Nezbývalo nám tedy nic jiného, než k vodě pracně šlapat na kole. Jak jistě uznáte, tento způsob dopravy měl celou řadu nevýhod. Ani bych už nespočítal, kolikrát jsme cestou zmokli, kolikrát sebou praštili na zem a kolik defektů jsme lepili. Navíc jsme furt dokolečka navštěvovali jen ten jediný, nám dostupný rybník a ten se nám časem začal sakramentsky zajídat. Zvláště krušně nám bylo, když cizí rybáři vykládali o chytání velkých kaprů a cejnů na přehradě, nebo o neuvěřitelných úlovcích štik, candátů a sumců na řece. Koukali jsme na vypravěče jako na marťany a s hubami dokořán jsme hltali každé jejich slovo. Až jednou Lojza řekl dost!
Dali jsme dohromady sumu 800 Kčs a kamarád na inzerát koupil bouranou Škodu 1000 MB. Pár víkendů jsme ji dávali do kupy a pak nastal ten slavný den, kdy jsme vyrazili vstříc světlým rybářským zítřkům. Pravda, autíčko nebylo žádné Ferrari, ale mohli jsme s ním navštívit i jiné revíry než jen rybník za kopcem. Láskyplně jsme vůz pojmenovali „Rudý blesk“, ačkoli byl víc rezavý než červený a častěji stál, než se pohyboval. Avšak jak říkal Lojza: „Byli jsme teď světoví motoristi a ne jen ubozí přespolní cyklisti!“
Cestováním za rybami se však kupodivu naše úlovky nijak výrazně nezvýšily. Jediným vzrušením, které nás neminulo, byla jízda „Rudým bleskem“. Vozidlo se totiž chovalo naprosto nevypočitatelně. Většinou nechtělo startovat, a proto bylo vždy nutné parkovat na kopci, nebo alespoň na rovině, aby se dalo roztlačit. Když už motor chytil, pak bylo jeho burácení srovnatelné se startem nadzvukového letadla a nejbližší okolí zmizelo ve smrduté mlhovině. Za jízdy se občas samovolně otevíraly dveře či kufr. V dešti zase do auta zatékalo, a jelikož mizerně fungovalo topení, neustále se uvnitř potila okna. Já jako spolujezdec jsem musel dělat tzv. „vnitřní stěrač“, kdy jsem hadrem před Lojzou vytvářel průzor, aby vůbec viděl na cestu. V létě nám ještě bylo hej, ale s příchodem podzimních plískanic se situace čím dál více dramatizovaly. Až jednou...
Nastal listopad a na přehradě začali brát dravci. Přesně na dušičky, ještě potmě jsme na ně vyrazili. Roztlačený „Rudý blesk“ zaburácel, probudil celou dědinu a v oblacích dýmu se dal do pohybu vpřed. Jízda probíhala jako obvykle, já otíral sklo před řidičem a modlil se, pilot Lojza křečovitě svíral volant a nadával. Jak jsme se blížili k přehradě, začalo venku lít jako z konve. Zrovínka, když jsme začali sjíždět klikatou cestou do údolí, autíčko náhle poskočilo na nějaké terénní nerovnosti a blik... zhasla mu všechna světla. Úlekem jsem zařval! Lojza dupl na brzdu, bravurně vyrovnal smyk a zastavil u krajnice. Oba jsme si odechli. Ale co teď? Naše neosvětlené vozidlo stálo na úzké asfaltce uprostřed lesa a neměli jsme ani baterku. Po krátké poradě jsme se rozhodli opatrně sjet až na parkoviště u přehrady a tam počkat na denní světlo. Spoléhali jsme na to, že tam potkáme nějaké kolegy, kteří nám pomohou závadu najít a odstranit. Problém byl v tom, že spolu se světly přestaly fungovat i stěrače a přes čelní sklo tak nebylo vidět na krok. Lojzovi proto nezbylo nic jiného, než si nasadit gumový klobouk a řídit s hlavou vysunutou z bočního okénka. Vzhledem k hustému dešti, černočerné tmě a klikaté cestě to byl kaskadérský kousek nejvyšší obtížnosti!
První kilometr jsme zvládli bez komplikací. Rovněž začalo svítat, což náš sjezd do údolí trochu urychlilo. Ve chvíli, kdy jsem hodlal řidiče varovat před přílišným optimizmem, vykloněný Lojza děsně zavřeštěl a prudce strhl volant doprava. Následující události dostaly rychlý spád! Škodovka vylítla ze silnice a už se kutálela ze stráně. Její kotrmelce zastavil až statný dub. Balancovali jsme nad roklí jako v akčním filmu. Už ani nevím jak, ale najednou jsme byli z vozu venku. Lojza měl bouli nad uchem, já šrám na čele, ale naštěstí se nám nic vážného nestalo. Vyšplhali jsme zpět na silnici a čekali na záchranu. Sedíc na patníku, dumal jsem mlčky nad příčinou havárie. Lojza, jakoby četl mé myšlenky, vyhrkl: „Víš, proč jsme se vymázli? Představ si, že mi na hlavě chtěla přistát nějaká sova nebo co... Děsně jsem se lekl a už to bylo!“
Stejný důvod uvedl o dvě hodiny později při výslechu příslušníků VB. Soudruzi policisté sice zpočátku kroutili hlavou, ale protože byli také rybáři a určitě se setkali s rybářskou latinou, uvěřili každému jeho slovu. Jejich porozumění a soucit se však rázem vypařil, když se jeden z mužů zákona Lojzy zeptal, jestli něco před jízdou pil. Zpitomělý kamarád nepochopil dobře otázku a s naivním úsměvem odvětil: „Ráno jsem si uvařil kakao a bylo moc dobré! Děkuji za optání.“
V tu ránu se policista zaškaredil a procedil mezi zaťatými zuby: „Ty srandičky vás přijdou draho!“ A taky že přišly...
Nejenže Lojza zaplatil mastnou pokutu, ale také rovnou přišel o řidičák. Stejně neslavně dopadl i náš „Rudý hrom“, byl dočista kaput a skončil na vrakovišti. A tak jsme se po necelých třech měsících ze „světových motoristů“ opět stali přespolními cyklisty.
Text: J. Hromádka
Ilustrace: ToRo