Chcete chytit trofejní ryby? Vyražte na rozlehlou vodu! Vaše šance bude mnohem vyšší.

Co je příčinou tohoto stavu? 

V každém případě je ve větších a hlubších vodách více různorodé potravy, více úkrytů, ryby si tolik navzájem nekonkurují, a právě proto je jejich růst podstatně rychlejší. Mnohé ryby patří mezi teritoriální druhy (především dravci jako třeba štika a potočák), což znamená, že si drží určitý lovecký revír a jiného konkurenta do něj nepustí. 

V menších vodách z těchto příčin dochází k prolínání teritorií a vzájemnému boji o potravu. To zákonitě vede ke zpomalení růstu soupeřů. A tak v zanedbaných podřadných revírech - návesních rybníčcích, starých zanesených tůních, jezírcích vzniklých propadem půdy - často nenajdete jedinou kloudnou rybu. Po čase zde dochází k přemnožení jednoho agresivnějšího druhu, který systematicky (požíráním jiker a potravní konkurencí) likviduje ostatní ryby a nakonec i sám sebe. Existuje bezpočet lokalit, kde nežije nic mimo zakrnělých okounků, cejnků „papíráků“ nebo stříbřitých karásků. Ryby v takových vodách často degenerují a v důsledku příbuzenské plemenitby či jednostranné potravy dochází k anatomickým deformacím (měknutí kostí, zkřivení páteře) nebo snížení imunity vůči infekcím či cizopasníkům. Podobný stav se dá zmírnit vysazením několika větších dravců, ale přesto se nikdy nepodaří z malé zanedbané vody vytvořit úživný revír s různorodou osádkou a vysokými přírůstky.

Velikostně nepatrné, zpustlé a zapomenuté lokality mohou skrývat pod hladinou nejedno překvapení. Přemrštěné iluze si však nedělejte.

Realita versus pohádka

Snad proto jsem tak skeptický k historkám o trofejním kusu v louži vody. V rybářské latině existuje takových příběhů dost a dost. Bohužel jen malý zlomek z nich má reálný podklad. Náhodný posluchač, neznalý věci, často s úžasem nasává příběhy o obrovských vodních tvorech obývajících venkovský kačák a poté se bojí k rybníčku pouštět děti a domácí zvířectvo. 

V každé rybářské organizaci existuje jedinec (či jedinci) mající příliš bujnou fantazii. I u nás byl kdysi podobný „pohádkář“. Jednalo se o staršího rybáře, který si pamatoval nepřeberné bohatství ryb v čistých řekách. Když mu bylo kolem sedmdesátky, z nostalgie už jen navštěvoval svá oblíbená místečka na říčce Svitavě. Každému zájemci na počkání vyprávěl o časech dávno minulých. Ovšem byl schopen aktuálně poradit, kde číhá trofejní kus. U místních rybářů většinou nepochodil, a tak se soustředil na přespolňáky. 

Například mladého Brňáka poučoval: „Včera jsem chytal na plandavku v náhonu pod splavem. Hned na první hod mi zabral nestvůrnej potočák! Co ti budu povídat, rudý tečky na těle měl jako třešně srdcovky! Jenže pstruh mi narovnal trojhák a ufrnkl. Běž a zkus ho!“ 

Mládežník rychle letěl k náhonu, kde zjistil, že je tam všude vidět na dno a „kropenatá obluda“ by se v něm těžko otočila…

Už bych ani nespočítal, kolikrát jsem „starého mluvku“ slyšel vyprávět prehistorických kaprech obrostlých mechem a lišejníkem. Nebo o frgálech (ostroretkách) dlouhých jako noha baletky. K nim ještě doplnil, že je žádný smrtelník nikdy nechytí, neboť jejich síla je úžasná a navíc dokážou snadno přeříznout třicítku vlasec o ostrou hranu spodní čelisti!

Snad „největší klín do hlavy“ mi vypravěč vrazil, když obrazně popisoval zánik mého oblíbeného lovného místa. Šlo o to, že při jarní povodni připlula po řece velká dřevěná brána. Zarazila se o balvan v půli toku a za ní se vytvořila parádní vracák. Chytil jsem v něm pár slušných kapříků, spoustu velkých parem, ostroretek a tloušťů. Ze vzniklého vracáku jsem se ale neradoval dlouho. Prudká letní bouře a následně zvýšený stav vody vrata z kamene strhla a měl jsem po chytačce.

Náš „bajkař“ přišel s originální verzí zániku tišiny: „Byl jsem přímo při tom! Sotva jsem rozbalil cajk, ozvala se mocná rána. Na bránu vyletěla obrovská štika! Ocasem se odrazila od fošen a dobrý tři metry svištěla vzduchem. Dřevo se přitom rozštíplo na tisíc třísek!“

Z dalšího hovoru vyplynulo, že dravec asi při útoku netrefil kořist a po vzoru středověkého beranidla zbořil dubová vrata. Štice prý do „půldruha“ metru moc nechybělo a vypravěč byl ještě hodinu po zážitku celý tumpachový.

Z uvedené historky vyplývá, že i když měl dotyčný rybář Svitavu dokonale zmapovanou, přeci jen u něj jeho vlastní fantazie tvrdě válcovala realitu. Leč o mrtvých jen dobře…

Hledat kapitální kusy ve lžičce vody je zbytečná práce.

Velká ryba z malé vody

Dost bylo rybářské latiny! Nyní ke skutečné události. Přesuňme se po Svitavě o nějakých 40 km proti proudu. Říčka, či spíše větší potok, je v těchto místech pstruhovým revírem. Právě na zahájenou 16. dubna se odehrál následující příběh. Musím ještě upozornit, že se tato historka odehrála před více než třiceti roky a v té době bylo povolené pstruhy chytat na mrtvé rybky.

Kolem řeky se v ranním šeru plouží shrbená postava postaršího muže. V ruce třímá poctivý plný laminát s objemným navijákem. Blíží se ke splavu, kde se už vytvořil hlouček natěšených pstruhařů čekajících na hodinu H. Lelkující rybáři spatří příchozího a hned ho zvou na kapku slivovice. Ten pozvání přijímá, ale rázem se stane terčem posměchu. Jeho „muzejní vercajk“ koluje z ruky do ruky a žádný z posměváčků si neodpustí nějaký vtípek. Nejhlasitější výbuch smíchu sklidí nástraha odborně našitá na čtyřicítce vlasci a mohutném trojháku. Bezmála 15 centimetrů dlouhý hrouzek je i pro trofejního pstruha přeci jen přerostlá kořist.

Starý pán nedbá výsměchu, poděkuje za skleničku, vezme prut a pokračuje svým tempem nad splav. Jeden rozdováděný rybář za ním volá: Dědo, jestli něco chytíte, tak u mě máte metr piv!“

Přidávají se i ostatní kumpáni.

„Beru vás za slovo,“ odvětí důchodce a mizí v mlžném oparu.  

Šestá hodina odstartuje pstruhovou sezónu. Nikdo ze zúčastněných už na uzavřenou sázku ani nepomyslí. Nástrahy létají vzduchem a vzápětí se uloví i několik menších potočáků. Avšak „tečkovaní veteráni“ rozplašení ruchem a přemírou blýskavé kořisti se ukrývají v překážkách.

Skupinka pstruhařů se rozchází po proudu. Co to? Ke splavu se opět šourá známá postava. Je ještě o poznání shrbenější, než byla před půlhodinkou. Rybáři přeruší nahazování a zvědavě vítají příchozího. Ten praští batohem na zem, rozváže tkanici a klidně praví: „Pánové, přišel jsem si vybrat odměnu.“

Jako gigantická jitrnice je v ruksaku stočená metrová štika!

Velký dravec se v malé pstruhové říčce nechytí každý den a oprávněně vyvolává senzaci. Po dlouhém obdivování a měření úlovku se starý rybář chystá k odchodu. Místo rozloučení přítomným připomene: „Chlapci, uvidíme se dneska v šest večer v hospodě. Žádné omluvenky a výmluvy nepřijímám! Tak Petrův zdar.“ 

Pak se pomalu ubírá k nedaleké vesnici. 

Tento příběh mi vyprávěl kamarád, který sám patřil mezi napálené. Jeho smutný dovětek: „Tak jsme dědkovi předplatili pivo na celý měsíc,“ jen potvrdil pravdivost události.

Zázraky se dějí! Metrová štika z pstruhové říčky.

Poučení

Z uvedeného příběhu vyplývají tři základní fakta. 

Zaprvé: I ve zdánlivě bezvýznamné lokalitě se může (třebaže výjimečně) skrývat velká ryba. 

Zadruhé: Při návštěvě jakéhokoli revíru se vyplatí mít oči na stopkách a pozorovat dění pod hladinou (vždyť i velká štika byla starým praktikem vystopována dávno před zahájenou, a pak si už pro ni šel téměř najisto, za náhodu lze považovat pouze její brzké ulovení). 

Zatřetí: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe!

Jeden z mnoha důkazů, že se velké ryby v plivátkách obvykle nechytají.

Text: ToRo 

Fota: autor + Ondra Korčák