Lovu na boilie a kaprařině jako takové se věnuji zhruba 11 let. Své první krůčky k vodě jsem uskutečnil díky svému taťkovi ještě o několik let dříve. Jako dnes si pamatuji jeden den, možná v roce 2000, kdy mi taťka půjčil prut, abych si poprvé v životě nahodil. Myslel jsem, že na tom nemůže být nic složitého, zkrátka jen pořádně švihnu a je to. Ano, švihl jsem, zvuk byl stejný, jako když to udělal táta, jen rozdíl byl v tom, že můj nához skončil v korunách stromů přímo nad našimi hlavami.

 

 

Od tohoto osudného dne se ve mně něco probudilo. Řekl jsem si, že se stanu dobrým rybářem. Ne pouze dobrým, stanu se tím nejlepším! Naučím se nahazovat jako můj táta, číst vodu a rozumět rybám stejně, jako on. Od toho dne „lovení veverek“ jsem na sobě začal dennodenně tvrdě pracovat. Číst knížky, časopisy, možná jsem už dostal i svůj první počítač, takže jsem se zasvětil do tajů internetu plného videí s rybářskou tématikou. Dostal jsem svůj první prut, který do dnešního dne mám ve skříni, a pustil jsem se do práce. Do práce na sobě samém.

S jedním proutkem, kyblíkem krmení a povolenkou v kapse jsem na kole brázdil všechny možné i nemožné vody v blízkém okolí Hodonína. Srkačka. Jedna z mých tehdejších nejoblíbenějších montáží. V té době jsem nevěděl, co se mohlo stát, kdybych kapra utrhnul, přišlo mi fantastické chytit klidně i dva cejny najednou. Napíchl jsem dvě foukačky, trochu nejlevnější krmítkové směsi a letělo to tam. No, vlastně spíše jen někdy to letělo opravdu do vody. V rákosí, stulících a na stromech jsem nechal šílené množství „montáží“, než jsem se naučil alespoň trochu koordinovat směr a vzdálenost hodů. Mnohokrát si ze mě dělal taťka srandu, že každý můj nához stojí minimálně 10 korun.

 

 

Pochytal jsem neskutečné množství cejnů, perlínů, plotic, i krásných línů, než jsem se dočkal svého prvního kapra. Do teď nezapomenu ten boj! Můj prut v délce 2,7 m byl sice určen na přívlač, ale jakmile jsem dostal na břeh svého prvního kapra, ve mně samotném něco rozhodlo. Ano, tohle je ryba, které se chci věnovat a po které půjdu! Zkoušel jsem žížaly, kukuřici a mnoho dalších nástrah, ale vždy se mi připletla nějaká nechtěná ryba, ať už amur, tloušť nebo jednou dokonce želva nádherná.

 

 

To mě ale neodradilo, protože jsem stále doufal, že se přes tyto nechtěné ryby prochytám k tolik žádaným kaprům. A opravdu se mi to časem dařilo stále lépe. Bylo mi asi 12 let, když jsem poprvé přišel do kontaktu s boiliem, prej zázračnou nástrahou na lov kaprů, velkých kaprů! Za zkoušku nic nedám, proto se učím nejjednodušší montáž a boilie posílám do vody. A ono to vážně fungovalo! Místo hord otravných cejnů se mi dařilo chytat převážně kapry. Trvalo to řadu dalších let, než se mi podařilo dostat na břeh první rybu přes 80 cm a 10 kg. To byl další velmi významný milník v mém kaprařském životě. Konečně! Tisíce hodin strávených u vody i teorií doma konečně nesly své ovoce! 

 

 

Od té doby jakoby se s těmi velkými kapry roztrhl pytel. Co voda, to nějaká hezčí ryba na břehu. Čím to je? Štěstí? Správné využití všech nabytých letitých zkušeností? Nebo třeba dokonce tolik omílaná karma?

 

 

Vším jsem si musel projít od úplného začátku. Dítě také hned po narození nechodí ani nemluví, natož aby běhalo nebo třeba zpívalo. Od lovu úhořů na splávky s chemickým světlem, přes metráky cejnů, plotic a dalších ryb, až k tolik vysnívaným velkým kaprům. Byla to dlouhá cesta. Kaprařské cíle jsou neustále pokračující, nikdy nekončící cesta, po které jde každý sám. Nezáleží, jak dlouho, jak rychle, důležité je se neustále posouvat vpřed a nikdy nezastavit. Ano, na vše jsem vždy nebyl sám, při svých toulkách za kapry jsem vystřídal několik „parťáků“, přesto téměř nikdo se mnou nedokázal držet tempo. Nevyjádřitelné díky patří mému nenahraditelnému tátovi, který se stal se mým životním parťákem a hlavně mě k tak dokonalému koníčku přivedl. Teď už je pro mě rybařina spíše doslova kůň. 

 

 

Nezapomenu ani na jediný západ ani východ slunce nad vodou, ranní rosu, kvákající žáby ani funící divoké prasata kousek od prutů. To vše je součástí cesty každého rybáře, kterou si musí tvrdě vyšlapat. 

 

 

Stojí všechno to úsilí, čas, námaha, energie i finance za to? Rozhodně! Nikdy jsem o tom nepochyboval. U vody jsem vyrostl, u ní také možná zemřu. Takže jak zní má odpověď a vzkaz všem „rychlokvašeným“ kaprařům? Ze dne na den se vaše srdce ani mysl s vodou, přírodou a tolik uctívanými kapry nespojí. Každý si na to musí přijít sám. Cesta je dlouhá, nikdy nekončící, o to krásnější je dosahování jednotlivých stanovených cílů. I já mám ty své a stanovuji si neustále nové. Nejsou to fotky ani kilogramy, které z nás dělají opravdové kapraře, ale jsou to zážitky. Zážitky, které nejdou změřit, zvážit, ani nijak jinak zachytit kouzlo daného okamžiku. Sílou nevyjádřitelných, dech beroucích, okamžiků se člověk stává opravdovým srdcovým kaprařem. Do smrti nezapomenu ani na jeden jediný...

 

 

S pozdravem zaCarp X team: Miro Tomala ml.