1. Candát převážně útočí na hejnové rybky, proto bývá při pronásledování osamělé kořisti obezřetnější.
  2. Zdaleka není tak rychlým a vytrvalým lovcem jako ostatní vodní predátoři, proto se nástraha musí dostat těsně do jeho dosahu a musí být navíc i dostatečně pomalá, aby mu stála za pozornost.
  3. Žije a loví v dosahu různých překážek a závad, a tak se vláčená nástraha podstatně častěji setká s vázkou než s candátími čelistmi. V místech běžného výskytu candátů dochází vždy k citelným ztrátám nástrah. 

 

Chytit velkého candáta na přívlač není jen tak.

 

Jak oklamat candáta „umělotinou“?

Candátově povaze nejlépe vyhovuje „líná“ kořist, která se plouží těsně nade dnem. To také vysvětluje silně neuspokojivé výsledky při lovu na rotační třpytky, plandavky a agresivně pracující wobblery. O něco lépe ho provokují wobblery s plynulým chodem, které s sebou příliš „nešijí“. Zvláště účinné jsou třeba dvoudílné modely, které představují zraněné a zemdlené rybičky. Absolutně nejlepší výsledky tak nabízejí měkké gumky – twistery, rippery (kopýtka), smáčci, nymfy, které se pohybem přibližují přirozené kořisti. Anebo také rybářem „oživované“ mrtvé rybky.

 

Candáta osloví pomalá nástraha, která se sotva batolí v jeho blízkosti.

 

Přívlač s mrtvou rybkou

Mrtvá rybka má několik nepřehlédnutelných výhod (ale také dost záporů). Proberu napřed nevýhody. V první řadě musíte napřed nějaké rybičky sehnat (nalovit nebo koupit). Další potíže mohou způsobit jejich přechovávání, skladování a přenášení během rybolovu. Některé způsoby nastražování jsou pracnější a vyžadují delší čas na přípravu. Mrtvé rybky také nemají odolnost a trvanlivost nástrah umělých – při delším chytání, při kontaktu s dravci a s vázkami se brzy poškodí. Hůř drží na háčku. Rozhodně je s nimi víc starostí než s nástrahami umělými.

Výhody mrtvých rybek naopak tkví v přirozenosti, v doprovodné pachové stopě a jsou relativně levné. Poslední přednost nejvíc ocením při prochytávání problematických míst, kde bych se nedopočítal ztrát cennějších nástrah. 

 

Vláčená mrtvá rybka má několik  nepopiratelných předností - mezi nejdůležitější patří přirozenost a pachová stopa.

 

Výběr vhodných druhů nástražek  

Pro rybičkovou přívlač se nehodí příliš „vysokohřbeté“ nebo placaté druhy rybek – ze hry jsou tedy cejnci a karásci. Vhodné jsou naopak štíhlé oukleje, hrouzci, plotičky, střevličky východní. Zvláštní výhodu mají i druhy s tužší kůží (okouni a ježdíci), ve které lépe drží háček. Optimální velikost rybek pro běžného candáta je 10 – 12 cm, na velké jedince lze nasadit i „nástražky“ nad 15 cm. Pokud si chcete užít pohodu při lovu a hlavně šetřit drahocenný čas, používejte pouze čerstvě zabité rybky. Rybičky zamražené brzy změknou, pak se trhají a je nutné je častěji opravovat či měnit. 

 

Hrouzka považuji za nejlepší nástražku na přívlač. Candáti jsou téhož názoru...

 

Uchovávání a konzervování rybek  

Nejčastěji se rybičky uchovávají zmrazené. Obvykle se takové zásoby skládají z 10 – 15 kusů zabalených v mikrotenovém sáčku a uložených v mrazáku. Vhodné je, pokud jsou rybičky proložené plátnem, aby se navzájem nedotýkaly, nebo jsou zabalené do gázového obvazu. I přes tato opatření mají ale rozmrazené a nastražené rybky poměrně nízkou životnost.

Konzervovat lze mrtvé rybky i chemicky, a to ponořením do 3% formaldehydu. Po této úpravě jsou rybky tužší, ale ztratí zčásti přirozené zbarvení a hlavně identickou pachovou stopu. Určitým kompromisem je vstříknutí roztoku formaldehydu do útrob rybičky pomocí injekční stříkačky. Tím se zpevní vnitřní orgány a břišní stěny, a přitom rybka navenek působí čerstvě. 

Za dlouhá léta, která se věnuji lovu dravců, jsem vyzkoušel mnoho „osvědčených receptur“, jak uchovat rybky v bezvadném stavu, přičemž jsem je nakládal do slaných, cukerných i různých chemických nálevů, ale jako nejlepší řešení mi vždy vyšlo… Používání rybek čerstvě usmrcených! 

 

Zamražené bílé rybky bývají po rozmražení rozměklé, proto je vhodnější mrazit okounovité rybky, které mají tužší kůži.

 

Nastražování mrtvých rybek a jejich prezentace

Přívlač s mrtvou rybkou nabízí spoustu kombinací. Od nejjednodušších až po ty složitější. Liší se mezi sebou nejen způsobem nastražení, ale i prezentací ve vodě. Velký význam má pohyb nástrahy – vždy musíte vědět, co od ní očekáváte a co má předvádět. Například při zvedání a spouštění – rybku sbírající plankton ve sloupci, při popotahování nade dnem – rybku hledající úkryt a třeba krátké přískoky – rybku raněnou nebo dodělávající. 

Začnu tou nejjednodušší montáží, je to:

 

Které vedení je to pravé poznáte až podle zájmu dravců.

 

Popotahovaná rybka („lov na drndačku“)

Montáž je v podstatě shodná s klasickou položenou, pouze s tím rozdílem, že požijete lehčí olůvko (popřípadě jen těžší brok umístěný těsně před háčkem). Rybka se nahodí, nechá se vyklesat ke dnu a při napnutém vlasci se pouze špičkou prutu odlepí ode dna. Potom se sklopí prut k hladině, dotočí se vlasec a znovu se nástraha pozvedne. Rybka se musí pohybovat v plynulých „skocích“. Není ovšem na závadu, pokud se nechá i pár vteřin bez pohybu ležet. Záběr se může dostavit jak při pozvednutí kořisti do sloupce, tak i při jejím propadu dolů. Proto je důležité mít neustále napnutý vlasec a být s nástrahou v kontaktu. V případě jakéhokoli podezřelého uváznutí nebo čitelného „klepance“ je nutné ihned sklopit špičku a povolit vlasec, aby ryba necítila odpor a předčasně neprokoukla zradu. Zasekne se po pár vteřinách (záleží na velikosti použité rybky a jejím „vyzbrojení“). Protože většinou potahuji rybku na jednoháčku, tak většinou přiseknu, až dravec v jízdě sám vyrovná vlasec a ucítím jeho tah ve špičce.

 

Trojice možností nastražení mrtvých rybek na drndačku.

 

Nadlehčená rybka 

Je vlastně obdobou předchozí montáže. Drobet jiná je jen po technické stránce. Především tím, že je zátěž umístěná na bočním návazci (nebo drátku), který vymezuje vzdálenost kmenového vlasce ode dna. Další odlišností je nadlehčení rybky (vzduchem, polystyrenem, pěnou), která má po uvolnění vlasce tendenci stoupat k hladině. Nástraha se přitahuje pomalu a s různě dlouhými pauzami. Záběr se může dostavit v přestávce, kdy rybka začne stoupat i při jejím stažení dolů. Velkou roli hraje olůvko poskakující po dně a vířící usazeniny dna, vykonává tím funkci jakéhosi „přídavného dráždidla“. Na stejném principu vlastně funguje i zátěž u dropshotové sestavy. Nadlehčená rybka je vhodná především do míst s hodně členitým dnem – do pařezovek, skalnatého a kamenitého podloží. 

 

Nadlehčené rybky se zátěží na bočním přívěsu jsou vhodné při lovu u hodně členitého dna.

 

Vláčený rybí cárek

Zajímavou a účinnou variantu nastražení rybky – respektive její části, nabízí rybí cárek. V podstatě se jedná o výřez rybí kůže trojúhelníkového tvaru s kouskem svaloviny a torzem břišní ploutve. Obvykle se nastražuje při nedostatku vhodných nástražních rybek. Cárek se vyrobí „skalpováním“ kůže z větší ryby (cejn, plotice, okoun). Výhodou je, že se vzniklý výřez dá použít i při všech výše uvedených technikách rybičkové přívlače. Kůže se stočí do šroubovice a ta se nastraží na větší háček nebo dvojici trojháčků. Volný cíp cárku při přitahování parádně ve vodě vlaje. V tomto případě se zasekává ihned, jakmile candát udeří. 

 

Výřez cárku a jeho nastražení.

 

Zachráněná výprava!

Na ten výlet jsem se náramně těšil. S dvojicí kamarádů budu od časného rána na lodí nahánět mušovské štiky. To by v tom byl čert, aby nezabrala nějaká kloudná! Však dravci mají nejvyšší čas – půlka listopadu už je za námi.

Je deset dopoledne a ještě jsme si „neškrtli“ o rybu. Voda je kalná stejně jako nebe, které se v něm odráží. Občas dokonce sprchne. Není divu, že se štikám nechce. Mirek, který nás k jezeru dovezl, prohlásí, že pokud se něco radikálně nezmění, tak v poledne balíme. Já ani Olda proti tomu nic nenamítáme, neboť máme stanovené, že řidič určuje čas odjezdu. To ještě netušíme, že budeme balit ještě dřív. Kolem jedenácté zničehonic začne hustě pršet a do toho zesílí vítr. Naše kocábka se ihned stává hříčkou živlů. Jen s vypětím sil se dostáváme ke břehu. Uvážeme loď a spěcháme do auta.

„Co budeme podnikat dál?“ ptám se, protože je mi líto promarnit půlden dovolené.

„Nic,“ odvětí Mirek, „večer jde s manželkou do kina, tak se alespoň předtím trochu vyspím a pak se v klidu nachystám.“ 

Ozve se i Olda: „Když se budeme vracet do Brna, můžeme se na skok stavit v Pohořelicích za tátou, dozvíme se nějaké drby od vody, a tak. Stejně to máme při cestě.“

U tohoto návrhu to také skončilo…

Zanedlouho vstoupíme na dvorek Oldova otce. Zastihneme ho, jak sedí na schodcích a čistí trs hlív. Pozdravíme se. První myšlenka, která mi bleskne hlavou, je, že když „stará vydra“ chodí na houby, tak asi ryby moc nejdou. Olda tatíkovi líčí naše dopolední fiasko. Na konci vyprávění se zeptá: „Co se děje tady? Bere něco?“

Pan otec si utře ruce do montérek a kývne hlavou: „Tam se podívej pod tu plachtu!“

Olda podle pokynu nadzvedne starou celtu a… pak jenom vyvalíme bulvy. Na zemi leží dvojice parádních candátů – kus co kus dobře tři čtvrtě metru! 

 

Obě ryby byly z jednoho ročníku.

 

Hned z nás lítají otázky. Starý rybář toho moc nenamluví, ale z toho, co vypustí, si uděláme vlastní obrázek.    

Jde asi o to, že každým rokem na podzim do řeky Jihlavy vytahují candáti z Věstonické nádrže. Povětšinou se potom odchytávají pod vesničkou Ivaň. Tentokrát nějakým záhadným řízením sil candáti protáhli kolem dědiny a přes poměrně proudnou odbočku kolem splavu vyšplhali až do nadjezí. Dostali se tedy podstatně výš, než kdy jindy. O pár kilometrů níž po proudu na ně marně číhaly houfy rybářů...

Další naše informace se týká nástrah. Dozvíme se, že nejlepší je velká mrtvá ouklej popotahovaná nade dnem. Rybka je pouze napíchnutá přes oba pysky na větším jednoháčku, následně nahodí přes proud, nechá se vyklesat a s pauzami se přitahuje zpět. Při každém podezřelém pozastavení nebo klepnutí se rychle skloní prut a vlasec se vezme mezi prsty. Pokud se rozjede, je to dravec a po pár vteřinách se sekne. Pokud se vlasec nerozjede, jedná se o list, větvičku či jiný „neřád“ ze dna. Opravdu tvrdých vázek prý v řece moc není. 

„Instruktor“ nám také následně ukáže svou montáž. Je fakt jednoduchá. Skládá se z desetigramového průběžného olůvka, které je asi půlmetru od háčku velikosti 2/0. 

To nás už moc nebere, máme přece dost gum a wobblerů! Najednou jsme jako na trní. Táhne nás to k řece. Stejně se zdá, že už nám Oldův tatík nemá co dalšího nabídnout. A přece. Z ničeho nic vypustí: „Na umělotiny vůbec nechytejte, jinak budete marní. Ti letošní canďouři chtějí jen rybky! Mám to vyzkoušený!“

Tak, a jsme nahraní. Rybičky s sebou nemáme! Starý rybář vidouc naše rozpaky, přikáže Oldovi: „Vem si síťku a zalov ve sklepě v bečce. Ale víc jak pět ouklejí pro každýho neber, já chci taky ještě vyrazit!“, k tomu dodá: „Pokud nejste úplní lemplové, tak vám to musí k odchytání stačit!“

Olda pro jistotu „na tajňáka“ nabere zhruba deset rybek na hlavu. A už se pakujeme ze dvora.

„Rybu pod sedmdesát neberte! A stavte se pochlubit,“ slyšíme za sebou, když zavíráme bránu.

Za necelou půlhodinu jsme nad jezem. Řeka zde meandruje zúženým korytem, břehy jsou poměrně vysoké a hustě zarostlé kopřivami a suchou trávou. Po hladině pluje spousta listí, které smetl dnešní ostrý vítr. Nečeká nás žádné lehké chytání. Na druhou stranu zde nejsou žádné vyšlapané „ulice“ od rybářů. Pěšinky na místečka připomínají spíš stezky od zvěře. Voda se zdá být naprosto panenská.

Vzhůru do díla! Olda rozděluje oukleje. Svůj příděl ukládám do sáčku od svačiny. Podělíme se navzájem o olůvka a vhodné háčky. Rozcházíme se.

Začínám chytat až na samém konci vzdutí nadjezí. Podle mého úsudku by v místě, kde proud zpomaluje, měla být největší koncentrace dravců. Bohužel tomu tak není. Za půl hodiny utrhnu dva háčky a jinak tahám jen pestré listí. Postupně se vracím dolů za kluky. Cestou uvažuju, jestli si z nás „starý“ jen nevystřelil.

Zastavím se na pár slov s Mirkem. Záběr také nedostal, ale Olda už jo. Těsně nad splavem prý s obrovským štěstím zdolal osmdesátku štiku. Candát to není, ale alespoň něco…

Měním taktiku. Vzhledem k tomu, že nahoře nebylo „šlápnuto“, zde se přednostně věnuji místům, na kterých je patrné, že na nich někdo stanul. Na jednom takovém plácku konečně dostanu záběr.... 

Stojím právě na vnější straně ohybu řeky a rybku pošlu ke druhé straně. Je tam poměrně mělko, ale směrem ke středu hloubka rychle klesá. Když mám rybku skoro pod sebou, pozvednu ji vzhůru. Bum! Ucítím zřetelný úder. Rychle špičku dolů a vlasec mezi prsty. Útočník táhne jako kůň! Rád bych ještě povolil, ale nemám v tom fofru kdy otevřít překlapěč. Prut se už, už uklání, a tak riskuji předčasný zásek. Sedí!

Přes prut cítím těžké výpady. Přesto se mi daří získávat decimetry vlasce na cívku. Jo, je to on! Candát 70+. Přibíhá ke mně Mirek s podběrákem. Na vysokém břehu si musí lehnout na břicho, aby na dravce dosáhl. Nabere ho však na první pokus.

Zatímco obstarávám úlovek, kamarád se snaží očistit oděv od blátíčka a nalepeného listí. U toho brblá, že nikdy nic nechytí, ale vždycky je nejvíc „zaprasenej“. Uklidňuji ho slibem, že až bude potřebovat, tak mu milerád posloužím stejně.

Pesimista Mirek jenom mávne rukou a jde po proudu za Oldou. Rozplašené místo nechávám uklidnit a přesouvám se níž. 

Na třetí hod na novém místě zapřáhnu dalšího candáta. Je ze stejné kategorie jako ten předchozí. Jakoby se v řece ani jiná velikost nevyskytovala. Písknu na „vylovovače“. Za pár vteřin Mirek dokluše. 

„Já se picnu! Oldovi jsem před chvílí taky takovýho podebíral!“ hlesne.

Jakmile je ryba na souši, Mirek se zeptá: „Co s ním budeš dělat?“

„Coby, chci ještě chytat, tak půjde zpět.“

„Neblázni, Olda si ho vzal, takže je odchytaný. Vem si ho taky, stejně už za chvíli pojedeme. Potřebuju stihnout to kino, jinak mě žena rozškubne. A teď potřebuju, aby mi někdo ukázal, co dělám blbě.“

„Tak jo, budu se ti věnovat. A kdybys nic nechytil, máš u mě candáta… za odvoz. Předám ti ho ale až před barákem. Ale napřed mě ještě vyfoť.“

 

Památeční snímek.

 

Balím cajk i úlovek a přesouvám se s Mirkem na mé první místo. Sotva kamarád nahodí, už vidím, co dělá špatně. Nenechává nástrahu vyklesat až ke dnu. Tahá ji středem sloupce a ještě poměrně rychle. Hned ho na to upozorním. 

„No jo, ale to furt budu tahat sajrajt a zbytečně váznout!“ protestuje.

„Jenže jinak to nejde! Musíš rybku nechat skoro kutálet po dně.“ 

Mirek se snaží usilovně dodržovat pokyny, ale pořád tahá jen listí a větvičky. Při každé pevnější vázce mi cpe prut do ruky, abych zkusil, jestli to náhodou není ryba.

Zanedlouho k nám dorazí Olda. Hned se zapojí do kibicování. Na Mirkovi je vidět, že mu obecenstvo začíná vadit. Po chvíli prohlásí, že už jsem ho všechno naučil a dál bude chytat sám. 

„Kdyby něco, hvízdni,“ řeknu, než zmizí. 

Zůstáváme s Oldou na místě, pokuřujeme a kecáme o skvělém obratu v dnešním rybářském mači.     

Asi za čtvrthodinku se shora ozve krátké písknutí. Že by? Zdrhám s podběrákem proti proudu. Mirka najdu na vysokém břehu mezi dvojicí vyvrácených stromů. Je rozkročený jako pistolník. Jenže prut má proklatě nízko, takže nezdolává. 

„Co se děje?“ ptám se. 

„Pocem! Je to záběr?“ houkne na mě.

Převezmu od něj prut a rychle došponuju vlasec. Na konci cítím nějakou tíhu, ale je nehybná. 

Spíš to bude vázka. Koneckonců oba mí candáti s nástrahou doslova letěli. Předávám prut zpátky a na rovinu přiznám, že nevím. 

„Zkus přiseknout a budeš to vědět natuty,“ radím.

Mirek váhá, ale nakonec se odhodlá jen k takovému ráznějšímu pozvednutí. Pár vteřin to vypadá na vodou nacucanou větev, ale najednou se domnělá haluz pozvolna rozjede proti proudu. Následuje krátká série tupých úderů. Kamarád křečovitě drží prut a opírá se do něj vší silou. Vlastně mu nic jiného ani nezbývá. K lovu si totiž vybral ten nejproblémovější flek celého nadjezí. Rybu musí „utancovat“ na nějakých osmi metrech čtverečních, jinak má smůlu. Nahazoval totiž mezi dva spadlé stromy, a k tomu i z nejvyššího a nejstrmějšího břehu. K hladině je to dobře dva metry, a jaká hlubina se skrývá pod ní si ani netroufám odhadovat. Bude to mít, hoch, zatraceně těžké!         

Zatím vše odolává - jak Mirek, tak i jeho náčiní. Ryba vždy povyjede proti vodě a těsně u horního stromu se otočí a nechá se stáhnout dolů. Začínám věřit, že by zdolání mohlo dospět do zdárného konce. Pro jistotu už ohlížím, kudy se dá dostat k vodě. Těsně nad hladinou se nachází úzká římsa, na které by se dalo čistě teoretiky udržet. Ale jak se na ní dostat? 

Naštěstí se zjeví spasitel. Olda! Omrkne situaci a má jasno. Hned se v něm projeví organizační talent: „Hele, já si lehnu na zem a pomalu tě po svahu spustím dolů na ten plácek. Musíš se sunout po zádech, protože by ses dole neotočil. Jakmile budeš pevně stát, podám ti podběrák a můžeš vylovovat. Rybu podáš napřed, a pak už tě nějak vytáhneme.“

Moc se mi nelíbí, že kaskadérský kousek má podnikat zrovna já, ale není čas na protestování. Hladinu pod námi rozbije exploze. Uprostřed ní se zjeví candát jako prase! Z té výšky je jeho velikost impozantní. Rychle shodím bundu s vestou a už se za pomoci Oldy sunu po svahu. Mokrá hlína mě studí do zad. Konečně stanu na úzké římse. Balancuju nad propastí a to mám před sebou vylovování. Na nějaké manipulování tu není ani centimetr volného místa. Tyčí podběráku napřed zkouším hloubku pod sebou. Sakra, dno vůbec nenahmatám!

Candát sebou domlátí a vcelku se zklidní. Leží na hladině asi metr přede mnou a potměšile koulí bulvami. Teď by to šlo. Ponořím podběrák pod rybu, ale masa tažné vody se ihned opře do husté sítě. Připadám si, jako bych se snažil rybu podebírat do igelitky. Tak to nepůjde!

Musím udržet podběrák za dravcem, a když Mirek povolí tah, ryba proudem sama sklouzne do sítě. Hned svou teorii vyřknu nahlas. 

Shora se ozve úsečné: „Připrav se!“  

Proud mi rve podběrák z dlaní. Prvních pár pokusů vyjde naprázdno, protože candát provede závěrečné výpady ke dnu. Pak se konečně našponuje pod hladinou. Teď!

Ryba zapluje do sítě. Rychle s ní nahoru! Snadno se to řekne, hůř udělá. Oproti objemnému rybímu tělu v síti byl odpor samotné vody směšný. Kostrbatě se potočím na římse a hlídám si, abych podběrák znovu neponořil. Candát s sebou naštěstí nemlátí. Zvedám ho pomalu výš. Někdo nahoře mi tyč doslova vytrhne z rukou. Následně jsou slyšet obdivné výkřiky a jásání. Nikdo mi nespěchá podat pomocnou ruku. Teprve až sprostě zakleju, kamarádi mě přece jen zachrání.  

 

Úlovek, který mě stál spoustu stresu a potu.

    

Cestou od vody je v autě veselo. Mirkovi najednou vůbec nevadí, že se ještě máme stavit u Oldova otce. Dokonce po příjezdu neodmítne ani nabízené kafe. Nijak nás najednou nehoní, i když je jasné, že biják s manželkou nejspíš nestihne.

Když tatík donese na dvůr tác s kávou, prohodí: „Tak mě, chlapci, překvapte.“

Olda na trávník položí svou štiku s candátem. „Starý“ jen suše poznamená, že tu zubatou tam mohl nechat, prý ji jen za letošek chytil dvakrát. Olda úlovek rozmrzele schová do pytle. Můj „páreček“ candátů okomentuje slovy: „Slušný průměr. Jsou tam i větší…“

Čekáme, jak se vyjádří k Mirkově rybě. Mirek nespěchá, pomalu rozbaluje hadru s rybou a u toho povídá: „Měl jsem jen jeden záběr, moc to neumím. Jsem rád, že se mi podařilo alespoň něco…“

Pan otec zabrblá něco o amatérech, ale v té chvíli Mirek už svůj úlovek vybalí. Táta povytáhne obočí a jen hlesne: „Kolik?“

„Osmdesát osm!“ culí se šťastný lovec.

Starý rybář Mirka poplácá po rameni a vypustí: „Ten se ti poved. Gratuluju,“ po chvíli ještě dodá: „To sem si teda pustil škodnou do revíru!“

Při loučení musíme svatosvatě slíbit, že budeme držet jazyk za zuby, aby to u řeky nebylo jako na nádraží. Slib rádi dodržíme.

Dnes už naše tajemství mohu prozradit, neboť je dávno promlčené. Náš památný lov se totiž udál před dobře patnácti lety. Kromě toho odbočka přes splav dávno vzala za své, takže věstoničtí candáti mají v současnosti cestu do nadjezí definitivně uzavřenou.

 

Tajemství řeky bylo odhaleno!

 

Příště: jednoduché rybkové systémky

Text, fota a ilustrace: ToRo

  

 

clanek_candat.jpg