Nevelký, ale můj! První pstruh makedonský.

 

Vracím se za Pavlem. Hlásí také tři ryby a jednoho „makedonce“. Sedáme do auta a jedeme kus proti proudu. Vstoupím do vody a prvním hodem dávám pstruha 32 cm. Na místní poměry velký kus neboli golema! Rozhodnu se, že rybu vezmu domácím kvůli utužení přátelství. Pár fotek a končím její pozemskou pouť. Znovu vlezu nad jamku a dávám druhého „makedoňana“ - je ještě o dva centimetry větší než byl první kousek. I on skončí navlečený na proutku. Pavel říká: „Tak a teď ještě jednoho pro nás!“ Pravda, domácí jsou dva a my musíme alespoň jednoho ochutnat. Usilovně bičuji jamky a ouplávky, hluboké tůně a všude čekám velkou rybu. Pavel jakoby mě zaklel. Sem tam se nějaký ten pstružek podaří, ale jsou to mrňousové. Opouštíme místo a přejedeme asi o 8 km proti proudu. Zde už to není řeka, ale spíš větší potok. Protože jsem na takových říčkách vyrost, tak si hodně fandím, že tady zachytám. Opak je pravdou. Po dvou kilometrech brodění konečně dostanu jeden jediný záběr. Naštěstí ho proměním. Je to pstruh makedonský okolo 30 cm. Konečně máme rybu i pro nás. Pstruha pověsím na strom, aby mi ho nesežrali všudypřítomní toulaví psy a prochytám ještě asi kilometr vody, ale bez valných výsledků. Nicméně lov končím s 19 rybami, což mi nepadá vůbec špatné. Pavel dostal čtyři kousky.

 

Řeka Satrzka a Pavel v akci.

 

Když přijedeme k penzionu, hned domácím předáme úlovek. Byli z daru hodně překvapeni. My zatím vyrazíme na večeři a jídelní lístek bereme stylem od shora dolů. Chceme poznat místní speciality. Chutě i pachutě zalíváme místním pivem Skopsko. Po návratu domů už na nás čeká domácí s litrem rakije. Odstartoval tím velkou mezinárodní družbu. Kolem půlnoci byla lahev od rakije prázdná, stejně tak i dovezený „jégra“ a pár plechovek český pivko. Tehdy jsem vypustil poznámku, že v pět ráno vyrazím pro kraba (kapra) a donesu domácím oběd!

 

Úlovek s oblohou.

 

Ráno v pět mě fakt vzbudí budík. Je mi ouvej, ale rybářské ego mě donutí vstát. Doplahočím se k vodě. Na jeden prut nabiju peletu, na druhý česnekové boilies a na poslední pravé brněnské rousnice. Vydržím u vody tři hodiny. Pak přijde pořádná bouřka a ke své kocovině ještě parádně zmoknu. 

 

Kapr se mi nepovedl. Jen jsem parádně zmokl...

 

Bez jediného záběru se vracím do penzionu a hned padnu do hajan. Lenošíme do jedenácti a vyrážíme na řeku Satrsku. Bohužel je kalná jak kafe. Radikálně měníme plány. Domluvíme se, že pojedeme prozkoumat Černý Drim a Radiku. Napřed chceme prubnout revír Černý Drym 2, který je vlastně dvanáctikilometrovým sekundárním pásmem mezi dvěma velkými přehradami. Když vyjde čas, zkusíme i Radiku v národním parku Mavrovo. Obě tyto řeky se nachází na Kosovsko-Makedonsko-Albánské hranici v okolí města Debar. Při příjezdu do města mi bylo jasné, že je to jedno z nejdivočejších měst, které jsem kdy navštívil. A to jsem Evropu prokličkoval od Španělska až po Ruský Krym. I ta tvrdá Bosna byla proti tomuhle vyspělý západní stát. 

 

Z dálky ještě vše vypadá jakž takž, ale z blízka...

 

Projedeme Debar křížem krážem a hledáme nějaké občerstvení. Nakonec po dlouhém hledání najdeme jednu jedinou hospodu. Z dálky vypadá docela evropsky a kulturně, ale kolem ní se poflakuje banda různých individuí. Přiznám se, že jsem se bál i vylézt s auta a to si myslím, že nemám zrovna pro strach uděláno. Naštěstí je kousíček před hospodou místo na jedno auto. Na vůz musíme bezpodmínečně vidět, jinak jsme do pěti min bez něj. Pavel měl chuť na pizzu, tak mě vyšle, ať se zeptám, jestli ji mají. Vlezu do hospody a hospodského se ptám na daný pokrm. Pizzu má. Kývu na Pavla. Zamyká auto a usadíme se hned u vchodovým dveří. Uvnitř dřepí pár muslimanů a nějací dělníci. Prosíme o jídelní lístek. Přišourá se k nám znuděný pinkl. Otevře jídelní lístek a ukáže na steak za 500 denárů - nejdražší jídlo z nabídky! To si musíte dát, naznačí nesmlouvavě. Dívá se přitom dost nevraživě. Naznačíme mu, že maso nechceme, že máme chuť na pizzu, a když ji nedostaneme, jdeme jinam. Odpoví, že když už sedíme, tak si něco dát musíme. A basta! Dám si kolu a Pavel pivo. Hostinský nás stále nutí do předraženého stejku. To odmítneme. Nakonec nám povolí telecí čorbu. Urychleně dojíme, platíme a mizíme. Nabereme směr na národní park Mavrovo, konkrétně údolí řeky Radika.

 

Národní park Mavrovo - území medvědů!

 

Tato řeka je blankytně modrá zasazená do vápencových skal. Je stejná jako Neretva nebo Soča a Sáva. Jen je hodně prudká. Míjíme bránu národního parku a jedeme asi 40 km kolem řeky. Zatím jen pohledem vybíráme místa, kde budeme v pátek chytat. Řeka je nádherná a určitě je plná velkých ryb. Navíc si fandím, že na takových řekách nejsem nováček a mí Svatojánci na pětkových tungstinkách se budou pstruhům líbit. Od porybného Taniče víme, že se v parku chytá v pátek + celý víkend. Vracíme se zpátky, rychle projíždíme prokleté město Debar a míříme do vesnice Lukovo. Máme zde kontakt na získání povolenek.

 

Řeka Radika je místy pěkně prudká.

 

Zastavíme na hrázi Debarské přehrady. Zde uprostřed křižovatky popíjejí dva Albánci. Vůbec jim nevadí, že svými auty blokují část křižovatky. Je jim to jedno, už jsou dost zpití. Vylezu z auta a jdu na hráz. Tím asi upoutám jejich pozornost, hned se do mě začnou navážet. Snažím se jim neodpovídat. To je značně namíchne a začnou být hodně nepříjemní. Brzy pochopím, že jestli nevypadnu, tak mi uříznou hlavu. Zvolím taktiku: moudřejší ustoupí. Pavel si opilce ještě stačí natočit na kameru, možná aby měl případný důkaz pro policii, kdyby se něco semlelo. Záběr okomentuje to slovy: „Tak takhle se chlastá na Makedonsko-Kosovsko-Albánské hranici. 

 

Jedna z mála fotek, kterou jsem stihl udělat z hráze Debarské přehrady. V té chvíli mi už šlo o život.

 

Přijíždíme do Lukova. Místní porybný nikde! Ani v obchodě o něm nikdo nic neví a jeho telefon je hluchý. Místní nakonec udělali poradu a pošlou nás k chatě u jezera, prý tam sídlí rybářský boss. Popis cesty je hrozný, zní asi takhle: Pojedete asi 8 km po silnici, uvidíte tři trubky, dáte se doprava a po polní cestě k jezeru kolem monastiru přijedete k nobl chatě… Nakonec jsme chatu našli. Bohužel tam nikdo není. Ale chata stojí na nejúžasnějším kaprařském místě. Tu mít v Čechách, bydlím v ní celoročně. Nicméně povolenky zas nemáme. Začínáme byt docela zoufalí. Znovu zkouším Lukovo a najednou telefon vyzvání. Volaný si s námi dává sraz v obchodu. Kupujeme od něj povolenky na středu na CzrnyDrim za 200 denárů a na pátek na Radiku za 300,-. Chlapík nás ještě vyvádí z iluzí. Vyleze z něj, že se Radika chytá jen po hranici národního parku. Jsme zklamaní. S povolenkami v kapse jedeme zpátky k Ochridu. Cestou se zastavujeme na Satrzku. Než se převlečeme do broďáků přichází obrovská bouřka a máme po zábavě. Vykašleme se na ryby a jedeme si dát do penzionu šlofíka. Večer radši vyrazíme na kapry. Navečer nahazujeme pruty na pelety i červy a u toho se ještě bavíme vláčením. Konečně z jezera vylovím první rybu. Je to klena (tloušť). Po tmě rybařinu balíme. Po návratu na penzion grilujeme a popíjíme jegra. Pozorujeme místní rybáře, jak chytají do tenatových sítí. Přichází za námi jeden místní znalec a naznačuje, že to zde na rybaření špatné. Moc sítí a mělčina. Radí nám místo v jiné vesnici - tam ryby golema! Jak pastrnky (pstruzi), tak kapři. 

 

První ryba z jezera - uvláčený tloušť.

 

Ráno vyrážíme na Černý Drim, na hranici Makedonie a Albánie. Řeku už známe z auta. Cestou se zastavujeme na burek a kávičku. Potkáváme rybáře a taháme s něho informace. Říká nám: Drim moc špatný, jen pidipstruzi! Přesto věřím, že tam nějakého pěkného pstruha vyndám. Stejně máme povolenku na tento den, tak nám nic nezbývá než chytat. Pavel zastavuje u krásných tůní pod velkou vodní elektrárnou na konci vzdutí Deberské přehrady a začíná sušit. Já vyrážím do místní buše. Jdu vodou proti proudu. V první tůňce chytím pstroužka asi 10 cm. Říkám si, paráda, bude to super. Za dalších 5 hodin ujdu 6 km a chytím šest podobných rybek ve velikosti 8 až 22 cm! Řeka je absolutně bez větších ryb. Všechno co se dalo pozřít, asi už bylo domorodci vymláceno! Když se zase potkám s Pavlem, má podobný názor. Za stejný čas udělal tři pstroužky, největší měl 15 cm. A to ho ještě pokáral porybný, že chytá na špatném úseku řeky. Že jeho povolenka platí po most elektrárny a on chytal od mostu dolů. Hned se ale Pavlovi nabízel, že mu prodá povolenku i pod most za 200 denárů. Pavel věděl, že je to naprosto zbytečné a vrátil se nad most. Ryby nebyly ani nad mostem, ani pod ním. Potom vzal auto a zkoušel horní úsek řeky. Ryby v řece prostě nebyly. Jasně jsme se shodli, že lov nemá cenu. 

 

Černý Drim nás hluboce zklamal.

 

Sbalili jsme cajk a vyrazili na toulky kolem jezera a konečně prošli město Ochrid. Navštívili, jsme tvrz, monastír, amfiteátr, přístav, kde jsme si i chvíli zavláčeli. Naplánovali jsme si i večerní kulturu v místních barech. Jen pro zajímavost. Točené pivo tu bylo to nejdražší, nepočítám-li kořalky, co se tu dalo pít. Vycházelo na 45 až 50 Kč. Proto jsme ho pili jen my - Češi. 

 

Neodolali jsme a zavláčeli si přímo v přístavu. Bez úspěchu...

 

Ráno vyrážíme na mou oblíbenou Satrzku. Chytáme střední část toku. Do oběda chytím pár ryb, ale posilněn obědem a krátkým deštíkem se do nich odpoledne pořádně opřu. Kam nahodím, tam je pstruh. Dokonce chytím šest kousků od 30 do 38 cm. Na místní poměry to jsou golema. Všichni to jsou „makedoňáci“, ale jeden je přece jen čistokrevný „ochriďák“. Má velkou modrou skvrnu na skřelích a černé kříže místo teček. 

 

Pstruh ochridský má modrou skvrnu na skřeli a tečky ve tvaru kříže nebo hvězd.

 

Pavel zas měl problém s místními bandity, jak jim domorodci říkají. Zatímco já lovil svých „100 jarních kilometrů“, Pavel chytal vždy na dohled auta. To bylo naše štěstí. Intuice ho donutila vylézt z vody a šel se podívat na parkoviště. Náš vůz už tam obcházeli černí Balkánci. Hned jak Pavla zblejskli, naskákali do káry a vzali dráhu. Prostě divoký Balkán...

Já pro domácí klepnu k večeři nějaké pstruhy a jedme do penzionu. Libujeme si, že jsme si konečně pořádně zachytali. Máme ještě v plánu večer zkusit kapry a pstruhy u městečka Lagadin, což nám poradil domorodý rybář. Už jsem se viděl, jak se navečer pohodlně usadím u jezera a nahodím tři pruty. Pavel se pro změnu těšil na místní družbu. Situace byla jiná, než jsme si malovali. Jak nás místní spatřili, snažili se nám vnutit ubytování za pár euro. Jelikož ještě nebyla sezóna, tak padaly nabídky třeba 10 Euro pro oba za noc. Domorodci se navzájem překřikovali a gestikulovali, a tím pádem vzala za své má plánovaná poklidná rybařina. Díru do světa jsem s kapry neudělal. Měl jsem jeden záběr na rousnici, a tím to celé zhaslo. 

 

Chvilková pohoda při kaprařině.

 

Po návratu od vody se znovu věnujeme jídelnímu lístku. Viděli jsme místní, jak jedí nějakou domácí specialitu, a tak jsme je poprosili, jestli nám uvaří to samé. Byli docela rázně proti. Ani se nepídíme, z čeho se pokrm skládal. Ten večer zalehnu brzy. Hned ráno jsme měli jet na vysněnou řeku Radiku, která se nacházela asi 70 km od penzionu. 

V 7.00 hod. poprvé nahodím. Cedím hluboké tůně nymfami na pětkách tungstinkách. Všude to zavání velkými rybami. Řeka nádherná, ale co naplat, ne a ne dostat záběr! Urazím dobré dva kilometry po proudu divoce zarostlou roklí. Riskuji život broděním, ale ani drb. Pavel suší. Je na tom stejně jako já. Objeví však na břehu ceduli o rybolovu v národním parku Mavrovo. Chytá se v patek + víkend. Povolenka se dá koupit v centrále N. P. Mavrovo. Míra pstruha je stanovená na 30 cm. V řece si lze ponechat 5 ks a na jezeře 4 ks. Přívlač je povolena a při muškaření se smí navázat čtyři mouchy. Cena je lidová - 200 denárů na den.

 

Před národním parkem Mavrovo je řeka Radika naprosto vyrybněná!

 

V poledne zapíchneme neplodný rybolov a jedeme na oběd. Objednáváme si jídlo a zpovídáme hostinského. Ptáme se ho, kde koupit dozvoli (povolenku). Ochotně zavolá strážcům parku. Podle jejich instrukcí se dozvíme, že dozvoli prodávají na odpočívadle při hranici národního parku. Máme se tam střetnout za hodinu. A tak po obědě si střihneme výlet do hor na náhorní rovinu do vesnice Lazaropole. Je tu hotel a vedle krásný monastír. Z tabule u cesty se dozvíme, že v okolí je velký výskyt medvědů a je potřeba dbát zvýšené opatrnosti. Nám je to fuk, jsme natěšení, že budeme chytat v národním parku. 

Po hodně dlouhém čekání na rangery se vzdáváme. Znovu se potvrdilo, že slovo Balkánce je míň než prd. Vracíme se chytat zpátky pod park, i když je nám předem jasné, že tady moc ryb nebude. Za osm hodin „francouzování“, dvou hodinách strímrování a hodině vláčení se mi podařilo ulovit jednu jedinou rybu. Balkánskou ostroretku. To byla jediná čudla, která nás zachránila od totální nuly! Pavel sušil i vláčel. Za celý den jsme nespatřili ani jediný kroužek, ani jsme nevyplašili rybu při brození. Večer řeku Radiku zklamaně opouštíme a jedeme strávit poslední noc k Ochridu. 

 

Balkánská ostroretka - jediný úlovek z řeky Radiky.

 

Potvrdilo se skoro všechno, co nám předpovídali před cestou známí a kamarádi. Balkán je sice protkaný krásnými vodami, které obývají ryby, jenž nelze chytit jinde na světě, ale na druhou stranu revíry se strašlivě plení (tenatovými sítěmi, místy i elektrikou a výbušninami) a místní obyvatelstvo si vůbec přírody neváží. Důkazem jsou plovoucí ostrovy odpadků plující po hladině křišťálově čistých vod.Oficiální rybářské řády a předpisy o ochraně přírody jsou jen cáry papírů, kterými se ve skutečnosti nikdo neřídí. Prostě Balkán!

 

Důkaz, že si domorodci přírodního bohatství vůbec neváží. Rybář natahující 200 m dlouhou síť a ostrov z odpadků u břehu.

 

Večer posedíme s domácími u rakije. Ráno na nás ještě čeká bohatá snídaně, kterou nám na cestu nachystala paní domácí a vyrážíme domů. Naše trasa vede ještě jednou do národního parku Mavrovo. Tentokrát do centrální lokality k jezeru Mavrovo. Je tu veliké lyžařské středisko, zatopený kostel a sídlí tu ochrana národního parku. Po prohlídce jezera a svahů na lyžování, naše kroky vedou k rangerům. Zde vyzvídáme, jaké ryby se v národním parku vyskytují. Strážci nám ukazují fotky ryb z jezera i z řeky Radiky. Někteří zvěčnění pstruzi mají i přes 70 cm. Jeden ranger nám vykládá, že ve středním toku Radiky jsou ryby – golema, ale že je dokáže ulovit jen hodně zkušený rybář, protože je tam voda velmi prudká a hluboká. Ryby jsou navíc velmi divoké a bojovné. Samotné jezero je k lovu pstruhů také výborné, jen je třeba lovit z lodě. Hned nám bylo jasné, že se sem ještě s Pavlem musíme vrátit. Je to pro nás nová výzva! Chtěl bych výprask na Radice zdejším rybám oplatit.

 

Historický snímek z odlovu pstruhů ochridských.

 

Cestou na zpět nakupujeme nějaké suvenýry ve Skopje a míříme dál na Bělehrad. Zde se zastavujeme na soutoku Dunaje a Sávy. Impozantní pohled. Potom už téměř nepřerušeně pokračujeme do Brna. Samozřejmě už plánujeme další výpravu na Balkán. Letos na podzim by to měla být Neretva a příští rok prubneme na tři dny n. p. Mavrovo a potom se přesuneme do Černé Hory (Montenegro) na řeku Zeta. Tam žije další vzácný endemit, který bude dalším cílem naší cesty. 

 

Určitě se sem ještě vrátíme!

 

Text a fota: Vojta Sklenář