Na tyto druhy pstruhů jsme měli narazit!

 

Makedonie patří jednomu z nejdéle osídlených území Evropy. Ve středověku byla osídlena Slovany a střídavě se ocitala pod nadvládou Bulharské a Byzantské říše. V nedávné minulosti nezůstala ani Makedonie ušetřena dopadům navazujícím na rozpad Jugoslávie a v letech 2000-2001 v zemi propukl ozbrojený spor mezi makedonskou vládou a albánskými povstalci z Národní osvobozenecké armády (UCK).

 

Typická balkánská městská ulice. Na fasádách jsou leckde díry po střepinách granátů a kulkách.

 

Na internetu jsem o lovu ryb na jezeře Ochrid nenašel ani zmínku, takže bylo jasné, že si zas budu muset poradit sám. Jel se mnou další šílenec – Pavel, se kterým jsem podnikl druhou výpravu do Bosny a první do Slovinska za „mramoráky“. Na mně už tradičně bylo, abych vymyslel, jak na ryby, Pavel se zase pasoval do role kameramana a delegáta v navazování družby česko-makedonsko-albánského přátelství a v koštování místních specialit - jak jídla, tak i alkoholu. Tentokrát jsem nic nenechal náhodě a kromě náčiní na pstruhy jsem si vzal i věci na kapry. Nevěděli jsme, co nás čeká. Na rybářská mapě byla jen bílá místa. „Mistr Google“ nám nedokázal poradit vůbec v ničem. Nenašli jsme žádnou zmínku o rybolovu ryb Ochridu a v okolí. Pavlovi se pouze podařilo zjistit, že ve Skopje je Ministerstvo lovu a rybolovu pro Makedonii. Alespoň jsme tedy věděli, kam povedou naše první kroky.

 

Vítá nás Makedonie!

 

V pátek 5.5.2017 nastal ten slavný den a ve 22.00 hod. vyrážíme směr Balkán. Cesta vede kolem Bratislavy, přes Maďarsko na Szeged. Dále pak míříme skrz Srbsko na Bělehrad a Niś. V Makedonii pokračujeme přes Skopje až k bájnému Ochridu. Cesta je dlouhá přes 1400 km. Střídáme se v řízení, ale stejně nad ránem zastavíme před Bělehradem a dvě hodiny chrníme v autě. Po probuzení sedám za volant a zanedlouho přejíždíme řeku Sávu. Je to opravdový veletok. Když si vzpomenu, na Sávu Bohinku ve Slovinsku jako pstruhovou říčku, tak tady je široká asi jako Dunaj v Bratislavě. Pavel se probudí až na hranicích Makedonie a naviguje mě do hlavního města. Provoz ve Skopje je šílený! Auta klidně jezdí na červenou a tvoří nekonečnou zácpu. Na jedné křižovatce se nám mladí Makedonci snaží vlézt do auta a něco ukrást. Naštěstí blikne zelená a já nemilosrdně vyrážím vpřed. Mladíci se drží dveří, ale nakonec svou snahu vzdávají.

V Makedonii už od roku 2015 trvá politické krize. Nacionalisté vycházejí do ulic a země je na pokraji etnického konfliktu, což se opětovně po šestnácti letech začíná projevovat ve všech vrstvách společnosti.

 

Nekonečné kolony a popojíždění. Toho využívají různí lapkové a snaží se z aut cizinců cokoli ukrást.

 

Pavel mě navádí do ulice, kde má sídlit Makedonská rybářská družina. S místním funkcionářem se domlouváme rukama nohama. Vysvětlujeme, že chceme zdokumentovat lov ryb v okolí Ochridu a pokusit se ulovit nějakého místního endemita. Po nekonečném vyjednávání zabere až předaný kartón plzeňského piva. Rybářský boss začne žhavit telefon,pak nám předá čísla na patřičné osoby s tím, že nám s nimi domluvil schůzku. Plni dojmů a nabité pohody, že povolenky budeme mít ještě večer v rukou, vyrážíme k jezeru Ochrid. Po příjezdu na místo Pavel volá místnímu hospodáři. Není to nic jednoduchého. Funkcionář, který nám má prodat povolenky, je evidentně na mol a jen něco huhlá do telefonu. Během složitého hovoru se stáváme přímými svědky akční podívané. 

U vody, nedaleko od nás, stál starý dvojkový Wolksvagen Golf. Najednou vedle něj zastavilo otřískané auto a z něj se vysoukali snědí mladíci. Vůbec nás neberou na vědomí, vytáhnou krumpáč a prokopnou s ním nádrž zaparkovaného golfu. Vytékající benzín chytají do připraveného kbelíku a potom si palivo přelijí přes uříznutou pet-láhev do své nádrže. Jakmile „dotankují“, odfrčí pryč. Jen jsme nevěřícně zírali...

 

Jezero Ochrid a místo činu!

 

S podnapilým hospodářem se nedalo domluvit, a tak zkoušíme druhé číslo. Hurá! Telefon tentokrát zvedne střízlivý člověk. Hned si s námi domlouvá schůzku. Jak jsme později zjistili v nejdražším hotelu v Ochridu! Čekáme, že nám prodá povolenky, ale vyklube se z něj jen jakýsi místní dohazovač ubytování. Má smůlu, Pavel nám předem zabukoval penzion za Ochridem ve vesnici Dolno Koňsko za celkem lidovou cenu - 17 euro pro dva na noc. 

Dohazovač je zklamaný a hned zklame i nás – vypadne z něj, že do pondělka žádné povolenky neseženeme. Nabídne se však, že nás aspoň provede líhní na „ochriďáky“. Prý tam má známé. Věnujeme mu šest plzní za ochotu a domluvíme si sraz u sádek na čtvrtou odpolední následujícího dne. Rozloučíme se a s Pavlem vyrážíme k našemu přechodnému bydlišti. 

 

Výhled z naší terasy na jezero je úchvatný.

 

Náš domácí byl učitel zeměpisu, tak nám poradí, kam se máme určitě podívat. Ale to já už jsem mimo - chytla mě horečka se střevními potížemi. Sbližování s domorodci zůstalo na Pavlovi a já se odebral spát. 

Ráno je mi o fous lépe, tak vyrážíme na výlet do Albánie. Na hranicích nám dělali hloubkovou kontrolu vozu, ale když vyhrabali podběráky a udice, nechali nás jet. Za hranicemi nás čekal samý bunkr a úplně jiný svět. Řeklo by se, že Makedonie je proti Albánii vyspělá a civilizovaná země! Ve skutečnosti jsou oba balkánské státečky chudé, ale v Albánii je skutečná bída vidět.

 

Albánie - bunkr kam se podíváš!

 

Sotva vjedeme do první obce, zažijeme šok. Takhle nějak jsem si představoval městečko, přes které se dvakrát převalila fronta druhé světové války. Později jsme se tu potkali se dvěma, naprosto odlišnými světy. Na břehu jezera se našlo i pár opravdu honosných hotelů a penzionů, které určitě spravovala albánské mafie, ale za nimi už byla jen bída, špína a divoký Balkán. Projeli jsme dvě vesnice ve vnitrozemí a zabloudili do skutečných ghett. Z nevraživých pohledů místních vyplývalo jediné: rychle vypadněte, nemáte tu co pohledávat! Otočíme raději auto a fofrem se vrátíme na pobřeží. Po tomto zážitku zastavíme před místní hospůdkou, mají v nabídce grilovaného originál ochridského pstruha! Stačí mi jediný pohled na ryby na grilu, abych poznal, že se jedná o pstruhy duhové. Oči mě opravdu nešálily. Za hospodou jsem navíc v potoku objevil malý žlab plný konzumních duháků v mizerné kondici – ryby měly vypouklé oči a plavaly už jen mátožně. Ale to už mě jeden pohůnek vyhání ven.

 

Tady vám údajně na grilu připraví originál ochriďáka. Nenechte se ale mýlit!

 

Po tomhle zážitku volíme cestu nejmenšího zla a raději se vracíme zpátky do Makedonie. Cestou k hranici míjíme monastýr Svatý Naum. Naše cesta dál vede přes národní park Galicia. Z výšky 1500 m.n.m. je impozantní pohled na jezero Ochrid. Další vrcholy jsou vysoké okolo 2000 m. Nedá nám to a autem vyrážíme do opuštěného horského střediska. Objevíme pár opuštěních vleků, které možná ještě pamatovaly Tita. Na jednom byly ještě sedačky. Ale byly vrostlé do větví stromů, co pod vlekem vyrostly. 

 

Výhled na jezero Ochrid z hor.

 

Odtud sjíždíme na druhou stranu hor. Tam se nachází druhé veliké jezero tektonického původu – Prespánské jezero. Sice je „jen“ asi 150 m hluboké, ale rozlohou je větší než Ochrid a ležív nadmořské výšce 800 m.n.m. Jak jsme se později dozvěděli od místních, je to prý hotový kapří ráj. Ale pstruzi tam prý nejsou. Toto jezero napájí spodní řekou jezero Ochrid. Velká část jezera je národní park a nachází se na území tří států - Makedonie, Albánie a Řecka. Tak jako je Ochridské jezero turisticky propagováno, toto jezero naopak zůstává opomíjeno. Hotelové komplexy z dob Tita jsou rozpadlé a opuštěné. Je tu spousta zapomenutých pláží a míst, kde by se dalo bivakovat a lovit ryby. Naprosto panenská příroda. V jezeře se nachází ostrov, na kterém je údajně zjištěn jeden z největších výskytů zmijí na kilometr čtvereční. Pokud bych někdy chtěl vyrazit na velké kapry, určitě by to bylo sem. Od místních jsme se dozvěděli, že v jezeře plavou kapři i přes 20 kg! Kupodivu je tu všechno povolené. Zavážet, lovit na kolik prutů chcete a lov 24 hodin nikdo neřeší. Ryb si můžete ponechat, kolik uvezete. Cena povolenky (dozvole) je 350 denárů na týden, pro představu je to asi 175 Kč!

 

Prespánské jezero - údajný kapří ráj.

 

Nacházíme malebnou hospůdku. Dáváme si každý deset čevapů, pečivo a salát. Cena nás šokuje – 2,5 euro. U nás bychom zaplatili za takovou hostinu minimálně dvojnásobek. Pavel koštuje místní pivka a já si kolou léčím střevní potíže. Potom se vydáváme zpět jinou trasou, než jakou jsme do Ochridu přijeli. Cestou tankujeme, cena nafty nás také příjemně překvapí, na naše je asi 22 Kč. Navíc zjišťujeme, že v celé Makedonii je jednotná cena nafty. Asi 10 km od Ochridu potkáváme odbočku na soukromý rybníček a sádky. Tady se chová čistá linie pstruha ochridského. V areálu jsou dvě jezírka o velikosti fotbalového hřiště. 

 

Sádky byly hustě prorostlé vodní vegetací, ale pstruzi byli vidět všude.

 

Domlouvám se s majitelem a za 10 euro si do jedné sádky smím nahodit. Po dopadu „oranžtaga“ se pstruzi na mouchu vrhnou jako kobylky. Dorostencům nástrahou odtahuji a číhám, až se objeví větší kousek. Potom ho zahlédnu mezi porosty stolístku. Jeden přesný hod a ryba mouchu okamžitě atakuje. Zásek sedí a já zdolávám prvního „ochriďáka“. Pstruh po chvilce napínavého boje končí v podběráku. Odhaduji ho tak na 45 cm. Rychlé focení a ryba už upaluje do rodného jezírka. Podáváme si s Pavlem ruku se slovy, že mise je splněna. Dál už nechytám. Počkám si raději na ty divoké „ochriďáky“. Loučíme se s majitelem. Je spokojený a my taky. 

 

Čistokrevný ochriďák.

 

Jedem do Ochridu za naším známým na sádky. Podle popisu je najdeme přesně. Ve čtyři na něho čekáme, ale ani se neobtěžoval dorazit. Zjišťujeme, že líhně jsou volně přístupné, a tak si zanedlouho ochriďáky prohlížíme v betonových žlabech skrz pletivo. Generační ryby mají kolem 55 cm. Pavel se připojí na net a zjišťuje, kde se nacházejí ještě další sádky. Jsou u města Struga. To je asi 10 km od Ochridu. I tyto sádky bez problému nacházíme a dokonce zastihneme i jejich obsluhu. Ta nám sdělí,že povolenky neprodává, že musíme do městečka. Přímo ve Struze se nám stále nedaří najít místo, kde dostaneme povolenky, místní policajt a domorodci nás pořád odkazují na prodejnu živých ryb. Ale protože je neděle, bylo zavřeno.

 

Pod ochranným pletivem proti predátorům a pytlákům plavaly generační ryby.

 

Alespoň jsme viděli pravoslavný obřad zasvěcený Alexandru Makedonskému. Krásná podívaná. Následně se vracíme zpátky do penzionu v Ochridu, kde povečeříme a brzy vyrazíme na kutě.

 

Pravoslavný obřad přilákal davy věřících.

 

Ráno naše první cesta vede do Strugy do prodejny ryb. Jeden bureček a kavička nám krátí čas, než obchod otevřou. Otvíračka je sice psaná od 8.00 hod., ale první pohyb zaznamenáme až kolem deváté. Hned jdeme dovnitř a žádáme o povolenky. Prodavač nám řekne, že on povolenky neprodává, ale že zavolá místnímu porybnému, jménem Tanič. Za pět minut přijede auto a z něj vystoupí člověk, kterého jsme dva dny hledali. Že je to on, poznáme na první pohled – „zdobí“ ho maskáče a vousiska jako nefalšovaného Talibánce. Naskládá nás do auta a veze do místní rybářské bašty. Vypisování povolenek je úplný obřad, který trvá asi dvě hodiny. Já stačím vypít dvě pivka a Pavel s Taničem každý tři kávy. Konečně jsme držiteli týdenních povolenek na jezero Ochrid za 350 denárů a týdenní povolenku na řeku Satrsku za 400 denáru (cca 170 Kč). Ptáme se funkcionáře na pravidla lovu. Dozvídáme se, že vlastně ani žádná nejsou. Možná odjištěný granát by jim trochu vadil. Když jsem ale později v jezeře viděl 200 metrů dlouhé tenatové sítě, tak by porybní asi skousli i výbušniny. 

Vyptávám se na ochridského pstruha. Někde jsem četl, že je nesmírně vzácný a tudíži celoročně hájený. Nato mi Tanič ukázal fotografii půlmetrového ochriďáka ležícího v pekáči. Nicméně nás upozornil, že v jezeře žijí další dva druhy pstruhů - belvice a letnice. A v řece pak dva poddruhy - ochridský jezerní a ochridský říční pstruh. Ichtyologové je údajně oba počítají za samostatné endemity. Ale to prý je začnu rozlišovat, až si je sám osahám. Tanič nám ještě poradí další dvě řeky, které se vyplatí prubnout - Černý Drim a Radiku. Na tyto toky však prodává povolenku někdo jiný asi v 50 km vzdáleném městě Debar na hranici Albánie, Kosova a Makedonie. Nebo je koupíme ve vesničce Lukovo u Drimu. Ještě se ptáme na míry pstruhů. Odpověď je svérázná: „15 cm jsou malí, 20 cm akorát a 30 cm golema!“ Na dotaz, kolik ryb si můžeme denně ponechat, praví: „Kolik uvezete!“

 

 

Na papíře jsou dané míry, termíny hájení i předepsané počty ponechaných kusů, ale ve skutečnosti je povolené vše...

 

 

Pokračování příště

 

Text a fota: Vojta Sklenář