První kousek nové výpravy.

Deset čísel ke štěstí

Jakmile vrátím rybu do řeky, volá mi kamarád Honza z Prahy. Prý jestli ho nevezmu sebou. Rád by si chtěl také povodit nějakou hlavatku. Cestou za ním se na pár hodů zastavím na místečku „mé staré známé“. Nic. Vyzvednu Honzu a beru ho do polí pod Lučatín. Myslím si, že právě tam by ryby mohly mít trochu klidu. Vydáme se přes pole k jedné tůni, kterou jsem v této sezóně ještě nechytal. Když dorazíme k tůni, je tam už rybář a právě táhne hlavatku. Při zdolávání se třese jak osika, ale nakonec rybu vynáší na souš. Poznávám ho, je to můj známý a jeden z nejlepších muškařů Slovenska – Kečup. Úlovek položí na břeh a je z něj úplně v transu. Jdeme za ním. Na jeho prutu poznávám Leův jalcový systémek. Zdravíme se a hned šťastnému lovci gratuluji. Potom nábožně položí metr na rybu. Jak je celý rozklepaný, zahlásí: „92 cm!“

Říkám:„Kečupe, má jen 82!“ 

On: „Néé,má 92!“ 

Pobídnu ho: „Podívej se pořádně, je tam 82. Já už ty ryby mám v oku!“

Znovu se skloní a vzápětí zjistí, že se v euforii fakt sekl o deset čísel. Zklamaně prohlásí, že jsem mu zkazil celý rybářský život, myslel si totiž, že má „mírovou“ rybu. Ne že by ji hlavatka neměla, ale Kečup si stanovil svou vlastní míru - 90 cm. Naposledy se s úlovkem pomazlí a dává ji svobodu. Zatímco spolu tlacháme, Honza prochytává tůň. Z Kečupa vypadne, že to byla jeho první cíleně ulovená hlavatka na přívlač, jinak že už nějaké kousky chytil na strímra. Předtím jezdil několik let na Oravu, ale žádnou nedostal. Tady na Hronu se také trápil, ale Leo mu poradil, jak na ně. Nakonec usoudil, že když dnes žádnou nechytí, tak se na celé hlavatky vykašle. Tolik vycházek pro nic za nic… Při té příležitosti si vzpomenu, jak jsem na svou první hlavatku čekal tří a půl roku.

Hlavatka se dá proměřit o centimetr, ale o deset čísel už je dost...

Trpělivost ryby přináší

Honza s Kečupem zůstávají spolu a já jdu „norovat“ sám. Mířím po proudu. Prohazuju každou nadějnější překážku, jamku i proudnici. Vodím rybku těsně kolem pobřežních kořenů. Projdu bez záběru asi kilometr a půl řeky. Znovu se s kluky potkávám u aut. Ani oni už neměli kontakt. Jdeme na oběd. Po obědě Kečup jede domů a my s Honzou se přesuneme pod čerpačku do polí. Promrskáme tůně, ale nic, nic a nic. Honza lov o půl třetí balí a vrací se do Prahy. 

Rozmýšlím, co dál. Musím chytat tam, kde je minimální tlak od rybářů. Nakonec vyrážím do míst, kde jsem snad deset let nechytal. Objevil jsem zde tři jamky. Pravda, jednu z nich už jsem kdysi s Leem prochytal. Zbývající dvě mi zůstaly utajeny. První se mi vážně dost líbí. Tvoří ji hlubší proud s balvany na dně. Pročešu díru kousíček po kousíčku. Pod jamkou se silný proud stáčí pod kořeny a podemílá břeh. Posílám tam rybku z dost velké dálky. Sotva zacvaknu naviják, dostanu záběr! Ryba se dvakrát převalí a nemilosrdně si bere metry vlasce z cívky. Musím za ní! Hlavatka táhne jako lokomotiva! Ne a ne ji zpomalit. Je někde stometrů pode mnou. Pořád bojuje a vzdaluje se. Podle odporu si jsem téměř jistý, že má metr. Ne-li víc! Dobrodím se až na kamennou kosu. Ryba je v hlubině za ní. Pomalu ji začnu přitahovat ke břehu. Když se hlavatka zjeví, už se mi tak velká nezdá. Jeden hmat a je venku. Je sice pěkná, ale nemá ani 90cm. Na rybě mě upoutají dvě věci. Zaprvé jí v tlamě visí utržený wobbler– čtyřdílná napodobenina jelce. Zadruhé: můj systém je seknutý ve hřbetu. Hlavatku jsem tedy táhl na štorc. Proto tak divoce bojovala! Takhle nějak vznikají historky a fámy o metrovkách na Hronu. Musím připustit, že kdybych tuhle rybu pozbyl, asi bych také všude vykládal, jak mi upadla metrovka. Rybu měřím, má 86 cm. Wobbler si beru jako trofej a královničku pouštím. Kéž by ji už nikdo letos nechytil. Příští rok by měla 95+. To už by byl jiný tanec na prutu.

Chytám až do tmy. Vzduch má -5°C a za celý den mám toho mrskání a chození plné zuby. Večer si dopřávám horkou vanu a studenou hruškovici. Kluci mě lákají na pivko. Nic se mnou nehne, jen postel. 

Když se daří!

Den druhý

Ráno se budím a bolí mě celý člověk. Přesto vyrážím. Zastavuji v polích po Šálkovou a hned prvním hodem dostávám hlavatečku 74 cm. Zabrala v dost silné peřeji. Když nad tím tak přemýšlím, byl to první letošní pořádný záběr. Ryba byla asi právě na lovu. Předvedla takový úder, že mi narovnala i ruce. Úplně mě tím nabudila!

Přecházím do tůně s obeznámenou velkou hlavaňou. Prohazuji vodu centimetr po centimetru. Na konci výplachu z díry dostávám další záběr. Je to ONA? Ne, tahle je podstatně menší. Hlavatku, odhadem 65 cm, táhnu k sobě. Když už ji chci vylovit, padá mi. Myslím si, že je to stejná ryba, co se mi tu setřepala na zahájenou. Královna tůně je někde zalehlá a je asi hodně opatrná. Tu už jen tak nepřemluvím.

Potkávám se s Leem u Cigánů. Procházíme naše místa. Zkoušíme i Leovu 108 cm ze zahájené, ale nic. Znovu procházíme včerejší tři tůňky, kde jsem byl včera úspěšný. Zde mi při brodění uklouzne noha a položím se naznak do ledové řeky. Okamžitě se snažím postavit. To se mi daří, až mi Leo přispěchá na pomoc. Koupel v prosinci není žádná sláva. Ještěže mám kvalitní oblečení. Neskutečně jsem ocenil bundu zn. Simms, kterou jsem měl přes „goráče“. Zjišťuji, že až na nějaká lokální místa jsem v rámci možností relativně suchý. Leo se mě zeptá, jestli končím. Odpovídám mu, že trošku vody nemůže uškodit. Chytáme dál. Do oběda jsme úplně marní.

Marná odpolední práce…

Po povinné zastávce na Grajcáru a míříme dolů na kaprový úsek. Jedeme na tůň, kde měl Leo s Tomem čtyři záběry. Nám tu ale pšenka nekvete. Leo vyráží po proudu dolů a já proti proudu směrem na Vlkanovou. Beru jamku po jamce, peřeje i tůně. Najednou si uvědomím, že je skoro tma. O rybu jsem ani neškrtl! Jsem pěkně daleko od auta. Vracím se za Leem, který už mě hledal. Hned mě zdrbe, kde jsem tak dlouho. Telefon jsem totiž zapomněl v autě. Není divu, hlavatková horečka mě úplně ovládla. Hledal jsem nová místa, a tak jsem čas úplně vypustil. Leo měl jeden záběr, ale rybu nedal. U auta Lea přemlouvám, ať jdeme ještě na mou oblíbenou tůň. Má toho plné zuby, tak odmítá. Je za ty dva dny úplně zmrzlý, ostatně já taky. Mně to však nedá a Leo u tůně zastavuje. Nakonec jde taky. Záběr nepřišel, jen nás prubnutí místa stála každého systémek. Rozloučíme se a Leo jede domů s tím, že už ráno nejde. Já si v duchu slíbím, že si v neděli dám tři hodinky lovu a pak vyrazím na Brno. Přicházím k Rastikovia necítím ruce a nohy. Venku je mínus -7°C. Jakmile vlezu do baráku, nalívám si dva panáky hruškovice a zalezu na hodinu do horké vany. Připadám si, jakoby mě někdo přetáhnul klackem přes záda. Najím se a jdu spát. Přitom je teprve půl sedmé večer. V osm mě budí telefon. Volá Tomáš, jestli ho zítra nevezmu sebou. V tu chvíli se mi vůbec nechce, ale potvrdím sraz v sedm ráno v Majery. Jdu pokračovat ve spánku. 

Poslední den

O půl sedmé mě budí budík. Nikam se mi nechce! Už vůbec ne se soukat do „goráčů“ a brodit se ledovou vodou. Začínám litovat, že jsem Tomášovi slíbil, že s ním půjdu. Cítím každý sval v těle. Nakonec se silou vůle vyhrabu.

V sedm se potkávám s Tomem. Je plný elánu. Já chytám spíš ze setrvačnosti. Beru ho na dvě hlavatky, o kterých vím. Ryby zájem nemají. Proházíme velkou tůň a jedeme do Šálkové. Říkám: „Tome, prochytáme koryto elektrárny, protože přehrada je vypuštěná.“

Začínáme v krásné proudnici, která se tu teď vytvořila. Posouváme se kousek proti proudu. Najednou Tomáš křičí, že má rybu. Snažím se ho nafotit, ale ryba mu padá. Beru prut a ve stejném místě rybku mrsknu až k druhé straně. Náhle ucítím jemný záběr. Je tam! Za chvilku se na břeh podívá tři čtvrtě metrová hlavatka. Tomáš fotí. Rybu pouštím a oba znovu bičujeme jamku. Po pěti hodech zaznamenám další opatrný záběr. Už se mi na prutu mlátí další ryba kolem 80 cm. S rybou si hraju, abychom ji natočili. Když už ji chci vylovit, spadne mi. Ani mi to není líto. Pouští se do mě zima, ale stejně dřu. Když jsem zabrozený, na nic nemyslím, jen vnímám řeku a čekám na jemné ťuknutí. Prokleté hlavatky!

Útěchová osmdesátka.

Tak přece!

Přesouváme se pod Plavno. Zde potkávám Rada. Povídáme si o hlavatkách. Hlásí mi, že tam někde plave metrovka. Tak mu říkám, že ji jdu chytit. Všichni se smějí. Nechávám jít Tomáše prvního. Ukazuju mu, kde ryby stávají a prochytávám vodu po něm. Přicházíme k top místu. Říkám mu, kam to má házet a jak systémek vodit. Záběr nemá. Jdu házet já. Rybku vedu přesně přes místo, kde je ve dně prohlubeň asi 2x3m. Přesně tam jsem už rybu chytil a dvě další mi spadly. Přesně nad jámou cítím skoro neznatelný záběr. I tak pořádně vytnu. Sekám do tvrdého. Vím, že tahle hlavatka bude velká. Ryba je přibitá ke dnu. Držím ji na napnutém vlasci. Snažím se ji odlepit ode dna a vytáhnout z prohlubně. Mám strach, aby mi to u dna o něco neuřízla. Asi po třech minutách se mi daří hlavatku zvednout. Začíná boj! Ryba se vyvalí v celé kráse na hladinu. Je zbarvená do hnědo-černa. Tipuji ji mezi 95 cm až metrem. Ryba si začíná brát z navijáku a cpe se na hranu peřeje. Snaží se ujet z tůně. Kdyby se jí to podařilo, čekal by mě zdlouhavý zápas a pěkně bych se u něj prošel. Rybu se mi silou před hranou podaří otočit. Mordujuji k sobě. Bojuje jako ďas. Tomáš vše točí na kameru. Je zabrozený kus pode mnou. Najednou vidím, jak hlavatka vyráží přímo proti němu. Chce se kolem něho otočit. Těsně ho míjí. Fuj, to bylo u fous! Vyháním Toma z vody. Na druhý břeh přichází rybář,chvíli se dívá, jak zdolávám. Najednou z absolutně nepochopitelných důvodů začíná házet přímo na mě! Dokonce mu to jednou ulítlo tak, že mi div nepropíchl prsačky. Volám na něj, jestli se nezbláznil! Naštvaně toho nechá. Lidská závist a blbost je nekonečná a globální!

Nakonec hlavatku po krásném souboji dostanu k sobě. Nacvičený hmat a ryba leží na břehu. Tomáš všechno fotí a točí na telefon. Beru do ruky metr - ukazuje krásných 94 cm. Můj odhad byl skoro přesný. Rybu opatrně pouštím zpátky. Na rozloučenou ji přeji, ať už ji letos nikdo nechytí. Za rok by z ní byla krásná metrovka. 

Za rok z ní bude parádní ryba. Pokud tedy přežije...

Tůň ještě cvičně proházíme a jedeme nahoru do polí. Cestou potkáme pár hlavatkářů. Na řeku je vyvíjen obrovský tlak. Tomáš mě přemlouvá, aťještě jedeme dolů. Je mi to jedno. Nejraději bych jel domů, už jsem docela dost „přechytaný“.Navíc se mnou začíná cloumat zimnice. Stejně se nakonec nechám ukecat, sedám do auta a jedu ještě „dřít“ kaprový úsek. 

Dvojí nevyužitá šance

Zamíříme dolů pod Vlkanovou na tůň, kde Tomovi spadla velká ryba. Tůň pročešeme kompletně. Bez úspěchu. Potom nadhodím, abychom se přesunuli do Vlkanové, kde jsem ještě nikdy nechytal. Tomáš souhlasí. Jde podél vody jako první. Já házím jen tak, aby se neřeklo. Spíš prohazuji místečka, která Tomáš vynechal. Najednou vidím, jak Tom přisekne. Volá na mě. Asi to nebude velká ryba, ale chce natočit její zdolávání. Než však stačím přispěchat, hlavatka se setřepe. Postupujeme dál po proudu. Dostáváme se pod velkou peřej. Proud tu jde do poměrně prostorné jámy a největší hloubky leží při druhé straně. Okamžitě tipuji, kde bych jako ryba stál. Do řeky vybíhá kamenná kosa a za ní se dělá vracák. Tomáš navazuje nový systémek, protože utrhl, a tak začínám lovit. Prvním hodem vedu rybku při druhé straně v hloubce. Jakmile se nástraha ocitne za kamennou kosu, okamžitě ucítím záběr. Spíš ze setrvačnosti než z adrenalinu, instinktivně zaseknu. Rybu se mi daří vyvést z proudu do mělčiny. Jdu si pro ni. Jsem jak mátoha. Než se kloudně rozkývám, hlavatka vyrazí systémek z tlamy. Je fuč! Úplně malá nebyla, mohla mít mezi 80 až 90 cm. Jsem v takovém útlumu, že je mi to úplně jedno. Balím. Mám lovu plný kecky. Tom mě doprovází k autu. Dávám mu zbylé rybky a připomínám, aby se o ně rozdělil s Leem. Převlékám se do civilu a vzápětí uháním ku domovině. 

V Brně mě čeká perný týden. Budu pendlovat mezi prací a prodejem vánočních kaprů, tak vím, že si moc neodpočinu a nevyležím se. Ale také vím, že za pět dní jsem zpátky. Chci strávit u Hronu Vánoce a první den svátků. Doma mě stejně nikdo nečeká, tak budu slavit s hlavatkami. Navíc mám od Štěpána v práci pohotovost, takže už sedo konce roku na královny nedostanu.

Pokračování příště

Text a fota: Vojta Sklenář