Byl to starý, poctivě vyrobený naviják. Z poctivé slitiny a ne z nějakých plastových náhražek. V poctivé české továrně. I když jednu podložku plastovou měl. Vlastně dvě, podložku a utahovací matku brzdy. Ale byl řádně ošetřený a promazaný poctivou vazelínou. Z chemického hlediska je vazelína sůl rozpuštěná v oleji, zkrátka vápenatá, sodná nebo lithnatá sůl emulgovaná minerálním nebo rostlinným olejem. Tedy v rozporu s lidovým pojmenováním nejde o klasický tuk. Starý naviják byl tedy promazán poctivou vazelínou i konopným olejem. Proto vůbec nerezavěl a ani se nezadíral. Měl z výroby přesně vysoustružené osičky a vyfrézované drážky soukolí a převodů, které do sebe přesně zapadaly.
TAP měl mnoho technických předností, měl osu posunutou o několik stupňů od kolmice ve středu cívky a pomalu otáčivou cívku, která se ozubeným kolečkem dotýkala převodu od kličky a vlasec tak navíjel křížem, takže se nezařezával do návinu pod ním. Tím byly umožněny delší hody, hlavně lehkých nástrah. Ovšem TAP měl i malý nedostatek, ostatně jako všechny navijáky s cívkou uvnitř. Silon se někdy dostal pod cívku. Šlo to ale částečně eliminovat tím, že se do dírek na boku cívky protáhlo hedvábíčko, které snižovalo pravděpodobnost, že vlasec skončí pod cívku. Domácí kutilové si vždy našli cestu. Také bylo třeba dávat pozor na zpětný chod při zasekávání. Kolečko u kličky bylo třeba zaletovat a, pak se naviják zpět ani nehnul. Při zatočení kličkou dopředu se vše uvedlo do původního stavu a při zdolávání ryby šlo povolovat i kličkou, nejenom brzdou.
Tap Tlustoš - spolehlivost a kvalita!
Naviják docela mrzelo, že už ho nikdo nebere na ryby a že už dlouho neviděl svého parťáka - plný laminátový prut s drátěnými očky a achatýnovými vložkami, se kterým byly sehráni a se kterým udolaly nejednoho bojovného velikána našich vod. Ale to se mělo změnit…
Rybář majitel starého navijáku se čirou náhodou dozvěděl o rybářských závodech s veteránským nářadím vyrobeným do roku 1965 a nástrahami odpovídajícími témuž roku. Vzpomněl si i na svůj starý kdysi oblíbený naviják a jal se jej hledat. TAP našel ve své původní krabičce. Vybalil jej a dlouhou chvíli se s ním s požitkem laskal. TAP pracoval přesně tak, jako když byl nový. Proto rybář dlouho neváhal, napsal e-mail a přihlásil se závodu. Pořadatelé mu obratem odpověděli, že je na startovní listině a že se na jeho účast těší. S dovětkem, aby si připravil 150 Kč na startovné.
Rybář si vzpomněl i na prut firmy TOKOZ, plný laminát modré barvy v délce 2,7 m. S ním kdysi naviják TAP tvořil nerozlučnou dvojici, a tak ho vyrazil hledat. Pochopitelně jej našel a jal se jej prohlížet. Nenašel ani jedinou vadu, jen si všimnul trochu oprýskaných vázání oček a tak je hned popravil lakem. Po úpravě prut jenom svítil! Plný laminát je plný laminát! Pak přišla chvíle nejlepší - rybář namontoval TAP na prut TOKOZ a dvojice zase byla spolu.
Oba „staří cajkové“ se zaradovaly, tušily, že si možná ještě zachytají. Majitel si začal polohlasně brumlat o závodech s veteránským náčiním a dvojice se začala těšit. Rybář navinul na TAP 150 m nového vlasce o průměru 0,25 mm. Majitel znovunalezeného cajku se těšil, jak ho vyvenčí u vody. Prut i naviják dal den před závody do pouzdra, připravil si vidličky a hlavně si připravil strategii lovu.
Závody se měli odehrávat na rybníku, a tak jako první alternativa přicházela na řadu plavaná, jako druhá bude lov na položenou s krmítkem a jako třetí položená na lehko, jen s háčkem a nástrahou. Ta bude asi nejúčinnější, přemýšlel rybář, protože tam TAP využije svojí největší přednosti, možnost nahazovat s velmi lehkými nástrahami.
Dlužno dodat, že sebelepší naviják s úžasným prutem nic nezmohou, když je drží v ruce nekňuba s oběma rukama levýma. A tak se TAP s prutem modlily, aby jejich majitel neztratil fortel, a aby měl taky trochu toho pověstného rybářského štěstíčka, bez kterého se neobejde žádný rybář.
Bez takovýchto drobností by se naši rybářští předkové také neobešli.
Rybář šel štěstí naproti. Proto si navíc připravil další užitečné drobnosti. Vzal si s sebou mosazný dalekohled, dále mosazný zapalovač a také mosazný mincíř na vážení eventuálních úlovků. Do rybářských závodů s cajkem vyrobeným do roku 1965 se výborně hodily a přidávaly retro-lovu tu správnou patinu. Jak by ne, když datum výroby všech těchto propriet bylo z přelomu století, samozřejmě těch minulých. Dalším doplňkem byly staré černé brýle se zlatými obroučkami, které vlastnil z dob začátků bigbeatové éry. Pro sichr si také sebou vzal krabičku se sirkami, která byla ještě vyrobena ze smrkových dýh v původní fabrice Solo Sušice. Rybář si také připravil a vyleštil mosaznou vidličku na odložení prutu. Když retro, tak retro!
Dávné propriety dodávaly retro-lovu punc originality.
Zaopatřil se návnadami i nástrahami typu: těsto z krupice ochucené vanilkovým cukrem, vařené brambory ve slupce, na žluto obarvená vařená kolínka obalená v anýzu a strouhance, žížaly, bílí červi, pařené pečivo, nakládaná sladká kukuřice. Na zakrmení vzal trochu šrotu se strouhankou. Teprve pak byl připraven vyrazit na závody.
Ráno přijede k rybníku autem. Rybář si vylosuje místo, přemístí vybavení a začne připravovat udici. Nasadí splávek, pečlivě jej vyváží broky a naváže háček. Když má montáž hotovou, změří si hloubku v místě, kde bude chytat. Přesně tam si zakrmí.
Pak se jde pozdravit s kamarády. Dojde i na přípitek: „Popoplujem!“, když se pozvednou skleničky s tuzemáčkem. Rybář ví, že do odjezdu domů alkohol bezpečně odbourá.
Pak se vrátí na svůj flek a pozoruje cvrkot kolem vody. Dokonce se s dalekohledem snaží odkoukat od budoucích soupeřů nějaký fígl.
Když je dán ředitelem závodů pokyn k zahájení lovu a rybář ihned nahodí. Napřed nasadí kolínko a jemně kolem splávku zakrmí. Prut odloží do vidličky a pozoruje splávek. Splávek se ne a ne se pohnout, natož se potopit. Rybář sundá těstovinu a napíchne žížalu. Hnojáček cvičí na háčku jako akrobat.
Lovec nahodí, zakrmí a sleduje. Zase nic! Tak zvětší hloubku a znovu nahodí. Po chvíli vyndá z batohu svíčku s krabičkou retro sirek. Podle svého pradávného rituálu zapálí knot. Plamínek je světlo za všechny promarněné záběry. Není to však nic platné.
Po čtvrthodince sundá žížalu a nabodne kukuřici. Nahodí. Zakrmí. Po uplynutí další půlhodiny zkusí těsto. Nic! A přitom je vanilkové!
A tak to jde až do té doby než vyleze sluníčko. Hřejivé paprsky proberou bílou rybu. Na bílé červy začnou útočit cejnci a plotičky.
TAP s TOKOZEM si libují, ale podvědomě touží po větší rybě, která by je prověřila až na samou hranici únosnosti a pevnosti. Co prověří takový cejnek? Rybáře čudly také moc nebaví, a tak sestavu převáže ho na položenou s koncovým krmítkem. Snad zaberou větší kousky, pomyslí si. Nastraží pařenou housku ozdobenou bílým červem. A do krmítka namačká šrot se strouhankou a nahodí. Vodu opět prohodí krmením. Chvilku je klid. Pak přijde opatrné potáhnutí nahoru, pokles a zase nahoru. To asi bude cejn, usoudí rybář. A také byl! Ale už není jen takové „zrcátko“. Na háčku se vzpírá dobře půlkilový placák. Šup s ním do starého podběráku! Úspěšný lovec zavolá: „Míra!“
Do hry se nakonec zapojil i historický podběrák.
Rozhodčí úlovku naměří 40 cm. Zapisuje ho do bodovací listiny a rybu pouští. Znovu nához. Dlouho se nic neděje. Rybář dalekohledem zkoumá okolí a pátrá, jestli někdo něco loví. Zdá se, že nikdo nic. Konkurenti okolo a naproti hypnotizují na splávky i čihátka a tlučou špačky. Je božský klid. Klid je i u rybářovy udice. Tak znovu převázat montáž a zkusit plavačku. Rybář střídá nástrahy… a nic. Tak pomalu jeho pozornost umdlévá. Aby byl v ještě větším klidu, nastražuje pořádnou rousnici. Nahodí ji ledabyle sotva metr a půl od břehu. Sedí a kouká dalekohledem kolem vody. Tam spatří srnce, tuhle pašáka zajíce, tu frajera bažanta, támhle fešnou ženskou na silnici, támhle zase elegantní volavku popelavou, jak se ráchá ve vodě mokřiny. Ale stále taky vidí splávek. Bohužel! Vrtí se na židličce a je mu dobře. Jarní sluníčko už slušně hřeje, inu květen. A oči se mu zvolna klíží, snad by si i zdříml. Ale přece ještě spatří, že se splávek někde ztratil. Zbystří. Opravdu. Vlasec se napíná! Rybář rychle zvedne prut a zasekne. To je ale tah! Rozhodně ne od nějakého plachťáka nebo plotice. Rybě se nechce ode dna. Rybář už stojí a drží laminát ohnutý jako luk. Rukojeť má zapíchnutou do břicha. Ostatní závodníci zanechají číhání a sbíhají se. Jsou lační vidět, co to bude za úlovek. Ryba tvrdě bojuje. Rybář také. Ryba začne ochabovat dřív. Povoluje v tahu a víří ze dna bahno. V kalné vodě je najednou vidět tělo pořádného hada! Točí se jako lodní šroub. Úhoř je pěkně dlouhý a také tlustý. Rybář utahuje brzdu TAPA, přitahuje rybu ke břehu. Tahem prutu pomalu, ale rázně vysmýkne úhoře po pozvolném břehu dál od vody. Je dobojováno!
Rozhodčí se k měření moc nemá, nechce se zamatlat od slizu. Had se svíjí v trávě. Pak zvítězí profesionalita pořadatele, který rybu alespoň zběžně změří. Hlásí 95 cm! Aby úhoři zbytečně nesetřel sliz a nezranil ho ještě víc, uřízne mu silon těsně před tlamou. Had prokličkuje mezi zvědavci a je vmžiku pryč.
Volný had ladně sklouzl zpět do vody.
Rybář v závodech díky tomuto úlovku zvítězil. Starobylý prut i naviják opět nezklamaly! Naopak jejich společná práce fungovala na jedničku. Souhra a pevnost, pružnost a spolehlivost zdolaly velkou a silnou rybu.
A oba naši staří braši už dopředu ví, že minimálně příští rok si spolu zase zachytají. Alespoň při dalších retrozávodech. Rybář byl také spokojený, na příští závody bude mít startovné zdarma, a tak určitě dorazí. Navíc jako první cenu obdržel moderní naviják značky Shimano. Co s ním bude dělat? První, co ho napadlo, bylo, že se třeba někde pořádají závody s náčiním této značky…
Text: Jiří Ondráček
Fota: Autor a redakce Chytej.cz