Nejzvědavějšími rybami v tůni jsou plotice. Právě se chystaly omrknout neznámé návštěvníky z blízka. „My jsme uvítací výbor!“ chlubily se na všechny strany a hned vyrazily k přítoku. Připlavaly až ke stromu, v jehož stínu se cizinci schovávali.
„Buďte vítáni přátelé a pojďte mezi nás!“ spustily plotice naučenou řeč. Avšak mezi větvemi se nepohnul ani stín.
„Nestyďte se, však my vás neukousneme!“ pokřikovaly plotice jedna přes druhou.
A v tom se to stalo! Ve stromě se zablýskalo a z pod kmene se na nebohé plotičky vyřítily dokořán otevřené tlamy plné ostrých zubů. Jen tak tak stačil celý „uvítací výbor“ uniknout do bezpečí. Roztřesené plotice zabrzdily až u hráze. Ostatní ryby je obklopily a hned vyzvídaly, jací ti krásní cizinci vlastně jsou.
„Hrozní divoši - nemají ani kapku dobrého vychování. Představte si, že se chtěli místo představování prát! Ale když jsou takoví, tak si jich nebudeme všímat. Uvidíte, že nakonec sami s prosíkem přilezou,“ brebentily rozčíleně plotice.
Nezvaní hosté o sobě brzy dali vědět sami. Určitě ale nepřilezli s prosíkem, jak to plotice předpovídaly. Z potopeného stromu vybudovali nedobytný hrad, a kdo se k němu přiblížil, nemohl si být jist životem. Zubatí cizinci útočili na vše, co se jen kolem šustlo. A aby toho nebylo málo, pod pláštěm noci slídili ve smečce po celé tůni a kradli malé rybky! Úplní loupeživí rytíři!
Každý den ráno byl slyšet nářek a bědování rybích maminek. „Takhle to dál nejde! Musíme je vyhnat, aby byl v tůni zase klid!“ rozhodly obyvatelé tůně a svolaly rybí sněm. Předseda sněmu – stařešina kapr, určil poselstvo, které mělo cizincům po dobrém promluvit do duše. Vedl je doktor úhoř a doprovod mu dělali četníci tloušti. Určený průvod vyrazil k přítoku a ostatní ryby z bezpečné vzdálenosti pozorovaly, co se bude dít. Zanedlouho vyslanci tůně stanuly před dřevěným hradem. Doktor úhoř si odkašlal a spustil: „Jménem rybího společenství obyvatel tůně vám nařizuji, abyste zanechali loupení a urychleně se vrátili tam, odkud jste sem připluli. Pokud tak neuděláte, budete tvrdě potrestáni podle vodních zákonů této tůně!“ Ve stromě však panovalo úplné ticho.
„Vím, že mě slyšíte! Když neodejdete po dobrém, vystěhujeme vás po zlém!“ dodal úhoř a celý průvod se chystal na zpáteční cestu. Náhle se ve větvích stromu zvířilo bahno a ze všech stran na poselstvo zaútočili naježení cizinci. Bylo jich moc, a tak se vzápětí strhla obrovská mela. S vyslanci to vypadalo zle, ale naštěstí záchrana přišla v pravý čas. Na bojiště se vřítil pan sumec a divoké útočníky zahnal zpět do stromu. Za hradbou větví se loupeživí rytíři začali sumci i ostatním rybám vysmívat: „My jsme pány této tůně, a komu se to nelíbí, ať si táhne! Cha! Cha! Cha!“
Taková drzost ryby úplně ohromila, avšak zaútočit na hrad si přece jen netroufly. Snad ještě kdyby jejich armádu vedl pan sumec, kterého se cizinci báli. Smůla byla, že se sumec pro svou velikost přes husté větve neprotáhl a lupiči si toho byli dobře vědomi. Co teď! Obyvatelé tůně se znovu sešli u hráze. Doktor úhoř, přestože měl nadvakrát prokousnutý hřbet, obětavě četníkům ošetřoval šrámy, kousance i rozpárané ploutve. Ryby se mezi tím dohadovaly, co podniknout. Štika, sumec a kapři navrhovali přímý boj. Cejni, líni, karasi a okouni trvali na dalším vyjednávání a drobné rybky se chystaly nadobro vystěhovat z tůně. Nakonec ryby přece jen našly společné řešení. Dohodly se, že povolají z řeky soudce bolena a nechají si poradit. Učený bolen neznámé vetřelce jistě zná a bude vědět, jak se jim dostat na kobylku. Jak se domluvily, tak se i stalo…
Bolen připlul hned následující ráno. Vyslechl nářky ryb, prohlédl rány tloušťů a pak vyrazil na obhlídku hradu. Přestože už tušil, kdo se ve stromě skrývá, potřeboval mít jistotu. Schválně proplouval v blízkosti větví a čekal, až se cizáci ukážou. Hrrr! Vyřítili se na něj zpoza větví. Mrštnému soudci ale stačilo dvakrát mávnout ploutví a nechal je daleko za sebou.
Zanedlouho už u hráze promlouval ke zvědavým rybám: „Má domněnka se potvrdila. Uhnízdili se vám tady candáti – noční loupeživí rytíři! Vyhnat je určitě nebude lehké, protože je od mládí rodiče učí pranicím a lumpárnám. V dospělosti jsou pak zákeřnými válečníky bojujícími v houfu. Většinou také mají svou nedobytnou tvrz, kam se jen tak někdo nedostane. Jedinou možností je utkat se s nimi na volné vodě a použít přitom lest. Teď mě nechejte přemýšlet, třeba na něco přijdu!“
Ryby se vzdálily a nechaly bolena o samotě, aby mohl v klidu vymyslet plán boje. Spoléhají na jeho bystrý rozum. Kupodivu ani nečekaly dlouho. Za okamžik soudce připlul a hned rozdělil úkoly: „Kapři a líni sežeňte ploché kameny, plotice s cejny přinesou zbytky rybářských vlasců z ponořených keřů a mřenky - malířky chystejte barvy. Čím dříve vše budete mít, tím dříve se zbavíte loupeživých candátů. Šup, šup - ať to odsejpá!“
Přestože ryby netušily, na co budou soudci kameny, vlasce a barvičky, pustily se rychle do práce. Brzy kapři a líni dovlekli hromadu oblázků, cejni s ploticemi přinesli kousky vlasců a mřenky v povzdálí chystaly své malířské náčiníčko. Bolen vybral z kamenů ty nejvhodnější a nakázal okounům, ať na ně pevně uvážou smyčky z vlasců. Pak nastoupily mřenky a na každý oblázek namalovaly rybičku. Obrázky se jim moc podařily a nakreslené rybky byly opravdu jako živé. Soudce je za to přede všemi pochválil. Potom nakázal: „Kapři odneste oblázky na mělčinu k přítoku. Hlavně opatrně - aby vás nespatřila hradní stráž! Candáti nesmí tušit, že se na ně chystá léčka!“
Za chvíli byli kapři zpátky a hlásily splnění rozkazu. Bolen mezi tím vybral nejsilnější z četníků a udělil jim pokyny. Ostatním rybám nakázal: „Držte se v houfu poblíž hráze, a jakmile uslyšíte mé plácnutí ocasem o hladinu, přispěchejte na pomoc!“
A pak spolu s tloušti odplul k přítoku.
Nad tůň se zvolna přikradl soumrak a na hradě se candáti chystali na loupežné tažení. Náčelník lupičů vycenil špičaté tesáky a skřípavě pravil ke svým druhům: „Chtějí boj - mají ho mít! Malé ryby sníme a velké alespoň zuby posekáme. Nikoho nešetřete! Ať všichni poznají, kdo jsou praví vládci tůně!“
Ostatní kumpáni souhlasně zařinčeli brněním a naježili ostnaté ploutve. Potom se mezi větvemi potichu protáhli ven. Jako vlci slídící po krvi. Prošmejdili blízké okolí hradu, ale nenašli nic živého, do čeho se by se mohli zakousnout. Pojednou z mělčiny uslyšeli jakési vzdálené šustění. Vůdce určil správný směr a celý šik zlých rytířů zamířil za záhadným zvukem. Čím více se blížili, tím byl zvuk zřetelnější. V podvečerním šeru zvolna začali rozeznávat obrysy blýskajících se rybek. Zubatý velitel potichu zavelel: „Obklíčit ze všech stran a na můj pokyn zaútočit!“
Ostatní lupiči ihned splnili rozkaz.
„Teď!“
Do mělčiny naráz vpadl houf divokých dravců. Zuřivě chňapali po kořisti a hltavě ji polykali. Náhle se na hladině nad nimi ozvalo hlasité plesknutí. Velitel candátů vztekle zakoulel očima: „Ha zrada! Ústup!“
Ale co to? Ani on sám, ani jeho vojáci se nemohli pohnout ani o píď. A bylo ještě hůř! Ze všech stran se na ně totiž sesypaly běsnící ryby a tloukly je, štípaly, kousaly…
Candáti se nemohli bránit a při tom výprasku málem vypustili duši. Vřavě učinil přítrž až bolenův hlas: „Tak dost! Ráno je moudřejší večera! Všichni běžte spát a až zítra ty ničemy potrestáme. Na stráži u zajatců zůstanou četníci.“
Ryby jen nerady opouštěly vítěznou bitvu, ale nechtěly soudce rozhněvat.
V noci žádný z obyvatel tůně nezamhouřil oka a netrpělivě očekával první sluneční paprsky, které dopadnou na hladinu. Konečně se ryby dočkaly a ihned rychle pospíchaly na místo včerejšího bojiště.
Soudce bolen tam již čekal spolu se strážním oddílem tloušťů. Ryby si konečně mohly zblízka prohlédnout nenáviděné cizince, kteří jim způsobili tolik škody a bolesti. Na mělčině leželo celkem tucet loupeživých rytířů. Namísto obdivu či zloby teď spíše vzbuzovali lítost - praporce ploutví měli roztrhané, záře očí dočista vyhasla a modřiny na bocích se slévaly do pruhů. Z armády hrdých válečníků zbyly jen trosky. Až když se ryby dosyta vynadívaly na své zajatce, bolen zahájil soud.
„Vážení obyvatelé tůně! Všichni jste se zasloužili o velké vítězství nad loupeživými candáty. Jen díky vaší píli se podařilo můj nápad uskutečnit. Každý měl na úspěchu svůj díl, ale rád bych znovu pochválil malířské umění mřenek. Musím také ocenit práci četníků – tloušťů. To oni za pomoci vlasců věrně oživovali oblázky s namalovanými rybkami, až je lupiči bez podezření spolkli. A nyní se musíme rozhodnout, jak bude s vězni naloženo!“
Přestože ryby z tůně měly plné právo potrestat lupiče za jejich zločiny, rozhodně nebyly mstivé. Po krátké poradě se shodly, že za lumpárnami candátů vězí špatná výchova jejich rodičů. Stařešina kapr proto vyhlásil: „V čestném boji dostali pořádně za vyučenou a určitě na to do smrti nezapomenou. Budou navíc vyhoštěni zpět do řeky a nikdy se už do naší tůně nesmí vrátit. Tím je rozsudek vykonán!“
Soudce bolen sice schválil shovívavost ryb, ale protože on vymyslel bojový plán, ponechal si závěrečné slovo: „Souhlasím s vámi, ale zdá se mi, že by se ze svých zlých činů vykroutili moc snadno. Proto trest rozšiřuji. Candátům a jejich potomkům na věčné časy zůstanou na hřbetě a bocích modřiny, jako památka na velký výprask. Dále ode dnešního dne musí požírat nemocné rybky a rybí mrtvolky - tak budou chránit vodu od šíření různých chorob. Stanou se vodními hrobaři a mrchožrouti. Tak bylo rozhodnuto!“
Zbývalo ještě vězně osvobodit od kamenů, které tížily jejich břicha. Urostlí tloušti se znovu chopili vlasců vyčnívajících ze zubatých čelistí a postupně vytahovali oblázky ze žaludků lupičů. Neobešlo se to bez obtíží – polknuté kameny při vyprošťování candátům vylámaly většinu ostrých zubů a tak byli loupeživí rytíři neúmyslně potrestáni ještě jednou.
Od těch dob každý candát pojídá uhynulé rybky, má na těle modřiny a jeho poničený chrup rybáři nazývají „PSÍ ZUBY“.
Text a ilustrace: ToRo