Letní povodně po přívalových deštích jsou jak duchové - zjeví se náhle a také rychle  zmizí.

 

Letní „zdvihy“ a zákaly

Přívalové deště, lokální povodně a krupobití jsou poslední léta novodobým strašákem obyvatelstva. Není divu. Kdo by stál o vytopené sklepy, zničenou úrodu, vyvrácené stromy, pomlácená auta a celou řadu dalších doprovodných škod? 

Když pominu všechny tyto možné katastrofy a podívám se na přívalové deště z hlediska rybáře, tak vidím následující fakta: 

Prohřátá řeka se deštěm ochladí a hlavně prokysličí, což po dlouhých parných dnech přijde rybám vhod. Všichni vodní tvorové se probudí z letargie a začnou se krmit. Zvednutá hladina v létě probudí k životu dravce i nedravce. Úspěšně se tak dá zachytat všemi rybolovnými technikami – muškařením (alespoň do doby, než se úplně zkalí voda), plavanou, položenou a samozřejmě i přívlačí. Co do množství záběrů a úlovků jsou letní povodně pravým opakem „sněhových vod“ a jsou na záběry ještě mnohem „vydatnější“ než jarní záplavy.

Zkrátka, když vystihnu okamžik, kdy se po bouřce (nebo ještě lépe během ní) začne voda zvedat a přikaluje se, mohu si garantovat, že je přede mnou chytačka, na jakou budu dlouho vzpomínat...

 

Ve vyšší přikalené vodě jde o krk nejen rybám. Stačí jeden chybný krok a plavete.

 

Muškaření

V začátcích příkalku a stoupání vody se dá zažít fantastický lov, neboť ryby sbírají hmyz sražený na hladinu nebo vyplavený z úkrytů na břehu. Většinou se vyplatí navázat větší a nápadnější mušku, často ani nezáleží na výběru – voda s sebou unáší hmyz nejrůznějších velikostí i druhů. Na mouše ba měl být i nějaký pestrý detail (červené srdíčko na hlavohrudi nebo fluo ocásek). Přikalující se voda rybám znemožňuje rozpoznat drobnosti na nástraze (vzorné postavení křidélek, přesný počet štětů, apod.), i proto jsou jejich útoky razantní a upřímné. Lze očekávat záběry i těch nejzkušenějších ryb v povodí. Právě nyní nastal čas, kdy se dají nejsnadněji nalákat na háček ti nejopatrnější pstruzi, největší lipani, mazaní tloušti, vybíraví jeseni i další vykutálení rybí „hmyzožravci“. Ještě o chlup lepší chytání v tento čas může hatit pouze plovoucí tráva a listí a… samozřejmě také rychlý nástup „kafíčka“. Úplné zakalení vody zarazí doposud úspěšné muškaření jako mávnutí kouzelným proutkem.

 

Ve stoupající vodě po bouřce snadněji moucha oklame i výjimečný kousek.

 

Plavaná a položená (feeder)

Jsou metodami, které neselhávají ani v době „totálního zatmění vody“! Zejména kaprovitým rybám se nebývale zvýší apetit. Kapry, cejny, líny, plotice najdu na okrajích tůní a v klidnějším tahu vody. Na parmy, tlouště a ostroretky lapám i v silném proudu. 

Na plavačku používám živé přírodní nástrahy – rousnice a hnojáky, larvy chrostíků nebo pořádný chumel masňáků. Z rostlinných nástrah zkouším bílé pečivo (rohlík, veku, toustový chléb) dostatečně posílený aromatickou přísadou. Výrazná vůně a světlá barva sousta lépe upoutá pozornost ryb.

 

Ve vodě vylité do luk, je spousta utopeného hmyzu a červů. Tady budou mít rybáři opravdové žně.

 

Ve vysoké a kalné letní vodě nejraději lovím na položenou (feeder). Sestavení montáže se skládá z plochého průběžného olova (krmítka) v gramáži odpovídající síle proudu (klidně až do 100 g), zarážky a háčku 8 – 1/0 (záleží na objemnosti nástrahy). Vlasec může být silnější, obvykle do poctivé „třicítky“. V přikalené vodě totiž ryby bývají důvěřivé a méně plaché. Za nástrahu nejčastěji používám tradiční rousnice. Vezmu ji jak kaprovité ryby, tak i dravci lovící u dna – sumec, úhoř a vzácněji i mník. 

 

Rousnice jsou top nástrahy při letních povodních. Chytíte na ně většinu druhů ryb.

 

Adekvátní náhradou žížal na tyto dravce mohou být také pijavice, slimáci, šneci zbavení ulity a krevety. Při nastražení těchto „zdánlivých nouzovek“ jsem se už dočkal překvapivých záběrů od parmy, kapra, lína a velkého tlouště. 

Ve vodě v odstínu kávy se ryby řídí jen hmatem a čichem, proto stojí za vyzkoušení i méně používané nástrahy, které mají výrazné aróma. Na parmy a kapry zrající sýr, lančmít na parmy a tlouště, „odležený“ filet z ryby na sumce a úhoře, česnekové těsto na cejny a plotice.

Ve vysoké, tažné vodě nahozený prut stavím téměř kolmo, aby mi vlasec nebral proud a nelepily se na něj plovoucí nečistoty. Vzhledem k nižší opatrnosti ryb jsou záběry prudké a razantní. Feederová špička se díky nim umí řádně uklonit a kolikrát se pohne i celý prut.

 

S nástupem šera se dají do pohybu noční predátoři.

 

Přívlač 

Stejně účinná je při stoupající vodě i přívlač! Denní dravci orientující se pod vodou zrakem (okoun, štika, bolen, pstruh), se předzásobují a neúnavně loví, dokud jim to alespoň částečná průhlednost vody dovolí.

 

Při zvedající se hladině a snížené viditelnosti budou i opatrné ryby útočit na větší nástrahy.

 

Nočním dravcům - sumcům a candátům přikalující se voda imituje podvečerní šero, a proto se i oni přes den vydávají za potravou. Se zvedající se hladinou se drobné rybky vydávají do bezpečí pobřežní zóny, mezi zatopené trávy a keře. Sem se za nimi vydávají vodní predátoři. Do přikalené vody měly být umělé nástrahy dostatečně nápadné: klidně větších rozměrů s výrazným pohybem, hodně pestré nebo zářivě lesklé a mohou být i akustické (rotačky „zvukovky“, hrkající wobblery).

 

Nástrahy s agresivním pohybem, v pestré barvě a případně i ozvučené budou mít ve vyšší a přikalené vodě navrch!

 

Účinnost vláčení rovněž končí až s naprosto neprůhlednou vodou. Většinou ji už předtím silně omezují nečistoty plovoucí po hladině. Proto je dobré vybrat místa, která působí jako „zachytávač“ překážek. Třeba takový vyvrácený strom zachytí kmenem a větvemi spoustu travin a jiného splouvajícího „šurvajzu“. Kromě toho za ním nebude tak dravý proud. K lovu ve stoupající vodě se dá vyhledat ještě jedno vhodnější místečko, dost možná v tomto čase patří k úplně top flekům na řece. Jedná se o soutok hlavního toku s menším přítokem.

 

Zdolávání většího dravce v dravém proudu je násobený zážitek. V tomto případě se jednalo pouze o bolena.

 

Vzhůru na soutok!

„Sleduješ průtok!“ vyhrkne na mě Ondra, sotva vezmu hovor. 

Upřímně, v první fázi jsem nevěděl, jestli si volající nespletl číslo. Vzápětí mě ale uvedl do obrazu. Dozvěděl jsem se, že na severu pořádně zapršelo a hladina řeky Moravy začíná stoupat. Současně s touto informací se začal zvedat i můj tep.  

Domluva je krátká. Kamarád mě po šesté večer vyzvedne v práci, cestou si vyzvednu cajk a fofrem se přesuneme na náš „povodňový flíček“. Bylo ujednáno! Na závěr mi ještě Ondra prozradil, že stav má kulminovat kolem jedenácté v noci, takže se ještě „stačíme královsky vyhajat“ před ranním nástupem do zaměstnání. Paráda!

Vše klape jako na drátkách. Kolem půl osmé jedeme po polňačce proti proudu hučící řeky. Kupodivu není zatím ani moc zakalená. Horší je, že všude se motají plovoucí větve, klády, trsy travin, plastové flašky, igelity a bůhví co ještě. Hříčkou proudu se stala i kadibudka, bouda pro psa, paleta a pár metrů dřevěného plotu. Nic z toho bych tedy zapřáhnout nechtěl!

Ondra mě uklidňuje, na našem místě nic podobného nehrozí. Budeme chytat na soutoku menšího přítoku, tedy mimo dravý proud hlavního toku.

Jsme na místě. Do přítoku se tlačí masa vody z řeky a vytváří opačné proudění. Svodnice je o poznání kalnější, ale relativně bez plovoucích překážek. Rychle do prsaček a šupky dupky do zaplavených travin. 

Kamarád naváže Salmo Slider a nakrátko prohází nejbližší okolí. Jakmile se osmělí, nástrahu dlouhým hodem pošle do koryta řeky. Bum! Prut se mu prohne a rozječí se brzda. Tah je k neudržení. Jakoby zapřáhl pendolino za nárazník! Ondra vzdoruje asi deset vteřin, a pak šňůra rupne. 

S vyvalenýma očima se obrátí na mě: „Viděls to?“

„Jo, zapřáhl si pořádný strom,“ odpovím.

„Ba ne, byla to ryba. Cítil jsem, jak maká,“ protestuje.

„V takovým proudu ožije i větev,“ nedám si vzít svůj názor.   

Svým argumentem mu vezmu další slova. Mlčky vybírá a navazuje dalšího slidera. Možná dumá, jestli to fakt byl regulérní záběr, nebo nebyl...

 

Byl-li to dravec, to už neprozradí ani utržený slider...

 

Pravdou ovšem je, že v hlavním toku to zatraceně žije. Hladinu občas rozčísne parádní zálov. Boleni (a asi i sumci) tam mají žně!

Já zatím stačím křížem krážem promrskat přítok rapalkou. Nic mi do ní nekousne a navíc neustále musím z trojháčků sundávat zachycená stébla. Nakonec ji stáhnu z oběhu a navážu gumu. Na jednohák se tolik sajrajtu lepit nebude.

Stmívá se. Hladina po milimetrech šplhá vzhůru, takže občas musím po svahu couvat zpět k souši. Stojím po pás v zatopených kopřivách a všude kolem mě se blýskají tisíce drobných rybek. Ani v té „žahavé džungli“ nejsou v bezpečí. Srkání a zálovy se ozývají všude kolem. Sem tam se mi o „dejcháče“ otře i větší ryba. Asi nějaký zmatený cejn. Ryby hledají spásu před proudem v klidnějším přítoku. A za nimi se tlačí dravci… 

Najednou není nic výjimečného, když na dohozovou vzdálenost operují hned tři lepší dravci naráz. Jen se jim zdárně daří vyhýbat našim nástrahám.

Měníme už po několikáté „lákadla“ a mrskáme je přímo do epicentra lovení. Nic, nic a zase nic!

Nastane tma jako v tulácké mošně. Hladina stále stoupá, takže občas musíme pozpátku popolézt po svahu. Nástrahy o to víc váznou v zatopený kopřivách před námi. Proto zvedáme wobblery vzhůru, už když jsou přibližně dva tři metry před špičkou prutu. 

Při jednom takovém pozvednutí má dvoudílná rapalka téměř bez hnutí brázdí hladinu. A v tom se to stane! 

Ze zatopených travin se vyřítí jako dělová koule pěkný sumec a zaútočí...

V delfíním oblouku praští do nástrahy! Na trojháčku však neuvízne. V úleku cuknu prutem a nástrahu vymrštím až na břeh za sebe. Po dravci zůstane jen kolo na hladině, které se rychle rozplyne. 

Po tomto zážitku zkouším wobblerem jenom čeřit hladinu. Oživuji ho pouze špičkou prutu. Marný pokus. Ondra je na tom stejně. 

Začínáme být docela zoufalí, protože zálovů všude kolem je nepočítaně. Bezmoc řeším opětovnou výměnou nástrahy, navazuji hladinové salmo. Konečně po pár náhozech vyfasuji první poctivou prdu!

Zdolávání je krátké. Sumeček nemá ani šedesát čísel. Přesto má pozoruhodný objem – přes pupek má průměr dvoulitrové pet-flašky. Rozsvítím čelovku, úlovek si přitisknu na hrudník a snažím se vypáčit trojháček z koutku tlamy. Asi dravčíka zmáčknu trochu víc, než bylo únosné, a tak mi najednou vyzvrátí obsah svého žaludku rovnou na břicho. Fuj, to je puch! Rybu urychleně vyprostím a pustím, hned nato se snažím vydrhnout „zneuctěnou“ vestu a prsačky. V průběhu očisty identifikuji ve zvratku drobné rybky, rozdrcené ulity šneků a dokonce i žabí nožku.

 

Nacpané sumce nejčastěji potkáte ve stoupající letní vodě! Tenhle bumbrlíček pozřel vše, co se do něj vešlo!

 

Zatímco dokončuji „desinfekci“, přišourá se ke mně Ondra.

„Všiml sis? Začala padat voda,“ utrousí.

Ani se mi to v té tmě nezdá, ale z kamaráda vyleze, že si níž po proudu zapíchl do břehu měrku - laťku z plotu, a ta už je prý komplet na souši. Než znovu nahodím, pokles hladiny už zaznamenám i já. Najednou je přede mnou pás ležící trávy. Rovněž utichnou hladinové exploze od dravců. 

Házíme spíš ze setrvačnosti ještě asi půl hodiny, a pak zvolna balíme. Cestou od řeky zklamaně konstatujeme, že šance sice byly vysoké, ale my je nedokázali nijak zhmotnit. Tak snad až zase příště...

 

Po odeznění velké vody obvykle čeká rybáře půst.

 

Jak se říká: „Po hodech bývá srač..!“ Následující dny byla řeka jako bez života. Ryby byly po zákalu přežrané k prasknutí a jen kdesi v úkrytech lenošily. Zklamaní rybáři museli čekat, až jim vytráví. To bývá doprovodný a celkem logický důsledek konce vysoké letní vody.

 

Text: ToRo

Fota: autor a Milan Rozsypal