Nejčastěji to budou univerzální žížaly. Prakticky již od dubna – tam, kde je to povoleno – jimi můžeme zakrmovat vytipované místo. Určit množství návnady potřebné k přilákání okounů není ale jednoduché. Překrmování se rozhodně musíme vyvarovat, vnadit málo by zase v tomto konkrétním případě mohlo být k ničemu. Problém spočívá v tom, že pokud vnadíme okouna žížalami, vždy musíme počítat i s dalšími rybími druhy ve vodě. Vždyť na těchto zemních červech si rádi smlsnou i cejni, plotice, kapři, úhoři, tloušti, ježdíci, ale i menší candáti a další představitelé podvodní říše. Ti všichni se nechají zlákat, přičemž jejich hejna mohou být u naší návnady dříve než toužebně očekávaní okouni.
Takže při krmení musíme brát v úvahu zarybněnost revíru, jeho rozlohu, ale také charakter místa, protože v typické okouní zóně budou pruhovaní rošťáci u návnady jako první, tudíž je zbytečné masivní zakrmování. Pokud budeme vnadit večer v létě s tím, že na okouny půjdeme až ráno, rozprostřeme na dno 0,25 až 1,0 kg žížal. Větší dávky používáme právě tehdy, pokud počítáme i s jinými aktivními hejny a pokud chceme přivábit okouny z trochu větší, neurčité vzdálenosti. A naopak – menší dávky servírujeme tam, kde máme okouny jako na dlani nebo kde je dostatek rybího potěru.
Na krátkou vzdálenost (asi do 7 metrů) můžeme žížaly naházet do vody rukou. Prostě nabereme hrst zemních červů a hodíme. Návnada v této podobě pochopitelně nebude držet pohromadě, což ale při lovu okounů na stojaté vodě nevadí. Právě naopak. Zdá se, že takový koberec z kroutících se žížal o rozměru několika málo metrů čtverečních je při rybolovu na dva pruty výhodou. Zakrmovat žížalami na větší vzdálenost už ale vyžaduje jiný přístup. Máme–li člun, umístíme návnadu bez problémů tam, kam potřebujeme. Pakliže loď nevlastníme, můžeme zkusit třeba pomalu rozpustný PVA sáček se zátěží. Zde je ale nutné pracovat velmi rychle, protože žížaly jsou přirozeně vlhké, a tak by se nám naplněný sáček mohl rozmočit a protrhnout ještě v ruce. V každém případě to není čistá práce. Můžeme také spojit žížaly v relativně pevnou kouli pomocí některé pojivé potravinářské ingredience (např. drcené semeno lnu, které po krátkém povaření pustí lepkavý hlen; těsto; strouhanka), můžeme zvolit i zeminu s jílem, potravinářská lepidla či speciální krmítka (z ekologického hlediska nepoužíváme plastová, pokud nejsou součástí pevné udice). Nic z toho ale není dokonalé, protože aktivní žížaly svým pohybem hmotu narušují... Ráno po příchodu k revíru už jen stačí vodu mírně žížalou ´přisolit´ a věřit v úspěch. Pokud část vnadících žížal pokrájíme, posilujeme tím naději, že spíš probudíme zájem okounů.
Můžeme vnadit i jiným způsobem?
Jistě. Je–li ve vodě dostatek potěru rozdrobeného na velké ploše, kde ho aktivně masakrují okouni, můžeme se pokusit koncentrovat rybí novorozence pomocí návnady na jedno místo, a tím sem přitáhnout i okouny. Stačí k tomu jemné krmení, například rozmočený chléb s masokostní moučkou či kaseinem. Také bychom neměli zapomenout ´přibalit´ pár svěžích žížal (pokud na ně budeme lovit), jimiž si lovící okouni rádi zpestří svůj fádní jídelníček. Vytipované místo zakrmíme zhruba jednu až dvě hodiny před ranním nebo večerním rybolovem. Krmení přitáhne potěr z širokého okolí, až se zde vytvoří mrak z drobných rybek. A toho si dříve či později všimnou okouni...