Karas predátor! Zachutnala mu plandavka určená duhákům.

„Býložravec masožroutem“

Všechny naše kaprovité ryby (s výjimkou amurů a tolstolobců) jsou v podstatě všežravci. Rozhodně to ale neznamená, že by cíleně lovily rybky, honily žáby a užovky, útočily na plovoucí hlodavce či vodní ptactvo. Dá se říci, že v celkové skladbě jejich potravy tvoří „hrubé maso“ jen nějaké to promile a nikoli procenta. To, že mají kaprovití nálepku všežravců, spíše naznačuje, že v jejich obvyklém jídelníčku se vyskytuje zooplankton, larvy hmyzu, červi, korýši, plži, mlži nebo nakladené jikry. Hltají tedy především menší a dostatečně pomalé živočichy, jejichž uchvácení jim nedělá vážný problém. Ale i tady existují výjimky (potvrzující pravidlo) a mezi mírumilovnými rybami se občas vyskytnou jedinci, kteří si z nějakých důvodů raději dopřejí dvojitou porci masa než vegetariánskou přílohu. Osobně jsem několik takových masožroutů sám ulovil hned několik. Jednalo se například o osmikilového mušovského kapra, který mi ze dna sebral živého hrouzka v délce ukazováku. Dále o cejny – kanibaly, kteří se dravě vrhali na nastražené kostičky svaloviny z jejich rozkrájeného druha, a přitom poctivě ohýbali špičku feederového proutku. Při ultralehké přívlači mě už dnes ani nepřekvapují záběry od cejnů, perlínů, plotic, jesenů, hrouzků, ouklejí. Vzácněji uvláčím i kapry, líny, ba dokonce amury. Dříve jsem podobné události považoval za náhody, které byly tím častější, čím byl revír „hladovější“. V současnosti je považuji téměř za samozřejmost. Vždyť příroda je pestrá a nikoliv jen černobílá...

Amur je sice vegetarián, ale ne zcela výhradní.

„Predátor vegetariánem“

Ulovení dravců na rostlinné nástrahy (zvláště těch velkých) vždy způsobí arytmii mého „dravcařského srdce“. Děje se to hlavně při sledování různých soutěží o trofejní ryby roku. „Býložravých“ predátorů se v soutěží objeví každoročně hned několik. Namátkou několik příkladů z nedávné minulosti: Štičí monstrum (135 cm, 21,5 kg) ulovené na Nechranické přehradě na medovku. Další kapitální „zubaté“ (126 cm, 23 kg) z ÚN Vranov zachutnala polévková kulička. Pozadu nezůstávají ani candáti – třeba „velekus“ (102 cm, 10 kg) zabral na kukuřici a další dvě „devadesátky“ na rohlík a burison. I nemálo velkých sumců si pošmákne na netradičních nástrahách. Například obr v délce 253 cm a hmotnosti 84 kg zdolaný na revíru Morava 3A nasál při své impozantní velikosti pouze miniaturní kaprové boilies. Další velký „fousáč“ (222 cm, 76 kg) dal přednost nastraženému hrášku před jakýmkoli masitým soustem… 

Při prohlížení takového „panoptika rarit“ vás okamžitě napadne: „Proč zrovna ti největší dravci tak často berou zavděk nějakými rostlinnými nesmysly a zcela ignorují vláčecí nástrahy nebo nastražené rybky?“ 

Tento půlmetrákový sumec nasál dvě zrnka kukuřice. Za svůj omyl byl lovcem odsouzen k smrti!

Několik možných vysvětlení (bez záruky)

Před léty se mi do rukou dostal odborný příspěvek na toto téma. Vyplývalo z něj, že se může jednat o určitý druh „dravčí lenosti“, kdy prý naprosto nehybná (ačkoli rostlinná) potrava je pro dravce mnohem zajímavější, než jakákoli pohybující se kořist – a to z důvodu šetření energie. Zde je i další možný motiv - v některých obdobích roku údajně dravci obměňují zuby a právě kvůli „citlivému chrupu“ jsou mnohem ochotnější sebrat měkkou a neživou potravu. Třetí možností může být skutečnost, že daná lokalita je chudá na potravu, a pak hladový dravec pozře vše poživatelné - podle hesla: „Ber kde ber!“

Ať je pravda taková nebo maková, ulovení dravých ryb na vegetariánské nástrahy nejsou zas tak velkými kuriozitami a určitě se s nimi budeme setkávat i v budoucnu. Názorným příkladem budiž pravdivá příhoda, která se odehrála na pstruhovém revíru Svitava 2 pár let zpátky. Dnešním vypravěčem je kamarád Pepa:

Když štika přezubuje, tak prý přednostně vyhledává měkkou a nepohyblivou potravu.

Štěstí přeje (ne)připraveným

Od pstruhové zahájené, která tehdy vyšla na čtvrtek, jsem denně vláčel. V sobotu jsem měl vyčerpané tři povolené návštěvy na pstruhy a rozmýšlel, co provedu s volnou nedělí. S kamarádem Zdeňkem jsme se předběžně telefonicky domluvili, že vyrazíme někam jinam a pravděpodobně zkusíme štěstí na kaprech. Jenže během hovoru asi došlo k „jistému informačnímu šumu“, protože…

V neděli ráno čekám v autě před vlakovým nádražím. Když Zdeněk dorazí, překvapí mě jeho nedostatečné vybavení. V ruce svírá pouze jeden prut (ještě ke všemu vláčecí) a místo batohu má jen malou brašnu s raketovým podběráčkem. Zkrátka je vybaven na pstruhy! Chvíli se dohadujeme, kdy se stala chyba v komunikaci, ale ničeho převratného se nedopátráme. Vzniklou situaci vyřešíme „šalamounsky“. Navštívíme opět na náš pstruhový revír, přičemž Zdeněk bude vláčet (jednu docházku má ještě v záloze) a já si zatím v nadjezí nahodím na kapry. Po příjezdu k vodě je vše zas úplně jinak. Zdenda se po cestě rozmyslí, že mi radši bude dělat parťáka a nahodí si na kapry alespoň svůj jemný vláčáček s vlascem o průměru 0,14 mm. Jak si usmyslel, tak se i stalo. 

Nad splavem vybereme místo s tišší vodou a kamarád začne na svou pstruhovou výstroj navazovat zapůjčený splávek, zátěž a háček. Já už mám oba kapráky připravené na plavačku, tak se nezdržuji, a hned nahodím voňavé těsto do řeky. Sedíme sotva půl hodiny, když Zdendovi popojede špuntík. Lup! Tenký proutek se ohne do nevídaného oblouku. Rozeřve se brzda a ryba v divokém úprku míří přímo do padlého stromu. Vůbec netuším, jak se jí kamarádovi podařilo před překážkou zastavit. Podezřívám ho, že to neví ani on sám. Ryba křižuje řeku a teprve po dlouhých minutách zakotví pod našim místem. Konečně víme, co je zač! Slušný kapr! Zdeněk mu dá opatrně „loknout“ vzduchu a hned nato rybu podeberu. Kamarád září jako kometa. Aby ne, zdolaný „říčňák“ má slušných 55 cm a svému přemožiteli dopřál parádní adrenalinový zážitek. Tím to však ještě neskončilo…

Zdeněk uloží rybu do mého vezírku a zanedlouho už zas bedlivě sleduje splávek na hladině. Přestože je voda z předchozího zdolávání rozplašená, kupodivu brzy přijde parťákovi nový záběr. Splávek se zachvěje, nakloní a pomalu se rozjíždí proti proudu. Zásek! Situace se znovu opakuje i včetně mohutného výpadu ryby ke stromu. I tentokrát při Zdeňkovi stojí všichni svatí - „zdivočený tvor“ na háčku kmen těsně míjí. Máme za to, že i tentokrát se jedná o říčního kapra. O to víc nás překvapí, když se před námi rozestoupí hladina a nad ní vystřelí velká štika. Jen se na sebe mlčky podíváme a na sucho polkneme. „Zubatá“ vzápětí provede sérii výskoků, při kterých si stačíme všimnout, že tenoučký vlasec míří kamsi hluboko do jejího bezedného chřtánu. Naděje na zdolání dravce je minimální, ale stále žije. 

Štika se totiž aktivním bojem dost vyčerpala a brzy už jen malátně proplouvá podél břehu. Zdeněk ji opatrně navádí nad ponořený podběrák. Když se ryba ocitne nad sítí, rychle zaberu. „A je tam!“ ulevím si. 

Jenže… Nikdy neříkej hop, dokud nepřeskočíš! 

Sotva se ryba ocitne nad hladinou, vymrští se jako ocelová pružina a opět vyletí z podběráku ven. Současně stačí zubisky cvaknout vlasec. Následující okamžiky připomínají zrychlenou grotesku. Ještě než štika dopadne do vody, máchnu po ní podběrákem jako po motýlovi. Rybu sice minu, ale volná síť jí vletí do tlamy. Šplouch! Štika dopadne do vody jako letecká puma! Zůstává však viset za zuby zvenku podběráku. Zdeněk blesku rychle odhodí přebytečný prut a zaútočí střemhlav na zpitomělou rybu. To samé udělám i já. Prásk! Srazíme se hlavami, až to zaduní! Přes jiskřičky v očích oba rybu chytíme za hřbet. Štika se vzpouzí, ale už je jí to houby platné. I přes její divoký odpor ji vynášíme na břeh. Pořád je přitom zahryznutá v síti podběráku jako doga. Zamačkáváme si boule a jdeme bolestně dosažený úlovek změřit. Štika má 77 cm a k tomu je neskutečně tlustá. Jako „pstruhová škodná“ to má brzy za sebou. Při dodatečném kuchání štice z žaludku vyklouzne pěkný kus natráveného kapra a zbytek potočáka. Je jen dobře, že definitivně opustila vodu! 

Když pominu neuvěřitelné Zdeňkovo lovecké štěstí, tak zůstává jen jediná nezodpovězená otázka: „Co vedlo štiku k tomu, aby sebrala malinkou kuličku medového těsta z říčního dna?“

Tak to byla ona!

Z divokého příběhu se šťastným koncem vyplývá, že dravci musí požírat nástrahy rostlinného původu i z jiných (než z výše popsaných) důvodů. Vždyť ulovená štika nežila ani v hladovém revíru, ani neměla „vypadanou pilku“ a už vůbec to nebyla žádná pohodlná dáma v letech, která by si hlídala kalorie.        

Dle vyprávění zaznamenal: ToRo

Foto: autor a šťastný lovec