pribehy.jpg

Při rybolovu nebývá o překvapení nouze. Někdy dravec vezme rostlinnou nástrahu, jindy býložravec zaútočí na falešnou rybku.

 

Náhodné záběry a nenáhodné lži

Mnohé záběry lze považovat za obrovskou kliku, ale dají se rozumem logicky vysvětlit. Na vlastní oči jsem třeba viděl ulovení pětikilového bolena, který zaútočil na rychle stahované kaprařské krmítko. Přitom si zaťal volný háček na krátkém návazci pevně do skřele. V tomto případě mohlo krmítko poskakující po hladině dravci připomínat prchající rybku, a tak bez rozmyslu zaútočil. 

 

Bolena rajcuje rychlý pohyb. Jednou je to nástraha, jindy jen stahovaná rybářská zátěž.

 

Existují však i těžko uvěřitelné náhody. Třeba ta, kdy rybář chytal na plavanou, a když po jednom záběru zasekl, začal se přetahovat s těžkou rybu. Z ní se vyklubal velký candát! Dravec přitom vůbec nebyl zaseknutý na háčku, ale pouze „visel“ na splávku, který se mu vzpříčil v tlamě. Rybě se sice těsně před podběrákem podařilo pláchnout, ale celá událost byla potvrzena hned několika očitými svědky. 

Z jiného soudku je historka, kterou mě „obšťastnil“ jistý štamgast v rybářské hospůdce. Kdysi prý pod štikový splávek nastražil velkého karase. S druhým prutem pak chytal nástražní rybky na plavanou. Ten den foukal silný boční vítr a oba splávky se díky vlnám k sobě neustále přibližovaly. Aby rybář zabránil zamotání obou udic, rozhodl se, že lehkou sestavu přitáhne a znovu přehodí. Při vyrovnání vlasce však ucítil podivný odpor. Leknutím přiseknul a... během okamžiku zdolal karase, který byl nastražen na „štikáči“. Našitý karas s trojhákem ve hřbetě údajně neodolal nastražené žížalce na druhém prutu. Je to pravda nebo fikce? Nechám rozhodnutí na vašem úsudku. Mně z uvedeného příběhu vyplývá jediné - kdo nikdy náhodný záběr nedostal, ten si ho prostě vymyslí...

 

Karas je sice houževnatý tvor, ale aby mu v krmení nebránil trojháček ve hřbetě je krajně nepravděpodobné.

 

Záběry, které nejsou záběry

Spousta rybářů se někdy setkala se záběry, kterým se říká tzv. „brutální“. Většina lovců „postižených“ těmito záběry nedovede zápas vybojovat do vítězného konce, což později dává záminky k úvahám, že v revíru žijí nezdolatelní tvorové typu Mobydick či lochneska. Nechci být pesimista, ale domnívám se, že podstatné procento brutálních záběrů často vůbec nepochází od ryb. Uvedu dva příklady za další podobné... 

Před léty jsem vláčel na domácí pstruhové řece. Právě vrcholila vodácká sezóna, a tak se dalo chytat jen v pauzách mezi skupinkami proplouvajících lodí. Tehdy jsem z nedočkavosti poslal třpytku za jednu z kánoi a téměř okamžitě přišel brutální záběr! Tah ryby byl ukrutný a brzda kvílela nejvyšší fistulí. Díky zvukovému efektu zpozorněl i vodák na lodi a přestal pádlovat. Za jeho kánoí se pojednou na hladinu vynořilo uvazovací lano, které bylo vlečeno vodou. A právě v něm vězela má třpytka. Kdyby byl majitel lodi nahluchlý, tak by určitě nástraha odplula společně s ním, a já bych do konce sezóny veškerý volný čas věnoval ulovení monster-ryby, která v těch místech snad ani nežila! 

Druhý názorný příklad se odehrál na řece Svitavě před pěknou řádkou let. Při jarní plavačce bratr dostal nenápadný záběr na masňáky. Hned po záseku bylo jasné, že se jedná o extra silný kus. Všechny indicie napovídaly, že to bude trofejní parma. Ryba se zuby nehty držela dna v největším tahu vody a jen občas se zvedla do sloupce. Poté vždy následoval nezadržitelný výpad po proudu. Až po půlhodinovém zápasu neznámý soupeř zaparkoval u břehu. Dál se však odmítal odlepit dna a jen se tam malátně převaloval. Bratr se silou opřel do prutu a s očima na stopkách jsme čekali na zjevení tajemného protivníka. K našemu nemilému překvapení se z přikalené vody vynořila pánská polobotka, v jejíž tkaničce byl zaseknutý háček! Jenže to nebylo vše. Ta bota totiž byla obutá! 

„Sakra, utopenec!“ zaúpěl brácha. S nedobrými pocity jsem uchopil chodidlo mrtvoly a vyzvednul je nad hladinu. Vzápětí jsme se oba začali hystericky smát. Bratr totiž zdolal pouze „nožní“ protézu! Protéza měla lýtko i chodidlo ze dřeva a stehenní část tvořil silný plechový kryt. Tento kryt byl nyní zanesený bahnem, a proto se tak usilovně držel dna. Naopak dřevěná a lehčí část nohy v proudu pěkně vibrovala. Celek pak ve vodě působil dojmem, že na háčku visí mimořádně bojovný exemplář parmy. 

 

Vše od začátku nasvědčovalo, že na háčku visí kapitální exemplář parmy, ale...

 

Vraťme se nyní zpět ke skutečným záběrům od ryb. Dnes vám nabídnu jeden hodně netradiční záběr a s ním i následující atypický souboj. Zmiňovanou událost mi podrobně popsal kamarád Přemek a dokonce ji doložil autentickým snímkem. Neexistuje tedy pražádný důvod, proč zmíněné historce nevěřit. 

 

Chyť, nebo budeš chycen!

Tento příběh se odehrál už před deseti, konkrétně na sklonku roku 2007. Když jej přečtete až dokonce, pochopíte, proč si zážitek tak přesně pamatuji.

Do Vánoc zbýval týden, a tak jsem se rozhodl využít slušného počasí a ještě naposledy vyrazit s vláčákem k vodě. Cílem mé cesty byla řeka Dyje a její šupinatí predátoři. Nakonec vše bylo docela jinak.

Nevím proč, ale už při jízdě po dálnici se mi v hlavě usídlí myšlenka, že by nebylo od věci napřed vyzkoušet nedalekou Svratku. Myšlenka je natolik neodbytná, že na nejbližším sjezdu odbočím směrem na Židlochovice. Zanedlouho projíždím podél Svratky. Řeka je mírně zvednutá a zdá se být lehce přikalená. Abych se přesvědčil, jestli je voda „chytatelná“, zastavím poblíž jednoho z početných mostů a jdu se podívat zblízka. Při pohledu z mostu zjišťuji, že je řeka jen „slabounce šmrnclá“ a vláčet v ní půjde naprosto v pohodě. S polarizačními brýlemi na očích očumuju ryby za pilířem. Je tam docela živo. Zhruba v metrové hloubce proplouvají menší tloušti. Níž pod nimi se blýskají ostroretky a na okraji proudu dokonce zahlédnu dva slušné kapříky. Následně přelezu přes silnici a vzápětí nahlížím nad most. Před pilířem je zachycen mohutný kmen stromu a za ním se tvoří pěkný vracák. Zaostřuji do tišiny zrak, ale po rybách v ní není ani památky. 

Proč jsou jen za pilířem a ne v tišince?, ptám se v duchu sám sebe. Náhle si povšimnu dlouhého stínu u pilíře. Doposud jsem ho pokládal za větev stromu, jenže… domnělá haluz pojednou změní pozici! Vždyť je to štika! A ne malá! Ještě chvíli dravce pozoruji, a když se ujistím, že mě opravdu nešálí zrak, okamžitě přemýšlím, jak ho dostanu z vody. Bude to tvrdý oříšek! Musím se nepozorovaně připlížit pod most, a pak nástrahu nahodit přesně k pilíři. Pokud přijde záběr, je nutné štiku rychle stáhnout z dosahu stromu a nechat ji vybláznit dál od mostu. Strategie lovu byla stanovena a rychle pospíchám do auta pro náčiní.

Na naviják nasadím cívku nabitou „čtyřiadvacítkou“ a na konec vlasce připnu třiceticentimetrové lanko. Do karabinky zacvaknu osvědčený štikový wobblírek - Nils Master Invicible DR (8 cm), v barvě makrely. 

S touto sestavou se netrpělivě vracím k řece. Opatrně slezu pod most a najdu si vhodnou pozici k náhozu. Naposledy si zhluboka nadýchnu a posílám nástrahu vstříc jejímu osudu. Wobbler dopadne do tišiny těsně za strom. V té chvíli se u pilíře vytvoří brázda jako za Titanikem. Okamžitě ucítím ukrutnou šupu do prutu! Zásek je spíše dílem úleku. K mé radostí se ryba necpe do stromu, ale naopak dobrovolně sjíždí pod most. V říčním tahu však klade nečekaně tuhý odpor. Brzda neustále pobrukuje, ale dravec nikam nespurtuje. Vzdaluje se po vodě jen rychlostí proudu. Pronásleduju ho v pohodě po břehu a snažím se získat ztracené metry vlasce zpět. Boj ze strany ryby je podivně pasivní. Chvílemi si připadám, jako bych z řeky spíše páčil igelitku plnou písku. Konečně zvýšeným tahem úlovek přitáhnu do tišší vody u regulace. To, co se zjeví pod hladinou, mi zpočátku rozum nechce pobrat. Ze dvou metrů vidím velkou štiku, která je prohnutá jako turecká šavle. Wobbler ale není zaťatý někde v tlamě, nýbrž visí až u kořene ocasu. 

Aha, asi jsem ji nechtěně podsekl, a při souboji si omotala vlasec kolem hlavy, uvažuji, když slézám po kamenech k vodě. Štiku přitáhnu blíž ke břehu a natáhnu po ní ruku. Ani se nehne, jen zakoulí očima. Pevně ji stisknu zátylek a šup s ní na souš. Teprve když štiku položím na zem, povšimnu si, že jí z tlamy trčí holý vlasec a lanko za skřelemi kopíruje tělo. Jak se to mohlo stát? 

Jediné logické vysvětlením je následující: Štika při drtivém útoku otevřela dokořán tlamu i skřele, avšak nasátý woblírek jí jen neškodně proletěl mezi žaberními oblouky ven. A hned nato se pevně zasekl do rybího ocasu. Tato souhra okolností vyvrcholila tím, že dezorientovaný dravec nebyl schopen aktivního boje a ani přepilování vlasce svými zuby. Jednalo se tedy skutečně o kliku na druhou! Zbývá doplnit, že štika měřila 83 centimetrů a vážila bezmála čtyři kilogramy.

 

Památečný snímek štiky ihned po ulovení.

 

Podle kamarádova vyprávění zaznamenal: ToRo

Foto: šťastný lovec