Od začátku roku jsme tak u vody už prožili nejednu krušnou, ale i rybářsky bohatou chvíli ve sněhu, na blátě, v dešti nebo ve větru. Teď by tedy měla být naše oddanost rybařině splacena májovou idylou. Ale stejně jako v lásce – máj je přece od nepaměti měsícem zamilovaných – není vždycky všechno jen růžové, tak i naše jarní rybářská pohoda může být ledasčím zkalena. Ale o tom už více prozradí následující řádky. 

V květnu jsou při chuti už prakticky všechny druhy ryb, samozřejmě včetně kaprů.

Májové počasí jako encyklopedické heslo

Květen je pátý měsíc gregoriánského kalendáře. Slovo květen pochází od slova kvést (rostliny kvetou). Původně název měsíce je máj – slovo květen poprvé použil Josef Jungmann, rychle se však vžilo. Již od středověku je květen spojený s mnoha známými lidovými slavnostmi – např. stavěním májek nebo pálením čarodějnic. Květen je také měsícem lásky. To vše symbolicky upomíná na definitivní odchod zimy, nastává skutečně jarní čas, plný slunce a pohody. Typické májové počasí by tedy mělo být idylicky krásné, s oblohou bez mráčku, doprovázené zpěvem ptáků a bující zelení. Paradoxně však naši předkové tuto májovou idylku dvakrát nevítali. Suchý a teplý květen totiž předznamenával neúrodu. Vypovídají o tom i mnohé pranostiky – například: Studený máj – v stodole ráj; Chladno a večerní mlhy v máji, hojnost ovoce a sena dají, nebo: Je-li už máj zahradníkem, není stodol milovníkem. 

Ale jak je to s májovou idylkou u vody – znamená aspoň úrodu ryb?

Květen u vody

Květen skutečně v obecném měřítku znamená jeden z nejvděčnějších rybářských měsíců v roce. Počasí už bývá stálejší než v aprílově vrtošivém dubnu a k pobytu u vody přímo vybízí. Při chuti jsou už prakticky všechny druhy ryb, a tak jsme v našem lovu omezeni vlastně jen rybářskou legislativou, která ještě některé druhy hájí a tím i zakazuje určité rybolovné techniky – týká se to lovu dravců na přívlač a nástražní rybky, na pstruhových vodách jsou pak nadále hájeni lipani. 

Noční lov úhořů v sobě dokonale snoubí adrenalinovou zábavu a rybářskou poezii.

Na mimopstruhových revírech se zaměřujeme na kaprovité druhy ryb, a také probouzející se úhoře, což nám zároveň umožňuje naplno si vychutnat krásu nočního rybolovu. Nalíčit za tmy rousnici může znamenat velký rybářský zážitek a záběry rozhodně nemusí přicházet pouze od „hadů“. Ovšem pozor: žížalou (a to zejména v jarním období) nepohrdnou ani ortodoxní dravci, jako jsou sumci, candáti, štiky a samozřejmě na ni často ulovíme i okouna, který je od letošního roku podobně jako zmínění dravci rovněž hájený. Proto bychom se měli snažit lovit na žížaly pokud možno tak, abychom hájené ryby zbytečně nezraňovali. Na typicky okounových vodách (jako jsou velké přehradní nádrže) bychom pak měli na jaře žížaly z arzenálu nástrah asi úplně odstranit, alespoň při lovu brzy zrána a navečer, kdy jsou okouni na vrcholu své potravní aktivity. Okouni mají jak známo vzhledem k absenci čelistí výrazně vyvinutý polykací reflex, a proto jim leckdy i při včasném záseku vězí háček až hluboko v jícnu. Nově zavedené hájení okouna až do 15. června tak velmi problematizuje samotný lov na rousnici v místech s hojnějším výskytem pruhovaných dravčíků (k tématu lovu okounů na rousnice v jarním období se ještě vrátím na konci článku).

Jsou však i další věci, které dokážou májovou idylku u vody narušit, a může se jednat o na pohled úplné maličkosti. Velké potíže nám při lovu na některých lokalitách může způsobovat například obyčejné chmýří z kvetoucích topolů, padající na hladinu. Tato bílá „vata“ lepící se na vlasec a ucpávající očka prutů nám dokáže lov dokonale otrávit. Zvláště při chytání na matchové pruty s drobnými očky je někdy obtížné přes nalepené chmýří vůbec nahodit a jeho neustálým odstraňováním z vlasce a oček prutu ztrácíme mnoho drahocenného času. 

Dalším úskalím může být samotná potravní aktivita ryb. Zdánlivě si tímto tvrzením mohu protiřečit, neboť jen o pár řádků výše uvádím, že při chuti jsou v květnu prakticky všechny druhy ryb. Jsou tu však významná „ale“.  Jaro totiž nezvyšuje pouze apetit ryb, ale znásobuje i potravní nabídku. Vyhladovělé ryby se už nemusí lačně vrhat na vše, co jen zdánlivě připomíná něco k snědku, jako tomu bylo na konci zimy. Z některých se stávají dokonce jakési rozmazlené primadony, které začínají všechny naše nabízené pochoutky okázale ignorovat. Není tomu tak proto, že by se tyto ryby rozhodly držet redukční dietu, jen se začaly specializovat na určitý typ přirozené potravy, které je už ve vodě dostatek. 

A pak je tu ještě jeden aspekt, který výrazně mění aktivitu i potravní skladbu ryb, a tím je přirozený výtěr, který u mnoha druhů připadá právě na květen. V našich podmínkách se v máji vytírá tak velké množství ryb, že by bylo jednodušší vyjmenovat ty druhy, u nichž výtěr probíhá v jiném období. Samozřejmě to neznamená, že ryby nedočkavě čekají na začátek máje a s datem 1. května houfně vyrážejí na svá trdliště. Čas a průběh výtěru závisí především na vnějších faktorech, z nichž nejdůležitější je teplota vody. Roli hrají ale i další vlivy, jako je stálost počasí, výška hladiny apod. Na základě těchto okolností se může výtěr uspíšit nebo naopak oddálit. Navíc u mnoha našich druhů probíhá tzv. vícedávkový výtěr, kdy samice neuvolní všechny jikry najednou a tření může probíhat týdny nebo dokonce i měsíce (týká se to zejména kaprovitých ryb). 

Žížaly patří mezi vynikající jarní nástrahy – ulovit však na ně lze i ryby, které jsou v této době ještě hájené...

...jako jsou candáti...

..., a zejména okouni.

Obecně však platí, že v květnu nastávají vhodné podmínky pro výtěr, což se projevuje i změnou potravního chování ryb. Na druhé straně se díky množství vytřených jiker i čerstvě vykuleného plůdku mění i potravní nabídka pro ryby s masožravými sklony, které si na jikrách a vytřené droboti rády pochutnají. Všeobecně platí, že ryby v průběhu samotného tření potravu nepřijímají, zato se však bohatě krmí před a po ukončení rozmnožovacího aktu. Ryby, jak už jsme řekli, se nevytírají všechny naráz. Pokud tedy například vidíme u vody masivně se třít bílou rybu, neznamená to ještě, že nemohou přijít záběry od cejnů či od plotic. 

V květnu se kromě mnoha jiných druhů kaprovitých ryb třou i cejni.

Pokud chodíme v tomto období na ryby pravidelně, neunikne nám, jak velká se udála s rybami proměna po skončení rozmnožovacího aktu. Tření je nesmírně energeticky náročné, a tak zatímco ryba před výtěrem s plným zaobleným bříškem už napohled kypí zdravím a pevnou fyzickou konstitucí, ryba po výtěru připomíná spíše ošuntělého a podvyživeného tuláka bez domova. Tyto ryby se pak krmí ostošest, neboť musí zpátky nabrat ztracenou sílu a energii. Někdy však i ryby v tomto stavu obtížně přemlouváme, aby se o naši nástrahu zajímaly. Je tomu opět proto, že se změnila i skladba jejich potravy. 

Typickým příkladem jsou už v tomto článku několikrát zmínění okouni. Ti jsou již v květnu na většině našich vod vytření a po vysilujícím aktu baští jako diví, mají však zároveň kolem sebe tolik atraktivní potravy v podobě jiker a vykuleného plůdku, že dokážou být velmi nevšímaví k nástrahám, na které jsme je před výtěrem zcela běžně lovili. Jak už jsem uvedl, okouni jsou od letoška v první polovině roku hájení a tak jarní výpravy za okouny už můžeme přesunout jen do oblasti vzpomínek. A protože mám v tomto směru za svůj dosavadní rybářský život na co vzpomínat, zakončím toto květnové vyprávění jedním příběhem z výpravy za „pruhovanými“, v němž se tedy májové rybářská idylka nekonala, nebo aspoň ne v podobě, jakou jsem si představoval.

Jikry představují také energeticky vydatnou potravu pro mnoho druhů dravých i všežravých ryb.

Májové okouní vystřízlivění

Ještě předtím, než bylo zavedeno plošné hájení, došlo na některých revírech v zájmu ochrany okouna k omezení jeho lovu a hájení v čase, kdy se přirozeně vytírá. K takovémuto kroku přistoupil před několika lety i Jihočeský územní svaz ČRS a ustanovil hájení okouna v době od 1. 1. do 30. 4. 

Tento krok, který vlastně předznamenával zavedení plošného hájení okouna, měl svůj hluboký smysl, protože například na Lipně dostávali každoročně po odchodu ledu okouni jdoucí do tření od rybářů pěkně na frak. Hájení jim tak v minulých letech umožňovalo aspoň částečně nerušený výtěr a nám rybářům přibylo do kalendáře nové datum: mezi otevření pstruhových vod a zahájení sezóny dravců se vklínila tzv. okouní zahájená. 

Hned v prvním roce, v němž bylo hájení zavedeno, jsem si uspořil aspoň několik dní volna, které jsem se rozhodl věnovat výhradně lipenským okounům, jejichž početní stavy se začínaly oproti tristní situaci z konce 90. let a začátku nového milénia v těch letech přece jen už pozvolna zvedat. 

Když jsem tedy ráno 1. května roku 2013 vyrážel na vodu, snil jsem o krásných lipenských jikernačkách, ládujících se rousnicemi, které jim naservíruji do jejich pařezových útočišť. Výsledek mého snažení byl však zcela jiný a májová idyla se změnila v okouní truchlohru. Za celý týden jsem na žížaly ulovil jen několik pomenších samců – na pohled zbědovaných ryb s propadlými břichy, z nichž ještě odkopávaly zbytky nevytřeného mlíčí. Kde však byly vytřené jikernačky? Na tuto otázku jsem měl dostat odpověď záhy. 

Ulovit vytřenou okouní jikernačku nemusí být vůbec nic jednoduchého.

Jestliže však okouni nebrali, neznamenalo to ještě, že jsem si jiné ryby slušně nezachytal. Za rousnice vesele tahali cejni, podařilo se pár kaprů i pomenších „háďat“. Čeledi okounovitých pak dělali čest nenechaví ježdíci, kteří se zejména za soumraku s vervou vrhali na moje rousnice, nic si nedělajíce z toho, že se poměřují s tvory delšími, než jsou oni sami. 

Tak tedy už několikátý májový den chytám místo okounů tuhle droboť a po jednom z trhavých záběrů s nelibostí zjišťují, že na háčku zase visí švec, který na mě po heroické jedlickém výkonu – nasoukal do sebe skoro celou rousnici – poulí své velké černé oči. Sahám si do kapsičky pro peán, když v tom se z druhé kapsy ozve tón doručené esemesky. Podkládám tedy prut a nechávám chyceného švícka ještě chvíli „blbnout“ ve vodě. Po přečtení zprávy – trvalo to sotva několik vteřin – se dívám na hladinu a hledám pumpující splávek, do nějž se opírá švícek. Ale splávek mezitím zmizel pod hladinou. Že by měl malý Otesánek až takovou železnou sílu?, říkám si pochybovačně a beru prut znovu do ruky. Síla odporu mě však ihned přesvědčuje, že se nebohý ježdík stal během té krátké chvíle kořistí mnohem většího predátora. Po chvíli už vím jakého. Vytahuji nádhernou generační jikernačku, které ježdík zmizel během krátké chvíle hluboko v útrobách. Tak je to tedy! Pruhovaní čerchmanti se nikam neschovali ani nezmizeli, jen už jdou po živém, hýbajícím se mase a nehybné rousnice na dně pro ně ztratily přitažlivost. Jenže co naplat, do zahájení lovu dravců je ještě daleko, a smáček nebo twistřík, který by svým čilým pohybem okouny určitě vyprovokoval k záběru, bude ještě více než měsíc uschován v plastové krabici, spolu s ostatními vláčecími nástrahami...

Ježdík není jen velký hltoun a „zloděj“ našich nástrah, ale i přirozená součást potravy okounů i jiných dravců.

Měsícem dravců je zkrátka až červen. Ale o tom, co nás při lovu v tomto měsíci může u vody potkat, bude řeč až v příštím vyprávění.

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Tomáš Rozsypal