozjede proti jednomu z rybářů. Dotyčný má starosti s držením sítě a netuší, jaké nebezpečí mu hrozí. Bum! Řítící se rybí torpédo narazí vší silou do lovcova rozkroku. Nebožák hekne, pustí síť a s dlaněmi na citlivých místech se vyvrátí do vody. Ryby okamžitě zjistí, že jejich vězení má trhlinu a hbitě prchají zpět do rybníka. Několikahodinová dřina je zmařena!

Dva rybáři vyloví toporného kolegu z bahna a smykem ho táhnou k autu. Odvážejí ho k lékaři. Doktor konstatuje silné zhmoždění postiženého orgánu (naštěstí bez následků na funkci) a doporučí týdenní přikládání obkladů.

Z uvedených příkladů vyplývá, že i zdánlivě neškodná býložravá ryba může způsobit velmi bolestivý úraz. Ovšem skutečnost, že nás při rybolovu občas potká drobná nehoda, nesmíme svádět na ryby, ve valné většině případů je na vině sám „lidský faktor“!

 

A znovu dravci…

Přímý (a zdánlivě bezdůvodný) útok ryby na člověka jsem v našich končinách zažil vlastně jen jedinkrát. Dokonce se ani nestal při rybaření. Jeho výsledkem však bylo krvavé poranění, a tak celou situaci popíšu podrobněji.

Předloni v létě jsem „vyfasoval“ omladinu z přízně – celkem pět dětí, abych je vzal vykoupat a současně na ně dohlédl. Byli mezi nimi tři slušní plavci a dva naprostí neplavci. Cílem naší cesty byl rybníček nacházející se na dohled naší chaty. 

Rybníček je rozlohou nevelký. S průměrnou hloubkou nějakých 150 cm se spíše jedná o takové venkovské „plivátko“. Dno je v něm vesměs bahnité a sem tam z něj vyrůstají ostrůvky vodního rostlinstva. Co se týče zarybnění, tak se v jeho vodách prohánějí hejna drobných rybek, ty zase prohánějí štiky. Prý zde žije i pár menších sumců.  

Sotva dorazíme na plážičku, děcka okamžitě vletí do vody. Já zpočátku sedím na břehu a jen monitoruju jejich hrátky. Jediní dva neplavci a současně i sourozenci - osmiletý Kuba a o rok mladší Dorotka, se cachtají v mělčině. Po chvíli je ale napadne, že by rádi na větší hloubku. Tam už je potřeba mé osobní asistence. A tak zalezu do vody, děti se mě chytí kolem krku a já s nimi, po prsa ve vodě, křižuji rybníček sem a tam. Nohy se mi boří do bahna a za mnou zůstává pás zakalené vody. Najednou ucítím, že se prodírám hustým porostem vodní vegetace. Chci z ní vycouvat a vtom mí malý Kuba zavřeští do ucha: „Aúúú! Něco mě kouslo do nohýýý! To bolííí!“ 

Popadne ho hysterický záchvat. Ječí jako siréna a přitom se po mě sápe nahoru. Aby toho nebylo málo, tak se mi z náruče vytrhne Dorotka a začne se sama plácat ke břehu. Na to, že patří k neplavcům, určitě v té chvíli překonala světový rekord ve stylu „na čubičku“. Než se vymotám z travin, je na souši! 

Urychleně zamířím ke břehu a snažím se přitom Kubu uklidnit. Hučím do něj, že se asi jen řízl o nějakou utrženou rybářskou šňůru. Není k utišení! Aby konečně sklapl, nacákám mu do obličeje vodu. Lokne si a konečně zmlkne. Přesněji řečeno, už jen tiše vzlyká. 

Ostatní děcka zatím sedí na břehu jako zmoklé slípky a s vyvalenými bulvami sledují náš návrat. Sotva staneme na pevné zemi, hned se pídím po údajném kousanci. Fakt tam je! Na nártu se nacházely stopy po ostrých zoubcích. Na první pohled to vypadá spíš na sumčí hryznutí. Přesnou identifikaci útočníka však přinese až pohled zespod na chodidlo. Tam už jsou pořádně hluboké zářezy! Takže štika. 

Krvácející ránu nouzově omotám papírovými kapesníčky a spěchám se zraněným na chatu. Děti u rybníka odmítají počkat, takže nás doprovázejí. Kubu odevzdávám ženským. Další ošetření už proběhne bez slz. Pokousaný klučina si dokonce zamachruje, že kdyby měl na noze přivázaný háček, donesl by mamince štiku na gril. Nakonec vše dopadlo relativně dobře.

Otázkou zůstává, proč dravec zaútočil? Nejblíž pravdě bude, že jen bránil své teritorium a v přikalené vodě dobře neodhadl velikost narušitele. Štika pro výstrahu chňapla po chodidle a přesně podle svého zvyku ho vzala napříč. Drobné škrábance na nártu tak pocházely od zoubků na horním patře, hluboké zářezy zespod od dlouhých tesáků na okraji spodní čelisti. 

Tento ryze náhodný útok vodního dravce měl na svědomí, že se po zbytek prázdnin děcka bála k rybníčku byť jen přiblížit, natož se v něm koupat. A já byl, co by nezpůsobilý, zproštěn jejich hlídáním.

 

Pokousán štikou!

 

Text: ToRo

Fota: Autor a Milhaus