Před lety na podzim se Pepík rozhodl navštívit mou domácí vodu - Dalešickou přehradu. Jeho velkým snem bylo ulovení pořádného candáta, který mu doposud zdárně unikal. A protože se jednalo o Pepovu první výpravu na revír, slíbil jsem, že mu budu jako „místní borec“ dělat průvodce. Člověk míní, okolnosti mění. V předvečer našeho setkání jsem musel neplánovaně vyjet na služební cestu namísto nemocného kolegy. Pepíkovi jsem tak stačil jen na nádraží předat namalovaný plánek candátího fleku a udělil mu pár ústních pokynů. Pak jsem ho ponechal osudu. Přesto jsem věřil, že chycení slušného dravce pro něj bude pouhou formalitu. Vždyť candáti tehdy brali naprosto spolehlivě a chodil jsem si pro ně jako na rybí trh. 

 

 

To jsem ovšem ještě netušil, jaký je Pepa magnet na průšvihy. Posuďte sami, zde je kamarádovo autentické vyprávění:

 

„K vodě vyrážím s pocity polovičního vítěze. Mám jen maličkou obavu, aby mi flek, kde zubatí dravci stojí frontu na žrádlo, někdo neobsadil. Když po hodince chůze dorazím na místo určení, nevěřím vlastním očím. Ocitl jsem se v opravdovém rybářském ráji a navíc jsem v něm úplně sám! Přivítá mě malebná zátoka lemovaná podzimním lesem, do které přitéká potok tvořící romantický vodopád. Nástražní rybky v kyblíku putují do tůňky pod přepadem, aby měly dostatek kyslíku. Hned potom už si chystám rybářský posed. Pomalu se blíží večer, a tak na kamenité planince nad vodou stavím malý stan. Konečně napíchnu rybky na háčky a nahodím je do středu zátoky. Pruty opřu o pařez, zkontroluji brzdy a usadím se. Na hladině se zrcadlí měsíc a já se oddávám snění. Po hodině bezvýsledného čekání jsem celý ztuhlý a pouští se do mě chlad. Jdu zkontrolovat nástrahy. Vezmu první prut. Vázka! Utrhnu první udici a vzápětí i druhou. Proč? Při světle baterky studuji nakreslený plánek. Aha, asi jsem přehodil koryto a rybky poslal až do zatopených keřů. Znovu navážu háčky a jdu pod vodopádek pro nové rybičky. Tam zjistím, že jsem prve špatně zavřel víčko na kbelíku a všechny rybky mi po proudu frnkly do přehrady. To je pech! Teď nemám na co chytat. Moji jedinou záchranou je čeřen zabalený v batohu. Rychle ho rozkládám a nořím za jeden zpola potopený pařez. Asi po pěti minutách zaberu za šňůru, ale čeřen se ani nehne. Do pr…! Síť uvázla kdesi u dna. Rvu za špagát jako šílenec a nakonec vázka povolí. Ztěžka čeřen zvedám. To je tíha! Je tam snad zamotaná nějaká ulomená haluz, nebo co... 

Prdlajs! Ve svitu měsíce se v síti namísto domnělé větve zablýská obrovská ryba. Šmankote, je to candát jako kráva! Bratru osmdesát čísel! Rychle ho vyhodím na břeh a tam ho zalehnu. Trošku mě mrzí, že dravec nepřišel na udici, ale vůbec si nepřipouštím, že bych ho měl vlastně pustit. Vždyť je to úlovek, po kterém toužím celý svůj život! Rybu odnáším do tůňky pod vodopád a z kamenů stavím vyšší hráz. Zkontroluji škvíry mezi balvany. Kdepak, tudy možná utečou malé rybky, ale král candátů sotva! Pak balím pruty a štěstím bez sebe zalézám do spacáku ve stanu. Snažím se spát, ale jsem plný dojmů, tak nemůžu zabrat. Těším na ráno, kdy mě čeká měření, vážení a hlavně focení trofejního úlovku.

 

 

Nakonec přeci jen usnu. Zdá se mi živý sen, jak zápolím s obrovským candátem. Dravec táhne jako kůň a já za ním s ohnutým prutem poskakuji po kamenech. Na jednom balvanu mi uklouzne noha a šup, stojím po kolena ve vodě. Brrr, ta je ale studená. Probouzím se chladem a zjišťuji, že mám nohy skutečně ve vodě! Co se to děje? Vystřelím ze stanu a s hrůzou zjišťuji, že hladina přehrady se zvedla více než o metr. V černočerné tmě zachraňuji, co se dá. Až do lesa vysmýkám stan plný krámů a pak se snažím dohledat věci, co byly kolem něj… třeba boty. Bohužel jsem při zběsilém ústupu ztratil i baterku, takže s „inventurou“ musím počkat až na denní světlo. Podle hodinek zbývá do rozednění skoro půldruhá hodina. Jsou to krušné chvíle. Sedím celý zmáčený na zmuchlaném zabahněném stanu a třesu se zimou. Ani už nemyslím na candáta. Spíš mě teď zajímá, jestli se ještě shledám s vlastní obuví a nebudu muset šlapat zpátky lesem jen v ponožkách.    

Sláva je tu ráno! Při brodění vodou cvakám zuby jako kostlivec, ale podaří se mi zachránit utopenou baterku, igelitku s konzervami a také vylovím své, málem oplakané, boty. Fuj, to mi spadl šutr ze srdce! Jen se obuju, hned spěchám s podběrákem k vodopádu. Co kdyby candát v kamenném bazénku ještě čekal? Ba ne! Vidím, že je zle. Tůňka pod přepadem je úplně propojená se zátokou. Je mi bídně. Můj sen – velký candát - zase zůstává jen nenaplněným snem…“ 

 

 

Je s podivem, že po tomto rybářském „Waterloo“ Pepík na dalešické candáty nezanevřel a na začátku listopadu se k přehradě opět vrátil. K vodě jsme se tentokrát už vypravili společně. K mému překvapení jsem zjistil, že Pepík se napoprvé „netrefil“ do mé zátoky, ale chytal v úplně jiné. Proto se také můj namalovaný plánek s detailním popisem místa neshodoval s realitou. Na druhou stranu jsem udělal velkou chybu, když jsem Pepu zapomněl varovat před výrazným kolísání hladiny v důsledku čerpání vody pro atomovou elektrárnu v Dukovanech, což mělo za následek celkově katastrofický závěr jeho výpravy. A jak vlastně dopadla naše společná výprava? Celkem standardně. Já se za hodinu odchytal na dvou čtyřkilových candátech. A Pepa? Ten dál sní svůj sen o ulovení velkého zubatého rytíře...  

 

Text: J. Hromádka 

Ilustrační foto: redakce Chytej.cz 

 

clanek_candat.jpg