Tomu se však nemůžeme nijak divit. Naše rybářská zkušenost je vždy subjektivní povahy a málokterý rybář má tu možnost, aby se důkladněji seznámil se situací ve všech regionech a na všech povodích. Navíc chytání dravců má svá specifika a velmi se liší od lovu býložravých ryb, což je dáno především biologickými potřebami jednotlivých skupin ryb. Zjednodušeně řečeno nedravé ryby se vzhledem k absenci žaludku musí neustále krmit, a jestliže se tedy v revíru v hojnějším počtu vyskytují, dříve či později jejich hejno na lovné místo přilákáme a pokud to jen trochu umíme, budeme je i chytat. Naopak ryby s dobře vyvinutým trávicím ústrojím (štika, candát) mohou přijímat potravu v intervalech několika dní nebo dokonce i týdnů a přimět nasycenou rybu k záběru je velmi složité, navíc příjem potravy u dravců výrazně ovlivňuje i celková potravní nabídka na revíru, aktuální hydrometeorologická situace, roční období a mnoho dalších faktorů. Každý rybář potvrdí, že existují dlouhá období, kdy vrcholní dravci prostě neberou, a kdybychom neměli předchozí odlišnou zkušenost, nevěřili bychom, že se ve vodě mohou nějací predátoři vůbec vyskytovat. A pokud předchozí zkušenost z revíru nemáme, vede nás to často ke zkresleným představám a unáhleným soudům. Tím chci pouze říct, že udělat si jen na základě osobní rybářské zkušenosti objektivní představu, jak to s obsádkou dravých ryb v našich revírech vypadá, je velmi složité. A výzkumů v této oblasti, které by dokumentovaly vývoj početnosti dravých druhů v našich vodách, je také jen velmi poskrovnu. 

Jedněmi z mála údajů, na základě kterých si můžeme udělat aspoň přibližnou představu o vývoji obsádky jednotlivých druhů v našich revírech, jsou dlouhodobé statistiky úlovků. Zaměřme se tedy v tomto článku na pětici našich typických dravých ryb mimopstruhových vod – štiku, candáta, sumce, bolena a okouna –, jejichž sezóna lovu, zahájená 16. června, je právě v plném proudu, a ukažme si, co nám o nich říkají statistiky úlovků z revírů Českého rybářského svazu, vykazované od začátku 90. let minulého století až po současnost. Nejprve si však řekněme, jak se v těchto dlouhodobých statistikách vůbec orientovat a co všechno dalšího musíme vzít v potaz, abychom mohli z těchto čísel vyvodit nějaké obecnější závěry o početnosti dravců v našich vodách.

 

Štika, candát a okoun – trojice dravců, jejichž úlovky v našich vodách setrvale klesají.

 

Jak číst statistiky úlovků?

Hned na úvod je třeba říct, že ani statistiky úlovků nám nikdy nemohou podat zcela přesnou informaci o vývoji rybí obsádky v daných revírech. Když se z tabulky úlovků například dočteme, že počet chycených okounů na revírech ČRS klesl za poslední čtvrtstoletí zhruba pětinásobně, neznamená to automaticky, že se těmito vodami prohání pětkrát méně okounů než na začátku 90. let. Pokud si z těchto čísel chceme udělat reálnější představu o početnosti obsádky, musíme vzít zároveň v potaz i další skutečnosti, jako jsou rybářský tlak, změny ve výměře i struktuře revírů, chování rybářů u vody, stále účinnější způsoby lovu, změny v rybářské legislativě a pravidlech pro lov ryb, pytlácký tlak a další věci. 

Množství úlovků v revíru především výrazně ovlivňuje rybářský tlak, protože zjednodušeně řečeno platí: čím více udic ve vodě, tím větší šance na ulovení ryby. Z vývoje členské základny ČRS v letech 1990-2016 lze jasně vyčíst, že po poklesu na začátku 90. let (který však byl zapříčiněn přelitím části členské základny do nově vzniklého Moravského rybářského svazu) dochází po celá devadesátá léta k pozvolnému nárůstu členů, který kulminuje začátkem 21. století, kdy počet členů výrazně přesahuje hranici 250 00. Od té doby pak sledujeme spíše pozvolný pokles nebo stagnaci (dodávám, že podobný vývoj členské základny lze pozorovat i v Moravském rybářském svazu). Když se pak podíváme na tabulky úlovků, lze konstatovat, že s výjimkou okouna a sumce je nejvíce úlovků vykazováno právě na konci 90. let a začátkem tohoto století, což koresponduje s nárůstem členské základny v tomto období a tedy vyšším rybářským tlakem. 

Zároveň je třeba vnímat i to, že od 90. let kleslo celkové množství a výměra vodních ploch, které jsou součástí svazových revírů. Svazy přišly především o stovky menších stojatých vod, na nichž se dnes často provozuje tzv. komerční lov ryb. Docházky jsou proto soustředěny na menší množství vod, což se také projevuje ve vyšším rybářském tlaku na svazové revíry.

 

Vývoj členské základny ČRS v letech 1990-2016*

 

Vznik soukromých revírů však rozhodně není jediná změna, kterou můžeme za to více než čtvrtstoletí u vody zpozorovat. Dá se říct, že sportovní rybolov na začátku 90. let a dnes – to jsou dva zcela odlišné světy. Technologický pokrok v oblasti rybářského náčiní, nové nástrahy, rybolovné metody i přístupy k lovu, to vše představuje doslova revoluční změny, kterými za poslední desetiletí rybařina prošla. A v oblasti lovu dravých ryb (zejména přívlače) je to obzvláště patrné. Superkvalitní náčiní a umělé nástrahy moderního věku – to jsou úderné zbraně, před kterými mohou dravé ryby jen těžko obstát. Zároveň se však mění i přístup některých rybářů k lovu. Zejména u mnoha ctitelů moderní přívlače můžeme pozorovat mnohem šetrnější chování vůči rybám a inklinaci k metodě „chyť a pust“. To vede k tomu, že reálně je dosahováno mnohem většího množství úlovků dravců, než je vykazováno ve statistikách ponechaných ryb. A také k tomu, že v našich vodách žije stále větší množství ryb, které už měly s rybářovou udičkou co do činění. Ryba není rozhodně hloupá, má svou paměť a popíchaní poučení dravci jsou jistě mnohem obtížnějším úlovkem, než ryby, které vidí našeho twistera poprvé v životě. I to může být jedním z důvodů toho, proč rybáři, kteří zaspali dobu, mají pocit, že v našich vodách už pomalu žádní dravci nežijí.

V neposlední řadě musíme číst statistiky úlovků i z pohledu změn v legislativě a výkonu rybářského práva. Pokud například z tabulek úlovků vyčteme, že u štiky a candáta došlo k nárůstu průměrné hmotnosti ponechaného úlovku, neznamená to, že se dnes chytají větší ryby než před čtvrtstoletím. Většinu ponechaných ryb totiž tvoří kusy těsně nad hranicí lovné míry a ta se posouvá směrem nahoru. Zatímco na začátku 90. let měl candát zákonnou míru 40 cm a velkou část úlovku tak tvořili candátci těsně nad touto hranicí, dnes má míru 45 cm a na mnoha revírech je zvýšena na 50 cm. Stejně tak u štiky je dnes již na mnoha revírech míra zvýšena z 50 cm na 60 cm, což zvedá i hmotnostní průměr ponechaných ryb. 

Otázkou také je, zda jsou ponechané ryby skutečně zaznamenávány ve statistikách úlovků. Tento problém se týká zejména okouna, jehož úlovek se dříve nemusel zanášet do záznamu o docházce ihned po ulovení, ale stačilo si zapsat okouna až po skončení lovu, což samozřejmě mnoho rybářů už jaksi „pozapomnělo“. Dnes už platí pro okouna stejná pravidla jako pro ostatní druhy dravých ryb, což by mělo vést k větší kázni rybářů při zaznamenávání úlovků.

Odnesené ryby, které se v sumáři úlovků nikdy neobjeví, jsou pochopitelně ty, které byly uloveny nelegálně, ať už přímo pytláky, nebo svazovými rybáři porušujícími pravidla lovu. I když se pytlácký tlak na našich revírech zvyšuje (a stále častěji se setkáváme i s organizovaným, komerčním pytláctvím), velkou většinu prohřešků stále páchají vlastní členové rybářských svazů. Nezapsání ryby či ponechání si většího množství úlovků, než je povoleno – to jsou nejběžnější přestupky, se kterými se rybářská stráž u vody setkává. Je tedy jasné, že velké množství dravců (které je však velmi obtížné procentuálně vyjádřit) je od vody odneseno, aniž by se objevilo v jakýchkoli statistikách úlovků. 

I přes všechny zmíněné skutečnosti, které musíme brát v potaz, lze z dlouhodobých statistik úlovků vysledovat některé základní tendence, které se týkají vývoje struktury obsádky dravých ryb v našich revírech i početnosti jednotlivých druhů. Dodávám, že pro zjednodušení nabízím tabulky úlovků pouze z vod Českého rybářského svazu. Statistiky úlovků dravých ryb na vodách Moravského rybářského svazu však vykazují velmi podobné tendence, a proto lze říct, že komentáře k jednotlivým dravým rybám můžeme vztahovat plošně na všechny svazové vody v České republice.

 

Tabulky úlovků:

Candát obecný:

 

 

Z tabulky lze vyčíst, že úlovky candáta mají klesající tendenci. Jak je vidět, ještě v roce 2004 bylo uloveno skoro dvojnásobné množství candátu, nežli v loňském roce. Na candátech se nepochybně podepisuje především extrémní rybářský tlak. Candát je nesmírně žádoucím druhem a vzhledem k vysoké kvalitě a ceně masa je častým předmětem i nelegálního lovu. Musíme si také uvědomit, že za sledované období se zásadním způsobem proměnily metody lovu. Zatímco začátkem 90. let se lovil candát prakticky výhradně na nástražní rybky, s rozvojem moderní přívlače přibyly zástupy rybářů, kteří candáty cíleně loví i na umělé vláčecí nástrahy. Rybářský tlak je skutečně drtivý a tak i přes slušný přirozený výtěr podpořený umělým vysazováním candátů ubývá, a to především velkých ryb (což však z tabulky úlovků z výše uvedených důvodů vyčíst nelze). 

Chytit candáta slušné velikosti je i s použitím nejmodernějšího náčiní, nástrah a způsobu lovu stále větší problém.

 

Štika obecná:

 

U štiky lze vysledovat velmi podobné tendence jako u candáta. Úlovky štik setrvale klesají – loni bylo chyceno jen něco před 43 tisíc kusů, což je nejméně za sledované období. I za úbytkem štik stojí ve velké míře rybářský tlak, který těmto poměrně snadno ulovitelným rybám (na nástražní rybky i všemožné vláčecí nástrahy) neumožňuje ani zdaleka naplnit jejich růstový potenciál. Navíc mnoho rybářů při lovu na nástražní rybky používá stále nešetrné způsoby lovu, které decimují zejména mladé nemírové kusy.  K rybářskému tlaku musíme připočíst i skutečnost, že štiky u nás jen málokde nacházejí vhodné výtěrové podmínky a jejich populace jsou tak na mnoha revírech závislé v podstatě jen na umělém vysazování. 

Také drtivá většina štik nemá v našich vodách šanci svůj růstový potenciál ani zdaleka naplnit. Toto „zubaté torpédo“ je světlou výjimkou.

 

Okoun říční:

 

Tabulky úlovků zcela jasně vypovídají o poměrně dramatickém mizení okounů z našich vod – jak můžeme vidět, za poslední čtvrtstoletí klesly úlovky téměř pětinásobně. Na vině je opět zejména rybářský tlak, a to hlavně na typických okouních vodách, jako jsou velké přehradní nádrže, odkud mizí především velké generační kusy. K tomu je třeba přičíst i další vlivy, například problémy s přirozeným výtěrem (jikry a plůdek ohrožuje především hydrologický režim a kolísání hladiny v období výtěru). Z hojné, tzv. plevelné ryby, se tak stal v našich vodách zranitelný druh. Proto je jen dobře, že se konečně přistoupilo k plošnému hájení okouna v období od 1. 1. do 15. 6.

 

Podle statistik úlovků mizí okouni z našich vod ještě rychleji než candáti a štiky – ulovit slušnou rybu už začíná byt problém i na typických okouních vodách, jako jsou velké přehradní nádrže.

 

Sumec velký:

 

U našich největších ryb, sumců velkých, můžeme sledovat zcela opačné tendence, než v případě candátů, štik a okounů. V současné době je v úlovcích ročně vykazováno až šestkrát více sumců, než tomu bylo na začátku 90. let. Příčiny progresu můžeme spatřovat v dlouhodobě teplejším klimatu, které sumcům vyhovuje, v dobrém přirozeném výtěru podpořeném umělým vysazováním, a také ve vysoké úživnosti většiny našich revírů, ve kterých dospělý sumec nemá přirozeného nepřítele. A v neposlední řadě také v rozvoji moderní sumcařiny, díky které se na lov těchto sladkovodních obrů zaměřuje stále více rybářů. I z uvedených čísel je patrné, že se o budoucnost sumců v našich vodách nemusíme obávat. Naopak v některých vodách začíná být sumec kvůli svému přemnožení vnímat jako nežádoucí druh, vytlačující ostatní dravé ryby a uvažuje se i o přijetí opatření regulujících jeho početní stavy.

 

Zato o sumce nemusíme mít v našich vodách obavy – i dle statistik úlovků jejich počet rok od roku stoupá.

 

Bolen dravý:

 

Nakonec tu máme bolena, který je mnohými rybáři stále vnímán jako přemnožený druh vytlačující ostatní dravé ryby. Této domněnce však neodpovídají ani tabulky úlovků (které ukazují, že bolen byl u nás na vrcholu zhruba před deseti lety a od těch dob můžeme sledovat pokles úlovků) ani výsledky ichtyologických výzkumů, které nedokládají přímou souvislost mezi expanzí bolena a úbytkem ostatních dravých druhů (snad s výjimkou vlivu na okouna v juvenilním stádiu). Problém představují spíše sami rybáři, kteří se zaměřují na jiné dravé ryby, než na opatrného a i konzumně nepříliš oblíbeného bolena. Přesto se zejména s vývojem hladinových umělých nástrah (popů, propů, jerků apod.) objevili rybáři, kteří se této tradičními metodami obtížně ulovitelné rybě umějí dostat na kobylku, což se jistě promítlo i do statistik úlovků na konci 90. let, kdy se tyto nástrahy ve větší míře dostaly na náš trh.

 

Bolena vnímá stále mnoho rybářů jako jakousi přemnoženou dravčí škodnou – i z tabulek úlovků je však zřejmé, že bolení boom se v našich vodách dávno zastavil.

 

Závěrem lze konstatovat, že statistiky úlovky víceméně potvrzují většinový pohled rybářské veřejnosti, vnímající zejména problém úbytku candátů a štik v lovné velikosti a dramatické mizení okouna z našich vod. Do značné míry odpovídají také ichtyologickým výzkumům a studiím, které se zaměřují na druhovou skladbu ryb a početnost dravců v našich vodách. Mohou jistě sloužit i jako podpůrný argument při snaze o zpřísnění pravidel pro lov dravců (štik, candátů a okounů), například plošným zvýšením lovné míry, omezením denního či ročního úlovku či omezením lovu na nástražní rybky. 

 

* Graf a tabulky převzaty z oficiálních stránek ČRS www.rybsvaz.cz

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Milan Rozsypal