Tento díl našeho seriálu o rybařině v proměnách počasí jsem začal poněkud netradičně ukázkou ze starořecké báje, která pojednává o nejjasnějším souhvězdí letní oblohy – Velkém voze a jeho věrném souputníkovi – Malém voze. V minulém článku jsem vám totiž slíbil, že se z tropického dne přemístíme do letní noci, a řekneme si, jak vypadá lov ryb, když se rozpálená krajina schová pod chladivý příkrov tmy a žhnoucí kotouč naší nejbližší hvězdy vystřídá na obloze stříbrná tvář měsíce a jeho hvězdného doprovodu.
Nastává konec letního dne a Hélios se svým zlatým vozem již brzy přepustí místo na obloze malému medvědu a velké medvědici.
Rybářská noc – trochu jinak
Článků o různých podobách a zákonitostech lovu ryb v noci však vznikla už celá řada. Každý rybář ví, že v noci máme naději na ulovení skutečně velké ryby, a tak se vydává na sumce, jejichž pukavé zalovení čas od času otřese poklidnou atmosférou noci; na zkušené kapří profesory líčí v mělčinách, kam připlouvají z hloubek na noční pastvu; straží kousky rybího masa na candáty vykonávající noční úklidovou službu a tučné rousnice na úhoře, tlusté jako lidská paže, kteří vylézají z úkrytů a lační na dně po něčem masitém k snědku.
Textů se sportovně loveckým obsahem o nočním lovu poučeně radících „jak“, „kdy“, „kde“ a „proč“ se na rybářských stránkách nalézá dost a dost a je už těžké napsat o tomto tématu něco nového. Je tu však ještě jeden rozměr lovu ryb v noci, kterému se většina běžných článků až tolik nevěnuje. Tímto rozměrem je samotný fenomén rybářské noci, magie lovu v době, kdy se svět ponořil do tmy a počínání nás, pozemských smrtelníků, klidně a trpělivě pozoruje princezna Kallistó, proměněná ve velkou medvědici.
Noční rybařina má svoji neopakovatelnou atmosféru, kterou zdaleka nevyvolávají jen naše skutečné či vysněné úlovky. Je to jakási změť pocitů – úcty, bázně, pokory, ale i odvahy, vůle a odhodlání, které utvářejí naši loveckou emoci. Co pro dnešního člověka a rybáře vlastně znamená noc? Proč i nám, skeptickým a vědeckým poznáním poučeným lidem, naskočí husí kůže, když nám těsně kolem hlavy prolétne netopýr, v trávě zadupe ježek a z nedalekého lesíka se ozve soví zahoukání? Pokusme se v tomto článku o lovu za letní noci zamyslet i nad těmito otázkami, které se samotného lovu zdánlivě až tolik netýkají a přece jsou trvale přítomny v mysli každého rybáře, který jednou podlehl kouzlu nočního rybolovu.
Za soumraku se naše šance na zajímavý úlovek výrazně zvyšuje.
Noc jako encyklopedické heslo
Noc je denní období, během nějž se slunce nachází za horizontem. Doba jejího trvání závisí na mnoha faktorech, jako jsou roční období, zeměpisná šířka a délka či časové pásmo.
Letní noc je vymezena astronomickým či meteorologickým obdobím léta, jako tropickou pak označujeme takovou noc, během níž teplota neklesá pod 20°C.
Během noci většina lidí a zvířat spí, protože nemohou provádět aktivity konané za denního světla. Nedostatek slunečního svitu má navíc velký vliv na morfologii, fyziologii a chování téměř všech živých organismů. Naopak některá zvířata, mezi nimi i celá řada rybích druhů, jsou aktivní především v noci. V kultuře a mytologii je noc často spojována s nebezpečím a se zlem. V lidovém folklóru každé země se vyskytují příběhy a zkazky o nebezpečných bytostech, které jsou aktivní v noci. Mezi nejtypičtější noční přízraky patří různí duchové, upíři či vlkodlaci.
I velcí kapři vyrážejí na svoji noční pastvu.
Rybaření v noci
Dnešní rybář už na noční duchy a strašidla nevěří, a přece u vody zažívá podobné pocity, jaké měli naši předkové. Každý z nás si musí umět přiznat, že se někdy v noci na rybách bál. Měl strach z čehosi neznámého, co se skrývá pod černým pláštíkem tmy. Tento pocit bázně je jistě jedním z dědictví minulosti. Rybařina v sobě ukrývá jakýsi archetyp, který má vazbu na univerzální lidskou zkušenost. Kromě tohoto strachu jsme po rybářských předcích zdědili zároveň i touhu po dobrodružství, umění překonávat překážky, trpělivost při čekání na záběr i vzrušení ze souboje s úlovkem. Kdybychom tyto vlastnosti nenosili v našich genech, sotva bychom se dnes vystavovali nepohodlí, překonávali nepřízeň počasí a vstupovali do hájemství noci, my, spokojení a nasycení denní tvorové, kteří maso úlovků už dávno nepotřebují k přežití.
V zabydleném okolí přehrad se vody v noci nikdy zcela neponoří do tmy – zato můžeme pozorovat zajímavé světelné efekty.
Noční přívlač má v sobě zvláštní kouzlo i magii okamžiku.
Tma houstne a lovné místo osvětlují jen zářící číhátka mezi očky prutů.
Musíme se obdivovat odvaze našich předků, kteří dokázali překonávat strach z divokých zvířat i nadpřirozených sil a vydávali se v noci na ryby. Vedla je k tomu především přirozená potřeba nasytit se; uživit sebe a svoje blízké. K vodě za letních nocí vyrážely i děti. Chytaly raky nebo i ryby – například pstruhy – jen tak do ruky. Velmi starým rybářským náčiním jsou noční udice. Jednalo se zejména o šňůry s různým množstvím návazců, které se nastražily napříč řekou. Jako nástrahy se používaly mrtvé rybky, dešťovky nebo i škeble. Úlovkem býval zejména úhoř, ale i tloušť, parma, mník nebo i menší sumec. Staří rybáři při lovu využívali i světlo. Zatímco my dnes můžeme různé svítilny používat jen k osvětlení našeho lovného místa, lidé dříve na světlo ohně také vábili ryby. Na Vltavě se za teplých letních nocí praktikoval prastarý způsob lovu s rybářskými vidlicemi, kterým se říkalo krondle. Rybář si připravil nůši provrtaných loučí a při čisté vodě, nejlépe za bezměsíčné noci, vyrazil na lov. Brodil se bosky vodou proti proudu řeky. V pase měl uvázaný pytel na ryby, na zádech nůši s loučemi, v levé ruce svícen na krátké násadě, kterou si opíral o stehno, a v pravé ruce krondli. Na vhodném místě řeky zůstal stát, zapálil oheň a vyhlížel ryby. Přivábení ryb prý byla otázka okamžiku. Úlovkem byly zejména parmy, tloušti, podoustve a občas i nějaká štika. Musel to být přímo magický zážitek, vidět za temné bezměsíčné noci rybáře s hořící loučí zabroděného uprostřed řeky. Ráno zbyly po nočním lovci jen spálené uhlíky z loučí, plující na hladině.
V noci se chytalo i do různých rybářských sítí, například do obůzky, což byla síť výhradně určená pro noční rybolov, která se používala zejména na Labi.
Rybář zabroděný ve Vltavě se snaží přivábit na světlo parmu či některou jinou říční rybu.
Všechny tyto rybolovné techniky mají jedno společné: dnes jsou už dávno zakázány. Celonoční rybolov nepovoloval už zákon z devatenáctého století, a také dnes smíme lovit pouze do půlnoci (i když na některých revírech se lov přes celou noc už zase praktikuje) na klasické sportovní náčiní – tedy rybářské pruty. A tady se dostáváme k dalšímu rozměru nočního rybolovu, a tím je pocit něčeho zakázaného. Jako bychom vstupem do království noci zároveň porušovali pravidla. Někdy jen odvěké zákony přírody, které nám, denním tvorům, ukládají v noci spát; někdy ale i ta pravidla, která jsme vymysleli sami pro sebe, abychom zkrotily naše lovecké vášně, které bohužel mohou leckdy přerůst i v drancování a loupení.
Candát patří mezi typické noční úlovky.
Noc trestající na duši
Říká se, že zakázané ovoce nejvíc chutná. A platí to i o ovoci, které voní rybinou a zůstává po něm na rukou místo sladké šťávy rybí sliz. Samozřejmě
jsem ten poslední, kdo by chtěl vzdávat hold pytláctví a nabádat k porušování rybářského řádu nebo přímo k pytlačení. Ale ruku na srdce: kdo z nás někdy nezatoužil vydržet u prutů i po půlnoci, kdy vylézají z úkrytů ti největší úhoři a kapři velcí jako selata vyrážejí na noční pastvu; kdo někdy nechtěl zahradit řeku šňůrou s pochoutkami pro stříbrné noční velikány; kdo si nepřál vzít baterku, posvítit si s ní pod hladinu a rybu, ošálenou ostrým světlem, chytit jen tak do ruky? A pravičku na prsou si ještě podržme: kdo z nás v noci aspoň jednou v životě neporušil rybářské předpisy?
Do noční sítě obůzky se dříve chytaly ryby zejména na Labi.
Velcí lidé a velcí rybáři se poznají i podle toho, že se dovedou přiznat ke svým hříchům z mládí. Také mnozí velcí spisovatelé se ve svých dílech vyznali z lásky k nočnímu rybolovu a zavzpomínali přitom i na svoje rané pytlácké zážitky. Snad nejkrásněji o svém rybářském mládí vypráví Ota Pavel. Od malého pytláčka Jirky se naučil mnoha povedeným kouskům, mimo jiné pokládat do noční Berounky šňůry na parmy a úhoře. Pak ale Jirka z Luhu odešel a Ota chodil líčit šňůry sám. A byla to pro něj velká škola odvahy a odhodlání, na kterou pak po celý život vzpomínal:
* Chodil jsem za tmy daleko pod jez bosý, abych nebyl slyšet. Bylo mi úzko. Vedle pěšinky hučela řeka a ve větvích stromů křičely sovy a sýčkové. Noc odjakživa patřila zvířatům. Den patřil lidem. A já to porušoval a noc mě trestala na duši. Hrozně jsem se bál. Potom jsem uslyšel jez a padající vody v propusti. Nad jezem se rýsoval mlýn a na něm svítila jediná žárovička. Nikdy jsem nevěděl, proč tam svítí, ale asi to bylo světýlko pro pocestné anebo špehýrka pro mlynáře, aby si viděl dál než na špičku nosu. Pro mě byla ta žárovička spřízněná bytost. Brodil jsem se trávou a nadával si, že jsem pražskej srabovej srab. Musím dojít k tomu plochému kamenu, kam jsem vždycky šňůry pokládal.
Po nastražení šňůr čeká ještě dlouhá a strastiplná cesta zpět domů. A malý rybář si na ní najednou uvědomí ten skutečný, dosud utajený smysl svého nočního dobrodružství:
A zase zpátky do luhu. Mlýn svítil a spal. Sovy a sýčkové volaly, že tahle noc patří ptákům a zvířatům. Řeka se leskla, měsíc si v ní myl tváře, tráva mě pleskala do nohou. A tehdy jsem si uvědomil, že je krásné být sám jenom s nocí. A vždycky jsem tak na to vzpomínal.
Časně ráno je třeba vstát, vrátit se k řece a vytáhnout šňůry. Bude malý lovec odměněn za všechno své noční odříkání?
Šerá rána byla ze všeho nejkrásnější. To včely a motýli se chystají na den. A ptáci jim k tomu zpívají. A to vše se děje ještě brzy, když utíkám pod jez. Abych tam byl, než přijedou četníci. Abych tam byl, než se veliký černý úhoř utrhne ze strachu před sluncem. Pámbíčku, jen aby tam aspoň něco bylo.
A pak přichází to nejdůležitější, co dělá rybáře rybářem: umění přiznat si porážku a vzdát rybám hold za to, že nás opět přechytračily. Protože ryby jsou moudré a nic nám nedají zadarmo. Proto přeji všem rybářům, kteří se třeba právě teď chystají na noční loveckou výpravu, aby na ní Potkali ryby. Tak jako je potkal malý Ota, možná právě v okamžiku, kdy mu velký noční úhoř poprvé proklouzl mezi prsty:
Nikdo tu nebyl. Vlezl jsem do vody a vzal za šňůru. Nic s ní neškube a nic se nehýbá. Návnady jsou chytře jen z polovice oďobané. Nic na ní není. Vytáhnu ji úplně na břeh a skládám ji. Něco se ve mně hroutí, srdce sotva tluče. Chce se mi stočit do klubíčka a spát. Všechna ta námaha je marná. Vzpomenu na sovy a na to, že noc patří zvířatům, ptákům a rybám. Ryby mě porazily. Musím se sebrat a říct strejdovi Proškovi, že jsem zase nic nechytil. Bude to dlouhá cesta. *
Osudovou rybou a inspiračním zdrojem nejednoho literárního díla se stal Otu Pavlovi úhoř
* Úryvky jsou z povídky Pytlačení I., ze sbírky Jak jsem potkal ryby.
Text: Tomáš Lotocki
Foto: autor, Milan Rozsypal
Ilustrace: Jana Hauskrechtová