Když se dílo podaří...

 

Volba nástrahy

Pokud hodláte chytat na rybičky, uděláte nejlépe, když si je nachytáte přímo v revíru, kde poté budete líčit na candáty. Candát je totiž pověstný „puntičkář“ a na známou kořist, se kterou se potkává dnes a denně, bude reagovat mnohem spolehlivěji. Současně se trefíte i do dravci preferované velikosti rybek. Že se nejedná o žádný nesmysl, potvrzují zkušenosti i zahraničních „candátobijců“. Dle jejich pozorování jsou úspěchy v rybolovu tím výraznější, čím více se nástraha (platí i pro umělé nástrahy) podobá rybím druhům žijících v dané lokalitě. Neznamená to však, že by candát neochutnal jinou rybku, nebo že by nezaútočil na fantasticky zbarvený wobbler, jen je nutné počítat s tím, že záběrů bude možná méně, než při použití věrné kopie. 

Toto pravidlo víceméně potvrzuje i nezájem candátů o nastražené mořské ryby – makrely a sledě, které mají výrazné aroma, a které tak rády požírají štiky.

Co vede candáty, kteří mají daleko lepší čich než štika, aby pohrdl touto nástrahou? Výrazným zápachem to asi nebude, neboť candát si občas rád pochutná na doslova „tekoucích“ rybkách, takže nezbývá než věřit, že je to jen a pouze jeho nedůvěra v neobvyklá sousta. A tak zatímco štiku k záběru snadněji vyprovokujete „zvláštní nástražkou“ – zlatým karasem, tučnou mořskou rybou, pestře zbarvenou třpytkou – candát je vůči jakýmkoli „pozlátkům“ podstatně zdrženlivější a tvrdohlavě se drží hesla: „Čeho je ve vodě nejvíc, to žeru!“ Někdy jde až do extrémů. 

Například mě pokaždé překvapí opakovaná vybíravost „zubatých dravců“ na novomlýnských nádržích. Jednu sezónu chtějí přednostně hrbaté cejnky, pak zase preferují oukleje a další rok zase jiný druh. Přitom třeba naprosto ignorují nastraženého hrouzka statečně pumpujícího pod splávkem. A tahle štíhlá rybka by jim do jícnu klouzala daleko snáze. Na některých revírech jsou zase jedničkami v candátím kurzu okounek a ježdík (Vranovská přehrada), jinde plotička (Lipno). Už proto výběr vhodné nástražní rybičky považuji za významný krok k ulovení candáta.

 

Důkaz, že candátovi nevadí ani pořádná porce rybiny. Důležitější je, když je z místních zdrojů.

 

Candátová plavačka

Vedle lovu candátů na položenou je plavačka stejně používanou technikou. Dá se používat v průběhu celé dravčí sezóny. Musíme pouze vědět, kdy a kde na candáty narazíme. Osobně chytání candátů se splávkem dost prožívám. Záběr je totiž krásně čitelný a pokaždé mi dokáže rozbušit srdce. Splávek se pozvolna rozjede po hladině a bez zastávky se plynule zanoří pod hladinu. Tento úkaz je natolik typický, že si ho málokdy spletu se záběrem jiné ryby. Pro upřesnění uvedu i klasické příklady chování jiných dravců:

Okoun se splávkem pumpuje, několikrát jej ponoří a vynoří. Záběr je celkově trhaný a zbrklý.

Štičí záběr spočívá v popojíždění splávku po hladině (menší kus) nebo v rychlém zajetí „špuntu“ pod hladinu doprovázeném příznačným mlasknutím a s přestávkou na požírání kořisti (větší štika).

Bolen a tloušť se projeví ďábelsky rychlou jízdou splávku po hladině nebo těsně pod ní. Na řece většinou po proudu.

Mníčí zabrání spočívá v pomalém propadu splávku kolmo dolů, někdy se sune doslova po milimetrech.

Vždy je dobré, aby rybář ze splávku nespustil oči a měl možnost identifikovat záběr, protože jen tak se včasným zásekem vyhne „nepopulárním akcím“, jako jsou uříznutí vlasce štikou, rozdrcení a vyplivnutí rybky bolenem, nebo vyprošťování hluboko zažraného mníka. 

 

Západ slunce - čas, kdy zubatí rytíři vyrážejí na kořistnické výpravy.

 

Výbava

Při lovu candátů na plavanou málokdy používám ocelové lanko. Pouze v místech s vyšším výskytem štik nasadím tenký wolframový návazec. Candátům (ale i mně) vyhovuje měkčí monofilový vlasec o průměru maximálně do 0,25 mm. Snad jen v lokalitách s nadbytkem vázek se odvážu a nasadím průměr „osmadvacet“. Candát totiž není žádný těžký soupeř a celkem v pohodě jde zdolat. S tenčím vlascem také docílím delších náhozů, citlivější manipulace s montáží a v neposlední řadě umožní volné a přirozené pohyby nastražené rybce, a tak po ní candát chňapne s větší důvěrou.

 

Jemná plavaná přináší úspěchy.

 

Dalšími důležitými komponenty k plavačce jsou: delší (až 4 m) prut s vrhací zátěží do 60 g a měkčí pružnou špičkou doplněný smekacím navijákem s kapacitou vlasce okolo 200 metrů/ 0,20 mm. Dále nevelké splávky baňatého nebo štíhlého tvaru s nosností 3 – 8 g. Na stojatou vodu je lepší navázat splávky průběžné (klouzavé), na lov v proudu naopak splávky pevné. Dost důležitou pomůckou je při večerním chytání chemické světélko (knick light) umístěné na dříku splávku. Další součástí sestavy jsou vyvažovací olůvka buď průběžná (pokud lovíme se splávkem na polotěžko) či větší bročky na chytání ve sloupci a nade dnem. Zátěž by měla být umístěna minimálně 40 cm od háčku, neboť tato poměrně velká vzdálenost umožňuje nastražené rybce volnější a přirozenější pohyb, který určitě candáta láká. Celá montáž je zakončena jednoháčkem velikosti 2/0 – 4, pokud možno oblého tvaru.

 

Možnosti nastražení živých rybek podle různých přírodních podmínek.

 

Toto je klasická a asi nejpoužívanější verze sestavy pro lov candátů na plavanou. Ovšem velmi dobré zkušenosti mám i s použitím dvojice menších trojháčků (vel. 10) navázaných těsně za sebou, které umožňují okamžitý zásek. Trojháčky potom bývají zaťaté ve tvrdých partiích tlamy a dravec bojuje mnohem úporněji, než když je chycený za jícen a nechá se vést jako ovce na porážku. I následný rozdíl v době vyprošťování je markantní. Tento systémek je tedy určitě spolehlivější a „férovější“ než tradiční zažírání candáta na jednoháček. Nehledě na to, že delší vyčkávání se zásekem se také neoplácí – dravec může vlasec zachytit za překážku u dna a následně kořist vyvrhnout. Dvojice trojháčků se však nehodí na choulostivější druhy rybek, jako je třeba ouklej, protože „takový náklad železa“ nástražku brzy vysílí a ta se přestane pohybovat. Na plotičky, perlínky, hrouzky, ježdíky a karásky je naprosto v pohodě.

 

Kam na ně na stojáku?

Pokud máte vhodné rybky a všechny potřeby k lovu, je čas vyrazit k vodě. Kde na „zubaté rytíře“ narazíte, záleží na ročním období, na konkrétním počasí, na denní či noční době, na stavu vody a přesunech drobných rybek.

Na stojatých revírech se candáti celoročně zdržují poblíž terénních vln, u kolmých skal, u ostrých zlomů mezi mělčinou a hloubkou a ve starém korytě přítoku. 

Při chytání za bílého dne, zvláště pak za slunečného počasí, používám pouze klouzavých splávků a nástrahu spouštím 30 – 50 cm nad dno do hlubších jam a proláklin – jedině tam a takhle mám nějakou naději vzbudit u dravců zájem o kořist. 

Až příchod šera a tmy vyburcuje ve zdánlivě netečných candátech dravčí instinkt – ryby se ostražitě plíží nade dnem a míří k mělčinám, na kterých můžou počítat s hejny nocujících rybek. Na hlubokých lokalitách se strmými břehy, kde mělká místa chybí, se dravci zvednou do sloupce a pod hladinu a začnou intenzívně pátrat po rybkách, skrytých poblíž příbřežních překážek. Tehdy se vyplatí nastavit menší hloubku (třeba na pouhých 20 cm), aby se nástražka pohybovala těsně u hladiny. Obzvláště jsou-li slyšet nenápadné candátí zálovy, nebo když se rybky na hladině plaší. Zkrátka potmě je vždy účinnější lovit nedaleko břehu pod hladinou a v mělčině, než nahazovat na hloubku daleko od břehu, kde v té době není jediná rybka a tudíž ani žádný dravec. Předpokladem úspěšného chytání po tmě při lovu na plavanou je rybářova „neviditelnost a neslyšitelnost“ – tedy žádná hořící vatra a žádné tancování po břehu.

 

Klouzavý štíhlý splávek nejlépe poslouží při chytání na stojácích.

 

Kam na ně na řece?

V podstatě stejnou metodou lze lovit i říční candáty. Rozdíl bude jen ve výskytu dravců. Téměř jistým „nalezištěm“ jsou na řekách vývařiště splavů, dále vnější vymleté meandry toku zvláště pokud jsou zpevněné kameny či zpětné jazyky proudů za mostními pilíři a jinými překážkami v proudu. Podobně jako na stojácích se nemálo candátů zdržuje na hranách mělčiny a hloubky. I zde se navečer vydávají na štvanici rybek do mělké vody a příbřežních partií. Opět platí nevyšší obezřetnost při rybolovu – snadno totiž u břehu rybičky rozplašíte (světlem, přecházením po souši) a candáti, kteří je pronásledují, objedou obloukem vaše místo a začnou lovit až o kus dál. Říční candáti jsou, podle mých pozorování, více plašší než jejich bratři ze stojatých vod, ale na druhou stranu jsou hltavější – bez dlouhého rozmýšlení polapenou kořist hned pakují do sebe. Rovněž nejsou tak hákliví na větší odpor splávku či vlasce při záběru. Když už se potravy vzdají, je to z důvodu pevnějšího zadrhnutí sestavy v překážce. Na řekách proto používám podstatně objemnějších reflexně zbarvených splávků, které jsou navíc snadno viditelné i mezi plovoucím listím.

 

Pevný baňatý splávek nachází uplatnění hlavně v tažných úsecích řek. Díky jeho tvaru jej proud dobře obtéká.

  

Nezapomeňte! Až vyrazíte na candáty se splávkem, ať už na řeku nebo na stoják, čím jemnější náčiní budete používat, tím více záběrů od „zubatých lupičů“ dostanete.

 

Použití klouzavých a pevných splávků. Výhody a nevýhody.

 

Když je všechno jinak!

V horkém letním odpoledni se snažím ulovit na bič nějakou menší rybku, kterou bych večer naservíroval úhořům. Nějak se mi zatím nedaří. 

V myšlenkách si vzpomenu na telefonát z minulé neděle. Tehdy navečer mi zavolal kamarád a nadšeně hlásil, že se „suprově trefil do hadů“. Dohromady jich dostal šest a půlka z nich měřila nad sedmdesát čísel! Hned začerstva jsem z něj vypáčil: kde, kdy, jak, na co a v kolik přišli. Za pár minut jsem věděl vše podstatné. Jenže… Než jsem se utrhl na doporučený flek, uplynul skoro týden. Radikálně se přitom změnily snad všechny klimatické i přírodní podmínky. Jednak se vyjasnilo dlouhodobě zakaboněné nebe a přiblížil se úplněk. Dále se vyčistila přikalená voda a stav řeky vyklesal k normálu. Tím pádem se zase na suchu objevila zatopená tráva, která byla údajně ještě před pár dny plná rybí drobotiny a snadno se dala nachytat na masňáky...

Teď se s bičem jen trápím a pronásledují mě pocity naprosté marnosti. Nakonec až navečer přece jen jednu rybku z vody vypáčím. Je to sice cejnek malý, ale je vlastně docela velký. Má dobrých pětadvacet cenťáků! Na sumce by byl akorát, ale na úhoře? 

Nakonec ho klepnu, bude dobrý alespoň na vytvoření cárků. Padá soumrak, a tak rychle převazuji pruty na polotěžko se splávkem - přesně podle doporučení úspěšného kamaráda. Jediným rozdílem je, že on chytal na malé živé rybičky a já na háčky nastražím jen filety. Pár kousků si nechám na břehu do foroty, a zbytek rybiny rozřežu na malé kostičky – těmi pak prohodím tišinu. Na baňatých splávcích rozsvěcím „lámačky“ a vyměřím hloubku, aby se průběžná olůvka správně usadila na dně. Nahodím a konečně se mohu oddat číhání. 

Přes dvě hodiny sleduji nehybná světýlka na hladině. Je to bída. Stahuji jeden z prutů a vyměním vyluhovaný cárek za pořádnou rousnici. Třeba ji vyčenichá alespoň nějaký kapr. 

 

Poklidná candátová plavačka pod úplňkem.

 

Sotva do půl hodiny od náhozu přijde na žížalu prudký záběr! Seknu hned! Odpor ryby je víc než slušný, ale poměrně brzy se mi ho podaří zlomit. Šup. Do podběráku vklouzne štíhlé stříbřité tělo. Třičtvrtě metrový candát!  

Dravec krvácí ze žaber, a proto ho ani nedávám do síťky. Rybu dorazím a hned i vykuchám, aby se v horkém počasí nezkazila. Břišní dutinu vystelu trávou a chystám se zahrabat vnitřnosti. Mou pozornost upoutá vakovitý žaludek candáta - je totiž nafouknutý jako kopačák. Po jeho rozříznutí nestačím zírat. Candát posbíral snad všechny kousíčky z cejnka, kterými jsem provnadil. Kdybych kostky masa znovu poskládal jako puzzle, možná bych sestavil většinu původní rybky. 

 

Puzzle z rybičky

 

Zajímavé bylo, že dravec naprosto ignoroval větší filety na háčcích, přestože musel na prokrmeném místě slídit delší dobu. Nakonec, jako třešinku na dortu slupnul až napíchnutou dešťovku. A teprve ta se mu stala osudnou!   

 

Pokračování příště

 

Text, fota a ilustrace: ToRo

 

clanek_candat.jpg