Olda o Vendelínovi říká, že je to čert, kterého za jeho skutky vyloučili z pekla. Rozhodně to není myšleno urážlivě, spíše naopak, Venca totiž mívá při lovu „z pekla štěstí“ a často bývá nejúspěšnějším rybářem. Na druhou stranu přitahuje maléry ze všech stran a jeho neuvěřitelné příhody se potom vzpomíná za dlouhých zimních večerů. Vůbec přitom nevadí, že se mnohé z nich odehrály před dobře třemi desítkami let. Tedy ještě za rozvinutého socialismu. Zde je první z nich...

Vendelín v akci

Na ryby tentokrát pojedeme jen tři a to ještě vlakem. Olda nemohl, protože s manželkou vybíral nový rodinný vůz. Slíbil nám, že za námi přijede později a novou károu nás pak odveze domů. Bylo jasné, že se chce pochlubit.  

Vlak už stojí na peróně a Vendelín nikde. Zdržujeme nastupování, jak jen to jde, avšak nespolehlivý parťák asi ještě "prdí do duchen". Výpravčí zasunuje píšťalku mezi zuby a zvedá placku. Vlak se pohne, ale v tom okamžiku se tmou mihne stín a dobývá se do vagónu. Venda dorazil! Hned je ho plné kupé. Praští batohem do uličky a otřískané teleskopy si uloží nad naše hlavy do zavazadlového prostoru. Probudil se asi před chvílí, o čemž vypovídá límeček žlutého pyžama trčící zpoza ušmudlané maskáčové bundy. Ještě si pořádně nesedne a už míchá „čertovy obrázky“ – mariášky. Vendelín totiž mariáš ovládá mistrně, téměř stejně tak dobře, jako umí chytat ryby. Vždy nás obere o všechny drobné. Cesta s hazardem ubíhá rychle. Jen tak, tak, že nepřejedeme. Vlak nás vyplivne na venkovském nádraží mezi poli a dál už musíme po svých. Venda v dlani počítá výhru a usmívá se. Náhle se chytí za hlavu a zaúpí: „Pruty! Jsou v p…ekle!“ Náhle ho popadne záchvat činorodosti. „Běžte chytat! Najdu vás na našem místě. Já musím něco zařídit!“ a hned na to mizí v šeru. 

Cestou k řece samozřejmě probíráme kamarádovy karamboly. Pruty ve vlaku zapomněl poprvé, tak máme zas další historku k bezpočtu dalších. Přicházíme na fleky a začíná svítat. Letní ráno u vody je kouzelné a skýtá největší šanci na ulovení slušné ryby. Nemarníme čas. Naházíme nástrahy a uvelebíme se na židličkách. Za dvě hodiny každý z nás chytí pár cejnů a menších kapříků, ale pořádná ryba nikde. Slunce peče čím dál víc a rybám se moc brát nechce. Náhle vidíme přicházet po cestě známou postavu. Venca na nás z dálky mává pruty. Za chvilenku je u nás a hned vypráví, jak získal zpět své „laminátové miláčky“. 

„Valil jsem do dědiny a zamlátil na každé dveře. Když mi jedna tetka otevřela, zeptal jsem se, kde bydlí někdo od železnice. Tetka mi dala tip přímo na místní prodavačku jízdenek. Zabouchal jsem teda na dotyčné adrese, ale nikdo neotvíral. Šel jsem vrátky do dvora, ale tam na mě číhal hodně ostrý hafan. Chvíli jsem s ním zápasil a byl bych i vyhrál, kdyby ho neodvolal probuzený majitel domu. Řekl jsem mu svou patálii s pruty a on šel zbudit nemocnou manželku. Naštěstí měli doma telefon, takže zavolala na několik vlakových stanic. Všichni slíbili, že vyřídí průvodčímu, aby se po prutech podíval. Průvodčí je naštěstí našel a předal je výpravčímu na jedné zastávce. Dalším vlakem, který se vracel zpět, mi je poslal zpět. Dvě hodiny jsem čekal u hostitelů a spolu s manželem železničářky jsem vysosal flašku slivovice. Takže mám pruty a náladičku taky!“ 

To je celý Vendelín, z prekérní situace lehce vybruslí a ještě si „dá do nosu“! Když navíc zjistí, že o nic, co se týče ryb, nepřišel, raduje se ještě víc.

„Teď to teprve vypukne!“ hlásí. Napěchuje krmítko šrotem, nastraží kukuřici a plácne vše do vody. Nečeká ani půl hodiny a má záběr jako hrom. Světe zboř se! Po pár minutách boje vyloví na zrnko kukuřice asi desetikilového sumce!

 „Tak já balím. Za půl hodinku mi otevírají hospodu. Tam na vás počkám. A ne, že mi ujedete!“ zahlaholí a bleskurychle začne balit. Za chvíli po něm není ani vidu ani slechu. 

„To snad není možný!“ kroutíme hlavou a hypnotizujeme nehybné policajty. 

V poledne dorazí Olda ve zbrusu nové Škodě 120. Obdivujeme kanárkově žlutou káru a vyprávíme mu Vencovo extempore. 

Olda vyvrací oči v sloup a praví: „To ho zase jednou hlídal jeho ďábel strážný!“ a dodává: „Má to cenu nahazovat?“ 

„Ani ne!“ odpovídáme a zvolna začneme balit. Za chvíli v dědině vyzvedáváme Vendelína. Olda se trochu zaškaredí, když má mírně zváleného kamaráda naložit do svého krásného vozu. Vše naštěstí vyřeší stará deka hozená přes sedačku. Horší problém nastává s naložením Vencova batohu, ze kterého prosakuje sumčí sliz a krev. Nakonec je sumec vytažen a uložen na dno kufru v černém igelitu a to samé se stane s mokrým batohem. Nic už nebrání cestě k domovině. Olda nás rozveze až před baráky. Postupně si rozebíráme své věci a loučíme se: „Tak za týden zase na ně!“ 

Konkrétní čas výpravy vždy plánujeme po telefonu až v pátek, proto mě překvapí, když mi Olda volá do práce už ve čtvrtek ráno. 

Místo obvyklého pozdravu zahartusí: „Já to hovado jednou zabiju!“ 

„Co? Koho?“ ptám se. 

„Vendelína přece! Představ si, že ten blb zapomněl sumce u mě v autě a já teď ten smrad nemůžu zaboha vyvětrat!“ 

Musím dodat, že celý týden neklesaly teploty ve stínu pod 30°C a Olda měl navíc škodověnku zaparkovanou pěkně na sluníčku. 

„Jak to, žes na to nepřišel dřív?“ táži se. 

„Spoléhal jsem na to, že kamarádi jsou svéprávní a umí si své krámy posbírat. A když někdo něco zapomene, tak se mi brzo ozve! Sumec byl navíc v černém pytli a já myslel, že si tam něco uložila manželka. A ona si naopak myslela, že jsou to mé věci... Jo, Vencovi vyřiď, že mi jeho sumec protekl až do rezervy. Ať se mi vyhýbá širokým obloukem!“ 

Pak už práskne telefonem, až to zaduní. Hned volám Vendelínovi a převyprávím mu vzkaz od Oldy. 

Ve sluchátku je chvíli ticho a pak se ozve „hříšníkův“ zkroušený hlas: „Toho sumce je fakt škoda. Já myslel, že si ho Olda všimne a schová ho do mrazáku. Proto jsem ani nevolal…“ 

V sobotu ráno jsme připraveni k odjezdu. Tradičně chybí jen Venca. Oldovi to ani moc nevadí. Když už se soukáme do auta, spatříme známou postavu, jak k nám fofrem pádí. Vendelín! Jako vždy na poslední chvíli. Olda se celý naježí a mezi zuby procedí: „Nelez mi na oči!“ 

Venca pokorně pronese: „Nezlob se kamaráde. Mám pro tebe dárek jako omluvenku.“ 

Potom zašátrá v kapse odraných maskáčů a vyloví z ní lahvičku nejlacinější ruské voňavky, která se tehdy dala sehnat...

PS: Vendelínovy příhody se skutečně staly. Jen jména osob byla záměrně pozměněna.

Text: Josef Hromádka

Ilustrace: ToRo