Zdálo by se, že v našich vodách žijí nezdolatelná, silně inteligentní monstra!

Lstiví hadi

Co se týče záludnosti, tak u rybářů mají hodně špatnou pověst úhoři. Ne, že by kradli pruty jako kapři, ale uzmutých háčků i celých montáží mají na svědomí přehršel. Jejich ohebnost a síla v těle v kombinaci s překážkami na dně znamená jediné – rybář musí zas a znovu navazovat. O lstivosti "vodních hadů" by se dala natočit nekonečná telenovela. Sám bych do ní mohl přispět hned několika díly. 

Stalo se mi například, že jsem zasekl a vzápětí odlepil ode dna slušného úhoře. Jak známo, úhoř bez opory překážek je z bídou poloviční protivník. Na pevném nářadí jsem hrnul rybu hrubou silou k sobě a těšil se na pěkný úlovek. Had se kroutil těsně pod hladinou a nic nenasvědčovalo, že by neměl skončit na souši. Ovšem ve chvíli, kdy jsem se ohnul pro podběrák, úhoř využil slabšího tahu, na ocasu bleskurychle vytvořil nedotažený uzel, kterým pak protáhl své slizké tělo. Uzel potom natvrdo dotáhl až na vlasci těsně před čumákem. Při mém následujícím zapumpování vlasec v oslabeném místě praskl jako nit! Nezažít to na vlastní kůži, asi bych neuvěřil...

Další "podraz" přichystal úhoř na mého bratra. V parném létě chytal parmy v přikalené řece Jihlavě. Ryby na rousnice braly celkem spolehlivě, a tak měl o zábavu postaráno. Během lovu však pocítil náhlý tlak v útrobách a nutně si potřeboval "odskočit". Velká potřeba byla natolik akutní, že stačil pouze povolit brzdy navijáků a už pelášil do kopřiv. Po návratu k prutům se rozhodl, že nástrahy zkontroluje a znovu přehodí. První montáž byla v pořádku, ale při stáčení druhé zjistil, že vlasec vede kamsi proti proudu. "Ha, záběr!" pomyslel si a po rychlém domotání provedl opožděný zásek. Prut se prohnul, ale na konci vlasce byla cítit jen mrtvá tíha. Marně se bratr opíral do prutu – s vázkou ani nehnul. Jelikož byl horký den, shodil oděv a vlez do řeky. "Spojím užitečné s dobrým. Zachráním háček a navíc se osvěžím", uvažoval. Vody bylo v místě sotva po pupek a dno bylo naprosto čisté. Teprve těsně u vázky zavadil nohou o jakýsi předmět, který trčel vzhůru do vodního sloupce. Ponořil ruku až po rameno pod hladinu a nahmatal jakousi tyč. Zapřel se do dna a silou ji odlepil ode dna. Nad hladinou se zjevila konstrukce dětského kočárku. Jenže… 

V kolečkách "utopeného vozítka" byl namotaný bezmála metrový úhoř! Bratr rychle překonal počáteční úlek a hbitě se i s kočárkem začal brodit ke břehu. Už, už lezl na souš, když se potměšilý had probral ze strnulosti. Vzepjal se, přerval vlasec o rezavé dráty v kole a ladně sklouzl zpět do řeky. Bratr se mohl pouze planě utěšovat, že alespoň vyčistil řeku od starého harampádí.

Úhoř je nejlepším vodním kejklířem. Dokáže své tělo přeměnit na nerozpletitelný uzel.

Neméně lstiví lipani

Další podobný případ mi vyprávěl kamarád muškař, který se svým nádobíčkem každý volný den vyrážel na své oblíbence - lipany. Tak tomu bylo pár let zpátky na svatého Václava. V jednom hlubším tahu měl obeznámené hejno parádních lipanů. Ryby však byly příliš mazané a málokdy překypovaly výraznou aktivitou. Jenže tentokrát je rybář zastihl doslova v nedbalkách. Lipani se totiž zbláznili a neúnavně kroužkovali. Taková příležitost se nemusí opakovat, napadlo kamaráda. Bylo jen otázkou času, kdy se správnou mouchou trefí do jejich apetitu. Po několikeré výměně se tak stalo.

Bingo! První záběr a napálený lipan prchá hloubkou po proudu. Pružný mušák tlumí rybí záchvat zuřivosti. Po chvíli se zdá, že se misky vah se začínají přiklánět na stranu lovce. Lipan se přesto nevzdává. 

Náhle změní směr úniku a zcela proti logice zamíří přímo k zabrozenému muškaři. Na hraně mělčiny však ryba uhne stranou a pic… Mušák se narovná a je po zábavě. Jen prázdný forpas vlaje v povětří. 

"Asi byl na návazci uzlík, to se stává," zklamaně zašeptá rybář při navazování nové mouchy. Nač ale zbytečné zpytovat svědomí, když jsou lipani stále při chuti. Další proměněný záběr je otázkou pouhých dvou švihů. Bohužel situaci do puntíku zopakuje i druhá zaseklá ryba. Šup! A je v čudu i s mouchou! 

Do třetice všeho dobrého… Nebo spíš zlého? Třetí zapřáhnutý lipan provede stejný úhybný manévr a podobně jako jeho předchůdci si z boje odnese "chlupatý suvenýr" v pysku. Zdrcený kamarád okamžitě podrobí návazec zkoušce pevnosti. Vlasec drží! Sakra, v čem je chyba! Nakonec si nešťastný lovec nasadí polarizační brýle a popojde na hranu mělčiny až k místu, kde se ryby tak záhadně ztrácely. U dna se rýsuje podivný hranatý předmět. 

Muškař pomocí podběráku po něm zašátrá. Ha, na síti cosi uvázlo! Silnějším tahem vzápětí vytáhne starý okenní rám se zbytky skla v rozích. Příčina ztráty úlovků i nástrah je objasněna. Nikdo nikdy ale neobjasní, jak lipani věděli, že mají v rozbitém okně hledat spásnou svobodu. 

Když vše dopadne tak, jak má...

Boj se sumcem – boj o život!

Následující historku jsem získal od manželského páru, který společně rybaří už nějaký ten pátek. Když jsem příběh slyšel poprvé, náramně jsem se pobavil. Později jsem si událost nechal převyprávět znovu, ale to už mi z ní mrazilo v zádech. Zde je tedy drsný zážitek rybářů – Jirky a Jany, který se kdysi odehrál na břehu řeky Dyje.

Dyje - místo činu!

Jirka: "Na naše oblíbené místečko jsem spolu se synem dorazil v poledne. Napřed jsme ubytovali nakoupené línky do vezírku a umístili je do řeky. Pak jsme se šli pozdravit s kolegy, kteří chytali nedaleko po proudu. Dozvěděli jsme se od nich, že vyhlídky na úspěšný lov jsou celkem příznivé. Po návratu z besedy jsme v klidu postavili stan, připravili kaprové náčiní, nafoukli člun, zakrmili místo a konečně nahodili. 

Manželka Jana musela jít na noční směnu a měla za námi přijet až druhý den. Potkalo ji obrovské štěstí, protože navečer se zvedl vítr, který se s postupem tmy změnil ve vichřici. Stromy pod náporem vichru praskaly, lámaly se větve a naše nahozené pruty odletěly dobrých deset metrů do keřů. Zatímco jsem zachraňoval náčiní, syn s vypětím sil držel stan. Naši sousedé v panice z lesa utekli. Řádění živlů trvalo dobré dvě hodiny. 

Ráno jsme s údivem zírali na změněné okolí. Těsně za stanem ležela zlomená větev o průměru stehna, u protějšího břehu kus po proudu se do řeky vyvrátila mohutná vrba. A na našem plácku byla zem posetá tlustou vrstvou ulomených haluzí a listí. Také hladina byla plná plovoucích dřev, takže na chytání zatím nebylo ani pomyšlení. Volný čas jsme proto věnovali zcivilizování nejbližšího okolí. Než odpoledne dorazila Jana, místečko už bylo čisté stejně jako hladina řeky. Mohli jsme se směle pustit do společného rybaření..."

Jana: "Když mi kluci vyprávěli, jak bojovali s vichřicí, hrůzou jsem ani nedýchala. Ještě že se jim nic nestalo! Naštěstí byl orkán za námi a mohli jsme se věnovat rybám. Jelikož jsem byla po práci utahaná, tak mi Jirka pruty navázal na sumce, a pak obě trhačkové montáže s nastraženými línky umístil k protějšímu břehu. Na špičky jsem pověsila rolničky a brzy na lehátku upadla do limbu. Nevím ani jak dlouho jsem spala, ale probudil mě Jirkův hlas: „Vstávej, máš záběr!“ 

Vůkol byla tma, kterou protrhávala jen slabá měsíční záře. V rozespalosti jsem zaprotestovala, že jsem neslyšela rolničku. Nato mi manžel odvětil, že rolnička při trhnutí prutu ze špičky kamsi odletěla. V tu ránu jsem byla na nohou. Rychle jsem uchopila prut, který se pomalým tahem ukláněl k hladině. Zásek! Síla, kterou jsem pocítila, byla nepopsatelná. U protější strany se ozvalo šplouchnutí, jakoby do vody spadlo divoké prase. Mohutný tah se ještě více vystupňoval. Směřoval po proudu. Zásoba šňůry na navijáku tála jako led na slunci. Po zhruba třiceti metrech jízdy pohyb cívky ustal. 

„Tak a je ve vázce!“ zděsila jsem se. Chvíli jsem cloumala prutem, ale vše bylo marné. 

„Visí v té vyvrácené vrbě. Počkej, sjedu tam a šňůru z větví uvolním“ pravil Jirka a hned se hrnul do člunu. 

V té chvíli jsme byli oba tak natlakovaní adrenalinem, že jsme si neuvědomovali nebezpečí takového počínání…"

Jirka: "Po nalodění do našeho gumáku jsem se chytil napnuté šňůry a jako po lanovce jsem sjel po proudu k překážce. Teprve v půli řeky jsem si uvědomil, že sebou nemám baterku ani nůž. Na návrat však bylo pozdě! Šňůra skutečně mířila do koruny vyvrácené vrby. Podařilo se mi ji vyprostit, ale vedla dál po proudu a do dalšího stromu. Následovalo další splouvání. Při vycukávání šňůry jsem si všiml, že se za stromem na hladině něco pohybuje. Pomalu jsem přeručkoval po větvích, až se mi podařilo dostat blíž. Byl to Janin sumec! Obrovský dravec se ve svitu měsíce vlnil těsně pod hladinou. Šňůra vedoucí z jeho tlamy vedla přes silnou pružnou haluz a znemožňovala mu ponoření. 

Ryba se zdála být dočista utahaná. Zaparkoval jsem s člunem podél ní a snažil se uvolnit v kůře zaříznutou šňůru. Po očku jsem sledoval sumce, který byl téměř tak dlouhý jako náš gumák. Měřil tedy skoro dva metry! Po usilovné dřině se mi podařilo šňůru posunout ke konci větve, ale vyhráno stále nebylo. Napadlo šťouchnout do ryby, abych zjistil jak moc je vyčerpaná. 

To jsem neměl dělat! Do sumce najednou vjelo sto rarachů! Mrskl sebou a volný hrot trojháčku vrazil do boku člunu. Vzápětí vyrazil vpřed a gumák nazpáral. Rychle jsem chňapl po olovu, které se mi míhalo před obličejem, a snažil se šňůru přemístit na druhou stranu člunu. To se mi sice podařilo, ale současně napjatá šňůra zavadila o nafukovací ventil a vyrazila z něj zátku… 

Má situace nyní byla víc než zoufalá! Náš gumový člun je tříkomorový Seahawk, jenže v jedné komoře byla teď byla díra a druhá se rychle vypouštěla přes ventil. Nafouklá zůstala už jen podlážka, která nebyla schopná udržet mou 110 kilogramovou „maličkost“ nad vodou. Sumec navíc zabral do hloubky a táhl mě za sebou. V panice jsem zabral do protisměru a… Karabina na 75 kg umístěná pod zátěží ukrutný střet sil nevydržela. Sumec byl volný. Pro mě to bylo v dané chvíli také vysvobození. Rychle jsem si omotal šňůru kolem ruky a zařval do tmy: „Dělej! Tahej!“ 

Vzápětí jsem se dal do pomalého pohybu proti proudu…"

Jana: "Sova jsem slyšela z dálky pokyn ke zdolávání, opřela jsem se fortelně do nářadí. Prut vrzal, šňůra drnčela a naviják jenom sténal. Netrpělo jen náčiní, ale i já. Ruce jsem skoro necítila, ale zaťala jsem zuby a bojovala ze všech zbytků sil. Bylo jasné, že táhnu svůj životní úlovek a ke stanovení nového rekordu mě dělil už jen krůček. Jen mi bylo mi divné, že ryba nedělá žádné výpady. Přibližující se temné šplouchance ve mně vzbuzovaly děs a hrůzu. Syn mě naštěstí povzbuzoval a dodával mi odvahu. Z řeky na mě zavolal Jirka, ať motám rychleji. Pumpovala jsem jako zběsilá. S prutem jsem pomalu couvala a napětí před blížícím se finále gradovalo. Náhle tah ustal a uslyšela jsem synův hlas: „Kde máš rybu?“ 

Domotávala jsem šňůru a při ohnutém prutu se přiblížila zpět k řece. U břehu jsem spatřila zmáchaného manžela, který měl kolem nohou namotaný vyfouknutý člun. Prut mi málem vypadl z rukou...

Zážitek jsme „rozdýchávali“ celou noc. Teprve druhý den jsme se z něj otřepali. Ke svému sumčímu náčiní jsem získala náležitý respekt. Na vytažení „úlovku“ se kromě mě podílely: 30 lb. prut Blue merlin v délce 2,1 m, smekací naviják Long Cast a skvělá šňůra Hemingway na 60 kg!  Odpoledne jsem pak zavolala známému rybáři a pochlubila se životním úlovkem. Oznámila jsem mu, že jsem sama zdolala fousáče dlouhého 175 cm o hmotnosti 110 kg! Samozřejmě nevěřil, protože má váhy sumců v oku, ale když jsem mu vše povyprávěla, tak poznamenal, že jsem mu vlastně vůbec nelhala. Manžel totiž nosí plnovous…"

Pro tentokrát se na souš nepodíval!

Dle vyprávění Jany a Jirky zaznamenal: ToRo