Vašku, kdy jsi se vlastně poprvé potkal s rybařinou?

Václav Ehrlich Na ryby jsem začal chodit tuším ve svých pěti letech. Začalo to všechno malým „hlíňákem” v jedné obci u Mladé Boleslavi. Chodil jsem sem na línky a plotičky, ale občas zabral na žížalku i malý kapřík či okoun. Pak jsem strašně netrpělivě čekal, až dosáhnu na stupačky tátovy motorky a budu moci vyrážet s ním na rybník do Robous u Jičína, což byla před mnoha lety překrásná vody. Ale blízko byla i Klenice (výstižné jméno) – malá říčka, nebo spíše potok, kde byli kleňata, štičky a další druhy ryb. Rád na tuto dobu vzpomínám. Byla to rybařina, kdy si nikdo ryby nezáviděl – zkrátka pohoda.

Od té doby už ale uteklo hodně vody... Ty dnes vydáváš vlastní časopis Sportovní RYBOLOV. Jaká bude jeho nejbližší budoucnost? Připravuješ se svými spolupracovníky pro rok 2003 nějaké obsahové, nebo třeba grafické změny?

Budoucnost časopisu? Určitě připravujeme články s novými dopisovateli, soutěže, dárky pro předplatitele každý měsíc a budeme se snažit více vyvážit obsah časopisu. Pro závodníky chystáme pravidelné výsledkové zpravodajství (ale nejen to), které bude na zvlášť vloženém papíře. Pro předplatitele navíc několikrát do roka přineseme rozšířené vydání. Ale v přípravě jsou i další věci.

Redakce časopisu sídlí v malebných Poděbradech, a nikoliv v Praze, jak většinou bývá zvykem. Proč? Chtěl jsi mít redakci u ruky, v místě svého trvalého bydliště? A je to podle tebe výhoda, nebo spíš handicap?

Určitě také, ale proč nemít, i z druhé strany, redakci v místě, které oplývá krásnými vodami plných ryb? Praha jako sídlo mi nechybí a zatím to jako handicap nepociťuji, spíše naopak. Koneckonců do hlavního města není tak daleko.

Co tě na práci v rybářském časopise nejvíc baví?

Všechno, ale nejlépe mi je u redakční práce...

Máš nějaké motto, filozofii či vyznání, kterého se při výrobě časopisu, ale nejen v jeho případě držíš?

Rybařina je koníček, deformace, poslání, poznání, vášeň, láska, posedlost a touha...to poslední bych řekl, že je asi nejsilnější, neboť většina lidských duší má v sobě touhu – touhu po něčem, co odpovídá jejich naturelu. Ale potažmo s tím, touha souvisí s láskou, s láskou jde ruku v ruce vášeň atd., atd. – ale toto není jen o rybařině, ale hlavně o životě. Zkrátka a dobře, rybařina je krásná a nezáleží na tom, o jaké ryby právě jde. I když každý z nás preferujeme určité rybolovné metody, v každém případě by mělo jít o opravdový sportovní rybolov. A právě zde bych chtěl poukázat na časopis, který společně se svými kolegy Pepou Břečkou a Honzou Pánkem spoluvytváříme. Jen proto, že název Sportovní RYBOLOV je pro nás motivací, kterou bychom chtěli poukázat na to, že rybařina by asi opravdu neměla být o obživě, byť jen částečné, ale o úctě k přírodě a všemu jejímu tvorstvu. A dary, které nám poskytuje – v našem případě ryby – využívat tak, abychom neškodili.

Kam chodíš nejraději na ryby? A upřednostňuješ nějakou techniku lovu před ostatními?

Na ryby jezdím většinou po českých vodách a zřejmě z hlediska času a tedy dosažitelnosti převládají východní Čechy a náš domácí revír. Občas se mi podaří se dostat na Jesenici. Podzim jsem již nestihl, ale na zahájení tam asi opět budu. Miluji chytání z loďky. Svého času, když jsem jezdíval pravidelně na Lipno, jsem byl blažený, když jsem měl zadek „osezelý” od opolštářované sedačky a v noci jsem měl pocit, že se houpu i s postelí. Jinak na kapry a bílou rybu chodím už jen s plavačkou, mám v úmyslu se na jaře trochu „zavěnovat” feederu, ale též plavané. Přiznám se však, že jsem začal silně preferovat vláčku a samozřejmě muškařinu, kterou provozuji asi 15 let. Od té se utéci nedá...

V posledních letech jezdíš pravidelně rybařit na Jesenici. Tato přehrada leží u Chebu, což je z Poděbrad pěkný kus cesty. Co tě na Chebsko přivádí?

Jak jsem se již zmínil, na Jesenici opravdu jezdím moc rád. Jednak se tam potkám se svými opravdovými přáteli, ale v neposlední řadě proto, že spojení krásná čistá přehrada + dobří přátelé je spojení velmi příjemné. Najezdím za rok tolik kilometrů, že litovat těch, které vedou k Chebu na Jesenici, by byl zkrátka hřích.

Jakého největšího úlovku jsi na této známé západočeské přehradě dosáhl?

Pokud jde o úlovky na Jesenici, žádný mimořádný není, i když zřejmě mohl být při jedné vyjížďce, kdy jsem tahal u dna na drobné rybky candáty. Byl již pokročilý podzim a na gumy zkrátka nešly. Chytil jsem několik okounů a pak...vycítil jsem to již dopředu, že přijde záběr, ale byl tak bleskurychlý, že v okamžiku zbyla jen vzpomínka... Pojednou jsem ucítil drobný záběr a vzápětí se prut ohnul do oblouku – no, a to bylo vše, neboť okamžitě mi vyšvihl vlasec až k loďce. Věděl jsem, že v těch místech je velká štika – možná to byla právě ona...

Která z našich ryb ti jako rybáři nejvíce přirostla k srdci, a proč právě tento druh?

Asi žádná v pravém slova smyslu. Miluji ryby, a nejraději pak, když jsou vidět ve vodě. Kapři jsou majestátní (hlavně ti velcí), štiky opravdové královny, candáti náladoví rytíři, okouni mi připomínají družinu Robina Hooda, parmy jsou své, osobité a bojovné. Když ji vezmete do ruky, nemáte srdce ji zabít – ona totiž pláče a prosí, abyste ji vrátili zpět. Zažil jsem to na Lužnici v Dobronicích pod jezem. Ulovili jsme parmu, a ta opravdu prosila o život. Kolega rybář byl ale neúprosný. Já bych nikdy parmu neusmrtil. Jednou jsem pozoroval na Metuji pod Prášilkou celé jejich hejno. Stály v proudu a tančily v něm. Byly zlaté, chvílemi se stříbrem, neboť slunce prozařovalo hladinu a ony byly tak plny radosti a života, že bych v tu chvíli mezi ně udici nenahodil, neboť by to bylo jak znesvěcení jejich jakéhosi obřadu. Lipani jsou důstojní a pstruzi (ti malí) pošetilí, a ti velcí se tváří jak králové peřejí. Jak ale říkám, jsou mi blízké všechny ryby.

To znělo moc hezky... Paní Skopalová, dramaturgyně televizního projektu „Jak na to...”, nedávno v rozhovoru pro tvůj časopis uvedla, že zjistila, že svět rybářů umí být pěkně krutý, že v něm často postrádá toleranci, a také slušnost. Jako vydavatel časopisu a zároveň rybář máš určitě své zkušenosti, takže... Jaký je podle tebe svět rybářů u nás? Je netolerantní? Je krutý?

Rybáři umějí být pěkně zlí, v tom má pani Skopalová asi pravdu, ale můj názor je ten, že zlí jsou především lidé jako takoví. My jen možná více vnímáme ty, s nimiž se stýkáme ve svém oboru. Jinak je to zřejmě všeobecný fenomén. Převládá materialismus, touha po věcech, požitcích apod., a chybí tolerance. Ale díky bohu nejsou tací všichni. Snad se za moji upřímnost na mě nebude rybářská obec zlobit, ale pracovat na sobě musíme všichni, včetně mě samotného, nikdo nejsme dokonalý, že?

Existuje mezi rybáři, dejme tomu specialisty na určitou rybolovnou techniku, prostor pro toleranci a vzájemnou úctu?

Prostor existuje, jde jen o to, jak jej kdo využívá.

Jakou nejbolestivější zkušenost mezi rybáři jsi v posledních letech udělal?

Bez komentáře.

Dobře, tak alespoň tvůj nejpříjemnější poznatek...

V určitém období jsem poznal, co to znamená mít přítele... A moc si toho vážím.

Kterých svých úlovků si nejvíce ceníš?

Ta otázka se zdá snadná, ale je velmi těžká, alespoň pro mne. Cením si všech úlovků, které se mi podaří za mimořádných či extrémních okolností.

A jaká ryba je tvým snem? Jakou technikou bys ji rád ulovil?

Nemám sen o velké rybě, jsem vděčný, když berou (i ty větší) – to znamená, že to trochu umím. Ale pokud už bych se měl opravdu rozhodnout, tak ulovit obrovského lipana na suchou mouchu. A na vláčku s umělou nástrahou ulovit tak velkého sumce, jaké chytá Jakub Vágner na živé nástrahy... A protože jsme byli pozváni na lososy, tak když by měl přijít, tak ať je trofejní, protože to může být poprvé a také naposled.

No a na závěr našeho povídání přeji všem návštěvníkům na „Chytej.cz” hodně zdraví, pozitivního myšlení, co nejvíce tolerance a lásky (ta nesmí chybět nikdy) nejen v novém roce 2003 a Tobě Vašku co nejvíce spokojených návštěvníků na Tvých webových stránkách Chytej.cz.