Když chtěl rybář sehnat „něco extra“, musel čekat na mimořádnou dodávku zboží z ciziny (která už kolikrát byla dopředu rozebrána a na pult se z toho nic nedostalo), nebo musel vyrazit za hranice ČSSR a mohl si sem tam něco propašovat. Někdy stačilo vyrazit jen do okolních „spřátelených“ států – do NDR, Polska či Maďarska, kde občas už nějaký ten výběr byl...
Přestože z nás měl Venca nejvíc (a největších) úlovků, paradoxně chytal s nejhorším (a nejstarším) vybavením. Jeho kaprové teleskopy například přesluhovaly možná desetiletí a při minimální starostlivosti jakou jim Venca věnoval, bylo zázrakem, že s nimi dokázal ryby nejen chytat, ale i chytit. Celá péče o pruty v jeho provedení spočívala pouze v občasném odření vrstvy zaschlého šrotu ze sedla navijáku. Jednotlivé díly Vendelínových teleskopů byly léty tak vybroušené, že při rozkládání prutů docházelo k jejich úplné rozborce. Majitel „děliček“ proto musel před lovem spojky prutů vytěsňovat stonky rostlin či větvičkami, které znesnadňovaly rozložení cajku během rybolovu.
Dovedete si představit, jakou měly jeho pruty akci? Jedním slovem - hrůzostrašnou! Při pohledu z profilu na zdolávajícího kamaráda, začal divák trpět optickým klamem, že rybář tahá úlovek na skládacím metru, který se každou chvíli buď složí, nebo rozpadne. Tento pocit akusticky podtrhovalo i úděsné skřípání spojek a drhnutí vlasce v očkách. Kupodivu ve většině případů skončila ryba v podběráku, což rozhodně nebylo díky spolehlivosti náčiní, ale hlavně dílem Vencovy zručnosti a štěstí. Vendelín své náčiníčko přes všechny jeho handicapy miloval - bylo pro něj fetišem i maskotem. Přesto přišla chvíle, kdy i on zatoužil po novém vybavení. Ale protože byl sám líný někam do ciziny vyrazit, sehnal si jednoho moc šikovného „nákupčího“.
Vendelín testerem prutů
Stalo se to v době, kdy na blízké přehradě začalo být v módě masivní zakrmování u bójek. Bójky se ovšem postupně stěhovaly dál a dál od břehu, aby k nim nemohla nahazovat „vyčůraná konkurence“. Kapři, zvláště ti velcí, si na zakrmená místa zvykli stejně jako lesní zvěř na seno v krmelci. Ryby už neměli pražádný důvod hledat potravou někde u břehu - teď se naopak držely u hromad kukuřice sto i více metrů od pevniny a platily na ně jen dalekonosné náhozy. Rychle jsme přezbrojili na dlouhé pruty s velkokapacitními navijáky a začali jsme chytat v dálce. Vencu, který nechtěl investovat do zmodernizování svého vybavení, jsme poprvé po létech začali svými úlovky tvrdě deptat. Se svými starobylými teleskopy nám nemohl konkurovat a ať se snažil sebevíc, jeho krmítkům do cíle stále chybělo několik desítek metrů. Ani to ho nedonutilo ke koupi nových prutů, a přestože mu velcí kapři nedali spát, zanevřel na přehradu a sám navštěvoval řeku a menší rybníky, kde mu jeho náčiní stačilo. Až jednou…
Klimbám na přehradě u nahozených prutů.
„Zdarec!“ uslyším a vzápětí mi na rameno dopadne čísi tlapa.
Otočím se a za mnou stojí Vendelín. V náruči hrdě třímá fungl-nové kaprové teleskopy.
Hned se chlubí: „To jsou kanóny! Na ty dostanu ty největší kaprůny ze zdejší louže!“
„Kdes je vzal?“ vydechnu, když mě přejde úlek.
„Přivezl mi je známý z Maďarska - maká jako mašinfíra mezinárodního rychlíku. Není sice rybář, ale vybral dobře, co říkáš?“ a hned ty zázraky rozkládá.
Pruty měly jedovatě fialovou barvu a kromě zlatého nápisu „SUPERCARPA“ na nich nebyly žádné údaje o délce, vrhací zátěži, ani o výrobci. Byla to ale poctivá ráhna – čtyři a půl metru dlouhá s rukojeti o průměru vzrostlé břízy a s koncovými očky, kterými se dal v pohodě protáhnout palec. Nové pruty měl Venca osedlané přehradními Tapy s cívkami napěchovanými vlasci o průměru pětatřicet.
„Teď bacha! Proběhne zatěžkávací zkouška!“ zašklebí se kamarád a do krmítka napěchuje šrot. Rozkročí se jako harpunář a Frrrrr. Krmítko v gejzíru vody mizí pod hladinou. Ale není nijak zvlášť daleko.
„Ještě jsme se spolu nesžili. To víš premiéra!“ omlouvá svůj výkon Venca a přitahuje montáž zpět.
Vzápětí navazuje dvě stogramová krmítka nad sebe, znovu je napěchuje šrotem. Zálibně se dívá na šišku žrádla ve velikosti kukuřičného klasu, která se bimbá na vlasci.
„To je ono! Teď to poletí jako Gagarin - až do vesmíru!“
Opět se rozkročí a… LUP! Uprásknutá krmítka opravdu mizí kdesi v dálavě. Co je však mnohem horší - „fialový kanón“ se přesně v půlce rozlomí na dva kusy.
Vendelín jen vytřeští oči a ohromeně vydechne: „Viděls to? Asi skrytá vada materiálu, co?“ Urychleně balí torza prutu a utíká shánět mašinfíru mezinárodního rychlíku kvůli uplatnění reklamace.
Vencu potkám asi po měsíci v samoobsluze a hned se ptám: „Co prut už je opravený?“
Jenom se ušklíbne: „Mašinfíru jsem sice odchytil, ale řekl mi, že jestli se jedná o vadu materiálu, tak by ve stejných místech musel rupnout i ten druhý teleskop. Teprve potom by na oba pruty v Pešti uplatňoval reklamaci…“
Škodolibě kamarádovi poradím: „Když už víš jak na to, tak stejnou technikou zlomíš i další prut, nebo ne?“
Vendelín se ke mně nakloní a zašeptá: „Už se stalo! Ale byla to nelidská fuška. Ten klacek nešel zlomit, ani když jsem s ním nahazoval na prádelní šňůře desetikilovou činku. Nakonec jsem ten díl musel naříznout pilkou na železo a dorazit ho o koleno…“
Vencova odpověď mě fakt dostala! Zmůžu se jen na ironickou poznámku:„No vidíš, jak jsi šikovný a umíš si vždy poradit.“
Kamarád se zaškaredí, poškrabe se za uchem a praví: „Jenže! Než jsem ten prut zlomil a předal, tak milého mašinfíru z mezinárodního spoje vyrazili. Prý ve velkém pašoval maďarské klobásy, pálivou papriku, kořalku, vlněné svetry a bůhvíco ještě. Za trest byl přeložený na Slovensko a jezdí kamsi do Čierné pod Pupkom a zpět. Takže ty zlomený bidla za čtyři stovky si můžu akorát tak strčit do pr… áce na polici!“
Vendelínovo zmodernizování rybářské výzbroje dopadlo naprostým fiaskem. Naštěstí pro něj přestali na přehradě kapři brát a my se zas pokorně vrátili na menší domácí revíry. Tady Venca i se svým „muzeálním vercajkem“ opět kraloval a titul nejúspěšnějšího rybáře party brzy získal zpět.
PS: Vendelínovy příhody se skutečně staly. Jen jména osob byla záměrně pozměněna.
Text: Josef Hromádka
Ilustrace: ToRo