Candát se dá ulovit přes den i po tmě. Jen se mění místo lovu.

 

Hledání za bílého dne 

Není tak těžké, jak by se na první pohled zdálo. Horší je, že v této době zkoušíme vydráždit ryby, které aktivně neloví a spíše jen tak odpočívají. 

Candáti se přes den skrývají v úsecích s hodně členitým dnem nebo přímo v překážkách. Na stojatých vodách jsou v hloubkách pod kolmými skalami, v proláklinách dna, na původním korytě toku, poblíž balvanitých srázů a zatopených pařezů. Na řekách číhají ve vymletých rýhách, postávají u paty regulace, jsou zaparkováni pod podemletými břehy a v korunách ponořených stromů. Za denního světla tedy musím dravcům naservírovat nástrahy do zmíněných oblastí. A budu převážně lovit v hlubší, nebo alespoň zastíněné vodě. 

 

Hledání za šera a po tmě 

Jakmile se začne stmívat, candáti se tiše a nenápadně vyplíží z denních brlohů a začnou slídit po kořisti. Táhnou za rybkami do mělkých vod a ke břehu. Po tmě tedy budu nahazovat na nejvyšší vrcholky terénních vln, do mělčin a pobřežních zón. Při zachování naprostého klidu se mohu dočkat situace, že candáti budou "operovat" přímo pod špičkami prutů. Právě při této příležitosti se vyplatí poslat mezi lovící raubíře rybku, která bude zatížená jen bročkem na vlasci, nebo použít některou z maximálně odlehčených variant položené. Při chytání po tmě lze také zvýšit atraktivnost nastražené kořisti občasným popotažením za vlasec. Posunování nástrahy ovšem vyžaduje relativně čisté dno a zvýšenou pozornost rybáře. Záběr se nejčastěji dostaví, když se rybkou rychleji pohne. Na tento impuls candáti vyloženě čekají! Útok se projeví ostrým klepnutím, cuknutím, nebo také jen nenápadným uváznutím. Při všech těchto úkazech okamžitě sklopím špičku prutu k vodě a současně otevřu překlapěč navijáku. Vlasec přitom zlehka přidržuji mezi prsty. Jestliže se opravdu jedná o dravčí útok, prozradí až následující vteřiny. Buď se neděje vůbec nic (planý poplach), nebo se záhy dočkám povytáhnutí vlasce mezi prsty, které postupně přechází do plynulého tahu. 

 

Denní a noční přesuny candátů v revíru.

 

Jak včas a správně zaseknout?

Teoreticky se dá zaseknout po odmotání jednoho až pěti metrů. Přiznávám, že tento odhad je hodně orientační a poměrně nepřesný, zvláště pak, když ujetou vzdálenost candátem někdy určuji v naprosté tmě. Při načasování správné chvíle záseku musím vzít v úvahu nejen rychlost mizení vlasce, ale i způsob nastražení a velikost rybky. Samozřejmě záleží i na rozměrech zabravšího dravce – čím je větší, tím míň se s kořistí mazlí a šupem ji posílá do útrob. 

Nezanedbatelným faktorem jsou také změny chování candátů v průběhu ročního období. Například na vrcholu sezóny (září, říjen), kdy jsou nejvíc hltaví, uchvácenou rybičku do sebe naládují během několika vteřin v průběhu zběsilé jízdy. Naopak v chladné zimní vodě, kdy se jim moc hýbat nechce, kořist pomalu a líně "žužlají" téměř na místě útoku. 

Proto se tak často stává, že candáta někdy ani "neškrábnete" přestože si fofrem sebral skoro desítku metrů. A jindy je zase, jako na potvoru, hluboko zažraný a přitom povytáhnul sotva půlku průvěsu. I v záběrech je candát naprosto nevypočitatelný! 

Pouze při feederování se zasekává ihned, jakmile ostře ohne špičku prutu. Je to proto, že se při tomto způsobu lovu rybka obvykle nastražuje na dvojici trojháčků. Takže lze očekávat, že některý z hrotů najde cíl.

 

Při chytání candátů na feeder se rybka nastražuje na dvojici menších trojháčků a tudíž se může zaseknout ihned, jakmile dravec ohne špičku prutu.

 

Obecně platí, že větší kus vždy ujíždí svižně a bez přestávek. Pauzy v tempu si dávají spíše menší dravci, kteří se zastavují a "zápasí" s uchvácenou rybkou. V obou případech je vždy třeba zasekávat do jízdy, kdy je jasné, že dravec kořist drží v tlamě. Pokud tah ustane, pak obvykle candát nástrahu "vyplivnul", anebo, což je horší varianta, uvízl v nějaké překážce. 

Candáta při běžné položené zasekávám po dostatečném vyrovnání vlasce. Někdy dokonce až ve chvíli, kdy překlopím oblouček navijáku a ucítím tíhu ryby ve špičce prutu. Podle vzdálenosti, která mě od něj dělí, zasekávám s rozličnou razancí. Na kratší vzdálenost a při lehké zátěži stačí přiseknout jen zápěstím, popřípadě provést jen táhlé pozvednutí prutu. Při větší vzdálenosti a při použití těžkého olova zasekávám rázněji celým předloktím. To samé platí i při lovu v hlubokém říčním proudu, kdy potřebuji vyrovnat prověšení vlasce (tzv. "pytel") a současně rychle odlepit těžší zátěž ode dna. Odměnou za správně provedený zásek je ohnutí prutu a "gumový tah" na konci vlasce. 

Pokud najdete vhodná místa k lovu, patřičně se seznámíte s profilem dna a odhalíte přesuny candátů tímto prostorem, můžete se dočkat slušných úspěchů. Když si navíc osvojíte jemnější způsoby montáží, pak se candátí položená může stát účinnou technikou.

 

Gumový tah zanamená trefu do černého!

 

Přirozené nástrahy a jejich využití v praxi

Candát je ve vodě proto, aby korigoval přemnožení drobných druhů rybek. To je vlastní všem vodním predátorům. Candát však není jen nelítostným dravcem, je i tzv. "zdravotní policií", neboť se přednostně soustřeďuje na hendikepovanou kořist a rovněž "uklízí" uhynulé rybky.  Z toho popisu vyplývá, že při lovu na položenou, plavanou nebo i při přívlači můžeme použít následující přirozené nástrahy: živé či mrtvé rybky a jejich části (filety neboli cárky).

 

Živé rybky

Zatímco při lovu na plavanou používáme spíše rybičky žijící u dna – hrouzky, ježdíky, okounky a karásky – při lovu na těžko bychom se měli nastražení těchto druhům vyhnout. Nejenže jsou v přítmí dna méně viditelné, ale navíc se snaží schovávat do překážek. Pokud však nemáte jiné rybky než tyto „hlubinné“, uděláte lépe, když je usmrtíte a nastražíte v mrtvém stavu. 

Na položenou tedy záměrně použijeme takové živé rybičky, které svůj život převážně tráví ve sloupci nebo přímo pod hladinou. Jedná se oukleje, perlínky a plotice. Tyto druhy se chovají u dna velice dráždivě, neboť mají snahu vyplouvat nahoru, nikterak se neukrývají a jejich světlá blýskavá těla dobře kontrastují s přítmím dna. Pouze živé oukleje se nehodí pro daleké náhozy – jsou příliš křehké a často při dopadu na hladinu spadnou z háčku nebo jsou natolik otřesené, že u dna nepracují a brzy pojdou. 

K chytání na položenou se také výborně hodí malí cejnci, zvláště pak v lokalitách, kde žijí ve větším počtu. Candát zde na "blýskavá zrcátka" reaguje velmi dobře, protože je zná ze svého nejbližšího okolí a pranic mu nevadí ani "hrbatost" rybek. 

Vynikající nástražní rybkou na plavanou i položenou, je také invazní druh: Pseudorasbora parva (střevlička východní neboli hrouzkovec). Nejenže má vhodný tvar, velikost i dostatečně nápadné zbarvení, ale také výrazně provokativní pohyb a neuvěřitelnou houževnatost. Tato rybka je doslova nezmar - přežije nešetrné zacházení, drsnější podmínky během přechovávání i při samotném lovu (například sérii nepovedených náhozů nebo dokonce i několik útoků od dravců za sebou). 

Kdysi jsem na jednu jedinou živou střevličku ulovil v půlhodinovém rozmezí tři candáty! Během zdolávání pokaždé rybka vypadla dravcům z tlamy a následně vyjela po vlasci, a přestože byla od candátích tesáků celá zjizvená, stále se dostatečně čile pohybovala. Nakonec mi přece jen z háčku spadla, ale zdánlivě v poklidu odplula do hloubky. Zdálo se, že na ní opakované návštěvy mezi candátími čelistmi nezanechaly žádné závažné škody. 

Používání těchto rybek coby nástrah s sebou nese jediné riziko. Tím je: zavlečení střevliček do nových vod. Pseudorasbora je vyloženě agresivní a navíc i velmi plodná rybka. V příhodných podmínkách se dokáže vytřít až čtyřikrát do roku! A aby toho nebylo málo, je hltavým všežravcem, který potravně konkuruje všem našim původním rybám. Obrazně se dá říci, že střevlička je takovým potkanem ve vodní říši. Všude se zabydlí, všude se jí daří! Přestože svými vlastnostmi patří mezi nejlepší živé nástrahy na candáty, zamoření dalších lokalit tuto výhodu zdaleka nevyváží. Proto na ni chytejte pouze ve vodách, kde se už vyskytuje a nepřenášejte ji jinam! Uchráníte tak "čisté" revíry od nepůvodního agresivního druhu a rovněž pomůžete omezit rozšiřování rybích nemocí a parazitů.

Existují ovšem druhy rybek, které ani nastražit nemůžeme, protože jsou zákonem chráněné. Patří k nim: střevle potoční, ouklejka pruhovaná, mřenka mramorovaná a další (viz chráněné druhy). Nedoporučuji také nastražovat zbytečně drobné rybičky, na které budou vesměs útočit menší dravci a zbytečně se pak "zažírají".

 

V některých lokalitách jsou přemnožení cejni. Jejich mladší ročníky určitě budou patřit do jídelníčku místních candátů.

 

Velikost rybek

Optimální rozměry nástražních rybek na candáty leží mezi 10 – 20 cm. Napíchnutí menší rybičky představuje zvýšené nebezpečí, že naláká na háček nedospělé dravčíky, které je škoda zbytečně ničit, neboť jsou budoucností našich revírů. Naopak objemnější a větší nástraha je cílená na větší dravce - o ty by rybářům mělo jít přednostně! 

Osobně bych byl pro zavedení nejnižší míry nástražních rybek na všech revírech (po vzoru Lipna). Nezlobil bych se (a candáti patrně také ne), kdyby v bližších podmínkách pro vykonávání rybářského práva bylo uvedeno: "Nastražená rybka (nebo její část) nesmí být menší než 15 cm!" 

Zavedením tohoto pravidla by se jednak omezilo zbytečné ztráty nedospělých dravců a současně by se zachovala možnost chytání na rybičky při lovu štik, sumců a větších candátů. Jak by se kontrolovala minimální délka nástražních rybek v praxi? Jednoduše! Každý rybář u sebe musí mít podle pravidel měřidlo, a tak rybářská stráž by během kontroly cvičně přeměřila opticky nejmenší rybku v přepravní nádobě nebo nastraženou na háčku. 

Zavedení nejmenší povolené míry pro nástražní rybičky by bylo jednou z cest vedoucí k ochraně dravců v našich vodách. Zamezilo by se případům, které dnes a denně můžeme spatřit na březích revírů. Párkrát jsem totiž u vody potkal "rybičkáře", který si stěžoval, že nemůže chytit mírového candáta a tahá jen samé prcky. Jeho slova demonstrovalo několik candátích dorostenců s vytrženými jícny, kteří dodělávali u břehu. Zklamaný "rybář" totiž chytal na rybky v délce kolem pěti centimetrů a díky malým nástražkám likvidoval dravečky spolehlivěji než popravčí četa.

Nastražení větší rybky jednoznačně nesnižuje šanci na úspěšný rybolov. Ba právě naopak! Úlovky budou větších rozměrů a tudíž i kvalitnější. Neustále omílané informace o tom, že candát má úzký jícen a není schopen polknout objemnější kořist, jsou nesmyslné. Tříkilogramový candát v délce okolo 70 cm v pohodě pozře i rybu v délce čtvrt metru! Byl jsem například svědkem ulovení asi půlmetrového dravce na "třicítku" plotici, která byla původně určená pro pořádnou štiku! Jeden z mých uvláčených dravců (77 cm) měl pro zajímavost v útrobách 18 zpola strávených rybek, přičemž ta největší měla skoro dvacet centimetrů. Přestože takový objem "pozřené rybiny" nelze považovat za úplně běžný, je z příkladů patrné, že candátům relativně velká kořist vůbec nevadí.

 

Candát se pořádnému objemu kořisti vůbec nebojí!

 

Vliv sezónnosti na velikost použité nástrahy

Výrazný vliv na velikost pozřené potravy má její sezónní výskyt. Zkraje rybářské sezóny, kdy jsou mělčiny plné potěru si i velký candát plní břicho těmito titěrnými sousty. Proplouvá nekonečnými hejny drobotiny a s minimální námahou srká "rybí polévku", které se pomalu pohybuje všude kolem. I přes malé rozměry kořisti je kvantum pozřené potravy objemnější, než by jednorázově zhltal velkou rybu. V této době je tedy rozumnější nastražit menší rybky. V plném létě jsou už ohromná hejna prořídlá a přeživší rybky jsou opatrnější, hbitější a také odrostlejší – nyní je tedy dobré "zvednout laťku" a zvolit nástrahu, která se přibližuje rozměrům rybek v konkrétní lokalitě. Na vrcholu sezóny – na podzim - už candát nebývá tak vybíravý a troufne si i na větší rybu. 

Na vlastní oči jsem viděl chytit candáta 56 cm, který zabral na tlouště o délce 28 cm určeného sumci! Tloušť přitom ze dvou třetin vyčníval z candátí tlamy a v husté ranní mlze se zpočátku ani nedalo rozpoznat, kdo koho vlastně ulovil. 

S nástupem zimy se candát opět vrací zpět k menším soustům. Po podzimních hodech si dravec vytvořil dostatečnou zásobou tukových zásob a s ochlazením vody se mu výrazně zpomalí metabolismus. Jeho potřeba aktivního lovu je snížena na nejnižší mez a spíše ho zaujme malá "jednohubka" než nějaká objemná porce.

 

V zimě candát spíše sezobne menší sousto.

 

Nastražování živých rybek

Existuje hned několik variant. Nejznámější a nejpoužívanější jsou:

Jednoháček za tlamičku – buď za oba pysky, kdy hrot háčku vyčnívá z "nosní dírky". Takto nastražená rybka má lepší stabilitu na háčku, avšak choulostivější druhy (jako je ouklej) brzy znehybní, nebo jen za horní či spodní čelist (rybka má možnost lépe dýchat, ale při razantnějším švihu a delším náhozu snadněji spadne). Nastražení za pysk se hodí pro lov na těžko i pro plavačku. 

Jednoháček za hřbítek – pod hřbetní ploutvičku nebo ještě lépe až za ní směrem k ocásku. Toto nastražení lze použít při chytání na položenou (i na plavanou), kde se rybka pokládá na bok a skvěle tak napodobuje kořist v posledním tažení.

Jednoháček nad řitní ploutvičku – velmi dobrý způsob nastražení "hrbatějších" druhů rybek (cejnků, karásků a perlínů). Jeho výhodou je, že se rybka zbytečně nevysiluje přetáčením do původní polohy. Tím, že je částečně umrtven pohyb jejího ocásku, představuje ochrnutou, nemocnou nebo raněnou kořist.

 

Trojice možných nastražení živých rybek při lovu na položenou. Každá má něco do sebe...

 

Nastražování rybek a jejich částí na „víceháčky“

Nastražování na dvoj a trojháčky se používá častěji při chytání na "neživé" rybky a jejich části. Je to z toho důvodu, že živá rybka dokáže při pohybu volné hroty háčků zachytit do vázky nebo zamotat do kmenového vlasce. Záporem je samozřejmě také rychlejší úbytek sil nastražené rybky, protože na těle vozí těžší a objemnější "porci železa". 

 

Nastražení na dvojháček (trojháček) – při nastražení na dvoj(troj)háček (vel. 6 – 4) jsou místa napíchnutí v podstatě shodná s výše uvedenými "jednoháčkovými" metodami. Může se použít i při našívání rybky pod kůži, kdy se dvoj(troj)háček umístí na hřbetové straně směrem k hlavě. Našívání podstatně zvýší pevnost držení nástrahy u dalekých a razantních náhozech. Při lovu candátů se dvoj(troj)háček víc hodí k chytání na plavanou, neboť při lovu na těžko hrozí častější váznutí rybky v překážkách. Více hrotů naopak umožňuje rychlejší zaseknutí po záběru a dvoj až trojnásobnou šanci na "trefení" dravce. 

 

Nastražení na dvojici menších trojháčků – Používá se především při lovu na feeder, kdy záběr signalizuje ohnutí citlivé špičky prutu. Pár trojháčků v boku rybky umožňuje okamžitý zásek bez nebezpečí hlubokého "zažrání" dravce.

 

Nastražení mimo háček – montáž je hodně podobná kaprařské montáži s nástrahou "na vlasu". Dá se však použít i na rybičku. A to na živou i mrtvou. Výhodou je, že nástražka vydrží dlouho čilá a montáž je šetrná i k candátům. Přestože je kořist polknutá, háček většinou "sedí" v neškodných partiích dravčí tlamy. Obdobou tohoto nastražení je chytání s "gumičkou", která se ovšem používá pouze pro mrtvé rybky nebo její části.

 

Nastražení rybího cárku mimo háček (na gumičku)

 

Jak ji bere?

Při nastražování rybičky na candáta je dobré vědět, že ježatý dravec rybku nijak zvlášť neumačkává (podobně, jako to dělá štika). Kořist rychle nasaje a často ji bez ladu a skladu položivou posílá do žaludku. Pouze vyloženě velkou kořist si vhodně nasměruje, aby jí v cestě do útrob nic nepřekáželo. Z uvedeného vyplývá, že ne vždy je nastražení za přední část těla rybky nejvýhodnější. Mnohdy candáti berou rybičky od ocásku nebo na ně útočí "bočním chvatem". Proto bývá velkou chybou po několika propásnutých záběrech znovu nastražit háček k hlavičce rybičky. Po neúspěšném záseku či puštění nástrahy dravcem vždy rybku zkontrolujte – všímejte si, na kterém místě je pokousaná a čerstvé rybičce "nainstalujte" háček právě tam. Procento úspěšných záseků by se tím mělo zvýšit!

 

Candátí na rybky útočí nejčastěji z jejich slepé zóny. Tedy zespodu a zezadu. Při opatrných záběrech je proto vhodné umístit háček právě tam!

 

Mrtvé rybky

Od časného léta až do podzimu patří mrtvá rybka k "oporám" lovců candátů. Zvláště účinnou je v největších letních horkách, což má pravděpodobně souvislost s výraznějším šířením "vůně" nastražených mrtvolek v prohřátém prostředí. Na vině ovšem může být i přirozená vyšší úmrtnost drobných rybek v tomto období, kdy snížený obsah kyslíku v teplé vodě vyvolává epidemie chorob či přemnožení rybích cizopasníků. Pravdou je, že s chladnoucí vodou a nástupem zimního období "mrtvá kořist" pro candáta částečně ztrácí na přitažlivosti a její účinnost postupně klesá až k nule. Možná je to způsobené i zpomalenými přesuny dravců, liknavým slíděním po kořisti a sníženým apetitem.

Druhová vhodnost nástražních rybiček zde nehraje roli – mrtvá rybka nikam neprchá a neukrývá se do vázek. Dá se tedy nastražit jakákoli "šupinatá nebožka" (pokud není zákonem chráněná), která má velikost 10 - 15 cm. Z větší rybky se dají připravit cárky.

Mrtvé rybky jsou vhodnými nástrahami především při lovu na položenou, dají se využít i k přívlači, kde mají napodobovat živou kořist. Vzácně se dají použít i na plavanou.

 

Na druhu mrtvé rybky až tak nezáleží. Zabodovat mohou všechny.

 

Nastražování mrtvých rybek na položenou

Značnou výhodou je, že se mrtvá rybka na háček napichuje podstatně lépe než živá – nemrská sebou, a tak umožňuje pohodlnou manipulaci, ale i pevnější nastražení. Nemusím dbát na to, že bych rybičce vážně poškodil životně důležité orgány - páteř, tepny, vnitřnosti, žábry apod. Nastražení do hřbítku proto provádím hlouběji do svaloviny, často až k páteři, při nastražování za hlavičku mohu háček zapíchnout tak, aby hrot vyčníval z lebky až mezi očima. Pevnější ukotvení háčku v nástraze umožňuje i daleké náhozy s minimálním nebezpečím, že rybka spadne. Špička háčku však musí být za všech okolností volná a připravená zajet do tkáně dravcovy tlamy.

Rozhodujícím kritériem je i čerstvost mrtvé rybky. Absolutně nejlepší nástrahou na candáty je čerstvě zabitá rybička (stačí ji několikrát ukazováčkem cvrnknout do hlavičky), která má ihned po smrti nejpevnější svalovinu. S mrtvými rybkami se dá víc "kouzlit", což znamená, že je umožněno více zvýraznit jejich přednosti. Po nastražení na háček se vždy vyplatí do rybky udělat několik zářezů nožem, rozpárat jí bříško a povytáhnout vnitřnosti nebo alespoň obnažit žábry odstraněním skřelového víčka. Rovněž se mi osvědčilo částečně skalpování kůže. Při nastražování tuhých okounků nebo ježdíků občas stáhnu jejich pevný krunýř kompletně. Přestože se takové hyzdění mrtvolky zdá být nechutné, má opodstatnění v lepším šíření arómatu tělních tekutin a nalákání candátů ke kořisti.

 

Nejběžnější způsoby nastražení mrtvých rybek na jednoháček.

 

V zemích, kde je lov na živou rybku zakázán, obměňují lovci candátů mrtvé ryby přibližně po 30 minutách chytání a napichují rybky nové – tvrdí, že za půlhodinku ve vodě je rybička zcela vylouhována a ztrácí až 80% pachové stopy. Častým přehazováním a výměnou rybek navíc dosáhnou "provonění" většího úseku vody a následného stáhnutí candátů k lovišti. Otázkou zůstává, jestli je humánnější chytání na živou rybku nebo pravidelné zabíjení a nastražování nových rybek v půlhodinových intervalech.

Nechávat nástrahu "zavadnout" (např. nechat ji zapařit v igelitu na slunci) nedoporučuji. Taková "polotekoucí" a zapáchající potrava odpudí všechny ryby v dosahu a ještě zamoří vodu. Lepší variantu nabízí nastražení mrtvé rybičky, která se nechá oschnout na přímém slunci a za přístupu vzduchu. "Sluneční opalování" se však přehnat, protože na vyschlou mumii už nikdy žádný dravec nezabere. Optimálně uschlá rybka má jen tuhou kůži - taková nástraha nahozená na těžko se bude vznášet nade dnem, ale brzy změkne a stane se opět vláčnou. Zvýší se i její aróma, avšak "vůni" netvoří plyny hnilobného rozkladu. Jakákoliv rozkládající se rybička není pro candáty žádnou delikatesou. Přestože je její zápach výraznější, nepřinese více záběrů. Dravci nástrahu možná lépe ucítí, ale i za předpokladu, že ji náhodou ochutnají, "změklou mršinu" snadněji stáhnou z háčku. Ostatně držení háčku v rozpadající se svalovině je mizivá a nástraha mnohdy sama odpadne už při náhozu. Podobný problém nastává i u zamražených rybek, u kterých se sice hnilobný rozklad chladem zastaví, ale po rozmražení maso brzy změkne, je blátivé a začne se trhat – ani taková nástraha na háčku nedrží spolehlivě. Přesto mnozí rybáři na zmražené rybičky nedají dopustit a tvrdí, že při rozpouštění ve vodě vypouštějí intenzivnější pachovou stopu, což prý candáty mocně přitahuje. Pravdou je, že jsem několikrát záběry na rozmrzající nástrahy viděl i zažil.

 

Desítka zamražených ouklejí správné velikosti bohatě postačí na celodenní lov.

 

Na dno? Nebo nad něj?

Po nahození mrtvé rybky je vždy vhodnější, pokud neleží přímo na dně. Povrch dna bývá někdy členitý nebo zarostlý vegetací – nástraha tak může zapadnout do překážek. Navíc pach tlejících přírodních zbytků snadno překryje aróma rybičky a candát ji nenajde, i kdyby čenichal sebelépe. Aby se rybka vznášela nade dnem, je nutné ji nadlehčit – buď ji přifouknout vzduchem, nebo ji nacpat nějakou plovoucí látkou (kuličkou polystyrenu, kouskem korku, plovoucím tmelem). V tomto případě je důležitá i vzdálenost háčku od zátěže. Při nastražení rybí mrtvolky by měla být alespoň 40 cm, protože čím delší je volný vlasec, tím menší je počáteční odpor olůvka vůči candátovi, který kořist popadne.  

 

Candáti při hledání potravy kopírují dno. Nadlehčenou potravu tím pádem vypátrají snadněji.

  

Filety a části rybek

Od mrtvých rybek je jen krůček k "cárkům". V našich končinách se používají k lovu spíše z nouze, kdy rybář nemá rybičky ideální velikosti, a proto nastraží kus masa z větší ryby. Když už k tomu dojde, tak je dobré, pokud vyříznutá část rybího těla obsahuje alespoň torzo ploutve – pro candáta je to zvláště lákavé. Nejznámějším a současně nejpoužívanějším kouskem rybiny bývá ocásek. V účinnosti si s ním nezadá "skalp" z hřbítku nebo filet s břišními ploutvičkami, který je často doplněný zbytkem vnitřností. Velmi dobrou a přitom spíše výjimečně používanou variantou je "podkůvka" - vyrábí se z větších a vyšších druhů rybek (cejnů, plotic) a opět je vhodné pokud obsahuje alespoň jednu ploutvičku. V podstatě se dá k lovu bezezbytku rozporcovat celá rybka. Pro vytvoření vhodné porce má podstatný význam rybí kůže, která jednak umožňuje pevnější držení háčku v nástraze, ale je rovněž pro dravce neobyčejně přitažlivá. Kůže by vždy měla přesahovat obrys svaloviny, aby ve vodě svůdně "plápolala".

Při přípravě cárků nikdy nekrájím jednotlivé díly nožem. Potřebné porce pouze naříznu a zbytek uštípnu nehty nebo je dotrhnu prsty. Čím je totiž porce rozedranější – tím je lepší! Kamarád dokonce vytvořené kousky nebo celé mrtvé rybky před nahozením zlehka pošlape a pomačká, této brutální úpravě říká "naklepávání řízků". Přestože jsou jeho nástrahy od pohledu nevábné, mají často vyšší účinnost než živé rybky. Pravděpodobně to souvisí se zvýšeným vylučováním pachové stopy. 

Při lovu na položenou a plavanou se cárky obvykle napichují na větší jednoháčky. Na trojháček nebo pár trojháčků se nastražují při lovu na feeder, dají se však použít i k přívlači.

 

Obvyklé nastražení cárků na jednoháček.

 

V souvislosti s šířením pachové stopy mrtvých nástražek souvisí i dvojice mých dávných vzpomínek.

 

Zmrzlina pro candáty 

Kdysi mě při rybolovu u podivínského štěrkáče navštívil "místní znalec" vody. Napřed mě zahltil výčtem svých trofejních úlovků, poté k lepšímu přidal i několik vlastních zážitků. Jeden z nich mi zvláště dobře uvízl v paměti.

Vypravěč a lovec v jedné osobě se kdysi rozhodl vyrazit pro štědrovečerního candáta. S nástrahou si nedělal žádné starosti – jednoduše z mrazáku vytáhl velkého cejna a pilkou na železo mu uřízl ocas. Potom sedl na kolo a uháněl k vodě. Po příjezdu k štěrkáči byl nemile překvapen, protože jeho oblíbené místo bylo obsazené přespolním rybářem. Ten samozřejmě neměl od rána záběr, přestože lovil na krásné živé rybičky. Náš lovec si tedy usedl opodál. Vytáhl z batohu cejní ocas a s údivem zjistil, že nástraha je furt tvrdá jako cihla. Jak zapíchnout háček? Naštěstí v kapse našel zapomenutý hřebík. Za pomoci těžkého kamene prorazil hřebem díru do nástrahy, do vzniklého otvoru umístil velký háček a nahodil. Soused sedící opodál sledoval jeho činnost s otevřenou hubou. Ještě víc se asi podivil, proč náš rybář neodložil prut do vidliček a neustále ho drží v rukou. Chudák divák ještě netušil, že než "rybí nanuk" dopadl na dno, spolknul ho velký candát! Bylo by proto fatální chybou prut odložit... Následoval zásek a lítý půlhodinový souboj. To se ví, že domorodý rybář v něm slavně zvítězil! Popadl metrového candáta, rozloučil se se zkamenělým kolegou a uháněl do tepla. Doma ho ještě manželka pokárala, že tak velkou rybu na Vánoce brát nemusel.

Tolik k příběhu "místňáka". Polehčující okolností vypravěče byla pouze ta skutečnost, že mi svůj zážitek líčil v období burčáku a byl pod jeho silným vlivem. V jeho historce je těžké hledat alespoň zrnko pravdy, avšak skutečně existuje. Vždyť asi o rok později jsem se o něm přesvědčil na vlastní kůži.

Východ slunce nás přivítá na širé pláni Novomlýnské nádrže. Usilovně veslujeme k našemu candátímu fleku. Kotvíme asi dvacet metrů před potopeným dubem a nedočkavě připravujeme cajk. Z batohu vytahuji nejdůležitější součást dnešního lovu – igelitový sáček s mrtvými ouklejkami. Běda! Rybky jsem z mrazáku vytáhl až těsně před odchodem z chaty. Nyní civíme na ledovou kru, ze které trčí jen ploutvičky. Bratr nadává a nožem osekává přebytečný led. Až po dlouhých minutách máčení ve vodě se mu podaří odloupnout jednu ouklejku. Hned ji prorazí háček skrz oči a nahodí. Zbytek rybek máchám v přehradě. Konečně povolí další a můžu si nahodit i já.   

Bratr mi neustále vyčítá, že jsme kvůli mé nespolehlivosti propásli nejlepší čas braní. Pojednou zastaví příval slov a fascinovaně hledí na zvedající se kroužek v průvěsu. Neznámý dravec uchopil jeho "ledovou" kořist a sune se k ponořenému stromu. Brácha uchopí prut a z otevřeného navijáku odskakují smyčky vlasce. Vyčkávat se zásekem se neoplácí, ponořená koruna dubu je příliš blízko. Švih! Prut se prohne v ladné křivce. Bratr na chvíli ustrne v domnění, že ryba zabloudila v labyrintu větví. Zdání klame. Mrtvá tíha náhle ožívá. Silným pumpováním bratr dostává dravce z dosahu nebezpečných vázek. Ve špičce prutu je patrné razantní potřásání útočníkovy hlavy. Boj trvá ještě deset minut, než se ryba odlepí ode dna. Širokým obloukem dravec obeplouvá loď. Ozve se mohutné plácnutí na hladině. Nespatříme však ani ploutev. Slunce totiž vybarvilo hladinu do zlatova a úlovek zatím ukrývá před naším zrakem. O to větší překvapení nám připraví další zjevení dravce. U lodi se vynoří veliký candát. Zamlátí ocasem, až se krůpěje vody rozprsknou o bort. Ryba se pokládá na bok a stává se kořistí nastaveného podběráku. Ne nadarmo se candátovi přezdívá aristokrat vodní říše. Naježený krasavec měří 88 cm a váží hrubě přes 7 kilo. Nástražní rybka, která ho má na svědomí, během zdolávání vyšplhala po vlasci až pod olůvko. Má na sobě hluboké rýhy – neklamná stigmata candátích špičáků. K našemu údivu je i nadále dost tuhá a na dotek studí. Nestačila ani rozmrznout a dravci, jak se zdá, to vůbec nevadilo. Zatímco diskutujeme nad nevšedním úlovkem, zavřeští brzda mého navijáku. Vrhnu se po prutu, jenže kroužek se už zvolna propadá k hladině. Propásl jsem záběr! 

Rychle stáčím vlasec. Nástražka na háčku chybí! Nemeškám a znovu nahazuji novou "chcíplinku" k vývratu. Pozdě. Zubatí lupiči ukončili loveckou aktivitu a odpočívají kdesi ve stínu kmene. 

Ještě dlouho po této události jsme rozebírali, co se mohlo dravcům líbit na studené a "tuhé" kořisti. Nakonec jsme se shodli v názoru, že rozmrzající rybky kolem sebe šířily intenzivnější pach, kterému candáti prostě nemohli odolat. Tehdy jsme si mysleli, že jsme nevědomky objevili novou rybolovnou metodu – chytání dravců na rozmrzající nástrahu! Další pokusy nás přesvědčily, že se spíš jednalo o pouhou shodu příznivých okolností.

 

Dravec, který neodolal rybímu nanuku.

 

Pokračování příště

 

Text, fota, ilustrace: ToRo