U vody se občas přihodí ledacos.

Ryby chycené - nechycené...

Je to jako v pohádce o chytré horákyni. Znáte to: ani oblečená - ani neoblečená, ani pěšky - ani na voze... Podobné to může být i s rybami, které se občas dostanou na souš: Chycené - nechycené. 

Před léty jsme s kamarádem chytali v rozvodněné Dyji. Protože se kvůli dravému říčnímu tahu a zatopené pobřežní vegetaci nedalo vláčet, nahodili jsme živé rybičky na těžko a pak v poklidu čekali na záběr. Dlouho se nic nedělo, ale asi po dvou hodinách se Zdeňkovi mírně pozvedl zatěžkaný policajt. Než se stačil k cajku sehnout, průvěs se rychle vyrovnal a číhátko tvrdě orazítkovalo prut. Špička se ohnula po proudu a přitažená brzda zaúpěla. Kamarád jen pozvednul prut a ukrutná síla ho přetočila o čtvrt otáčky. Cítil obrovský tah, ale kupodivu žádné živé pohyby. Břemeno na vlasci navíc po několika desítkách metrů poslušně zaparkovalo do zatopené trávy. Zdeněk mě poprosil, ať mu jdu „tu větev“ vyháknout. A tak jsem si natáhl broďáky a vyrazil. Asi po třiceti metrech chůze jsem u břehu, místo domnělé haluze, spatřil obrovské rybí tělo! Samozřejmě jsem sebou neměl podběrák. Ryba byla naštěstí hodně malátná, tak jsem ji za cenu namočení vzal do náruče jako malé dítě. Ani se nebránila. Zahulákal jsem na Zdenka, ať povolí vlasec, a pak jsem k němu i s úlovkem přispěchal. S vypětím sil jsem mu „náklad“ složil k nohám. Kamarád měl oči vyvalené jako kráva pod kopcem, a já, přiznám se, také. Na zemi ležel obrovský tolstolobec v délce 122 cm! A jak jsme zjistili dodatečně, vůbec nebyl zaseknutý! Visel jen ve smyčce vlasce, která se mu zařízla kolem skřelí a tím mu znemožnila dýchání. Háček i s živou rybičkou byl zaháknutý doslova na „čestné slovo“ za okraj prsní ploutve, ale sotva se ryba pohnula, sám vypadnul. Co bylo nejvíc zarážející? Určitě to, že tak obrovská ryba neměla ani trošku snahy bojovat a byla groggy už po několika málo minutách. Troufám si tvrdit, že jsme se tak stali přímými aktéry nejkratšího zdolávání ryby o váze přes dvacet kilogramů v Česku a dost možná i v celé Evropě.       

Ač je to k nevíře, tento víc než dvacetikilový tolstolobec byl zdolán do tří minut!

Dva na jednoho

Někdy se také stane, že se o jedinou rybu přetahují současně dva rybáři. Tyto případy jsou nejčastější u hltavých dravců. Viděl jsem například ulovit mírovou štičku, která během „cigaretového zažírání“ stačila zhltnout nástražní rybku sousednímu rybáři. Dravec pak byl zdoláván hned dvěma lovci naráz a jeho šance na únik se rovnala zlámané grešli. Po vylovení a změření byl úlovek rozdělen fifty-fifty. Dodnes je mi ale záhadou, co asi přemožitelé štiky zapsali do úlovkových lístků, protože v kolonce „kusy“ se s půlkou ryby jaksi nepočítá.

Jednou jsem dokonce přímo asistoval při podobném zdvojeném záběru. Tentokrát naštěstí postihnul jen jediného rybáře. Dotyčný pán dostal téměř současně záběry na oba pruty. V první chvíli nevěděl, který prut uchopit dřív. Nakonec jsem mu vypomohl. Zasekli jsme téměř ve stejný čas a k našemu obrovskému překvapení se na obou vlascích houpal jen jediný, asi půlmetrový candát. Hltavý dravec totiž během jízdy a polykání kořisti sebral i druhou nastraženou rybičku.

A do třetice! Kamarád rybařil na úzkém slepém rameni. Nedaleko od něj lovili naproti sobě i dva kolegové. Poklidnou idylku náhle přerušila ostrá hádka. Kamarád nelenil a vydal se na výzvědy. To, co spatřil, bylo jako groteska. Rybáři se totiž přes vodu přetahovali o úhoře, který měl v tlamičce zaseklé oba jejich háčky! Had měřil odhadem kolem sedmdesáti centimetrů a plápolal ve vzduchu jako mokrý hadr. Ani jeden z lovců se nechtěl úlovku vzdát, a tak se vší silou opírali do prutů. Síly byly naprosto vyrovnané, stejně tak jako hlasitý projev obou zápasníků. Souboj nakonec dopadl remízou. Úhoř se totiž zamotal do převislé větve vysoko nad hladinou a ani jeden z lovců ho nebyl schopný vyrvat. Za hrozného klení oba vlasce utrhli a oběšenou rybu ponechali jejímu krutému osudu – uschnutí za živa…

Slídil úhoř je při hledání potravy schopný urazit slušnou vzdálenost. Cestou tak může sebrat pár nástrah i s háčky.

Chlubení se cizím peřím

Někdy mohou mít utržené ryby relativní štěstí - to když jsou dodatečně uloveny někým jiným. Jednou se mi podobná věc přihodila na jednom komerčním revíru. I přes výborné zarybnění tehdy pstruzi brali hodně liknavě. Zrána jsem pár duháků uvláčel na třpytku, ale sotva na vodu zazářilo slunce, neměl jsem „žduch“. Nastalo horečné hledání správné nástrahy, ale ani to k ničemu nevedlo. Aktivita ryb byla nulová. Marně jsem rentgenoval vodu a vyhlížel na hladině kroužky na hladině. Teprve po delší době jsem v rohu u hráze spatřil jakýsi pohyb. Rychle jsem se přemístil. Skrz polarizační brýle jsem zahlédl dva pstruhy kolem pětatřiceti centimetrů, kteří kolem sebe záhadně motali. Co dělali, mi bylo záhadou. V podřepu jsem k nim nahodil twistřík a pomalu jej vedl kolem. Ryby si nástrahy vůbec nevšímaly a dál si hrály své „kolo, kolo mlýnský“. Teprve na několikátý pokus se mi podařilo nahodit přímo mezi ně. A hned záběr! Boj byl celkem zdlouhavý, což bych podle odhadované velikosti ryb rozhodně neočekával. U břehu na mě však čekalo překvapení. Nepodebral jsem totiž jen jednoho pstruha, ale hned dva! Jak je to možné? Jednoduše! 

Někdy v nedávné minulosti jeden duhák při záběru utrhl některému muškaři celý návazec. Na volnou přívěsnou mušku, která vlála za uprchlíkem, se pak dodatečně pověsila druhá ryba. Oba zaseknutí pstruzi se tak nedobrovolně stali „siamskými dvojčaty“ spojenými půlmetrovým kusem vlasce. Postupně se unavovali navzájem, až nakonec neměli dostatek sil, aby se od sebe oddělili. Naštěstí můj twistřík zachytil jejich tenké spojení přesně uprostřed, a dál už to znáte... 

Oba „vězně“ jsem osvobodil a vrátil jim volnost, jejich vychrtlá těla si o ni přímo žadonila.   

Dost podobný případ s téměř totožným koncem mi u piva vyprávěl jeden známý sumcař. Jeho příběh má překvapivou, ale i varovnou pointu. Posuďte sami…  

Duháci na hladině hráli kolo, kolo mlýnský...

Můj nový osobáček

Na začátku prázdnin byla řeka v obležení koupáčů, lodičkářů a hlavně kaprařů z celé republiky, kteří u vody trávili dovolenou. Vyvézt si za těchto okolností bójku na sumce bylo mírně řečeno pošetilé. Naštěstí se koncem července ochladilo a začalo vytrvale pršet. Všichni nevítaní návštěvníci řeky se rozprchli do kempů. Nastal můj i sumčí čas…

Odpoledne obhlédnu řeku. Kromě několika bivaků se skalními kapraři není nikde ani živáčka. Spokojeně si zamnu ruce. Navečer z barelu u chaty vylovím velké karasy a přemístím je do přenosného kbelíku. Popadnu připravené sumčáky a vyrážím na své oblíbené místečko. Kvůli jeho frekventovanosti jsem tam ještě letos nenahodil. Po příchodu na flek musím napřed uklidit nepořádek, který zde návštěvníci nahromadili. Bohužel se jedná hlavně o rybářský bordel – plechovky od kukuřice, krabičky s tekutými masňáky, chuchvalce vlasců, igelity od krmení, sklenice se zbytky svíček. Snad pouze u odhozených PET lahví mohu chvíli přemýšlet, kdo byl jejich původní majitel. Po tom „velkém gruntování“ natáhnu přes větve celtu, aby mně zbytečně nepršelo za límec, a konečně se mohu věnovat přípravám k lovu. Rychle našiju karase a celou montáž na člunu zavezu k protější straně. Bójkou umístím nad zlom dna, který místní sumci při lovu rádi kopírují. Po návratu na břeh sestavu vyladím a začnu chystat druhou montáž. Během práce si uvědomím, že jsem na špičku nastraženého prutu nepřipnul rolničku. Vzhlédnu k prutu. Právě včas! Vidím, jak se jeho špička zvolna uklání. Další pohled směřuje k bójce na hladině. Opravdu mě zrak nešálí! Bójka se pomalu šine proti proudu. Záběr! Vše pouštím z rukou a vrhám se po prutu. Vyrvu ho z trubky a zaseknu. Couvnu o krok a přidám druhý zásek. Ryba visí! Ucítím zvýšený tah, ale odpor zatím není nijak hrozivý. Pumpováním celkem v pohodě získávám další a další metry šňůry na naviják. Připadám si, jako bych k sobě vlekl mrtvolu. Úlovek mám do pěti minut pod nohama, a to jsem ani jednou nemusel čelit žádnému výpadu či úniku. Doteď jsem táhl jen jakousi neživou váhu. U břehu se zavíří hladina. V přikalené vodě a v nastalém šeru dobře nevidím, co závar způsobilo. Slézám po kamenech regulace k řece. Až získám stabilitu pod nohami, opět se silně opřu do prutu. Pasivní tíhu postupně zvedám vzhůru. Kousek ode mě se náhle vynoří šupinatý hřbet obrovského kapra! Leknutím se posadím na prdel. Brzy se z šoku vzpamatuji. Co teď? Podběrák na sumce nenosím a široko daleko není jediný rybář, který by mi pomohl. Musím při vylovování improvizovat. Opatrně levačkou přitáhnu šňůru, odložím prut a prsty pravé ruky chytím rybu za skřetovou kost. Mám tě! Kapra přitisknu na hruď a už se drápu na násep. To je ale tíha! Připadá mi, jako bych v náruči vlekl pytel brambor. Šupinatého obra odložím do mělké kaluže a hned hledám baterku. Blik! V kuželu světla se mi ukáže úlovek v plné kráse. Přesněji řečeno - v plné obludnosti! Ryba je sice slušně dlouhá (89 cm), ale vychrtlá jako koncentráčník. V té chvíli mi hlavou letí dvě otázky - první: „Proč mi kapr zabral na půlkilového karasa?“ A druhá: „Proč byl tak těžký, když jsem ho vynášel na břeh?“ Skloním se nad úlovek a snažím se obě záhady rozluštit. A hele, už to mám! Kapr na mou nástražní rybu vůbec nezabral, pouze neškodně proplouval kolem. K jeho smůle (nebo spíš štěstí) se můj trojháček zachytil za tlustou šokovou šňůru, která kaprovi visela od tlamy. Aby toho nebylo málo, tak na konci asi dvoumetrové šokovky byl pevně zamotaný vodou nacucaný kořen o váze dobrých osmi kilogramů! Právě tento kus dřeva zapříčinil nadměrnou hmotnost vynášené ryby. Když provedu zpětnou rekonstrukci činu, tak se celá událost mohla stát následovně: Šupináč někdy dříve urval kapraři pár metrů šokovky. S tímto „lasem“ putoval řekou, až se konec šňůry zamotal do kořenů potopeného stromu. Kaprovi se sice podařilo kus pařezu odlomit, ale musel ho za sebou tahat jako trestanec kouli na řetězu. Šťastnou náhodou se po dnech utrpení zachytil do mé sumčí montáže a já ho „zdolal“. 

Co dodat? Zbídačeného kapra jsem osvobodil a pustil. Protože kapry nechytám, stal se mým novým „osobáčkem“. Upřímně řečeno, radost jsem z něj vůbec neměl. Kdyby byla ryba při plné síle, tak by vážila přes patnáct kilogramů a zabojovala by i na tvrdém sumcovém cajku. Takhle chudák kapr vážil s bídou polovic a nebojoval vůbec…

Tlama na cucky! Potom, že jsou rybáři mírumilovní...

Dle vyprávění kamaráda zaznamenal: ToRo