Před několika léty jsem během letní dovolené navštívil svou rodnou Vysočinu. Těšil jsem se, že budu chodit do lesa na houby a dosyta si zarybařím v některém z mnoha malebných rybníčků. Jenže! Mé skvělé plány zhatila manželka, která mi "na krk pověsila" našeho pětiletého vnuka Aleška. 

Alešek je hyperaktivní dítě a chvilku nepostojí! Vzít ho na hřiby by rovnou znamenalo písknout poplach záchranářům. Rozhodl jsem se, že ho spíš uhlídám u vody. V duchu jsem doufal, že ho třeba rybařina začne bavit a zklidní ho. Pro jistotu jsem ale zakoupil sladkosti, jimiž jsem hodlal vnuka uplácet, aby byl hodný. První výpravu na kapry jsem naplánoval hned na následující ráno.

Má představa, že budeme u rybníka už při rozednění, vzala záhy za své. Mohli jsme vyrazit až po snídani! Tím pádem mé nástrahy do vody žbluňkly až kolem desáté. Tak pokročilý čas v létě kaprům rozhodně nesvědčí. Sotva po dvou minutách od nahození se začal Aleš ošívat a pravil, že když ryby neberou, tak už asi vychcípaly! Půjčil jsem vnoučkovi podběrák, aby šel lovit motýly, jenže místo toho s ním začal kosit kopřivy.

Ani to ho dlouho nezabavilo. Za chvíli byl zpět a dožadoval se vlastního prutu na chytání. Abych měl pokoj, uřízl jsem vrbový prut a na konec přivázal asi tři metry vlasce. Obětoval jsem starý splávek, dva bročky a "vercajk" mu vrazil do ruky. Poslal jsem ho asi dvacet metrů od sebe k rákosí. Alešek urputně bičoval vodu a vlny se šířily až ke mně. Okřikl jsem ho, ať nahodí a nechá splávek na hladině. Kupodivu poslechl. Občas jsem po něm hodil okem.

Konečně jsem dostal záběr! Byl to sice jen karásek, ale Alešek z něj měl i tak radost. Rybku pustil zpět a zvědavě se díval, jak napichuju novou žížalu. Hned se začal dožadovat háčku a nástrahy na svůj prut. To jsem samozřejmě zamítl. Abych zamezil výbuchu pláče, na konec vlasce jsem mu několika uzly přivázal sladkého želatinového medvídka. Alešek odmašíroval na svůj flek a nahodil. Konečně byl klid.

Když jsem se po něm za okamžik ohlédl, nestačil jsem se divit. S vytřeštěnýma očima držel ohnutý vrbový prut a něco páčil z vody! Tento úkaz však trval sotva pár vteřin. Na hladině se udělalo kolo jak od lokomotivy a jeho plavačková sestava vystřelila až na břeh!

Okamžitě jsem vyrazil na výzvědy. Alešek mi plačtivě vysvětloval, že mu obrovská ryba chtěla ukrást proutek. Utěšil jsem ho, znovu jsem na vlasec navázal medvěda a nahodil. Tentokrát jsem chvíli číhal s ním. Splávek se usadil na hladině, ale ne na dlouho. Sotva po minutě se předpisově naklonil a propadl se do hlubin. Síla zvyku mě přinutila zaseknout. Ucítil jsem lehké škobrtnutí a vytáhl jsem jen holý vlasec. Další medvěd v p...ekle! To už nebylo samo sebou.  

Rychle jsem spěchal pro své pruty. Převázání na plavanou bylo dílem okamžiku. "Želatiňáka" jsem navázal pod háček vlasovou metodou. Nahodil jsem a napjatě čekal. Aleš ani nedutal. Na záběr jsme nečekali sotva pět minut. Švih! Silný odpor naznačil trefu do černého! Po napínavém zdolávání do podběráku sklouzl hrbatý tříkilový lysec. Abych si ověřil, že se nejednalo o náhodu, "nabil" jsem nového medvěda...

 

Důkaz místo slibu!

 

Nebudu vás dlouho napínat. V následujících dvou hodinách jsme na gumové sladkosti chytili dalších šest kaprů! Možná bychom jich zdolali i víc, to by ale nesměl Alešek potajmu ujídat "nástrahu". Dlužno dodat, že to bylo poprvé a také naposledy, kdy jsem na medvídky kapry chytil. Přestože jsem na ně později zkoušel chytat i na jiných revírech, záběr už nikdy nepřišel. Jen jsem si od rybařících kolegů vysloužil pověst blázna. 

Mně to ale zase tak nevadilo, hlavní bylo, že jsem si na vlastní kůži ověřil, jak zmlsaným strávníkem může kapr být.     

 

Text a foto: J. Hromádka